Každý v ní viděl lhářku, která se vyhýbala svému okolí, ale za všechno mohla disociační porucha.
Jedna byla energií nabitá extrovertka, druhá do sebe uzamčená introvertka. Další uměla řídit auto, druhá šít, třetí malovat. Chris Sizemore trpěla závažnou disociační poruchou osobnosti ve velmi extrémním rozsahu. Narodila se v roce 1927 v Jižní Karolíně a už odmalička pociťovala, že je jiná než ostatní děti. Ve škole ji učitelé zkoušeli z učiva, které neznala. Přesvědčivě tvrdila, že v ten den chyběla, ale zápisy o docházce v třídní knize nasvědčovaly něco jiného. Učitelé i spolužáci ji označovali za chorobnou lhářku.
Pociťovala nespravedlnost, když byla trestána za věci, se kterými neměla podle svých slov nic společného. Když ve škole zkusila mluvit o nějakých holčičkách, všichni se jí smáli. Proto o nich časem přestala mluvit. Začala se stahovat více do sebe a stala se z ní samotářka. Ale trápení samozřejmě neskončilo. Malé holčičky nezmizely a divné pohledy okolí se nevytratily. Nikdo, dokonce ani rodina, neřešil, že by se mohlo jednat o případ pro psychiatra. Každý v ní viděl jen divnou, problémovou samotářku, která každému lže přímo do očí. Protože se styděla, začala se vyhýbat i kostelu. Párkrát zaslechla i nepochopení ze strany rodiny, když o ní už hovořili jako o posedlé démony. Po návštěvě rodinného lékaře se také nic nezměnilo. Ten konstatoval, že trpí ojedinělým druhem ztráty paměti. Až do svých 24 let nebyla Chris vyšetřena u skutečných odborníků. Jak tedy rostla ona, rostla i její alter ega.
Když se už jako vdaná žena objevila v ordinaci psychiatrů, provázely ji dvě další osobnosti. Pro návštěvu ordinace se rozhodla poté, co se jedna z nich pokusila uškrtit vlastní dceru. Lékaři je pojmenovali Eva Black a Eva White. Společného neměly téměř nic. Jedna byla sebevědomá, flirtující dáma trávicí čas v barech a klubech nočního města. Druhá odtažitá a rezervovaná, vyhledávající samotu. Na scénu přicházely bez varování, jediným signálem byla migréna, během níž jakoby se něco přepnulo. Lékaři měli po sérii vyšetření ve věci jasno, Chris trpí atypickou schizofrenií. Okamžitě byla hospitalizována a navrhli léčbu elektrošoky. Dříve než na ni však stačilo přijít, zaúřadovala sebevědomá Eva Black. Naštvaná sbalila kufry a z nemocnice odkráčela. Psychiatr byl přinucen použít alternativní a zejména méně invazivní metody. Zvolil hypnózu, při níž postupně budoval v Chris ještě jednu osobnost. Nazval ji Jane a měla za úkol držet na uzdě hrdou Evu Black.
Po rozvodu s prvním manželem následoval další vztah. Byl rok 1953 a Jane postupně vyplňovala místo až obě Evy zmizely. Psychiatr Thigpen to logicky považoval za vítězství. O jejím případě napsal několik vědeckých článků a dokonce vznikl i film, který nese název Tři tváře Evy. Naneštěstí se konec nemoci nekonal. V Chris se tvořily stále nové a nové osobnosti a ty staré zanikaly. Napočítalo se jich celkem devatenáct. Byly tak různé, jak si jen umíte představit. Nelišily se pouze v povahových vlastnostech, ale mnohdy i v těch fyzických. Měly různý věk, dovednosti, zdravotní stav a hlavně odlišné pohledy na svět. Jahodová dáma byla 21letá slečna, která jedla jen jahody a chodila nejraději bosa. Další dostala přezdívku Panna protože odmítala spát s manželem a nechtěla se malovat. Slepá dáma neviděla, jiná byla zase němá a další byla výbornou kuchařkou. Každá osobnost byla zkrátka dobrá v něčem jiném.
Foto z filmu The Three Faces of Eve
Obvykle se objevovaly v trojitých seskupeních. První dominantní a sebevědomá, druhá neutrální a třetí stažená a nejslabší. Nést si v sobě tolik odlišných povah bylo však nesmírně psychicky náročné. Proto Chris chodila i k několika terapeutům současně. Nakonec v roce 1970 narazila na lékaře Tonyho Tsitose. Právě ten měl na Chris největší pozitivní dopad. Nesmírným plusem byla sama medicína, která v průběhu let pokročila a Tsitos tak mohl využívat i jiné metody. Dalším plusem pro Tsitose byl fakt, že většina osobností si vedla deník. K léčbě přistupoval tedy úplně jinak než jeho kolegové před lety. Alter ega se nesnažil zahubit a dostat z jejího těla pryč, ale objevit samu příčinu, proč se objevují a odkud se vzala.
Porucha, kterou trpěla Chris, se většinou formuje v dětství po prožití traumatu. Krutá realita v podobě fyzického násilí nebo sexuálního zneužívání je na zpracování příliš náročná, tak si dítě vytvoří v podvědomí osobu, aby ta překonala dané trauma. A taková byla i příčina disociační poruchy Chris Sizemore. První traumatizující zážitek přišel, když měla 2 roky. Na vlastní oči viděla, jak z příkopu vytahují mrtvého muže. Nesmírně stresový zážitek pro tak malé dítě nedokázala zpracovat a najednou se objevilo první alter ego. Tím to ale nekončilo a následovaly další momenty, které jen přilévaly olej do ohně. Během pár následujících měsíců byla svědkem smrtelné nehody, kdy elektrická pila prořízla dělníka přesně v pase. Do třetice byla nucena svým sousedům políbit na tvář mrtvou babičku. Před všemi těmito zážitky si vytvořila ochranu v podobě jiných osobností, které to prožily místo ní. Celá disociační porucha tak byla jen sebeobranná reakce proti úzkostným a strašlivým zážitkům z dětství. Místo vyhánění všech osobností se Dr. Tsitos rozhodl je do Chris integrovat. Proces trval čtyři roky.
V roce 1974 ztratily všechny existence smysl a odešly. Zlom nastal tehdy, když přijala fakt, že nepotřebuje další osobnosti na běžné fungování. Chrisin první dojem, když zůstala v těle sama, byl rozpačitý. Zpočátku si nemohla na klid a ticho v hlavě zvyknout. Trvalo ještě téměř rok, než opravdu uvěřila, že je sama, a že se již nikdo jiný nevrátí. Po vyléčení začala pomáhat jiným psychicky nemocným lidem. Vyprávěla o své poruše a šířila mezi lidi, aby se za psychické nemoci nestyděli. Chris Sizemore prožila zbytek života v klidu. Pomáhala psychicky nemocným, přednášela o svém příběhu, kreslila a zahradničila. Zemřela letos 24. července na Floridě ve věku 89 let.
