Den po Mnichově.
V ranních hodinách 1. října 1938 začala německá armáda v českém pohraničí obsazovat území určené mnichovskou dohodu. Za vojáky v těsném závěsu postupovali příslušníci gestapa a Heidrychovy zpravodajské služby SD. Osud První republiky byl zpečetěn.
Německé jednotky pod velením generálplukovníka Wilhelma von Leeba začaly jako první obsazovat oblast Pošumaví. Českoslovenští vojáci museli tento prostor opustit, a aby se obě strany vyhnuly ozbrojeným incidentům, uzavřely ve večerních hodinách 30. září 1938 v Berlíně dohodu o pohybech jednotek. Tato dohoda vytyčovala tříkilometrové neutrální nárazníkové pásmo mezi armádami Československa a Německa. Menší odloučené československé jednotky mohly ustoupit i s materiálem a výzbrojí, ale pochopitelné pod dohledem německých vojáků. Do 10. října nacisté obsadili i zbylá tři územní pásma v Čechách, na severní i jižní Moravě. Na nenásilné obsazování dohlíželi britští, francouzští a italští vojenští pozorovatelé s úkolem informovat berlínský mezinárodní výbor a československou vládu o jeho průběhu. Dodnes panuje představa, že československá armáda i další ozbrojené složky nevystřelily roce 1938 ani náboj a vše proběhlo ve znamení klidu. Realita však byla trochu jiná. V pohraničí docházelo ve dnech předcházejících podpisu Mnichovské dohody k četným ozbrojeným střetům, z nichž byly některé poměrně krvavé. Impulsem k nim se stalo povstání sudetských Němců vyvolané agresivním Hitlerovým projevem na sjezdu nacistické strany NSDAP v Norimberku 12. září 1938. Projev byl vysílán rozhlasem a po jeho ukončení rozpoutali přívrženci Sudetoněmecké strany (byli nazýváni henleinovci) rozsáhlé nepokoje, které zasáhly desítky měst a obcí. Během mnoha přestřelek zahynuly řady československých pohraničníků, příslušníků finanční stráže i státní policie, většinou z jednotek Stráže obrany státu (SOS), která vznikla na základě vládního nařízení ze dne 23. října 1936 (v září 1938 ji tvořilo téměř 30 000 mužů). O den později bylo ve 12 pohraničních okresech vyhlášeno stanné právo a k potlačení nepokojů byla nasazena armáda včetně tanků a letadel. Povstání se sice podařilo potlačit, ale ozbrojené incidenty pokračovaly s menší intenzitou až do podpisu Mnichovské smlouvy, přičemž československá strana měla mrtvé prakticky každý den.
Ani přijetí podmínek diktátu neznamenalo zastavení všech ozbrojených akcí a k největšímu střetu došlo počátkem října v Českém Krumlově. Situace v tomto městě byla napjatá už několik dní. Českoslovenští vojáci a policisté většinu Krumlova ovládli a v ranních hodinách 1. října vyčistili od povstalců centrum společně s přilehlými ulicemi. Příslušníci armády a policie pak vytvořili kolonu, která ustupovala směrem na České Budějovice. Přívrženci Sudetoněmecké strany je na několika místech napadli, přičemž byl zabit voják Jan Boháč a dva policisté byli zraněni výbuchem granátu. Město pak zcela ovládli nacisté, kteří zajali členy dvou družstev SOS. Československé velení se proto rozhodlo pro odvetný krok a večer 1. října se v Budějovicích vytvořila úderná skupina pod velením kapitána Stejskala. Disponovala třemi lehkými tanky vz. 34 a obrněným vlakem, který den před tím úspěšně zasahoval ve Vyšším Brodě. Úkolem útočné skupiny bylo vysvobození zajatců a také krumlovských Čechů, které henleinovci věznili. V neděli 2. října se jim podařilo projít krumlovským předměstím až dorazili k zabarikádované bráně hradu, kde došlo k prudkému boji. Tři tanky vystřelily během střetu 30 střel ze svých děl ráže 37 milimetrů a úspěšně si vedl i obrněný vlak. Ten ostřeloval zámek a zejména jeho věž, protože Němci odtud na vojáky stříleli. Tři záložní důstojníci, kteří se svým mužstvem bezdůvodně ustoupili, byli později vojenským prokurátorem obviněni ze zbabělosti. K československým vojákům zběhla skupina místních Čechů a po rozkazu kapitána Stejskala k ústupu s nimi odjeli do Budějovic. Československá strana měla během bojů tři zraněné, ztráty Němců nejsou známy. Krumlov byl těmito boji vážně zasažen, hořela železniční stanice, henleinovci zapálili policejní stanici i domy některých Čechů. Další boje však již neproběhly, a to hlavně díky vyjednávání, město bylo nakonec 8. října 1938 obsazeno německou armádou.
Přijetí podmínek Mnichovské dohody znamenalo pro mnoho československých vojáků obrovské trauma a někteří si proto sáhli na život. V průběhu 1. října spáchali sebevraždu vojáci Joseph Hampl a Josef Tipal. Celkem bylo zaznamenáno okolo 30 takových případů. Nejznámějším se však stal smutný osud 24letého Arnošta Hrada. Rodák z Prahy byl v dubnu 1936 odveden do armády a pak úspěšně absolvoval poddůstojnickou školu. Od února 1938 sloužil u hraničářského pluku 6 a v době mobilizace zastával funkci zástupce velitele izolovaného pěchotního srubu K-S 14 „U Cihelny“ v kralické oblasti. Posádka tohoto bunkru byla připravena bránit se všemi prostředky, na stěny napsali hesla „Byli jsme a budem!“ a „Vytrváme“. O to větší šok pro vojáky nastal, když byli seznámeni s rozhodnutím československé vlády přijmout podmínky Mnichovské dohody. Nemohli tomu uvěřit, ale přesto nezbývalo, než objekt opustit a připravit se na odchod. Vyklizení bylo dokončeno 3. října a posádka nakládala materiál určený k odvozu. Náhle se z útrob bunkru ozval výstřel, když vojáci vběhli dovnitř našli na chodbě ležet těžce zraněného Hrada, který se střelil pod srdce svou služební pistolí. Byl ještě schopný mluvit s nadřízeným důstojníkem a řekl, že „nemohl jednat jinak“. Po převozu do nemocnice v Červené Vodě téhož dne ve 23:30 zemřel. V dopise na rozloučenou matce napsal: „Po zralém uvažování jsem se rozhodl odejít ze světa, protože nemohu splnit to, na co jsem přísahal při památce svého otce. On padl pro vlast a já bych měl od toho utéct jako zloděj? Je rozkaz opustit území. Já jako voják musím poslechnout, smrt mě však této povinnosti zbavuje. Chtěl jsem být dobrým obráncem vlasti, chtěl jsem hájit to, za co bojoval můj otec. Bohužel, člověk míní, ne Bůh, ale Hitler mění. Prosím Vás, milá maminko, sestry a bratře, nezazlívejte mi, ale odpusťte.“
Nacistické Německo nebylo jediným státem, který si na podzim roku 1938 ukrojil porci z československého území. Krizi svého jižního souseda využilo i Polsko a v době vrcholícího nátlaku ze strany Německa opět přišlo s požadavkem na odstoupení Těšínska. Toto území bylo jablkem sváru mezi oběma zeměmi už od konce první světové války a Poláci 1. října požadovali také oblast Fryštátská a Bohumínska. Československá vláda neviděla jinou možnost, než tyto podmínky přijmout. Polská armáda zahájila okupaci Těšínska a následně 11. října obsadila i oblast takzvaného Zaolší o rozloze přibližně 1000 čtverečních kilometrů. Ani to však Polákům nestačilo a svou pozornost nyní obrátili na hranici se Slovenskem, kde měli nároky v oblastech Oravy a Spiše. Vznikla proto společná československá - polská komise, která měla do 30. listopadu vytyčit nové hranice. Neobešlo se to bez protestů místního obyvatelstva, čehož Poláci využili a 25. listopadu vtrhli s ozbrojenými silami do okolí Čadce. V následujícím ozbrojeném střetu padli dva českoslovenští vojáci a došlo i k dělostřeleckým přestřelkám. Další boj s Poláky započal o dva dny později v okolí tatranských obcí Javorina a Podspády. Žádná ze stran konfliktu však neměla zájem o zbytečné krveprolití, takže v polském městě Zakopané nakonec došlo 30. listopadu k podepsání vymezování protokolu, na jehož základech získalo Polsko slovenské území o rozloze 266 kilometrů čtverečních.
Už dříve bylo ve Vídni 2. listopadu arbitrážním výrokem Německa a Itálie rozhodnuto o odstoupení území jižního Slovenska a části Podkarpatské Rusi Maďarům, kteří tím získali celkem 11 927 čtverečních kilometrů území. Stejně odtud bylo brutálně vyhnáno slovenské obyvatelstvo a hranice s Maďarskem byly neklidnou oblastí až do března 1939. Probíhaly zde četné přestřelky s horthyovskými ozbrojenci, které vyvrcholily poté, co 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatnost. Téhož dne vtrhli na Podkarpatskou Rus jednotky maďarské armády s cílem ji celou obsadit. Následující tři dny poté Maďarům kladli tvrdý odpor muži 12. pěší divize brigádního generála Olega Svátka společně s oddíly SOS. Na obou ztrátách přitom byly desítky mrtvých.
První dny mnichovské dohody s sebou přinesly pro Slovensko velké problémy s uprchlíky z českého pohraničí, kterých bylo evidováno celkem 171 401. Z nich se 141 037 hlásilo k české národnosti, 10 496 bylo Němců a 18 673 Židů. Prvořadé bylo někde je ubytovat, takže došlo k budování různých provizorních ubikací a táborů jako například ve Svatobořicích a Kyjově. Uprchlíci také pochopitelně hledali nové zaměstnání, ale volných míst příliš nebylo, a jejich snahy proto nutně zvyšovaly sociální napětí. Němci a Židé byli často násilně posíláni zpět za demarkační čáru. Týkalo se to zejména lidí, kteří masově opouštěli české pohraničí, zřejmě po násilnostech během takzvané křišťálové noci. Šlo o celoněmecký státem organizovaný pogrom, který v Sudetech proběhl s jednodenním zpožděním 10. listopadu 1938. Židé při něm byli biti, jejich majetek ničen a někteří přišili i o život. Mnozí byli také vyhnáni ze svých domovů, klasickou ukázkou přístupu tehdejších úřadů může být událost, ke které došlo 12. listopadu 1938 v Karlových Varech. Němečtí vojáci odtud s nasazenými bajonety vyhnali skupinu 14 židů na československé území. Zde se jich ujala pohraniční hlídka, která jim dovolila odjet autobusem do Plzně. Jednu z žen přitom našli v bezvědomí v příkopu, následkem čehož skončila v plzeňské nemocnici. Zemský úřad vydal nekompromisní nařízení, podle kterého byli tito uprchlíci obratem vráceni zpět. Přístup československých úřadů k židovským uprchlíkům, ale nebyl jednotný a většina z nich nakonec na československé území přeci jen prošla, i když mnozí ilegálně.
