Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Kliknutím na tlačítko tě přesměrujeme na news.refresher.cz
9. září 2016 14:49
Čas čtení 0:00
johnnybravo

Smrt neznamená konec. Indonéský rituál vykopávání a čištění mrtvol ti možná přijde zvláštní, ale funguje již dlouhá léta

ZAJÍMAVOSTI
Uložit Uložené

Lidé Toraja takto žijí už celé století.

Hluboko v indonéských horách provincie Jižní Sulawesi žili až do sedmdesátých let minulého století mnohé vesnice oddělené od moderního světa. Lidé, kteří dostali od nizozemských misionářů počátkem 20. století, kdy nastal první kontakt mezi okolním světem a původními obyvateli, jméno Toraja, si dodnes zachovávají své tradice a zvyky datující se desítky a desítky let do minulosti. V současnosti se odhaduje, že by jich v Indonésii mělo žít ještě něco více než milion a i kdyby se mezi ně nezamíchali cizinci, neměli by velký problém s přežitím, protože mezi lidmi Toraja platí pravidla hovořící o tom, že manželské svazky v rámci rodiny nejsou problémem, pokud si člověk najde partnera bratrance nebo sestřenici ze čtvrtého kolena. Kultura těchto obyvatel patří mezi nejvíce fascinující oblasti indonéského života, ale i v ní se najde cosi, co lidé ze Západu nedokáží pochopit. Místní obyvatelé totiž svým mrtvým příbuzným vyjadřují úctu speciálním způsobem.
 
Místní kultura vnímá smrt a vše s ní spojené jinak než jsme na to zvyklí. Lidé tu už desítky let nepovažují smrt za konec života, ale věří, že jde jen o jeden z přirozených procesů na dlouhé životní cestě a podle toho se k ní i staví. Pokud někdo ve vesnici zemře a jeho rodina ještě nemá dostatek prostředků na vystrojení pompézního pohřbu, tělo se nepochová v skromnosti, ale zůstane několik dní, ba klidně i měsíců zabalené ve vrstvách látky, aby se zabránilo jeho rozložení a znehodnocení. Rodina se pak snaží získat prostředky a když jich má dostatek, následuje pohřeb, jaký jsi ještě nikdy neviděl. Některé z nich trvají i celý týden a k tělům se nepřistupuje výlučně se slzami v očích, protože smrt neznamená konec, pouze fázi. Místní kolem těl tančí, zpívají a tyto rituály by určitě běžný Evropan považoval za přitažené za vlasy, jenže kdo jsme, abychom se někomu mísili do kultury, podle níž se řídí už tolik let?

Pohřeb patří mezi významné události ve vesnici, ale ani zdaleka nedosahuje rozměrů toho, co se odehrává každé tři roky. Sejdou se lidé z celého okolí a vykopávají své pohřbené příbuzné, aby se i oni mohli zúčastnit festivalu s názvem Ma’nene, což by se ve volném překladu dalo vnímat jako festival čištění mrtvých těl. Zjištění odborníků hovoří o tom, že se festival koná minimálně posledních 100 let a místní obyvatelé cítí obrovskou hrdost, když se o jejich zvyky zajímá celý svět a ochotně pózují fotografům s ostatky svých příbuzných. Festival však není zaměřen jen na předvádění zesnulých. Příbuzní se starají zejména o to, aby se těla mrtvých nerozložila do takové míry, že by je již nebylo možné rozeznat, a proto je nejen čistí nebo v případě potřeby jemně opravují, oni je ještě i pravidelně převlékají a dopřávají jim čisťoučké oblečení na další tři roky, které stráví pod zemí. Další důležitou součástí rituálu je také oprava a rekonstrukce samotných rakví. Tři roky v zemi neprospějí ani mírně upraveným dřevěným truhlám a většinou se po vyjmutí nebožtíka, jeho umytí a převlečení rozebere i truhla a vyrobí se nová, aby mu v pokračování posmrtného života nic nechybělo.

 
Lidé Toraja také věří v to, že po smrti a odchodu z pozemského světa by se duše zesnulého měla vrátit zpět do vesnice, kde se narodil. Kvůli tomu se nestává příliš často, že by se velké skupiny lidí stěhovaly z jedné vesnice do druhé nebo někam úplně jinam, protože strach o duši jim to prostě nedovolí. Kdyby zemřeli daleko od svého rodiště, jejich duše by se možná nedokázala sama vrátit zpět domů a zůstala by navždy uvězněna ve vzduchoprázdnu, což by mrtvému ​​člověku nedovolilo pokračovat v dalším životě. Občas se proto lidé po svých zemřelých příbuzných vydají i desítky kilometrů daleko, jen aby jim zaručili bezproblémový přechod z pozemského života do toho posmrtného. Pro běžného Evropana zvyklého na obyčejný pohřeb a následné návštěvy hřbitova určitě indonéské rituály vyznívají trochu zvláštně, ale kdybychom se takovým stylem starali o své mrtvé více než století i zde, považovali bychom to za naprosto normální.

Domů
Sdílet
Diskuse