Dìxià Chéng je největším trvale osídleným podzemním prostorem. Podle čínských úřadů se pod zemí mohou nacházet až 2 miliony obyvatel.
Myšlenka hrozící jaderné války se Sovětským svazem netrápila jen Spojené státy americké, ale i Čínu. Všudypřítomný strach dohnal na konci 60. let čínské pohlaváry až ke krajnímu řešení. Tím mělo být vybudování obrovských nukleárních krytů, které měly pohltit miliony lidí. V průběhu let z nich však vzniklo tzv. město pod městem. V nekonečných podzemních chodbách dnes přebývají statisíce lidí, pro které je život nad zemí patřičným luxusem. Můžete zde najít dělníky, prodavače, ale i úředníky a spoustu dalších těžce pracujících obyvatel, kteří se do Pekingu přestěhovali za dobře placenou prací, ale běžný nájem si i tak dovolit nemohou. A není se čemu divit, vždyť právě Peking je jedno z nejdražších měst Asie. Pronájem bytu se tu tak logicky šplhá do astronomických výšin.
K postupnému ochlazování vztahů mezi SSSR a Čínou docházelo už na sklonku 60. let. Po desetiletích náruživé spolupráce a vzájemných sympatií se začaly obě země navzájem ideologicky vzdalovat. Definitivně se Čína obrátila zády k Moskvě poté, co její jednotky vtrhly na území Československa. Celou situaci vnímali velmi negativně zejména ze strachu o vlastní bezpečnost. Stejný scénář mohl teoreticky postihnout i je. S tím se však čínská vláda nehodlala ztotožnit. Prostý lid proto začala chystat na novou válku. Rozchod dlouholetých přátel nebyl samozřejmě bez komplikací. Uzavřené dohody a smlouvy o obchodních i vojenských záležitostech náhle padly ve stínu vzájemné nevraživosti a strachu. Zejména strach se tak stal hlavní složkou šíleného nápadu, jak ochránit svůj lid před imperialistickými socialisty ze SSSR. Olej do ohně navíc přilila sovětská tajná služba, která se cíleně postarala o únik informací, které jasně vykreslovaly SSSR jako zemi s obrovským jaderným arzenálem. Čína už tak neměla pochybnosti o tom, že tahá za kratší konec.
Tehdejší komunistický vládce Mao Ce Tung proto vydává roce 1969 rozkaz na přípravu před jaderným útokem. Čínská města musí být na podobnou katastrofu dokonale připravena. Začíná se tedy s budováním protiatomových krytů jak pro řadové obyvatelstvo, tak pro vládní špičky a vojenské generály. Kromě toho se připravují různé strategie a postupy, kdyby podobná situace skutečně nastala. Následující roky se celá Čína mění na budovatelskou velmoc. Rozsáhlé stavební práce nemají v novodobé čínské historii konkurenci. Porovnávat se mohou snad s výstavbou Velké čínské zdi. Ta se dá však na rozdíl od podzemních chodeb budovaných v letech 1969 až 1979 pozorovat i ze vzduchu. Snaha o vybudování dostatečného podzemního prostoru pro miliony lidí dostala název „Projekt 131“. Už po prvním roce hloubení a kopání se rýsoval obrys budoucích podzemních metropolí, které zpočátku vznikaly propojováním jednotlivých krytů. Pod zemí tedy nevznikaly jen uniformní betonové místnosti o pár metrech čtverečních, ale celá síť chodeb a tunelů, které brzy alespoň mírně zrcadlily město na povrchu. Kromě toho už byl pod horami Jianzi vybudován i největší kryt pro jaderný reaktor na světě.
Město ležící pod Pekingem dostalo zanedlouho i vlastní název - Dìxià Chéng. Dodnes se jeví jako největší a nejrozsáhlejší podzemní obytný prostor. Celé město navíc vznikalo převážně bez pomoci jakýchkoli těžkých mechanismů. Jen statisíce pracujících mužů s krumpáči, rýči a lopatami. Alespoň co se oficiálních informací týče. Podle těch neoficiálních se na pracích podílely i ženy a děti, které často namísto vyučování chodívaly s celými třídami hloubit tamní šachty. Brigáda, která měla zachraňovat životy. Strach z toho, že útok může přijít už zítra, poháněl všechny pracující obyvatele nepředstavitelným tempem. Heslo Projektu 131 znělo: „vykopej hluboký tunel, shromažďuj jídlo, připrav se na válku“. Překvapivý je také téměř absentující odborný dohled nad bouřlivou stavební činností. Celý projekt mělo na starosti jen pár inženýrů, o nějakých odborných posudcích nad obyvatelnosti tamních prostor si tak mohli obyvatelé nechat jen snít. Skutečnost, že převážnou většinu podzemních chodeb mají na starosti právě obyčejní lidé bez jakékoliv odborné pomoci, je tedy obdivuhodná.
Síti podzemních tunelů musely nakonec ustoupit i mnohé historické památky včetně velmi významných městských oblastí. Několik z nich bylo přitom postaveno ještě za dob dynastie Jüan, která se datuje do 13. až 14. století. Ve světě, kde každým dnem hrozí výbuch nepředstavitelných rozměrů, pro ně však nebylo místo. Od počátečního výkopu uběhlo 10 let, kdy byla první část výstavby oficiálně dokončena. Pod cestami Pekingu se přitom nacházel prostor, jaký si uměl představit jen málokdo. Navíc byl odolný vůči všem známým zbraním ať už biologického, chemického nebo jaderného útoku. Ani tak se ale nepodařilo naplnit prvotní cíl, který hovořil až o kapacitě 6 milionů lidí. Přesto se odhady zastavily na úctyhodném čísle 3 miliony. Přesně tolik obyvatel měly být podzemní prostory schopné pohltit. Rozprostíraly se přitom na rozloze 85 kilometrů čtverečních, ve kterých byly vzájemně propojeny buňky a úkryty různého určení a výbavy. Nejeden úsek byl také chráněn masivními vstupními dveřmi, které byly schopny odolat i síle mnoha dostupných výbušnin.
Nutné je podotknout, že prostory jsou budovány na dvou úrovních. Část je osazena v hloubce 8 a část v hloubce 18 metrů. Do jejich útrob se dalo dostat hned devadesáti vstupy rozmístěnými po celém městě, avšak v průběhu následujících let se jejich počet rapidně zvýšil, protože obyvatelé Pekingu si začali jednotlivé vchody budovat z vlastních pozemků či suterénů. V případě jaderného útoku by se jinak liduprázdné chodby v momentě naplnily. V takovém scénáři měl běžný život pokračovat pod městem, jakoby se nic nestalo. Kromě obytných úkrytů podzemní prostory disponovaly i nemocnicí, restauracemi, továrnami, školami, divadlem a dokonce i mlýnem. Vybudovány byly i speciální rýžové a hřibové farmy. Jedna věc však byla teorie, něco jiného zase praxe. V případě potřeby sice bylo vybudováno rozsáhlé podzemní město s mnoha službami a funkcemi, ale zásoby jídla a vody nebyly ani zdaleka přizpůsobeny takovému náporu, jakému měl Dìxià Chéng čelit. V 60. a 70. let neměla Čína jídla a vody nazbyt a problémy s dostupností potravin se naskýtaly i v běžných obchodech. Hromadění zásob tak bylo obrovským problémem. Podobná byla i situace s pitnou vodou. V celém komplexu mělo být původně vybudováno přibližně 70 studní, ale dokončeno jich bylo jen patnáct, ostatní se nacházely stále ve stavu výstavby.
Ve skutečnosti tak byly podzemní chodby smrtící pastí, která by obyvatele odsoudila k pomalé a bolestivé smrti. Příchod 80. let znamenal pro celý projekt červenou. Město i vláda daly od celého plánu ruce pryč. V rámci mezinárodních vztahů navíc Číňané jen neradi přiznávali, že z něčeho měli v minulosti skutečný strach. Dìxià Chéng byl přitom památníkem strachu z jaderné války. V 80. letech proto další stavební práce skončily a celé podzemí bylo pro širokou veřejnost paradoxně nepřístupné. Jednotlivé městské obvody si příslušné podzemní prostory podělily a ty i dlouhá léta spravovaly. Zejména v rámci vyvážení nepovoleného odpadu a deratizaci. Změnu přinesl až začátek druhého tisíciletí, kdy se odbory pro cestovní ruch rozhodly část z chodeb zpřístupnit i veřejnosti a turistům. Atrakce se tak vedle běžných turistických míst v Pekingu stala vítanou změnou, což samozřejmě ocenili zejména cestovatelé a dobrodruzi.
Postupně se však z turisticky atraktivních prostorů staly i trvale osídlené domovy. I když tu bydlení není povoleno, město se proti nelegálním nájemníkům může jen těžko bránit. Více než 20 milionů lidí žijících ve městě se už pomalu nemá kam vměstnat, a tak jsou podzemní chodby jedním z nejrozšířenějších obydlí chudých přistěhovalců z čínského venkova. Dalším důvodem je již výše zmíněný fakt, že nájem v Pekingu sahá do astronomických výšin, zatímco pronájem v Dìxià Chéng činí pár desítek dolarů. Podle odhadů se počet obyvatel pekingského podzemí pohybuje v rozmezí 200 tisíc až 2 miliony.
