Proč jsou si některé jazyky v Evropě podobné více a jiné méně? Kdo byli Indoevropané a jak ovládli Evropu? Je těžší rumunština nebo španělština? Který Čech rozluštil jednu z největších záhad dějin?
V Evropě má téměř každý stát svůj vlastní úřední jazyk, některé jich mají i několik. Každý asi tuší, že tyto jazyky jsou si více či méně podobné, některé se nám jeví lehčí, jiné těžší. Kolem evropských jazyků je rozšířeno i mnoho nepravdivých mýtů. O jednom se často říká, že je nejtěžší, o druhém, že je nejlehčí. Tato tvrzení však často vycházejí ze subjektivních pocitů a neznalosti. Zjednodušeně můžeme říci, že nejvšeobecnější klasifikační jednotkou jazyků je tzv. jazyková rodina. Je to skupina jazyků, u kterých se dá vysledovat společný původ. Ve světě existují desítky jazykových rodin a pokud počítáme i mrtvé jazyky, tak číslo s přehledem přesáhne stovku (a to ještě vynecháváme izolované jazyky, které jsou nezařaditelné). V Evropě najdeme horko těžko 3-4 rodiny (importované jazyky menšin samozřejmě vynecháváme), z toho Indoevropská jazyková rodina tvoří absolutní většinu. Tato rodina se v některých jazycích označuje i jako Indogermánska (kvůli dvěma nejvzdálenějším indoevropským skupinám) a její členové se v minulosti běžně označovali jako Árijci. Tento výraz však zneužili nacisté pro své bláznivé rasové teorie, a tak se přestal mezi vědci používat.
Expanze Indoevropanů podle Kurganovy hypotézy
Úvodem se seznámíme s původem Indoevropanů, který je dodnes obestřen, jako mnohé z dávné minulosti lidstva, rouškou tajemství. Věda není soubor neměnných vzorců, pouček, věčných pravd a dogmat, ale proces, který se neustále vyvíjí a mění. Je to téměř živý organismus, který roste a zdokonaluje se zkušenostmi. Ani názor na původ Indoevropanů není jednotný a ve vědecké obci koluje mnoho hypotéz. Od těch nejabsurdnějších a pseudovědeckých, až po ty nejracionálnější, masivní podpořené několika vědními obory. Archeologie, antropologie, historická lingvistika a nejnověji i genetika nám umožnily relativně úspěšně blíže poodhalit původ našich předků. Kdo byli? Odkud přišli? Jakým jazykem mluvili? Jak si dokázali podmanit nejen Evropu, ale i velkou část Středního Východu a Indie? Jednou z hypotéz je Kurganova hypotéza a patří mezi nejakceptovanější. Původ Indoevropanů klade do Pontské stepi severně od Černého moře. Odtud se ve více vlnách a z různých důvodů zhruba od čtvrtého do prvního tisíciletí př. n.l. vydali naši dávní předkové hledat novou domovinu. Byli to pastevci a chovatelé dobytka. Jejich schopnost ovládnout ta obrovské území spočívala hlavně ve vojenské dominanci. Indoevropané pravděpodobně ochočili koně, vyvinuli bojové vozy a měli rozvinuté zbraně, zpočátku bronzové, později jako první i železné. To jim umožnilo v kombinaci s patriarchální společností a rozšířenou polygamii převrstvit a smíchat se s původním obyvatelstvem.
Rozšíření vozů, pravděpodobně vynalezených Indoevropany
Prajazyk Indoevropanů resp. protoindoevropský jazyk se v žádné podobě nedochoval, ale vědcům se ho podařilo zrekonstruovat pomocí srovnávací metody. Průkopníkem v této oblasti byl August Schleicher, který relativně úspěšně tento protojazyk zrekonstruoval a následně podle něj v roce 1868 zkompiloval slavný text, zvaný Schleicherova bajka. Postupem času se s rozvojem paleolingvistiky tento text vyladil a moderní verze je od původní Schleicherovy odlišná, ale schválně uvedu její první a původní verzi:
Avis akvāsas ka
Avis, jasmin varnā na ā ast, dadarka akvams, tam, vāgham garum vaghantam, tam, bhāram magham, tam, manum āku bharantam. Avis akvabhjams ā vavakat: kard aghnutai mai vidanti manum akvams agantam. Akvāsas ā vavakant: krudhi avai, kard aghnutai vividvant-svas: manus patis varnām avisāms karnauti svabhjam gharmam vastram avibhjams ka varnā na asti. Tat kukruvants avis agram ā bhugat.
V překladu do češtiny:
Ovce a koně
Ovce, která neměla vlnu, uviděla koně - jeden tahal těžký povoz, druhý nesl velký náklad, třetí rychle nesl člověka. Ovce řekla koním: "Srdce mě bolí, když vidím, jak člověk jezdí na koni". Koně odpověděli: "Poslyš ovce, nás bolí srdce, když vidíme, jak člověk, pán, bere ovci vlnu a dělá si z ní teplý oděv. A ovce nemá žádnou vlnu." Ovce, uslyševši to, uprchla do pole. [překlad převzat z wiki]
Mimochodem, Schleicherovu bajku recituje jako součást výuky starobylých jazyků v jednom záběru i droid David ve filmu Ridleyho Scotta Prometheus (2012).
Mapa indoevropských izoglos - ohraničených území s určitými jazykovými jevy (500 př. n.l.)
Už ze samotného názvu vyplývá, že Indoevropané se usadili kromě Evropy také v Asii. Tímto mimoevropským skupinám se budeme věnovat jen ve zkratce, snad jen s jednou výjimkou. Tou výjimkou jsou Chetité - nejstarší doložený indoevropský národ. Jako první se kolem čtvrtého tisíciletí př. n.l. oddělili od ostatních Indoevropanů a vytvořili mocnou chetitskou říši v Malé Asii, která konkurovala od 16. do 12. století př. n.l. takovým starověkým supervelmocem jako byl Egypt, Babylonská či Asýrská říše. Byli to obávaní bojovníci, kteří začali jako první kout železo a vynikali svými bojovými vozy. Společnost Chetitů byla despotická (jako všechny mocnosti v té době) a stát řídil všechny aspekty života poddaných (včetně sexuálního života). Chetitskou říši smetly až neznámé "mořské národy", které se přihnaly neznámo odkud a neví se o nich téměř nic (zaútočili i na Egypt a Kanaán).
Blízky východ ve starověku
Dlouho se ani nevědělo, že nějací Chetité vůbec existovali. Až rozvoj archeologie v 19. století přinesl překvapivé odhalení o existenci “čtvrté mocnosti“ a spojil Chetity s biblickými Chetity (hebrejsky bny-ḥt neboli Děti Hetha). Masivní archeologický výzkum v jejich bývalém hlavním městě Chatušaš a okolí v centrální Anatolii přinesl tisíce tabulek s klínovým písmem, které převzali Chetité od Asyřanů a Babyloňanů. Jazyk rozluštil až český jazykovědec Bedřich Hrozný, který si s ním na začátku 20. století poradil. Vědělo se, jak se klínové písmo čte, ale nikoho nenapadlo, že by mohlo jít o indoevropský jazyk, protože všechny starověké mocnosti nebyly etnicky určitě indoevropské.
Bedřich Hrozný
Hrozný však našel mnoho podobností mezi Chetitštinou a několika indoevropskými jazyky a podařilo se mu přeložit první větu po třech tisících let:
Ninda - an ezzatteni watar - ma ekutteni.
Budete jíst chléb a pít vodu.
Ninda je slovo převzaté ze Sumerštiny a znamená chléb, ezza- se podobá latinskému edo či německému essen, což znamená jíst, watar jako voda asi není třeba vysvětlovat, eku- připomíná latinské aqua, v chetitštine to značí pít. Srovnávací metodou připravil Hrozný v roce 1917 první chetitskou gramatiku a položil základy chetitologie.
Chetitštinou popsána tabulka z Chatušašu
Nejvýchodněji se ze všech Indoevropanů dostali Tocharové, kteří se oddělili zhruba ve třetím tisíciletí př. n.l. a přesunuli se do oáz na severním okraji Tarimské pánve v západní Číně. Tocharské jazyky se třemi dialekty tvoří samostatnou skupinu indoevropských jazyků a od ostatních se liší hlavně fonologicky. Vlivem masivní migrace turkických národů na západ v prvních stoletích n.l. byl jazyk opomíjen a nakonec před více než tisíci lety zcela vymřel. Zachovalo se však velké množství textů psaných v indickém písmu Bráhmí, které se podařilo rozluštit a kategorizovat tocharštinu do indoevropské jazykové rodiny.
Nejpočetnější skupina je indoiránská s téměř dvěma stovkami jazyků. Hovoří jí v Asii více než miliarda lidí. Dělí se na tři hlavně podskupiny: indoárijské, např. hindština - po angličtině a čínštině třetí nejrozšířenější jazyk na světě, sanskrt, bengálština, atd., íránské, např. kurdština či novoperzština zvaná Fársí (podle mě jeden z nejkrásněji znějících jazyků na světě) a núristánské jazyky - menší podskupina přežívající na hranicích Afghánistánu a Pákistánu. O této skupině by se toho dalo napsat opravdu hodně, ale zaměříme se pouze na jediné etnikum, jehož jazyk se od středověku aktivně používá v celé Evropě a tou je romština. Starší, dnes už pejorativně znějící pojmenování Romů cikán pochází z romského slova atsigan a doslova znamená nomád resp. kočovník. V mnoha evropských jazycích se používá označení, které reflektuje mylnou středověku představu o egyptském původu Romů: gypsy, gitano, atd. Romové pocházejí pravděpodobně ze severozápadní Indie. Odtud se zhruba v pátém století n.l. pohnuli směrem na západ až v 11.-12. století dorazili na Balkán, kde se o nich poprvé zmiňují byzantští historici. O přesné poloze původní vlasti a trase migrace Romů se dodnes vedou velké polemiky. Romština se dělí na několik dialektů a i přes skromnější slovní zásobu má relativně velké množství výpůjček z jiných jazyků.
Romská nářečí v Evropě
Kromě zmíněné tocharštiny tvoří samostatné skupiny ještě dva další jazyky. Prvním je arménština - starobylý jazyk s mnoha dialekty, kterým se hovoří minimálně od šestého století př. n.l., ale první texty pocházejí až z pátého století n.l. Dohady o nejbližších indoevropských příbuzných vedou obvykle dvěma směry: směrem k řečtině nebo k indoíránským jazykům. Arménština se zapisuje velmi specifickým písmem, které bylo inspirováno řeckou alfabetou. Celá arménská kultura včetně jazyka je fascinující, ale my se definitivně přesuneme do Evropy, konkrétně na západní Balkán. Tam najdeme podivný jazyk, sice indoevropský, ale bez bližšího příbuzného. Tím jazykem je albánština, kterou mluví po celém světě asi pět milionů lidí. Má poměrně složitou gramatiku a těžkou výslovnost. Její původ je neznámý. Jde zřejmě o směs jazyků antických národů Balkánu jako Ilir, Tráků či Dáků, jejichž jazyky se však nedochovaly, pokud tedy nepočítáme pár desítek slov a jmen. Trácky nebyl jen Spartakus, ale i dodnes používané slovo převzaté z tráčtiny, které označuje populární mléčný výrobek - jogurt.
Začátkem 20. století př. n.l. vtrhli do Řecka ze severu s bronzovými zbraněmi výbojné řecké kmeny Achájů, Iónů a Aiolů a podmanili si původní neindoevropské obyvatelstvo - Pelasgy. Řekové od nich přebrali písmo, jehož řecká verze se naštěstí stejně jako chetitština podařila rozluštit (Angličan Michael Ventris, 1952). Jde o tzv. lineární písmo B, zatímco lineární písmo A, používané Pelasgy, je stále záhadou (jakož i jejich předchůdce - krétské hieroglyfy, v jejichž rozluštění nevěří snad ani největší optimisté). Celý řecký svět však zapomněl číst a psát s výjimkou Kypru po vpádu dalšího řeckého kmene Dórů v 12. století př. n.l. také ze severu, který se předtím zasekl někde na Balkáně. Zasekl se i kulturně, ale ne vojensky. Dórové udělali svým řeckým bratrancům přesně to samé, co oni předtím Pelasgům, ale tentokrát se železnými zbraněmi, které převzali od Chetitů (udržely se pouze Atény). Dnešní řecká alfabeta a z ní odvozená latinka a cyrilice však mají svůj původ ve fénickém písmu. Nejstarší nápis v alfabetě je z osmého století př. n.l. Dnešní řečtina se liší od té klasické v mnohém. Existuje několik dialektů klasické řečtiny, které reflektovaly kmenové rozdělení. Byli si navzájem srozumitelné a každé nářečí se používalo na jiné věci: atické v okolí Athén na filozofii, dórské na sborové zpěvy, atd. Klasická řečtina je díky ohromnému množství dochovaných spisů velmi dobře prozkoumána. Je třeba připomenout, že v antickém řeckém světě vznikla celá naše západní kultura a Řekové byli až do renesance nepřekonatelní v každém vědním i uměleckém směru (snad kromě práva, ve kterém je předběhli Římané). Řečtina je opravdu nesmírně bohatý jazyk, který spolu s latinou významně ovlivnil všechny evropské jazyky a to hlavně v odborné terminologii. Řecky mluví zhruba 13 milionů lidí v Řecku a na Kypru, kde je řečtina úředním jazykem, a ve světě. Tato jazyková skupina se nazývá helénská a patří do ní zhruba 20 jazyků, z nichž mnohé jsou málo dochované, např. antická makedonština (nezaměňovat se slovanskou makedónštinou, se kterou nemá nic společného).
Rozložení řeckých nářečí v klasickém období (páté až čtvrté století př. n.l.)
Část kmenů žijící na Apeninském poloostrově hovořila doloženě minimálně od sedmého století př. n.l. (pravděpodobně však již od druhého tisíciletí př. n.l.) skupinou indoevropských jazyků, které nazýváme italické. Na území ze severu ohraničeném neindoevropskými Etrusky a z jihu řeckými kolonisty žili Umbrové, Sikulové, Faliskové, Sabelové a mnoho jiných kmenů. Nejvýznamnější kmen Latinů, který získal díky své důmyslné společenské organizaci, politickému systému a hlavně vojenské mašinérii (ve všem výrazně inspirované Řeky), dominantní postavení a postupně si podmanil všechny okolní kmeny Apeninského poloostrova, kam rozšířil svůj jazyk - latinu. Latina je tedy jediný přeživší italický jazyk, ostatní dávno zanikly. Latinové, zvaní podle svého hlavního města i Římané, se neomezili jen na rodný poloostrov. Nehledě od různých státních zřízení vytvořili nejdéle existující státní útvar v historii, který se udržel neuvěřitelných 2 206 let (753 před n.l. - 1453 n.l.).
Kmeny Apeninského poloostrova ve čtvrtém století př. n.l.
Latina byla během celého středověku jazykem vzdělanců a tento statut si zachovala dodnes. Úřední jazyk Vatikánu se i nadále považuje za důležitou součást klasického vzdělání. Existuje několik forem latiny: od staré, přes klasickou, středověkou, církevní až po moderní, ale pro nás je důležitá vulgární. Neznamená to však, že obsahovala nadávky, ale šlo o lidovou, hovorovou a zjednodušenou verzi šířenou prostými osadníky a armádou v římských koloniích. Římané odešli, ale prostý lid zůstal. Latina v kombinaci s jazyky starousedlíků vytvořila základ pro mnohé moderní evropské jazyky, které označujeme jako románské. Je jich opravdu mnoho, velká část z nich zanikla a některé před zánikem stojí, ale i přesto se jedná o druhou největší skupinu indoevropských jazyků na světě, kterou mluví více než osm set milionů lidí. Dělením románských jazyků se zabývat nebudeme, protože je komplikované a nejednotné.
Nejpočetnější je španělština (410 milionů), historicky označována i podle regionu, ve kterém vznikla jako kastilština. Spolu s portugalštinou byla konkvistadory rozšířena do celé Střední a Jižní Ameriky (od původu těchto jazyků nese tato oblast i pojmenování Latinská Amerika) a později i do mnoha oblastí Afriky a Asie. Španělština si prošla relativně turbulentním vývojem. Po úpadku Římské říše ji ovlivňovali germánští Vizigóti. Od počátku osmého století naopak Maurové a Arabové, kteří byli postupně vytlačováni křesťany. Všechny vládnoucí vrstvy zanechaly na španělštině znatelné stopy. Španělština má kromě Španělska a většiny jihoamerických států oficiální statut i v Západní Sahaře a Rovníkové Guinei. Druhým nejpočetnějším jazykem je portugalština (230 milionů). Měla obdobný historický vývoj jako španělština, ale na rozdíl od ní si zachovala původní latinské samohlásky. Je oficiálním jazykem v Portugalsku, Brazílii, ale také v mnoha afrických zemích, Východním Timoru či Macau. Na Pyrenejském poloostrově jsou kromě dvou zmíněných románských jazyků používány i mnohé jiné než třeba katalánština, galicijština nebo aragonština.
Francouzština obsazuje s 80 miliony mluvících třetí místo. Během vývoje ji ovlivňovaly hlavně keltské a germánské jazyky. Tento sympatický jazyk s typickým uvulárním r byl během celého novověku až do počátku 20. století, kdy byl nahrazen angličtinou, evropským jazykem číslo jedna. Dominoval v právu, diplomacii, gastronomii a byl módním trendem hlavně pro vyšší společenské kruhy. Francouzština je známá svým komplikovaným pravopisem. Mezi mluvenou a psanou podobou je velký rozdíl. Třeba množné číslo podstatných a přídavných jmen se často v mluvené formě neprojevuje (ale v psané ano). Francouzština se oficiálně používá v mnoha zemích po celém světě. Kromě Francie, Švýcarska, Belgie, Lucemburska a Monaka i ve dvou desítkách afrických zemí, Kanadě a ve více malých ostrovních státech.
Románské jazyky v Evropě
Italštinou hovoří asi 70 milionů lidí a tento jazyk je oficiální i ve Švýcarsku, San Marinu a Vatikánu. Už od dob renesance je italština dominantní hlavně v oblasti umění všeho druhu, ale je i pracovním jazykem katolické církve. Její vývoj byl stejně komplexní jako její dialekty. Každé město mělo a stále i má své vlastní nářečí. Některá nářečí mají i vlastní psanou podobu, a jsou velmi specifická (např. neapolština), jiné, jako třeba sardinština se obvykle považují už za samostatný jazyk.
Poslední románský jazyk, o kterém se zmíníme obšírněji, je rumunština. Hovoří se jí v Rumunsku a Moldávii a zahrnuje několik dialektů. Často se pod ni zařazují i příbuzné románské jazyky jako arumunština, kterou mluví asi 250 tisíc lidí na jižním Balkáně nebo Istrorumunština, používaná už jen v pár vesnicích v Chorvatsku. Původ rumunštiny je nejasný, zřejmě jde o kombinaci vulgární latiny a původních balkánských jazyků (již zmíněné Dácké, Trácké a Ilirské jazyky). Oproti ostatním románským jazykům si toho rumunština zachovala z latiny mnohem více, např. pády či střední rod. Má proto podstatně složitější gramatiku. Kromě již zmíněných se v Evropě vyskytují i další, méně rozšířené románské jazyky jako třeba rétorománština ve Švýcarsku či francouzštině podobná okcitánština a wallonština.
O germánských, slovanských, keltských a také o neindoevropských jazycích v Evropě si povíme až v druhé části.
