Na první pohled pečlivá a pracující žena, ale pod povrchem utrápená a plná hněvu.
V roce 1960 by otřásla celým Československem šokující zpráva. Teprve 24letá zdravotní sestra v okresní nemocnici v Sušici usmrtila dva novorozence a dalších deset fyzicky napadla. Slovo „by“ jsem použil záměrně, protože vládl silný komunistický režim a vládní špičky si nepřály volně šířit zprávu mezi lid, který by mohl propadnout panice. Soudní pitvy odhalily, že příčinou smrti bylo těžké poranění mozku v důsledku úderů do hlavy. Druhé mělo navíc i zlomeninu ruky. Během šestihodinového výslechu se mladá, pracovitá a oblíbená sestřička Marie Fikáčková spontánně přiznala, že se dopustila přímo na porodním sále fyzického násilí na teprve 20hodinovém novorozenci. V ten samý den způsobila zranění, čehož následkem byla smrt i dalšímu, tentokrát 5týdennímu miminku. Také vypověděla, že násilné chování použila proti dalším, minimálně deseti dětem, ale ty útok přežily. Během pár hodin se celý případ roznesl po okolí, což otevřelo cestu fámám a lidovým výmyslům. Nechyběly ani absurdní příběhy o vpichování jehel a pálení svíčkami.
Dětství a v podstatě celé dospívání Marie Fikáčkové nebylo ani trochu růžové. Otec byl dělník se sklonem k alkoholismu, který u něj často způsoboval agresivní chování. Mladá Marie tak už v dětství pozorovala a na vlastní kůži zažívala násilnické chování svého otce. Vztah s matkou byl zase příliš chladný. Moc společných zájmů neměly, a tak si k sobě nedokázaly najít cestu. Výsledkem toho byly časté hádky, ve kterých se nebála proti své matce používat hrubé výrazy. Nejednou jí v amoku dokonce řekla, že ji zabije. Nebyla však jedináček, měla také bratra, který byl však mentálně postižený a podle její výpovědí se měl také podílet na nepříliš šťastném dětství. I navzdory všem problémům však odmaturovala v roce 1955 s výborným prospěchem. Ve stejném roce nastoupila do Ústavu národního zdraví v Sušici. Trvalo dva roky, než si polepšila a dostala se na porodnické oddělení, kde psychotické řádění mohlo začít. Ještě dříve, než se o celé záležitosti dozvěděla policie, měla Marie Fikáčková od personálu a nadřízených jen ty nejlepší reference. Okolí ji popisovalo jako mírumilovnou, usilovnou a inteligentní ženu. Někteří ani u soudu nechtěli věřit, že by byla něčeho podobného schopna.
Celou příčinou krveprolití na porodnickém oddělení měl být nesnesitelný pláč novorozeňat, který již nezvládala dál snášet. Fikáčková se v době zatýkání chovala s naprostým klidem a chvílemi to vypadalo, že jí návštěva kriminální policie vůbec nevadí. Podle jejích slov cítila největší nenávist k dětem těsně před nebo během menstruace. „Neváhala bych udeřit ani vlastní dítě,“ dodala. Na psychologických a psychiatrických vyšetřeních dospěli odborníci k závěru, že sice je svéprávná a plně způsobilá, ale má silné sklony k depresím a nekontrolovatelným záchvatům zuřivosti. Důležitou procedurou orgánů činných v trestním řízení bylo zjistit, zda neexistují i další případy zavražděných novorozenců, o kterých obžalovaná mlčí. Důsledná kontrola dokumentů neodhalila žádná další pochybná úmrtí, avšak na povrch vyplula skutečnost se dvěma novorozenci, kteří měli četná poranění. Zpočátku se na zranění nahlíželo jako na neopatrnost při manipulaci, ale jakmile se Fikáčková přiznala a zranění vysvětlila, byla z nich i obviněna.
V době vyšetřování se měla přiznat ještě k dalším vraždám, ale ty se policii i po důkladném zkoumání nepovedly prokázat. Neexistovaly totiž žádné přímé důkazy, které by ji s dalšími úmrtími spojovaly. Po osmiměsíční odmlce dal o sobě soud opět vědět. Obžalované udělil 6. října 1960 trest smrti. I přes dvojnásobné odvolání jejího obhájce se na trestu nic nezměnilo. Popravena byla 13. dubna 1961 ve věznici Pankrác a stala se tak první ženou popravenou v Československu za kriminální činnost od roku 1918. Média dodnes spekulují nad případem mladé zdravotní sestry a nad oběťmi, jichž mohlo být víc než „jen“ dvě. Proto se často setkáváme i s označením „nejmasovější vražedkyně Česka“, ale jak to bylo ve skutečnosti se již zřejmě nedozvíme.
