Následující snímky nepotřebují berličku v podobě bohaté výpravy či speciálních efektů. Vystačí si se zajímavou zápletkou a dialogem pár herců v jedné místnosti.
Výraz "minimalistický" evokuje v naší představě jednoduchost. Je přímo umění natočit dobrý film, když je k dispozici pouze jedna místnost a v ní pár postav. Každá věta, pohled či tichá pauza má svůj význam, protože na detailech to celé stojí a padá. U běžných snímků se mohou tvůrci skrýt za pěkná panoramata a emotivní soundtrack, u minimalistických si musí vystačit s kvalitními hereckými výkony, dobře vystavěnými dialogy a myšlenkou. Do této kategorie spadá i přesto mnoho výborných filmů, proto jsme museli vytyčit určité hranice. Do našeho žebříčku se dostaly pouze ty, jejichž podstatná část byla natočena na jedné scéně s minimem postav.
10. Exam (2009, r. S. Hazeldine)
Celkem povedený thriller s neznámými aktéry i tvůrci určitě stojí za zmínku. Námět je dobrý, ale nepříliš originální. Film popisuje průběh pracovního pohovoru formou testu. Osm účastníků dostane jasné instrukce. Před sebou mají jen pero a papír a za 80 minut musí zodpovědět otázku. Problém nastává ve chvíli, kdy začne odpočítávání času a po obrácení listu zúčastnění zjistí, že papír je prázdný. Jak odpovědět na otázku, která nebyla položena? Celý průběh je sledován kamerou a digitální čas neustále ubývá. Situace se postupně vyostřuje, soutěživost a extrémní podmínky vyplaví na povrch ty nejhorší charakterové vlastnosti a některým půjde doslova o život. Exam nějak speciálně neohromí, ale rozhodně nenudí a divák sedí jako přikovaný a čeká, jak to celé dopadne. Co nakonec rozhodne o ideálním kandidátovi do záhadné farmaceutické společnosti?
9. Buried (2010, r. R. Cortés)
Toto je ten nejminimalističtější snímek z minimalistických. Jde o film natočený na nejmenším prostranství. Jediné, co vidíme, je vnitřek rakve, kde byl zaživa pohřben civilní pracovník v Iráku. Paul Conroy (Ryan Reynolds) se probere v rakvi, když najednou zazvoní telefon a jeho boj o minuty může začít. Conroy se do poslední chvíle nevzdává a se specialistou na tyto případy řeší své možnosti. Únosci požadují výkupné, které americká vláda není ochotna poskytnout za jednoho civilistu, ale situace stále není beznadějná. Divák je doslova vtažen do rakve a s pohřbeným Reynoldsem do poslední chvíle doufá v jeho záchranu. To, zda se tak stane, se samozřejmě dozví až v poslední minutě.
8. Hard Candy (2005, r. D. Slade)
Minimalistický počin Hard Candy se dotýká kontroverzního téma sexuálního obtěžování nezletilých a jakým je internet v tomto ohledu užitečným nástrojem. Je inspirován skutečným případem, který se stal v Japonsku, ale rozhodně není takový, jak by se dalo očekávat. 14letá Hayley v podání Ellen Page se na internetu seznámí s fotografem (Patrick Wilson), který má slabost pro mladší dívky. Dohodnou si schůzku v kavárně a když se Hayley nechá přemluvit, aby pokračovali u něj doma, divák tuší, kam se bude děj ubírat. Zvláštní dialog mezi dvojicí graduje, situace se vyostřuje a my jsme místy zmateni, kdo je tu vlk a kdo červená karkulka. Film nás nenechá chladnými až do samého konce a je třeba uznat, že režisér si s citlivým tématem poradil opravdu bravurně. Nic není tak černobílé, jak by se na první pohled mohlo zdát.
7. Locke (2013, r. S. Knight)
Film Locke by si neměl nechat ujít žádný fanoušek Toma Hardyho. Předvádí zde svůj mistrovský sólo výkon. A upřímně, nikdy bych nečekala, že mě může bavit sledovat volajícího člověka za volantem (ani když jde o Hardyho), protože to je všechno, co se ve filmu děje. Ivan Locke zde uhání po dálnici a řeší svůj soukromý i pracovní život sérií telefonátů. Díky hlasovému odposlechu naštěstí slyšíme i lidi na druhé straně. Film trvá 85 minut a za ten čas se nám Locke dostane pod kůži. Je to sympatický chlapík, podnikatel a uspořádaný otec rodiny, který udělal chybu. Nyní se snaží na situaci reagovat nejlépe, jak se jen dá. Ale nedá se vyhovět každému. Sedí to na Lockovu situaci a také na diváka. Příběh je založen na emocích a vcítění se do hlavního hrdiny. Pokud se vám to podaří, užijete si parádní jízdu s nejasným koncem až do konce.
6. Carnage (2011, r. R. Polanski)
Roman Polanski natočil Carnage na motivy slavné stejnojmenné divadelní hry. Inspirace hrou je zde velmi znát. Polanski zachoval dialogy prakticky nezměněny a kvalitní práce s kamerou doplňuje to, co bylo na představení tak úspěšné. Děj popisuje setkání dvou rodičovských párů, které se rozhodly "dospělou" formou vyřešit neshody svých dětí. Na jedné straně máme Kate Winslet a Christopha Waltze, na druhé hysterickou Jodie Foster a Johna C. Reillyho. Jodie Foster to zahrála tak bravurně, že ji budete opravdu nesnášet. Kvalitní herecké výkony však předvedli všichni čtyři zúčastnění. To, co začíná jako nevinné posezení u kávy a koláče se překlopí až do manželské poradny bez jakýchkoliv zábran. Všichni čtyři společně prožívají nejhorší den ve svém životě a volně ventilují emoce. Navzájem utvářejí spojenectví, provokují se, vylévají si vztek. Je to zábavné, nervy drásající, intenzivní a zároveň zdlouhavé. Místy se může film zdát pomalu plynoucí, ale když dospěje do velkého finále, všichni jsou spokojeni.
5. Interview (2007, r. S. Buscemi)
Toto je přímo učebnicový příklad, jak by měl vypadat skvělý minimalistický počin. Interview z roku 2007 se do žebříčku dostalo jako jediný remake. Začíná běžným rozhovorem zkrachovalého novináře (Steve Buscemi) a hvězdičky (Sienna Miller), která za svou slávu vděčí spíše vzezření než talentu. Tito dva jedinci jsou přímo předurčeni k tomu, aby to mezi nimi vřelo. Dialogy jsou perfektně vystavěné a uvěřitelné, přičemž je radost sledovat jejich slovní "ping pong". Jak se navzájem svěřují, chápou, lžou? Člověk by si řekl, že to nikam nesměřuje, ale ono to nakonec přejde do výborného finále, za které tleskáme. Buscemi si film zrežíroval, spolupracoval i na scénáři a předvedl v něm výborný výkon, ale hvězda je tu jen přece Sienna Miller, jako i ve scénáři.
4. Coherence (2013, r. J. W. Byrkit)
Coherence je překvapivě výborná věc. Je jediným počinem Jamese Warda Byrkita, který ho režíroval, napsal scénář a jako dějiště nabídl vlastní dům. Je vidět, že rozpočet na natáčení nebyl vysoký, ale možná i to dodává snímku tu správnou atmosféru. Na začátku vidíme pomalu se rozjíždějící děj, neznámé tváře a roztřesenou kameru. Osm přátel, kteří se delší dobu neviděli, se sejde na společné večeři právě v noci, kdy prolétá nad Zemí kometa. Když letěla naposledy, děly se neobvyklé věci. Na večeři si vyprávějí příběh, který se stal ve Finsku. Žena zavolala policistů s tím, že má v domě cizího muže. Když se ji snažili přesvědčit, že ten muž je její manžel, protestovala, že to nemůže být on, protože ho den předtím zabila. Nemohli ji zatknout, protože stál před nimi. V tuto noc kometa opět nezklamala a my sledujeme Schrödingerovu kočku v akci. Může být kočka mrtvá i živá zároveň? Toto nízkorozpočtové scifi je geniálně promyšlené a já se musím přiznat, že jsem si ho dala hned dvakrát za sebou.
3. Rope (1948, r. A. Hitchcock)
Komorní snímek Provaz zde prostě musí být, i když skalní "Hitch" fanoušci by mohli nesouhlasit. Alfred Hitchcock je známý svými mrazivými filmy se zvláštní atmosférou a Rope je trošku jiný šálek kávy. Dva přátelé uspořádají večeři se starými známými. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby tentokrát neschovali do truhly, na které podávají pokrmy, nebohé tělo svého kamaráda. Toho krátce před večeří uškrtili. Měl to být dokonalý zločin, protože chyběl jakýkoliv motiv. Chtěli si tím dokázat, že vražda je umění a oni jsou ti nadřazení jedinci, kteří jsou nad morálkou a mohou rozhodovat o životě a smrti. Tuto myšlenku jim vnukl jejich bývalý profesor, který se také ocitá na večírku. Abyste zjistili, jak se situace bude vyvíjet, určitě doporučujeme zúčastnit se této párty. Nebudou chybět intelektuální debaty a poutavá atmosféra.
2. The Man from Earth (2007, r. R. Schenkman)
Jak by dnes vypadal Kromaňonec, který nestárne a je na světě již 14 000 let? Man from Earth pojednává právě o tomto. Pokud by byl dotyčný dostatečně zvědavý, měl by obrovské znalosti a mohl by být skvělým profesorem historie. John Oldman (příznačné příjmení) zve své kolegy na rozlučkovou párty na chatu. Těm není jasné, proč se rozhodl odejít a snaží se přijít na skutečný důvod jeho náhlého odchodu. Oldman se rozhodne pro svůj osobní experiment - říct pravdu. Reakce jsou ze začátku standardně výsměšné a odmítající. Pak se ale účastníci rozhodnou spolupracovat a alespoň na oko připustí možnost "co když". Divák zůstává v němém úžasu a nechává se unášet rozhovorem mimo prostor a čas. Film není výjimečný hereckými výkony či formou zpracování, ale scénář je opravdu jedinečný. Jerome Bixby na něm pracoval téměř 40 let a inspirován je starou transylvánskou pověstí. Zjišťujeme, že oblíbený profesor Oldman byl svědkem mnoha velkých historických momentů a v některých byl i důležitým aktérem. Pokud se s ním rozhodnete hrát hru "co když je to pravda", zažijete velmi zajímavou filozofickou debatu.
1. 12 Angry Men (1957, r. S. Lumet)
Přestože nejde o klasický žebříček, ale spíše výběr filmů, to pověstné první místo jsme tak nějak museli přenechat tomuto klenotu. Podle černobílého originálu z roku 1957 bylo natočeno několik remaků a divadelních her, ale my jednoznačně doporučujeme původní verzi s charismatickým Henrym Fondou. I ruská verze "12" stojí za zmínku, protože tvůrci v ní přinesli přidanou hodnotu ve formě slovanské atmosféry. Děj se odehrává u soudu, konkrétně v místnosti pro porotu. Dvanáct porotců se zde schází, aby rozhodlo o životě mladíka, který je obviněn z vraždy svého otce. Díky svědectví a tamním poměrům se případ zdá být jednoznačný, proto se hned na začátku porota pustí do hlasování. Výsledek je 11 za vinen, jeden za nevinný (kdo jiný než Henry Fonda). O rozsudku smrti musí rozhodnout jednomyslně, proto se spustí vlna intenzivní argumentace a procházení faktů. Takto diváka uvedou do problematiky a donutí ho stát se jedním z nich. Snímek místy připomíná spíše divadelní představení, kde v reálném čase sledujeme vývoj situace, názory porotců a postupně nahlížíme do jejich životů prostřednictvím vzájemných konverzaci. Jako třešnička na dortu vás potěší, že jedním z porotců je i Jiří Voskovec.
Jelikož skvělých minimalistických snímků je opravdu hodně, snažili jsme se zaměřit pouze na ty s malým počtem hlavních postav, soustředěných v jedné místnosti. Pokud bychom trošku povolili uzdu, určitě bychom nemohli nezmínit pecky jako Tarantinovi Reservoir Dogs či The Hateful Eight, již téměř kultovní Phone Booth či klasiku s Elizabeth Taylor Who is Afraid of Virginia Wolf. Místo v článku by si zasloužil i Linklater Tape či trilogie Before, jakož i nesmrtelná kultovka Duel od Spielberga. Těch filmů, které jsme museli vynechat je tolik, až zavání dalším žebříčkem. A když jednou divák přijde na chuť minimalismu, už se ho pak nemůže nabažit.
