Když vznešený původ znamená moc.
V následujícím článku si v krátkosti představíme společenskou pyramidu feudálního Japonska, postavení jednotlivých tříd během historických období, jejich úkoly a privilegia.
Dávné feudální Japonsko, stát složený ze soupeřících knížectví, kterým vládne neomezenou mocí šógun. Mír v jeho říši udržují samurajové, dokonalí šermíři pověření úkolem chránit svého pána za každou cenu. Za účelem pořádku a stability je systém v izolovaném souostroví založen na striktní hierarchii tříd a předem určeném postavení.
Císař
Přímý potomek bohyně slunce Amaterasu a zároveň symbol vrcholu japonské společenské hierarchie. Na úsvitu japonských dějin byla autorita monarchy velmi slabá a křehká, protože skutečnou moc v ostrovní zemi měli členové vlivných knížecích rodů, zaplétající kolem císařského dvora pevnou síť intrik. Jedním z nejmocnějších klanů byl v té době rod Saga, který držel v rukou tak velkou moc, že mohl podle potřeby dosazovat a odvolávat syny bohyně. Císař ve snaze vymanit se zpod tohoto vlivu, začal jako nejvýznamnější šintoistická postava podporovat různé náboženské sekty a společenství, čímž chtěl zároveň napomoci i vlastní autoritě a moci. Velkorysost a bohaté dary se mu však nakonec vymstily, hospodářská a politická síla sekt vzrostla natolik, že si buddhističtí mniši mohli dovolit vydržovat vojska a začít soupeřit na bitevním poli i se samotným monarchou. Ten tak ztratil i poslední zbytek kontroly nad zemí a vládu v období Heina převzaly opět mocné rody, které se prostřednictvím spojenectví, bojů a rozšiřování území snažili zcela ovládnout císařský úřad. Konec občanských válek a decentralizace země nastal až v roce 1603, za vlády vlivného rodu Tokugawa. V dobách, kdy je ostrovní země naprosto izolovaná od okolního světa, po násilném odnětí moci musí císař pobývat výlučně v paláci v Kjótu. Ve své zlaté kleci se stává otrokem vlastních představ, v tichém ústraní, odtržen od reálného života přináší svaté oběti, které jej spojují s nebeskými silami dávnověku. Císař nemá žádnou politickou moc, jak šógunova loutka se povinně účastní náboženských obřadů, vojenských přehlídek, duelů a oslav. Jeho existence však znamená symbol, záruku a typický obraz nesmrtelnosti japonského národa, ta má pokračovat na věčnost v jeho dětech a následných generacích. Doboví historici hovoří o této dynastií císařů i jako o šókoku (mrtvé dynastii). I když za staletí šógunátu role císaře z pohledu vlivu upadla, ambice božího syna mířily stále vysoko. V roce 1853, kdy zemí otřásla vlna nespokojenosti spojena se zvyšujícím se vlivem Západu, se mladý monarcha Meidži postavil na odpor upadající vládě, což vedlo k bratrovražedné Bošin válce, po níž se politická moc navrátila císařskému dvoru. Na závěr by bylo zajímavé zmínit, že z celkových čtyřiceti císařů z období feudalismu přijali titul Tennó (vládce nebes) i dvě ženy, císařovna Meisha a císařovna Go-Sakuramači, často na vlastní pokyn vyobrazovaná na portrétech jako muž.
Šógun
Prakticky všemocný vládce a hybná síla Japonska, která prostřednictvím armády, bohatství a rozlehlých území udržovala ve svých rukou absolutní moc. Původně titul šógun v překladu „vojevůdce bojující proti východním barbarům“ přijali vojenští velitelé v období Heina během krvavých vojenských kampaní namířených proti odpůrcům vlády božského císaře. Začátkem 11. století, kdy zemi sužovaly nekončící konflikty, porazil rod Minamoto při námořní bitvě svého největšího konkurenta a ujal se s požehnáním monarchy vlády. Hlava klanu Minamoto následně přijala titul šóguna a převzala celou politickou moc v zemi, což v podstatě znamenalo vznik prvního dědičného šógunátu, který trval přes 150 let. Tento monopol moci však pro vnitřní spory a nedostatek území na odměňování pomalu upadal. Na popud císaře se nakonec vazalové rozhodnou slabou vládu svrhnout a nahradit ji šogunátem Ašikaga. Nový systém je ale závislý na lokálních pánech a monarchovi, což v konečném důsledku způsobí značnou decentralizaci země. V rodině Ašikaga dokonce dochází k nástupnickým sporům o post šóguna a země se tak na několik desetiletí ponoří do občanských válek a povstání, které ukončí politickou moc vlivného rodu a ze šóguna udělají pouze ceremoniální loutku bez reálné autority. Všudypřítomnou anarchii ukončí až nástup Ieajasu Tokugawa a jeho 264 let trvajícího šógunátu. Slavný rod násilně přebírá moc v zemi a stává se diktaturou, řídí zahraniční politiku, armádu i feudální pány. Systém je založen na rozdělení půdy menším pánům, kteří se následně zavazují větším a mocnějším. Samotná hierarchie se posílila i úzkou vazbou mezi samuraji a jejich podřízenými, přičemž loajalita a obětavost byla štědře odměňována. Nic však netrvá věčně, izolovanost a dominanci všemocného šóguna ukončí „zlo“ z ciziny. V roce 1853 přinutí americké děla japonskou vládu otevřít několik obchodních přístavů zahraničním fregatám. Tento incident značně nalomí autoritu vlády, čehož využije císař Meidži a společně s „vymoženostmi“ západu rozdrtí ekonomicky zaostalý šógunát a znovu obnoví zaniklé císařství.
Daimjó
Mocný nezávislý zeměpán, držící v moci rozsáhlé provincie a osudy tisíců jejích obyvatel, zároveň však formálně podřízený císaři a jeho vůli. Titul daimjó původně přijali bývalí šógunové, kteří ukončili svou vojenskou službu a za své úspěchy byli oceněni úrodnou půdou a bohatstvím. Vlastníkem provincie se však mohli stát i loajální samurajové, vyšší šlechta nebo vlivní velitelé. Na svém území měli rodinné klany s požehnáním císaře absolutní ekonomickou a vojenskou moc. Ta postupem času vzrostla na takovou úroveň, že počátkem 11. století již malé feudální státy dominovaly ve vnitřní politice a bojovaly o nadvládu nad císařským dvorem. Ctižádostivost a ambice daimjů ukončil až nástup šóguna, kterému se dařilo výbojná knížata držet na uzdě přes 150 let, ale pozdější nedostatek území na odměňování způsobil oslabení vlády a následně i její zánik. Vzniklo tak období bez jasného systému, kdy se na vedoucí pozici v zemi střídal jeden rod za druhým, dokud klan Ašikaga neobnovil šógunát a postavil se do jeho čela. Nová vláda však začala být příliš brzy nerozhodnou a vojensky bezmocnou, čehož okamžitě využili mocní zeměpáni, kteří se odtrhli od centrální vlády a vytvořili úplně nezávislé provincie. Začal tak boj o nadvládu nad souostrovím a zároveň historické období Sengoku, symbolizující postavy asi nejznámějších daimjů všech dob, Noobunagu Odu a Hidejošiho Tojotamiho. Ti se na vrcholu své slávy mohli mocí a vlivem rovnat šógunovi či dokonce samotnému synu bohyně. Bezbrannost dvou nejvyšších představitelů země vedla k řadě vzájemných konfliktů a následné krvavé Ónin válce. Celé desetiletí se plenilo, zabíjelo a znásilňovalo, hlavní město bylo vydrancováno, šógunát udusaný v prachu a Japonsko bez jasného vůdce a budoucnosti. Po temných časech se kormidla v zemi roce 1603 ujal Ieajasu Tokugawa, který rozdrobený národ sjednotil a ustanovil hegemonní vládu v Ede. Hlad mocných daimjů ukojil rozdáním pozemků, bohatství a významných politických postů rojů. Poslušnost si stejně tak posílila výhodnými sňatky, ale i chladnokrevnými atentáty namířenými proti posledním odpůrcům diktatury. Kdysi nezávislá nobilita tak neměla na výběr a poslušně se podvolila vzmáhajícímu se Tokugawskému rodu. V roce 1869 po návratu moci do rukou císaře se daimjové přetransformovali na novou aristokratickou špičku, zvanou i Kazoku. V důsledku změny postupně přišli o své prefektury a stali se součástí moderní vlády Meidži.
Samuraj
Páteř feudálních pánů, člen vojenské třídy a dokonalý šermíř, jehož prioritním úkolem je ochrana daimjóna a jeho provincie. Samotné slovo samuraj znamená „ten, kdo slouží“ nebo „člověk vládci sloužící“ a ze začátku bylo udělováno úředníkům a pomocníkům na císařském dvoře. Postupem času se však začalo používat pro vojáky rekrutované monarchou, ti plnili roli osobních strážců čí jiné osobité bojové úkoly. V období Heina, jehož poslední desetiletí bylo poznamenáno spory mezi dvěma nejvýznamnějšími japonskými rody Minamoto a Taira, se počet samurajů ztrojnásobil, díky své pověstné loajalitě nahradili někdejší nedisciplinovanou armádu, stejně tak přijali charakteristickou výzbroj a položili základy etického kodexu bušidó. Vzhledem k jejich rostoucí vojenské a ekonomické moci se stali vedle daimjónů novou politickou silou na císařském dvoře, přičemž mnohdy stáli v pozadí krvavých vládních převratů. Vzestup samurajské třídy jako vojenské špičky je samozřejmě spojen s nekončícími válkami a lokálními konflikty, které přinesly kromě bídy a krveprolití i nadřazení samurajů nad ostatní společenské kasty. Nová privilegia byla vyjádřena výsadou nosit katanu a rodové jméno. Dále jako symbol dominance měl samuraj právo beztrestně potrestat kohokoli z nižší kasty, stačilo tedy, aby rolník nebo obchodník neprojevil dostatečný respekt a mohl být na místě sťat. Po pádu šóguna a nástupu chaotické Sengoku éry, kdy Japonsko sestávalo z desítek nezávislých knížectví bojujících o nadvládu nad souostrovím, se poptávka po samurajích ještě zvýšila. Loajální bojovníci se stali neodmyslitelnou součástí provinčních armád, což znamenalo, že byli přestěhování do městských pevností a dostávali od svého pána pravidelný příjem ve formě rýže. Když však samuraj svého daimjóna zradil nebo zklamal, dostalo se mu největší hanby v celé japonské společnosti, stal se roninem. S dobytím Ósackého hradu a prohlášením Toguwského šógunátu přichází do Japonska 250 let trvající mír, důsledkem čehož důležitost válečných dovedností ztrácí na významu a většina samurajů se stává byrokraty, učiteli nebo umělci. Tento postupný pád zpečetí vliv Západu a reformy vlády Meidži, která zcela rozpustí kastu samurajů, vydá zákaz nošení mečů na veřejnosti, rozkaz stříhat si samurajský cop či povinně nosit oblečení západního stylu. Poslední tečku za vojenskou třídou udělá Satsumské povstání roku 1887 vedené Saigem Takamorim, zoufalý pokus překazit jinak neodvratnou společenskou transformaci Japonska však končí masakrem a absolutním zadupáním samurajské kasty a jejích někdejších výsad.
Rolník
Společenská třída tvořená 90 procenty populace je symbolem tehdejší bídy a chudoby, která však drží celý feudální systém při životě. Přestože byli zemědělci jako producenti potravin a výrobků považováni za „váženou“ kastu, jejich privilegia a výsady tomu nenapovídaly ani trochu. Oděni do prostého konopného oděvu pracovali každodenně na rýžových polích místního daimjóna, přičemž si sami mnohokrát tuto obilovinu nemohli dovolit. Život jim stěžoval i přísný režim v zemědělství, který chtěl na daních přirozeně získat co nejvíce, a tak začal vymáhat příliš velké částky, čímž doháněl chudině k protestům nebo k útěkem z panství. Někteří úspěšní vesničané však začali své peníze investovat do obchodu a průmyslu, díky čemuž začalo docházet k velkým ekonomickým rozdílům a s tím spojeným konfrontacím mezi vznešenými ale chudými samuraji a bohatými rolníky. Během krvavé éry válčících států, kdy desetiletí války přinesly na souostroví brutalitu a chaos, vznikaly pod tlakem hladomoru selská povstání vedená většinou váženými obyvateli obce, které byly namířeny proti úředníkům provincie či nenasytným výběrčím daní. Protože však prostí rolníci nebyli speciálně ozbrojeni, jejich rebelie byly rychle potlačeny. Některým požadavkům bylo vyhověno, ale vůdci povstání museli být bez milosti popraveni. Je však třeba poznamenat, že samotné rolnické rebelie nebyly revolucí popírající kastovní systém mocného šóguna, ale jen protesty za zlepšení ekonomické situace v zemi. Navzdory těmto zoufalým pokusům významné změny ve společnosti nenastaly, dokud se v zemi neobjevily západní mocnosti a nenapomohly pádu zaostalého šóguna a vzestupu revoluční vlády Meidži.
Obchodník
„Parazit“ krčící se na spodní příčce feudální společnosti, profituje z práce pilných rolníků a dříče řemeslníků. V očích zemědělského systému podřízená třída nevykonávající žádnou produktivní činnost, kterou by „čestným“ způsobem přicházel k zisku. Za dob prvního šóguna nejenže obchodníci žijí v oddělených částech města, ale je jim přísně zakázáno míchat se do společenského a kulturního života země. I přes tato omezení a silné daňové zatížení se však mnohým obchodníkům podaří shromáždit velké majetky a získat politickou moc, čímž si nejnižší kasta značně polepší. Vznikají však i první monopoly, které propast mezi třídami jen prohlubují a vedou k protestům a rebelům chudiny. Tvorba takto hierarchizované společnosti následně nepřispívala k obchodní a tržní svobodě, ale i tak byl vidět jasný růst městského a vesnického hospodářství. Jak bohatství a vliv obchodníků rostlo, zvětšoval se i jejich hlad po moci a větších privilegiích, čemuž však striktní zákony tokugawské vlády otevřeně bránily. Dvě stě padesát let trvající diktatura hleděla na sňatky mezi jednotlivými sociálními skupinami s nevolí a mnohdy zakazovala i obchodní styky mezi knížaty a cechy. Stabilitu a lepší podmínky pro „parazity“ společnosti nakonec přinesl až volný obchod a reformy „osvícené“ vlády Meidži.
Eta a Hini
Odpad tehdejší společnosti, který se kvůli své temné minulosti nebo odpudivé činnosti nezařadil do základních hierarchických stupňů. Skupinu zvanou Eta tvořila etnická menšina Ainu (domorodý národ rebelující proti vládě císaře), řezníci, kati, vězni, piráti, překupníci či potomci otroků. Třída Hini zase zahrnovala potulné zpěváky, bezdomovce, prostitutky a gejši. I po nabytí bohatství, rozsáhlých pozemků či slávy bylo nemyslitelné, aby někdo z této společenské vrstvy postoupil o úroveň výš.
