Poznejte evoluci nejpopulárnějšího žánru současnosti od nástupu MCU.
Komiksové filmy to měly zpočátku těžké, ale postupem času se propracovaly na vrchol. Tím se stal nepochybně Temný rytíř Christophera Nolana. Z vysmívaného a podceňovaného žánru se za třicet let let od premiéry Donnerova Supermana stal nejdůležitější artikl hollywoodské produkce, pyšnící se špičkovým obsazením před i za kamerou. Po problematických 80. a 90. letech se adaptace komiksů velmi často dostávaly do rukou výrazných tvůrců, kteří rozuměli filmařsky řemeslu a navíc dokázali do svých projektů dostat i výrazný rukopis. Cestu od premiéry Supermana až po prostřední část Nolanovy trilogie si můžete přečíst tady a tady.
Potěšující trend najímání zajímavých režisérských osobností pokračoval, ale na svou šanci už čekalo malé studio pokoušející se experimentovat. Dva měsíce před premiérou triumfu s Temným rytířem měl premiéru první Iron Man. Komiksové vydavatelství Marvel se rozhodlo vytvořit filmovou divizi a samostatně si produkovat adaptace svých předloh, na které jim zůstala autorská práva. První na řadu přišel origin Tonyho Starka. Casting Roberta Downeyho Jr. byl více než ideální, odklon od temného trendu komiksovek zafungoval na výbornou a jednoduchá rodinná zábava si našla množství fanoušků a tržby překvapivě vylétly téměř až k 600 milionové hranici. Při 140 milionovém rozpočtu to byl triumf a na hollywoodském písečku se sebevědomě objevil nový hráč, se kterým bylo třeba počítat. Více než samotný film však zaujal koncept. Ani ne tak filmařsky, protože nebudeme si lhát, šlo "pouze" o slušné řemeslo, ale producentsky. Nápad vytvořit provázaný vesmír superhrdinů byl stejně riskantní jako ojedinělý, ale ve své podstatě i originální.
V létě téhož roku se do kin dostal také Neuvěřitelný Hulk. Louis Leterrier ukázal, že má výrazně filmovější oko než Favreau, ale nohy mu podkopával nepříliš dobrý scénář a problematické natáčení, komplikované na jedné straně hlavní hvězdou Edwardem Nortonem a na druhé samotným studiem. Na výsledném produktu to bylo patrné a nesetkal se s tak jednoznačně kladným přijetím jako Iron Man. User friendly balení bylo také na míle vzdálené progresivní verzi Anga Leeho. Downeyho cameo však dávalo bezpochyby najevo, že Marvel Cinematic Universe (MCU) je neodvratně nastartované. Čekalo se na další krok.
Konkurenční sólovka Wolverina díru do světa neudělala a po předchozím kvalitativním zklamáni s Rattnerovou trojkou to s revoluční sérií nevypadalo příliš dobře. Stejný osud potkal příšerného Jonaha Hexe a i původní superhrdinské filmy Push, Super od Jamese Gunna nebo zajímavého Defendora. Mezitím se však ve Warneru chystala velká věc. Adaptace jednoho z nejlepších a nejdůležitějších komiksů vůbec. Na zfilmování Watchmen si vylámalo zuby už nejedno režisérské eso (např. Terry Gilliam, Paul Greengrass, Darren Aronofsky), ale Zack Snyder se výzvy nezalekl a předvedl kus mimořádně kvalitní práce. Vizuál je úchvatný, stejně jako celý koncept vycházející přímo z předlohy Alana Moora. Dospělý, temný, krvavý a nesmírně ambiciózní počin v pokladnách příliš nezabodoval, ale našel si mnoho fanoušků a patří k tomu nejlepšímu, co na poli komiksovek vzniklo.
V trendu nápaditých a dostatečně odlišných žánrovek pokračoval i Matthew Vaughn. Jeho Kick-Ass byl drzý, šokující, brutální, vtipný i dojemný. Přepínání mezi civilností a přepálenou stylizací je brilantní a mnohdy se emoce přepínají mezi nevázanou zábavou a emočním vypětím během jedné scény. Ukočírovat podobnou látku tak, aby působila kompaktním dojmem a přitom dokázala prvotřídně bavit, byl mimořádně obtížný úkol a Vaughn nejenže nezklamal, dokázal dokonce překvapit.
Diváci však zůstali doma a hrnuli se raději na tradičního druhého Iron Mana. Budování vesmíru v něm sice působilo křečovitě, ale jako představovačka postav a magnet na peníze fungoval znamenitě. Podobně jako Thor a první Captain America. MCU se během pěti filmů vyprofilovalo jako rodinná zábava s výborně představenými hrdiny a ochotou jít podle zaběhnutých pravidel. Při tak riskantním projektu je to pochopitelné a čest Kennethu Branaghovi a Joe Johnsonovi, že dokázali do svých děl dostat alespoň špetku svého rukopisu. Byla to sice stále druhá liga a návrat k 90. letem, divákům však přišla sympatičtější než ambiciózní a nepříliš vydařené duo zelených hrdinů. Řeč je o Green Hornetovi a Green Lanternovi. Jejich tvůrci nezvládli zadání a vznikly nepříliš zdařilé guláše, které studia po finanční stránce dost zabolely. Stejně jako výborný Dredd a vynikající prequel X-Men od tvůrce Kick-Ass. První třída navzdory svým výjimečným kvalitám a navrácení tápající série do té nejvyšší kvalitativní ligy finančně neoslnila, doba se změnila a ukázalo se, že diváci začali v rámci žánru opět poslouchat více na rutinu než nápaditost. A absence Wolverina také nepomohla.
O tom, kterou cestou se žánr bude ubírat, mělo rozhodnout léto 2012. Premiéru měly totiž tři konkurenční a mimořádně ambiciózní projekty. S restartem Spider-Mana s přívlastkem The Amazing studio zmatkovalo tak dlouho, až se před diváky dostal zvláštní patvar. Talent tvůrců z něj byl cítit stejně intenzivně jako zásahy producentů. Evidentně během výroby přepisovaný, následně přetáčený a mnohdy prostříhávaný počin nebyl nejhorší, ale vyloženě kladný vztah si k němu vybudoval málokdo. Na druhé straně mince se nachází vyvrcholení batmanovské trilogie. V době příprav asi nejočekávanější film tohoto tisíciletí předvedl mohutné měřítko po obsahové i formální stránce. Christopher Nolan vytvořil na žánrové poměry nevídaný epos se spoustou postav, dějových linií a motivů. Struktura vyprávění kombinující temnou realističnost s naivitou kreslených předloh zde však nepůsobí tak vyladěné jako v Temném rytíři. Vynořují se tak před očima mnohé logické díry patřící do žánru komiksů, ale bijící se s temným psychologickým dramatem. Rovněž agresivní změny tempa a atmosféry nepatří ke kladům tohoto jinak vynikajícího uzavření slavné ságy. Přijetí následkem toho nebylo tak jednohlasně kladné jako u předchozího filmu, ale to mu nic neubírá z jeho mimořádných kvalit. Uzavřela se jedna kapitola a nadešel čas otočit stránku a předat žezlo.
A to si nepřekvapivě přivlastnili hrdinové z MCU. Ukončení fáze jedna se podařilo na výbornou. Na první společné setkání superhrdinů byli všichni zvědaví. Riskantní plán s propojeným vesmírem vyšel Marvelu na jedničku s hvězdičkou. Dokonce až tak, že Avengers se po Titanicu staly komerčně druhým nejúspěšnějším filmem všech dob. Z druhořadých hrdinů se okamžitě stal fenomén a z riskantního producentského tahu nový trend. Televizní tvůrce Joss Whedon sice nepřekročil svůj stín, ale sázka na jistotu se velkoryse vyplatila. Zábavná blockbusterová jízda dokázala okouzlit humorem, nadchnout jednotlivými momenty a ze spojení postav vytřískat maximum. Televizní vizuál a to, že celý děj téměř nedává smysl, jsou tak v tomto případě pouze nepodstatné nedostatky, skrývající se za velkou dávkou nadšení z pocitu dosud neviděného. Byl to zasloužený a těžce dobytý triumf, který okamžitě nastolil nové trendy. Budoucnost žánru měli najednou v rukou nováčci a bylo na nich, jak se svou čerstvě nabytou mocí naloží. A začalo to velmi dobře.
Třetí Iron Man putoval do rukou Shana Blacka. Ten měl sice na svém režijním kontě pouze kultovku Kiss Kiss Bang Bang, ale byl dávno uznávaným tvůrcem pecek jako Smrtonosná zbraň nebo Poslední skaut. Jeho autorský vklad je patrný již od začátku. Stejně jako většina jeho filmů se i Iron Man odehrává na Vánoce, dialogové výměny mají šťávu a projektu nechybí určitá drzost. Zvrat s Mandarinem byl pro fanoušky šokem a názory na výsledný počin jsou mezi znalci komiksů a nedotčenými diváky výrazně odlišné. Pokud první dávali najevo nespokojenost a autorský vklad jim vadil, druhá skupina byla nadšená. Na výsledek však byli po fenomenálním úspěchu první týmovky všichni zvědaví a tržby se zastavily až za miliardovou hranicí. Další triumf a potvrzení čerstvě nabyté pozice leadera však bylo třeba nějak udržet. A nejdůležitějším krokem bylo evidentně neurazit žádnou skupinu potenciálních diváků. Pochopitelný krok však vedl k nechtěnému vedlejšímu účinku téměř úplného zničení progresivnějších směrování vysokorozpočtového Hollywoodu, kterému před triumfem MCU šlapal cestičku Nolan, Raimi nebo tehdy ještě bratři Wachovski. Následující projekty marvelovského univerza putovaly do rukou tvůrců bez větších zkušeností a možností argumentování pro ozvláštnění svých děl. Točilo se na jistotu a ty nejdražší a nejočekávanější projekty, kterými filmy z MCU evidentně jsou, začaly padat k režisérům bez zkušeností a pořádných výsledků. První hřebík do rakve moderního blockbusteru byl tak zatlučený. Ale to už předbíhám.
Pár měsíců po třetím příběhu Tonyho Starka totiž předvedl Warner Bros. světu novou verzi Supermana od Zacka Snydera. Ten si bral inspiraci z Temného rytíře, od struktury děje až po serióznější ladění výsledného díla. Man of Steel má všechny atributy hollywoodského velkofilmu - úžasný audiovizuál, velké hvězdy v obsazení a také pokus o nějaký ten přesah. Přízeň diváků se však již mezitím stihla přeorientovat na jednodušší a zábavnější marvelovky. Pokus oživit prvního kostýmního superhrdinu tak zůstal za očekáváním a nepodařilo se mu překlopit misku vah zpět na stranu dospělejšího uchopení látek. Příliš kvalitativní ani finanční vody nenamlelo ani následující pokračování sólového Wolverina, dvojka Kick-Ass bez režisérského dozoru Matthew Vaughna a překvapivě ani sequel Amazing Spider-Mana.
Marvelu se však bohatě vyplatila absolutní kontrola studia a pokračování Thora i kapitána byly obrovské hity a v druhém případě i vynikající akční film. Sice bez výraznějšího autorského otisku, za to však s perfektním tahem na bránu a vynikajícími akčními scénami. Krasojízda MCU pokračovala i Strážci Galaxie, ale dobře promazaný stroj začal dostávat trhliny. Po stránce zisků bylo vše v pořádku, ale do provázaného univerza se začala vkrádat nepříjemná seriálovost. Počiny Marvelu nestály na vlastních nohách a byly pouze další neuzavřenou kapitolou na pokračování s povinnými camey populárních postav. Nejvíce na to doplatilo pokračování Avengers s podtitulem Age of Ultron. Ant-Man byl vytržen z rukou autorského režiséra Edgara Wrighta a předán rutinérovi Paytonu Reedovi a na dveře začala klepat konkurence.
K mutantské sérii se po neuspokojivých výsledcích První třídy vrátil duchovní otec Brian Synger a v Days of the Future Past dokázal vyčarovat kus filmové magie a vrátit se ke kořenům, které zavedl a které byly nahrazovány novými pravidly. Finanční úspěch byl obrovský, film kvalitní, ale novou revoluci ani návrat trendu vážnějšího uchopení komiksů se mu nepodařilo zavést. Navíc Warner vytasil pro pokračování Muže z oceli obrovský trumf. A tím byl Batman. Střet dvou nejikoničtějších superhrdinů však trpěl problematickou výrobou. Od začátku preprodukce začalo docházet v Hollywoodu následkem obrovského úspěchu MCU ke změnám a všichni chtěli napodobit jejich obchodní model. Většina tvůrců přišla i o tu malou kontrolu, co měla nad svými díly, do filmů se protlačil zlehčující humor za každou cenu, začaly se budovat propojené vesmíry a každá potenciální série musela pracovat s otevřenou seriálovou strukturou, čímž ztrácely dramatické oblouky na důležitosti a téměř každý blockbuster je tak pouze částí nějakého celku a ne svébytným dramatickým dílem.
Tyto změny ještě nejsou tak výrazné, ale první vlaštovky v podobě pátého Terminátora, Jurského světa, Rychle a zběsile nebo nekonečných Transformerů už máme za sebou. Druhý hřebík je v rakvi. Následkem těchto změn se měnila koncepce konkurenčních projektů pod taktovkou Zacka Snydera. Za pochodu se tak z pokračování Man of Steel stal souboj s Batmanem, aby to celé skončilo jako prequel k Justice League. Na výsledném díle to bylo znát a rozporuplné ohlasy i tržby hlásily varovný signál, kterému zcela podlehl další projekt z dílny DC, Suicide Squad. Prostříhávání, přetáčení a zmateně postavený film sice má komerční úspěch, ale očekávalo se více. Mnohem více. Podobně dopadla zatím poslední kapitola X-Men s podnázvem Apocalypse.
Tyto změny však neublížily samotnému MCU. Ten si vesele točí pro publikum, které si vychoval a zatím poslední příspěvek v podobě Civil War se již nesnaží svou autorskou nevýraznost a seriálovou strukturu ani maskovat. Miliardová hranice byla opět pokořena, diváci i kritici spokojeni, takže není žádný důvod nic měnit. Jiskřičku naděje na nestandardní komiksovou tvorbu se však podařilo vykřesat opět v univerzu X-Men. Tvůrci vysněný a velmi těžko do produkce prolisovaný Deadpool skončil komerčním triumfem. Levné, politicky nekorektní Rko si získalo obrovskou oblibu a stalo se finančně překvapivě nejúspěšnějším dílem ságy. Kvalitativně se sice podobně koncipovanému Kick-Ass zdaleka nevyrovná, ale ukázal producentům i divákům, že upuštění od tradičně koncipovaných mantinelů může být velmi osvěžující. Je k tomu však třeba velká dávka drzosti a tvrdohlavosti. Uvidíme, jak se tento úspěch odrazí na dalším vývoji žánru, ale jedna věc je už téměř jistá. Velké osudové příběhy jsou zjevně již definitivně nahrazeny neambiciózní zábavností vracející žánr zpět do 90. let. Konkurence se namísto vyšlapávání nových cestiček a formování vlastního obličeje narychlo uchýlila k funkčnímu marvelovskému modelu a filmový svět bude potřebovat co nejrychleji další revoluci, abychom se opět nedočkali vtípkujícího Batmana a stylisticky tendenčně vizualizovaných příběhů, které směřují jedině ke cliffhangeru v další kapitole populárních hrdinů.
Více o tom, jak Marvel vlastně Hollywoodu škodí, se dočtete v našem rozsáhlém článku zde.
Jak jste na tom vy?
Vyhovuje vám současný trend nebo byste byli raději za návrat k ambicióznějším komiksovkám?
Vyjádřit se můžete v diskusi.
