Pro svět senzace, pro soupeře pohroma a pro nás všechno - oznamovaly noviny Mladá fronta.
Po druhé světové válce se svět rozdělil na dva nesmiřitelné tábory - západní a východní blok. Později bylo toto rozdělení deklarované i formálním symbolem berlínské zdi a Evropu rozdělila tzv. Železná opona. Československo bylo pevnou součástí východního bloku a komunismus byl v zemi v průběhu 20 let (1948 - 1968) u moci již zcela etablovaný. Ekonomické a politické problémy všech komunistických zemí však přinesly výrazné napětí.
Československo nebo lépe řečeno Československá socialistická republika (ČSSR) byla nedemokratickým státem, který byl řízen autoritativním režimem Komunistické strany Československa (KSČ). Ta byla přímo napojena na příkazy, které přicházely ze Sovětského svazu. V zemi formálně existovaly některé demokratické prvky. Volby, například, probíhaly během celé existence režimu, ale určitě je nelze označit za demokratické, protože existovala pouze jedna kandidátka jediné přípustné strany a volba spočívala v tom, že voliči hodili tento jediný lístek do volební urny. Účast na volbách, které KSČ s oblibou prezentovala jako svobodné, byla standardně nad 90 %. Přesto byla společnost řízena výraznými represivními metodami, ve kterých byla potlačována základní práva obyvatel. Vláda země a vedení KSČ bylo prakticky totožné a strana ovládala všechny důležité posty v řízení země. Fakticky to znamenalo, že KSČ pronikla do všech oblastí života společnosti a na jakýkoliv, i nepříliš významný, post byli primárně dosazování lidé ze strany.
Během komunismu byl nedostatek všeho a na zboží či potraviny se stály dlouhé fronty
Počátkem 60. let minulého století se začalo s postupnou modernizací společnosti. Ve světovém měřítku to znamenalo pronikání nových módních prvků, které často prosakovaly ze západu. Ovlivňovaly umění, hudbu, módu a pronikly i do ostatních oblastí života společnosti. Ve světě začala vědecká a technologická revoluce, která byla v tomto čase reprezentovaná hlavně vesmírnými závody mezi Sovětským svazem a USA. Východní blok začal pozvolna, ale propastně zaostávat za západem a to hlavně po ekonomické stránce. Pětileté plány komunistických režimů se ve všech zemích východního bloku plnily sice na 120 %, jak o tom vyprávěly dobové vtipy, ale na skutečném stavu ekonomiky se odrážely spíše opačné tendence. V první polovině 60. let byly odhaleny zločiny stalinismu v Sovětském svazu a stejně se v té době začaly vyšetřovat politické zločiny a perzekuce režimu v ČSSR v průběhu 50. let. Komunistická strana proto zmírnila svůj represivní tlak na společnost, aby tím nevyvolala vlnu protestů.
Vesmírné závody vyústily k prvnímu přistání člověka na měsíci v roce 1969
Společnost se, následkem zmírnění autoritativních prvků režimu, dostávala k mnohým kulturním výdobytkům ze západu mnohem snadněji. V zemi se běžně pouštěly západní filmy, tančilo se na hudbu západních kapel a i móda byla výrazně ovlivněna západními prvky. ČSSR se dařilo prolomit Železnou oponu a stále více navazovala kontakty se západními zeměmi. V 60. letech totiž dorůstala nová generace, která již nebyla poznamenána hrůzami druhé světové války. Rovněž politické čistky 50. let se jí příliš nedotýkaly a proto tato generace žádala zmírnění politického tlaku ve společnosti. Mnohé dosud perzekvované osobnosti z oblasti vědy, literatury, umění, politiky se vrátily do veřejného života.
Móda 60. let v ČSSR
Nejvíce na popularitě strany však ubíraly ekonomické a hospodářské problémy. Ty se rozmáhaly po celém východním bloku a krajiny pod kuratelou Sovětského svazu stále více zaostávaly za západní ekonomikou. Způsobeno to bylo více faktory, ale jedním z nich byla likvidace rozvinutých ekonomických vazeb na západní země, řízení národního hospodářství podle sovětského typu - tedy centrální plánovanou ekonomikou, jakož i orientace pouze na jednotlivá odvětví hospodářství. Mezi nimi byl hlavně těžký průmysl, jelikož ČSSR byla podle plánů Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) zásobárnou těžkých strojů pro ostatní země východního bloku.
Tomu se podřizovaly všechny požadavky ekonomické struktury a ta postupně přestala splňovat základní nároky pro plnění ostatních potřeb společnosti. Rovněž ani kolektivizace zemědělství nepřinesla požadované cíle. Vazby, které v zemědělství existovaly celá desetiletí, byly násilně přetrženy a celý systém se nedokázal dostatečně rychle nastartovat, aby zajistil progres. Přestože režim prostřednictvím propagandy přesvědčoval o prosperitě, ve společnosti byla stále více cítit nespokojenost.
Zasedání RVHP v roce 1964 v Polsku
Komunistická strana Československa se snažila všemožně zabránit destabilizaci země. Cílem Prahy, ale i Moskvy, bylo, aby se neopakovala povstání či protesty. V ČSSR proto docházelo k pozvolnému uvolňování napětí a politického tlaku. Připravovala se dokonce vnitrostranická výměna hlavních špiček, o níž se sice otevřeně nemluvilo, ale bylo zřejmé, že je nezbytná. V čele státu stál tehdejší první tajemník ÚV KSČ (od r. 1953) a prezident (od r. 1957) v jedné osobě - Antonín Novotný. Jeho působení ve funkcích je rozporuplné. Na jednu stranu se snažil o zmírnění politického napětí 50. let, čímž se jednoznačně odlišoval od svých předchůdců.
Antonín Novotný
Na druhou stranu byl opatrný vůči kulturní a vědecké revoluci a také měl nekompromisní postoje vůči inteligenci, protože sám nepatřil k příliš vzdělaným osobnostem. Novotný postupně nabyl názoru, že nejlepší forma vlády je pražský centralismus. Hlavně slovenská historiografie se na něj proto dívá s patřičnou kritikou. Novotný totiž zastával nekompromisní a tvrdý postoj vůči Slovákům, coby jednomu ze státotvorných národů. Projevilo se to tím, že zrušil Sbor pověřenců (výkonný úřad pro správu Slovenska, který existoval od skončení druhé světové války), výrazně omezil práva SNR, nepřátelsky vystupoval vůči Matici slovenské a otevřeně kritizoval existenci Komunistické strany Slovenska (což byl skutečně světový precedens a unikát, aby v jednom státě existovaly, i když pouze formálně, dvě komunistické strany vedle sebe).
Alexander Dubček
Popularita prezidenta Novotného začala skutečně klesat v polovině 60. let. Na Slovensku byl sice neoblíbeným politikem již dříve, ale už i v Čechách a na Moravě se ozývaly hlasy, které žádaly jeho odstoupení. Politickou krizi uvnitř strany bylo nutné vyřešit bez zapojení společnosti. Novotného ostatně ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vyměnil Alexander Dubček, hlavní tvář tzv. Pražského jara. Později se stáhl z veřejného života nadobro, když ho ve funkci prezidenta vyměnil Ludvík Svoboda. Tyto dvě funkce se tedy v roce 1968 oddělily. Společnost reagovala pozitivně a žádala další reformy a jejich urychlení. Postupně byla otevírána nová a nová témata, omezená cenzura, která prakticky téměř vymizela a umožnila naplnění hlavního požadavku svobody slova, policie se stáhla z více oblastí života, kde dosud sledovala každý krok společnosti apod. Dubček dokonce představil tzv. Akční plán ÚV KSČ, v němž se počítalo s federalizací země a nastolení tzv. socialismu s lidskou tváří. Vedoucí úloha KSČ měla zůstat zachována, ale s výraznými svobodami pro obyvatelstvo.
Nápis v azbuce v ulicích Prahy - Okupanti jděte domů!
Konzervativní prvky uvnitř KSČ tento proces brzdily a nahlížely na něj s nedůvěrou. Postupně se tato nedůvěra přenesla i na Moskvu, která dění v Československu sledovala s patřičnými obavami. Vývoj v zemi vnímala jako odklon od socialismu a ČSSR se stávala tématem číslo jedna. Na západě to byl příklad, jak může přijít k reformám a k přiznání svobod občanům, na východě to byl příklad, jak může být velké socialistické impérium rozvráceno zevnitř. Vůdcové Sovětského svazu se s představiteli československé politiky vícekrát setkali a vyjednávali o otázkách tohoto projektu. Nakonec však dospěli moskevští politici k názoru, že ČSSR bude nutné „přivést k rozumu“ silou. Reformy v zemi byly zastaveny v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy na území ČSSR vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Začala okupace země a poslední okupační jednotky ji opustily až v roce 1990.
Sovětské tanky v ulicích Prahy
Okupace vojsky Varšavské smlouvy vyvolala vlnu protestů. V zemi se zvedla vlna odporu vůči Sovětskému svazu coby hlavnímu strůjci okupace. Tento odpor vydržel až do Sametové revoluce. Politici, kteří prosazovali reformy byli ze svých postů odvolání. Jejich místa zaujali „noví lidé“, kteří byli poplatní moskevské představě o fungování státu. Reformy, které byly zavedeny nebo připraveny, byly zastaveny. Začalo období tzv. normalizace.
Protest proti okupaci Československa v ulicích Helsinek v roce 1968
Mnozí ze země emigrovali na západ. Obyvatelstvo, které ve státě zůstalo, hledalo všechny způsoby a možnosti k vyjádření protestu. Projevovalo se to demonstracemi, ale i radikálnějších způsoby, mezi nimiž dominuje hlavně upalování se. Na tomto místě je třeba připomenout hlavně první lidskou pochodeň - Jana Palacha, který se na protest vůči okupaci upálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969. Podporu obyvatelům Československa vyjadřovali i v zahraničí a to jak na západě, tak i ve východním bloku.
Hořící tank v ulicích Prahy
Napětí v zemi se stupňovalo a vyvrcholilo to vše v březnu roku 1969. Ve Stockholmu se v té době konalo Mistrovství světa v ledním hokeji. Československá reprezentace se nejvíce soustředila na dva zápasy proti Sovětskému svazu. Zápasy se hrály v týdenním odstupu vždy v pátek. První zápas se odehrál v pátek 21. března 1969 a skončil vítězstvím Československa 2:0. Naši hokejisté nastupovali na led za výrazné podpory fanoušků a funkcionářů všech zúčastněných zemí. Švédští fanoušci skandovali při vstupu našich hokejistů na led DUBČEK! DUBČEK! Švédský trenér před úvodním buly plakal na rameni československého emigranta a novináře Svobodné Evropy. Sovětské hokejisty vítaly transparenty, na kterých bylo napsáno např. „Dnes vám nepomohou ani tanky!“ Nebo „My se Rusu nebojíme, v hokeji je porazíme a srpen jim oplatíme!“
Po tomto zápase vypukl první hokejový skandál, který mohl mít nedozírné politické důsledky. V momentě, kdy dohrála Československá hymna, se naši hokejisté otočili a odešli bez podání rukou do kabiny. Na tomto postupu se naši hokejisté dohodli ještě před zápasem. Bez ohledu na výsledek byli odhodláni Sovětům nepodat ruce. Chtěli je dokonce i blokovat, pokud by se k nim vydali sami od sebe. Trenér reprezentace, Jaroslav Pitner, později komentoval, že u nás je zvykem, že poražení gratulují vítězům a ne naopak.
Náš kapitán, Jozef Golonka, v souboji se sovětskými hokejisty
Šílenství z vítězství v Československu bylo výrazné. Hokej byl v té době tématem číslo jedna a také se stále více přetavoval i do politické roviny. To však na naše hokejisty čekal ještě jeden zápas. V pátek 28. března 1969 nastupovali Sovětští hokejisté pod výrazným tlakem, protože další prohra by znamenala obrovskou politickou blamáž. Naši hráči si to však uvědomovali také a na zápas nastupovali s jediným cílem. Porazit Sovětský svaz za každou cenu. Někteří hráči si v kabině dokonce přelepili leukoplastem červenou hvězdu ve státním znaku. Byl to závažný zločin hanobení státního znaku, za který hrozily vážné postihy.
Jaroslav Jiřík s přelepenou hvězdou na drese
Později to komentovali, že o tom ani nevěděli, případně, že se jim v kabině roztrhl dres a potřebovali to vyřešit co nejrychleji. StB samozřejmě věděla jaká je pravda, ale postih národních hrdinů nepřipadal v úvahu. To však před zápasem nebylo vůbec jisté, proto toto chování našich hráčů bylo přímo hrdinské. Zápas se nesl ve vyrovnaném tempu, oba celky ze sebe dávaly maximum. V hledišti to vřelo a bylo jasné, že všeobecná podpora je na straně našich hokejistů. Opět se objevily transparenty, které měly silný politický podtón. Opět se Sověti museli vyrovnat s otevřeným nesouhlasem s okupací ČSSR. Zápas nakonec skončil vítězstvím našich hokejistů 4:3!
Výprava ČSSR na MS v ledním hokeji v roce 1969
Oslavy propukly hned po zápase. Nejdůležitější však bylo, že v Československu propukly obrovské demonstrace, které spojily naše dvojnásobné vítězství s protestem proti okupaci. Na Václavském náměstí se sešlo několik tisíc lidí, stejně tak v každém větším městě se konaly oslavy našeho vítězství, jakoby se naši hokejisté stali mistry světa. Z mistrovství přinesli bronzové medaile. Mistry se stali Sověti, protože v té době o mistrech rozhodovalo bodové umístění v tabulce a skóre. Pro Čechy a Slováky se však reprezentanti stali hrdiny. Demonstrace, resp. oslavy vítězství, proběhly i v dalších dnech. Tyto protesty však nakonec režim zneužil k nastolení normalizace v zemi.
Oslavy vítězství v Praze
Agenti StB umístili před kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí dlažební kostky. Tato kancelář se stala cílem demonstrantů už 25. ledna 1969 během pohřbu Jana Palacha. StB proto využila stejný model i v březnu. Při oslavách vítězství se na náměstí shromáždilo přibližně 150 000 lidí. Agenti provokatéři začali házet dlažební kostky do výkladu Aeroflotu a dav se nechal rychle strhnout k násilí.
Pražské letiště plné fanoušků čeká na příchod svých hrdinů
Kreml později tento incident využil pro hrozbu ČSSR. Pokud nenastane v zemi klid, sovětské tanky opět vyrazí do ulic. Komunistický režim proto řešil situaci po svém. Symbol Pražského jara, Alexander Dubček, 17. dubna 1969 odstoupil z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Nahradil ho ambiciózní komunista, Gustav Husák, který přislíbil, že situaci v zemi dá do normálu. Výměna Dubčeka Husákem se považuje za definitivní tečku za Pražským jarem a nastolení normalizace.
Detail z pražského letiště hovoří za vše
Naši hokejisté se po návratu do země těšili velké popularitě. Postupně však byla tato radost národa utopena v normalizaci. Hráči i realizační tým byli za své chování na mistrovství vyšetřování Státní bezpečností. Navzdory nepříjemným vyšetřováním nebyli reprezentanti postiženi žádnými represemi. Důvod byl celkem prozaický - pro národ to byli hrdinové.
