Zrod božského kamikaze.
V následujícím článku si po delší odmlce přiblížíme historii asijského kontinentu, kde v letech 1274 a 1281 proběhly jedny z největších námořních invazí, které však pro tehdejšího světového hegemona znamenaly doslova katastrofu.
Píše se rok 1259 a země zlatého draka je pomalu drcená pod kopyty mongolských koní. „Jezdci apokalypsy“ z dalekých stepí však překvapivě nepřinášejí jen zkázu, nově zvolený čínský císař, velký vládce Mongolů a vnuk samotného Čingischána, Kublaj-chán, ukončuje v nejlidnatější zemi světa období kulturní a ekonomické izolace, prohlašuje náboženskou toleranci a pouští se do ambiciózních veřejných projektů. Po upevnění moci v Číně a podrobení sousední Koreje se zrak mocného vládce obrací na východní okraj asijského kontinentu. Na periferii se mu totiž zjevuje tajemné souostroví, které bylo tamními bohy označeno za nosný sloup celé země - Oyashimaguni. Zemi vycházejícího slunce vládne během mongolské agrese neomezenou mocí Kamakurský šógunát. Tomu pomáhá udržet moc nad soupeřícími knížectvími klan Hōjō, zastávající kromě pozice regenta i důležité úřednické posty. Oba rody se poprvé dozvídají o nomádské hordě díky špionům z Korejského poloostrova, kteří popisují Mongoly jako nevzdělané barbary a krvežíznivé válečníky bez špetky lítosti.
Roku 1266 přicházejí do Japonska Kublaj-Chánovi vyslanci se zprávou, kde žádají souostroví o „blízké přátelské vztahy a stav vazala“, jelikož by byl Velký Chán rád, „kdyby všechny země patřily do jedné rodiny“. Vyslanci se potýkají s „pověřencem pro obranu Západu“, ten jejich požadavky posune Šógunovi v Kamakuře a císaři v Kjótu. Po množství zpráv se obě strany jednohlasně shodnou - posvátná zem darovaná nejvyššími bohy japonskému lidu nemůže sdílet jednu vlajku s barbarskými kmeny. Žádosti není vyhověno a Šógunova vláda (Bakufu) přikazuje leníkům na ostrově Kjúšú (nejbližší oblast u Koreje, tedy nejpravděpodobnější cíl útoku), aby vojensky posílili tyto pozice a přesunuli se i dále na západ, kde by se mohla nacházet další potenciální místa vylodění. Císař jako samotné ztělesnění boha zorganizoval okázalé bohoslužby, přičemž společně se Šógunem přesunul řešení vládních problémů na dobu neurčitou. I přesto Kublaj-chán na popud svých rádců posílá do Japonska další posly a připravuje přitom na jihovýchodním pobřeží Koreje masivní flotilu. Invaze se měla uskutečnit v roce 1268, ale pro nedostatek lodí a mužů se útok přesunul až o šest let později, kdy z korejských přístavů vyplulo 300 velkých a 400 až 500 menších plavidel společně s 23 000 vojáky (Mongolové, Číňané a Korejci) na palubách .
Ohromnému bojovému kolosu lehce podlehly ostrovy Cušima a Iki, kde se Mongolové poprvé setkali s japonskou houževnatostí a neochvějnou vůlí. Guvernéři obou území bránili zemi svého císaře do roztrhání těla. 19. listopadu přistály mongolské síly v zátoce Hakata, blízko Dazaifu, starobylého administrativního centra ostrova Kjúšú. Právě zde se odehrála bitva Bun'ei, také známá jako „První bitva v zátoce Hakata“, která se skládala z několika samostatných střetů. Ze začátku se ukazovala genialita mongolského válečného umění, kdy moderní technika (krátké luky, otrávené a explodující šípy, rakety, výbušné bomby) a nový přístup k boji bez milosti drtil jakýkoliv pokus o odpor. Nezkušenost japonských generálů, samurajský styl boje jeden na jednoho či zvyk vést bitvu na otevřeném prostranství způsoboval Japoncům nemalé ztráty. Obránci však čekali na posily, ty posílily strategická místa a svým konečným počtem prečíslili Mongolskou posádku na ostrově. Chánova horda čelící v bitvě u Torikai-Gata ohromné přesile přišla o 3500 mužů, přičemž byla donucena k ústupu na pobřeží, odkud byla kvůli neutuchajícím nočním nájezdům vyhnána na moře. Tam zpečetila osud nájezdníků silná bouře (kamikaze - boží vítr), která připravila znesvětitelům božího území nečekaný hrob. Velké materiální a lidské ztráty donutí Šógunovu vládu k modernizaci, zkvalitňuje se výroba luku i meče, dochází k lepší organizací samurajů na Kjúšú a začíná se se stavbou obranného komplexu na místech vhodných k vylodění.
Mezitím se korejský král snažil vyjednávat s Mongoly a odrazoval je od dalších pokusů obsadit Japonsko. Nicméně říše rozprostírající se od Sibiře po Indii, od Vietnamu po Uhersko a od Korejského poloostrova až po Balkán nemůže najít rovnocenného soupeře v zemi stovek ostrovů. Začíná tak nová výprava, větší a mohutnější - na jaře roku 1281 zahltí Východočínské moře 900 lodí se 40 000 vojáky dynastie Jüan. Z jižní Číny vypluje druhý proud s 3 500 loděmi a 100 000 nejlepšími mongolskými válečníky, jejichž jediným cílem je vyhovět Chánovu snu jednoho impéria. Japonský duch je však nezlomný, po vylodění na ostrově Tsushima se armáda kočovníků setkává s nečekaně prudkým odporem, který je donutí k ústupu. Zatlačené na paluby svých korábů jsou i jednotky na ostrovech Cušima, Shikano a Iki. Oslabení z dlouhé plavby a neutuchajících útoků se seskupují na ostrově Taka. Bez velitele, dostatku zbraní a s podlomenou morálkou jsou rozdrcení jediným cíleným útokem Japonců, do zajetí se dostává přes 30 000 Mongolů. Zbývající jednotky na moři se opět dostávají do klíšťat slavného kamikaze, silný tajfun bičuje pobřeží Kjúšú dva dny a potápí většinu bojeschopných mongolských lodí. Invaze končí fiaskem.
Kublaj-chán se však svých tužeb nevzdal, roku 1286 chtěl obnovit útoky na zemi vycházejícího slunce, ale pro nedostatek zdrojů musel z tohoto plánu postupně upustit. V samotném Japonsku celonárodní reorganizace potřebná k odražení Mongolů vyčerpala všechny ekonomické i vojenské zdroje. Útoky nomádů také poskytly bakufu absolutní kontrolu, kterou však v pozdějších letech zneužíval, přičemž samotného císaře vytlačil z politického života na periferii. Na magickém souostroví se po této zkušenosti dále pokračovalo ve výstavbě obranných valů a v platnost přišlo mnoho vojenských opatření. Na opačné straně barikád to však vypadalo stejně, vyčerpání zdrojů, ukázka námořní neschopnosti i částečná neorganizovanost mongolské armády způsobily Chánově pověsti hluboké rány. Námořní střety mezi Mongoly a Japonci probíhaly až do konce 14. století, kdy poslední Chán Togon Temur uzavřel s dávným nepřítelem mír a uznal svrchovanost Japonska.
Samotné odražení mongolských invazí patří nepochybně mezi nejslavnější událost japonských i světových dějin, jelikož pomohlo zastavit územní expanzi Mongolské veleříše. Zmínky o krveprolití, ale i hrdinském vítězství můžeme najít v mnoha umělecký dílech, v nichž se zároveň poprvé píše o slavném kamikaze. S výjimkou druhé světové války šlo za posledních 1500 let o událost, kdy bylo Japonsko nejblíže k možnému obsazení nepřátelskými vojsky. I když mohou obyvatelé magického souostroví částečně vděčit za své vítězství mongolským „lodím“ (pracovníci čínských loděnic odvedli při konstrukci korábů nekvalitní práci hraničící až se sabotáží, do flotily byly zařazeny i říční lodě absolutně nevhodné k plavbě po moři) či božímu větru, mnoho odborníků se shoduje, že Japonci by nájezdníky přes obrovské ztráty odrazili i sami.
