Kdo stál za zrodem letušek, jaké byly jejich první úkoly a jak se za desítky let změnilo jejich postavení a vzhled?
Možná vás to překvapí a možná ne, ale na palubě letadel se v pozici „obsluhujících a nápomocných“ jako první objevovali muži, ne ženy. Stevardi zde byli dokonce o osmnáct let dříve než letušky a prvním z nich byl Heinrich Kubis. Ten se stal v březnu v roce 1912 prvním stevardem na světě poté, co obsluhoval pasažéry ještě na palubě vzducholodi LZ 10 Schwaben. Hlavní náplní jeho práce bylo starat se o pohodlí a bezpečnost cestujících a o tom, že Kubis plnil své úkoly na jednotku, není pochyb. Když v roce 1937 zachvátily v New Jersey světoznámou vzducholoď Hindenburg plameny, nabádal pasažéry a posádku k výskoku z hořícího stroje a tímto svým jednáním zachránil nejeden lidský život včetně toho svého. Dokonce se mu katastrofu podařilo přežít bez zranění a sám pak napomáhal při vyšetřování celosvětově známé nehody. Takový byl tedy první steward, přejděme k první letušce.
Heinrich Kubis (stojící muž v černém) v jídelně LZ-127 Graf Zeppelin.
Ta se na scéně objevila až o osmnáct let později, když dne 15. května 1930 absolvovala svůj první let. Na osobní leteckou dopravu se zpočátku využívala malá letadla přepravující v průměru dvanáct pasažérů, a tedy kromě dvou pilotů nebyl povětšinou vyžadován žádný další personál. Jeden z pilotů na chvíli opustil řídicí panely a rozdal cestujícím krabičkové obědy. To bylo vše. Po několika letech se letecké společnosti shodly na tříčlenné posádce a k pilotům přibrali jednoho stevarda. Do té doby byla práce v oblacích výlučně mužskou záležitostí, ale dívka jménem Ellen Church pocházející z Iowy to všechno změnila. Původně však vůbec neplánovala pracovat jako letuška, jejím snem bylo stát se pilotkou. Vystudovala ošetřovatelství a prošla leteckým výcvikem, ale ještě dříve než se pokusila ucházet o pozici pilotky, pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v San Francisku.
Ellen Church - první letuška
Když bylo Ellen pětadvacet let, nastal čas splnit si svůj sen o létání a o místo pilota požádala Stevena Stimpsona, manažera pracujícího pro Boeing Air Transport (BAT) v San Francisku. Jako žena byla odmítnuta, ale nevzdala se. Muži, který ji do vytouženého zaměstnání nepřijal, navrhla na tu dobu cosi nevídaného. Doslova si vymyslela vlastní pracovní pozici a jak se později ukázalo, nejen sobě. Jako vystudovaná zdravotní sestra se nabídla, že při letech dohlédne na zdraví cestujících a bude zmírňovat strach veřejnosti z létání, čímž do letadel jevících se jako nepříliš bezpečné stroje přiláká mnohem více pasažérů. Tento nápad se Stevenovi zamlouval více než žena v kokpitu a s Ellen spustil projekt Sky Girls, představující tehdejší letušky. Společnost BAT vytrvalé ženě vymezila tříměsíční zkušební dobu, najala ji jako první letušku vůbec a pověřila ji zajištěním dalších dívek pro nadcházející let. Dívky však musely splňovat přísná kritéria. Musely být svobodné, registrované zdravotní sestry ne starší než pětadvacet let, jejich výška nemohla být více než 163 centimetrů kvůli nízkým stropům a vážit mohly maximálně 52 kilogramů. Kromě péče o zdraví a zmírňování strachu cestujících, patřilo do náplně jejich práce také kontrolování palubních lístků, ukládání zavazadel, poskytování jídla a nápojů, pomoc při tankování paliva, tlačení letadla do hangáru a jeho vnitřní údržba. Plat byl 125 dolarů na měsíc, což bylo v té době považováno za slušný výdělek. Ellen sehnala dalších sedm odvážných a pracovitých dívek a spolu s pilotem a čtrnácti pasažéry nastoupili dne 15. května 1930 na svůj první „letuškovský“ let ze San Francisca do Chicaga s třinácti mezipřistáními a v délce více než dvacet hodin.
Skupinka osmi prvních letušek včetně Ellen známých jako Sky Girls. Jimi se začala psát historie žen pracujících na palubách letadel.
Novinka v podobě žen na palubě měla obrovský úspěch, Ellenina myšlenka se tak stala realitou a trendem všech leteckých společností, které podle vzoru Boeingu začaly do svých řad přijímat i ženy. Sky Girls byl skutečný hit a svědčí o tom i fakt, že již v roce 1936 letušky zcela nahradily stevardy. Ty aerolinie z této pracovní pozice vyloučily a diskriminace se tak přenesla na opačné pohlaví. Diskriminovány však byly i ženy, a to především v zákazu uzavření manželství pod hrozbou okamžitého propuštění ze zaměstnání, což v té době nebylo nic výjimečného a skutečně se to dělo. Mnohé letecké společnosti tak čelily žalobám. Diskriminace žen byla ukončena v roce 1970, ale reálně se pravidlo spočívající v zákazu uzavření manželství zrušilo až o deset let později. Jen pro ukázku, americké aerolinie musely zaplatit poškozeným ženám, které pro tuto podmínku přišly o své zaměstnání odškodné ve výši 33 milionů dolarů a mnohým z nich bylo umožněno vrátit se. Diskriminaci mužů spočívající v zákazu zaměstnávání na pozici stevarda ukončil v roce 1971 soudní spor Diaz vs. Pan Am.
Podíváme-li se na pracovní oblečení letušek, to se léty měnilo a změny to byly výrazné. Zatímco zpočátku byly ženy více zahalené a jejich uniformy v sobě nesly jisté armádní prvky, to se po druhé světové válce začalo vytrácet a na řadu přišly pestřejší barvy a kratší sukně, případně šortky. Některé letecké společnosti tuto změnu vzaly až příliš vážně a jednou z podmínek přijetí do zaměstnání bylo nošení ultrakrátkých šortek a kožených kozaček ve smyslu jejich motta „sex sells seats“.
Konzervativní uniforma z roku 1935, uniformy ze 60. a 70. let inspirované Twiggy a švédská letuška v roce 1959 si prohlíží plánované změny v podobě mnohem více odhalené pokožky.
A jaký byl osud první letušky Ellen, která změnila dosavadní smýšlení, svým nápadem zavedla v letecké přepravě zcela nový trend a postarala se tak o zaměstnání nejedné mladé ženy? Ellen navzdory svému přínosu skončila na pozici letušky po osmnácti měsících od svého prvního letu a donutila ji k tomu zranění způsobená autonehodou, z nichž se potřebovala zotavit. Vrátila se k práci zdravotní sestry a po jistém čase stráveném na pediatrii vstoupila do armády, kde se opět dostala k létání. Díky předešlým zkušenostem a leteckému výcviku pomáhala jako vojenská zdravotní sestra při evakuaci a ošetřování zraněných vojáků během druhé světové války. Stala se kapitánkou a za válečné hrdinství v Severní Africe, Anglii, Francii a na Sicílii získala několik medailí. Později pracovala jako správkyně nemocnice v Indianě, kam se po letech strávených v armádě přestěhovala. Její život ukončil pád z koně, když bylo Ellen 60 let.
