Česká republika je domovem spousty vynálezů, které dělají z celého světa lepší místo.
Česko často bývá označováno jako národ kutilů a vynálezců. Něco na tom asi bude. Pojď se s námi ohlédnout do historie a podívat se na ty nejvýznamější české vynálezy, které změnily celý svět.
Protialkoholní záchytka
Když český psychiatr protialkoholního oddělení Jaroslav Skála vymýšlel, kam by mohl umístit všechny ty pod obraz opilé lidi, kteří v noci ohrožují bezpečnost ostatních, případně usnuli na ulici a můžou tak umrznout nebo být sraženi autem, napadlo ho zřídit právě záchytku.
První protialkoholní záchytná stanice na světě byla skutečně zbudována v České republice. Založena byla v Praze roku 1951 v ulici u Apolináře. Záchytka vypadala trochu jinak než dnes, o její pacienty se v začátcích dokonce starali jiní pacienti, kteří se léčili z alkoholické závislosti ve stejném oddělení. Mnoho z nich si tím uvědomovalo ne vždy příjemné chování opilého člověka, což jim pomáhalo v rozhodování o další abstinenci.
Kostka cukru
„Kolik dáváš kostek?“ můžeš zaslechnout na návštěvě při přípravách nějakého teplého nápoje. Nebýt však nápadu manželky ředitele cukerné rafinérie v Dačicích, Jakuba Kryštofa Rady, nikdy bychom kostky cukru neměli.
V 19. století se cukr totiž balil docela neprakticky. Balil se po tzv. „homolích“, tedy poměrně velkých kusech či rozměrných krystalech, což bylo pro domácnost velmi nepraktické a při porcování na menší kusy také trochu nebezpečné. Své o tom zjistila právě manželka ředitele, která se při takovém porcování nehezky poranila. Naléhala na svého chotě, aby cukr balil nějak kompaktněji. Napadla ji podoba právě ve formě typických kostek.
Rafinérie si tento vynález nechala patentovat a od roku 1841 se cukr dodával do domácností v balení po 250 kostkách. Jedna krabička údajně stála 50 krejcarů. Rafinérie byla však po problémech s konkurenceschopností o 11 let později uzavřena. Vynálezu se ale chopily ostatní továrny a rozšířily ho do celého světa. Nyní kostky cukru bereme jako naprosto běžnou věc.
Kontaktní čočky
Štědrý den roku 1961 nepřinesl radost jenom dětem, které natěšeně čekaly na dárky od Ježíška, přinesl radost také milionům lidí, které trápilo nošení brýlí. Přesně 23. prosince český vědec Otto Wichterle vymyslel převratný produkt, který navždy změnil život lidem po celém světě.
Neměl to v začátcích jednoduché. S principem kontaktních čoček začal koketovat o devět let dřív, v roce 1952 a po prvotních neúspěšných pokusech mu výzkum zakázalo ministerstvo zdravotnictví. Wichterle se však nenechal jen tak odradit a na své práci pokračoval dál.
Využíval při tom i stavebnici Merkur. Pomocí té si vyrobil prototyp odlévacího zařízeni, ve kterém jako náhon použil staré dynamo z jízdního kola svých synů. Dynamo po zapojení na zvonkový transformátor fungovalo jako motorek s naprosto přesnými otáčkami. Z laboratoře Vysoké školy chemicko-technologické v Praze si přinesl monomery (látku využívanou při výrobě polymerů) a katalyzátory. Druhý den si místo smažení vánočního kapra tak složil sofistikované zařízení, kterým odlil první čtyři čočky. Následovala série testování a vylepšování svého přístroje a dostal se do povědomí americkým byznysmenům, kteří od něj roku 1965 vynález včetně patentu koupili. Čočky si rychle získaly oblibu po celém světě.
Nanovlákna
Vývoji a výrobě materiálu z nanovláken se věnovaly různé ústavy, nikomu se však nepovedlo přijít s tak dokonalým řešením jako skupině vědců z Liberce pod vedením Oldřicha Jirsáka. Ti v roce 2003 vytvořili stroj Nanospider na průmyslovou výrobu pavučinek používaných při výrobě speciálních textilií. Materiál má totiž extrémně jemnou strukturu, která dovoluje prostup molekul kyslíku nebo dusíku, ale zároveň zachytává větší objekty jako například různé bakterie a viry. Nanovlákno má průměr neuvěřitelnou miliontinu milimetru, tedy menší než má vlnová délka světla.
Revoluce zejména pro zdravotnictví je tedy ohromná. Jde o nejvýznamnější český technický vynález za posledních patnáct let.
Semtex
Pardubická firma Explosia představila v 50. letech Československu jejich revoluční vynález – semtex. Šlo o plastickou trhavinu. Výrobek, který lidem naháněl husí kůži se do sériové výroby dostal až roku 1964 a díky svým unikátním vlastnostem se stal oblíbeným po celém světě. Kolem semtexu se však vytvořilo i spoustu záhad. Není například jasné, kdo je skutečným autorem této výbušniny.
Móda z metra: Co nosí mladí lidé z Prahy během horkých letních dnů?
21. července 2024 v 8:00
V roce 1997 se objevila informace o podivné sebevraždě Bohumila Šoleho, označovaného za vynálezce semtexu. Ten vešel na recepci Priessnitzova sanatoria a tam se vyhodil do povětří. Pozdější informace však jasně ukazovaly, že se Šole na vývoji nikdy nepodílel. U vzniku trhaviny údajně stáli vědci Radim Fukátko a Stanislav Brebera. Ani jeden z nich však v té době nedostal za vynález žádné ocenění, naopak, Fukátko byl v práce vyhozen a nucen živit se manuální prací.
Také vývoz trhaviny není jasný. Od 60. let do roku 1989 do zahraničí se vyvezlo údajně 690 tun. Tohle číslo může být ve skutečnosti však několikrát vyšší, protože tehdejší komunistický režim další vývoz dost pravděpodobně tajil.
Nyní má semtex už docela nudnější využití, využívá se převážně ke svařování.
Hromosvod
Po smrti profesora George Wilhelm Richmanna v roce 1753, který byl v Petrohradě při experimentech zabit bleskem, se ostatní vynálezci začali zabývat myšlenkou principu hromosvodu. Jedním z nich byl i Čech Prokop Diviš, který se myšlence věnoval celý rok. Cíl byl jednoduchý. Vymyslet přístroj, který by odebíral z bouřkových mraků nakumulovaný elektrický náboj.
Uběhl rok od tragické smrti Richmanna a Diviš sestrojil první hromosvod na světě, který tehdy pojmenoval jako bleskosvod. Vztyčen byl 15. června 1754 v Příměticích u Znojma. Vynález po odhalení však nebyl moc doceněn. Lidé se obávali, že není bezpečný. Kvůli obrovskému suchu, které v té době na území Přímětic přišlo, si lidé mysleli, že přístroj má odhánět mraky. V roce 1760 ho proto strhli a zničili. Brzy zjistili, jakou chybu udělali. Diviš tedy sestrojil nový hromosvod a usadil ho na místní kostel.
Kromě tohoto vynálezu se Prokop Diviš také věnoval léčbě pomocí elektrického proudu a sestrojil i elektrický strunný nástroj. Ten prý dokázal napodobovat různé hudební nástroje a lidský hlas. Bohužel při jedné ze svých cest tento cenný přístroj ztratil.
Diviš se ve světě dělí o prvenství vynálezu hromosvodu se známým americkým politikem a spisovatelem Benjaminem Franklinem, který se mu ve stejné době také věnoval.
Slovo „robot“
Jako vynálezce slova robot se nejčastěji označuje Karel Čapek, tedy spisovatel a autor sci-fi dramatu R.U.R., kde se poprvé slovo vyskytlo. Není to však pravda. Původně chtěl humanoidy pojmenovat jako „labory“ podle latinského slova labor, tedy práce. Zdálo se mu to však neobratné a příliš umělé. Zkusil oslovit svého bratra, spisovatele a malíře Josefa Čapka, jestli by mu s novým slovem nepomohl. Ten mu poradil, aby zůstal u slova „práce“, ale hledal mezi tuzemskými výrazy. Zalíbil se jim starý slovanský výraz „robota“ a zkusili ho v Karlově hře použít. Zafungovalo to.
Přesná definice tohoto slova, zapsaná v normách ISO je „automatická a mechanická zařízení, včetně nejrůznějších domácích multifunkčních strojů a inteligentních hraček“. Roku 1920 tedy svět poznal, co to je robot.
Detektor výbušnin
Na ruzyňském letišti Václava Havla ses při namátkové kontrole mohl setkat s postupem, kdy zaměstnanec letiště vzal malý bílý papírek a začal jim potírat tvé oblečení, batoh nebo různá podezřelá zařízení. Na minutu si pak odskočil něco ověřit a pak tě jen pustil dál. Málokdo ví, že tento papírek – a zařízení k němu přidružené – je ve skutečnosti detektor výbušnin. Dokáže vyhodnotit, jestli jsi v posledních dnech manipuloval nebo se nacházel v blízkosti nějaké výbušniny. Tento velmi nákladný přístroj, který během pár vteřin odhalí případného teroristu, mají také na svědomí Češi, konkrétně česká firma RS Dynamics.
