„Člověk míní, Bůh mění.“
Sníh, chyba v navigaci či nezkušenost pilotů. I to se může postavit úspěšným sportovním týmům na cestě za vítězstvím. V následujícím článku vám představíme pět nejznámějších (v našich končinách) leteckých katastrof ve sportovní historii.
AC Turín
Je to klidný přátelský zápas, kterým se kapitán fotbalového týmu Benfica Lisabon Xivo Ferreira loučí se svou bohatou sportovní kariérou. Po vítězství 3:2 dojatě děkuje spoluhráčům i hostujícím soupeřům, italského fotbalového zázraku AC Turín, kterému se však zpáteční cesta domů stane osudnou. Píše se 4. května 1949, je pod mrakem, mrholení se mění v déšť a ten v silnou bouři. Viditelnost je hrozná, sotva 40 metrů a každou vteřinou se zhoršuje. Kvůli oblačnosti musí pilot sestoupit z výšky 2000 metrů a pokusit se o vizuální kontrolu před přistáním. Náhle se však přímo před ním z mlhy vynoří věž baziliky na vrchu Superga (675 m n. m.). Posádka vykřikne. Pilot podvědomě přitáhne řídící páku, ale současně si uvědomí, že je pozdě. Letadlo v plné rychlosti narazí do základů zadní stěny baziliky, roztříští se na kusy. Zkázu dokoná exploze paliva. V hořících troskách nachází smrt všech 31 lidí na palubě: 18 hráčů, 6 klubových funkcionářů, 3 novináři a 4 členové posádky. Nejen Turín, ale i celá Itálii je v šoku. „V jediném okamžiku jsme přišli o nejlepší tým ligy a současně o téměř celý národní tým,“ píše přední italský novinář Dino Buzatu. AC Turín je totiž zázrakem, který v letech 1942-1949 posbíral všechna ligová vítězství díky výjimečné konstelaci skvělých hráčů, kteří pod vedením Valentina Mazoly vnesli do hry moderní prvky. Nyní je vše pryč. Z celého týmu přežijí jen tři hráči (Sauro Toma, Renato Gandolfi a Luigi Giuliano), kteří se zápasu nemohli zúčastnit.
Manchester United
Když trenér Matt Busby přebírá velení nad rudými ďábly, potácí se tým Manchesteru na konci tabulky. Postaví proto nové družstvo, jehož věkový průměr je 22 let (proto se mu také říká Busby Babes - Busbyho děti) a brzy se stává senzací. „Kluby tehdy sázely na zkušené hráče, ale Matt na to šel opačně,“ vzpomíná bývalý hráč Bobby Charlton. „Hledal talentované a odhodlané mladé chlapce. A vycházelo mu to.“ V únoru 1958 se tým vrací z Poháru mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů) v Bělehradě. Obloha je zatažená, mrzne a vzduchem poletuje hustý sníh. Po doplnění paliva v Mnichově dává řídící věž povolení ke startu. Letadlo nabírá rychlost. Náhle však kapitán, bývalý pilot RAF James Thain, zaslechne pískání motoru. Okamžitě přeruší start. Totéž se opakuje při druhém pokusu. Kapitán nechá letadlo zkontrolovat. Příčina je banální, a tak se rozhodne pro třetí start. Sedmadvacetiletý útočník Liam Whelan tehdy mezi řečí prohodí: „Jestli je toto naše smrt, jsem připraven.“ Někteří hráči, znepokojeni divokými manévry letadla na rozjezdové dráze, si pro jistotu sednou dozadu. V okamžiku, kdy letadlo dosáhne vzletové rychlosti, však vjede do neodklizené kopy sněhu. Kola podklouznou, rychlost klesne a stroj se nezvedne. Na přerušení startu je pozdě. V té chvíli se ocitnou mimo startovací dráhu a ztratí nad letadlem kontrolu. To proletí plotem a narazí křídlem do bungalovu stojícího 300 metrů za dráhou. Z trosek se krátce na to vynoří šokováni pasažéři. V zdemolovaném stroji si však najde smrt 32 lidí, z toho sedm mladých hráčů. Duncan Edwards, kterému předpovídali skvělou budoucnost, zemře o dva týdny později v nemocnici. Německé letištní úřady obviní kapitána z hrubé chyby - soud, který se táhne až do roku 1968, však rozhodne, že za nehodu může mnichovské letiště, které neuklidilo sníh z konce přistávací dráhy. Samotný Busby je těžce zraněn a dlouho se potácí na pokraji smrti. Dvakrát dostane poslední pomazání, přesto přežije. Když opouští nemocnici, je odhodlán znovu postavit tým na nohy. Navzdory pesimistickým prognózám se s ním ještě toho roku probojuje do finále Anglického poháru. V roce 1963 ho získá a v roce 1968, deset let po mnichovském neštěstí, získá také Evropský pohár, když porazí ve finále Benficu 4:1.
Old Christians Club
Píše se 13. října 1972 a ragbyový tým z uruguayského Solymaru (nedaleko Montevidea) odlétá na zápas do chilského Santiaga. Nad pustou částí And se letadlo se 45 lidmi na palubě dostává do mlhy. Piloti udělají chybu v navigaci a ve výšce 4200 metrů nad mořem se před nimi náhle vynoří skalnatý štít. Motor kvílí, pilot zatáhne za řídící páku na doraz. Stoupají, ale nestačí to. Horský hřeben letadlu urazí zadní část trupu. Všichni křičí hrůzou a křečovitě se drží sedaček. Při dalším nárazu se z trosek ulomí křídlo. V zápětí druhé. Zmrzačený vrak dopadá do sněhu a po svahu se řítí jako obrovské sáně smrti. Třináct lidí zemře okamžitě, ostatní uvíznou v nadmořské výšce 3500 metrů. Zatímco čekají na pomoc, snaží se ve vraku vytvořit provizorní úkryt. „Neměli jsme co jíst. Jediné, co jsme našli, bylo pár skleniček vína a čokoláda,“ vzpomíná Nando Parrado. Situaci ještě zhorší lavina, která zasype vrak a všechny uvnitř. Roy Harley v panice hrabe a hledá kamarády. Každý schopný se k němu přidává. Nestačí to a pod lavinou zahyne osm lidí, včetně kapitána týmu Marcela Pereze. Během zoufalého boje o život se navíc z přenosného rádia dozví šokující zprávu. Záchranné akce byly zastaveny. Všechny sužuje hlad. „Začnu jíst ty piloty. To oni mohou za to, že jsme tady,“ prohodí Parrado ze žertu. O pár dní později to však už přestává být jen černý humor. I když jsou všichni křesťané, vedou v odhodláni přežít zoufalé diskuse s cílem překonat jedno z nejsilnějších civilizačních tabu. Aby přežili, dopustí se kanibalismu. Jedí maso mrtvých kamarádů. „Nejprve masité části, později i srdce, játra, ledviny. Syrové, protože oheň dlouho nevydržel,“ vzpomíná Parrado. „Nejhorší bylo to první rozhodnutí“ dodává Roy Harley. Ještě horší než hlad je zima. „Měli jsme jen letní oblečení, bylo 30º C pod nulou a někteří viděli sníh poprvé v životě,“ vysvětluje Robert Canessa. Vybírají proto ty nejsilnější, kteří se pokusí dojít pro pomoc. Z trosek vyrobí primitivní pomůcky k usnadnění cesty, z izolace letadla ušijí provizorní spací pytle. Dva měsíce po havárií se Nando Parrado a Robert Canessa vydávají na cestu. Během deseti dní ujdou v náročném terénu 70 kilometrů a dorazí do Chile, kde narazí na pastýře Sergia Catalana. Dá jim najíst a přivolá pomoc. O den později se záchranáři vydávají k vraku a 23. prosince 1972 je 16 přeživších v bezpečí. Jejich návrat se stává senzací. Robert Canessa je dnes uznávaný dětský kardiolog. Nando Parrado se dal na automobilové závody. Vyhrál několik závodů, včetně 24 hodin Le Mans. Každý rok se scházejí s ostatními přeživšími na místě havárie. Také klub se dokázal vzpamatovat a patří k nejlepším v nejvyšší národní soutěži Campeonato Uruguaye de Rugby. Už rok po nehodě získal titul a od té doby ještě 15krát, naposledy v roce 2016.
Lokomotiv Jaroslavl
Je slunečný den a z místního letiště Tunošna se chystá 7. září 2011 odletět hokejový tým Lokomotiv Jaroslavl do běloruského Minsku. Odstartoval novu sezónu v KHL. Na palubě luxusního třímotorové letadla Jakolev Jak - 42D je Slovák Pavol Demitra, ale i trojice českých hráčů Jan Marek, Karel Rachůnek, Josef Vašíček. Start probíhá bez problémů a piloti v kabině žertují. Věž povoluje start. Letadlo však akceleruje nečekaně pomalu a přední kolo se stále nemůže odlepit od země. Není divu. Druhý pilot Igor Konstantinovič Ževelov, není zvyklý na tento typ letadla a navíc částečně pod vlivem pro piloty zakázaného fenobarbitalu (lék s tlumícími účinky), šlápl na pedál a nevědomky přibrzďuje. Stroj brzy projíždí koncem dráhy a piloti zazmatkují. Kapitán se snaží přerušit start a palubní mechanik propojuje motory na nízký tah. Ostatní si však uvědomí, že na přerušení startu je pozdě. Nastavují výšková kormidla na maximum a vší silou se snaží vzlétnout. Mechanik znovu dává maximální tah. Letadlo se 450 metrů za koncem dráhy odlepí od země. Vzápětí však narazí do anténního systému kurzového majáku a letadlo se v rychlosti 250 km/h nakloní a narazí do země. Křídlo se rozlomí, přičemž začne hořet 14 tun paliva v nádrži. Stroj se přetočí na záda, trup se rozlomí a část trosek dopadne do vod blízké řeky Volhy. V troskách zemře 44 lidí. Celý tým, kromě útočníka Alexande Galimova, ten s popáleninami na 90 procentech těla umírá v nemocnici až 12. září 2011. Přežije jediný člověk, letový inženýr Alexandr Borisovič Sizov. Výsledek vyšetřování prokáže špatné proškolení pilotů i rutinní zanedbávání leteckých postupů.
Hokejové reprezentační mužstvo Československa
Hokejové reprezentační mužstvo Československa začíná přípravu na mistrovství světa v roce 1949 zájezdem do Francie a Velké Británie. Kvůli organizačním problémům, pasům a vyprodaným letenkám nemohou odletět společně. Zatímco se v Londýně hraje už druhý zápas, posledních šest hráčů teprve odlétá z Francie. Dvoumotorové letadlo Beechcraft 18 startuje v mlze z letiště LeBourget v 16:38. Na palubě jsou Ladislav Troják, Miroslav Pokorný, Karel Stibor, Vilibald Šťovík, Zdeněk Jarkovský a Zdeněk Švarc. Kapitánem je zkušený pilot a válečný hrdina René de Narbonne, který během války nalétal nad Lamanšským průlivem stovky letů. V zhoršujícím se počasí se naposledy ozve v 17:39. Pak zmizí. Často neposlouchajíc pokyny zkušených navigátorů uhne z kurzu, což se mu v těchto podmínkách stane osudným. Rozsáhlé pátrání je marné. V Československu se šíří fámy, že letadlo nehavarovalo, ale hráči emigrovali. Jejich příbuzným začíná znepříjemňovat život StB. O mnoho dní později je ale v průlivu nalezeno tělo pilota.
