Podařilo se Christopheru Nolanovi potvrdit pozici nejlepšího současného tvůrce?
Christopher Nolan je nejpopulárnějším režisérem současnosti. S jeho filmy jsou spokojeni diváci stejně jako kritici a jeho filmografii střídá jeden hit za druhým. Málokterý filmař má v rámci studií tolik tvůrčí svobody jako on. Každý jeho projekt je toužebně očekávaný fanoušky pohyblivých obrázků a zatím nezklamal. Jeho poslední počin provázejí nadšené zahraniční reakce, takže se pojďme podívat na to, zda se tomuto talentovanému Britovi podařilo opět potvrdit svoji reputaci a natočit další nezapomenutelné dílo.
Milovaný tvůrce se poprvé ve své kariéře vydává na pole skutečného příběhu. Dunkirk se odehrává během 2. světové války a pojednává o operaci Dynamo. Šlo o evakuaci 400 000 vojáků obklíčených německou armádou v přístavním městečku Dunkerque. O této akci se dozvídáme ze tří různých úhlů pohledu. Pláž, moře a vzduch. A jak je pro Nolana typické, tak výsledek je vystavěn trochu jinak, než očekáváte.
Dunkirk není typickým válečným velkofilmem podle šablony. Je spíše stylistickým cvičením ve stylu Spielbergova Duelu, Gravitace, Letu číslo 93 nebo 127 hodin. Nedočkáte se tedy zdlouhavého úvodu, kde se seznamujeme s postavami a historickými souvislostmi. Okamžitě jsme hozeni do akce a ta skončí až pár minut před koncem. Stejně tak se nedočkáme ústředního hlavního hrdiny a Nolan pracuje po vzoru klasických válečných eposů s více postavami na různých místech. Inovace spočívá v tom, že každé prostředí se odehrává v rozdílném čase. Události na pláži mapují týden, plavba na moři jeden den a boj pilotů ve vzduch jen jedinou hodinu.
Tyto tři dějové linie jsou střiženy přes sebe a vytvářejí velmi působivou narativní strukturu, podobnou druhé polovině Inception. Pokud však ve světě snů bylo relativně bezpečně, tak tady se hraje o život. A to je největší předností posledního Nolanova kousku. Je skutečně strhující a mimořádně intenzivní. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy seděl v kině tak zaražený do sedačky. Možná při výše zmíněném Letu číslo 93.
Chaos, strach a bezmoc se okamžitě přenesou na diváka a ten se stává aktivním členem zoufalého boje o záchranu. Absentující charakterová drobnokresba nechybí a o postavy se bojíte, prožíváte s nimi jejich útrapy i malá vítězství. Už jen z toho důvodu, že jsou to prostě lidé ohrožováni nepředstavitelným a nemilosrdným zlem. Německé vojáky totiž ve filmu vůbec neuvidíme a jen cítíme jejich přítomnost v roli permanentního ohrožení.
Nejstrašidelnější je totiž to, co není vidět a nacistická armáda zde nefunguje jako armádní seskupení, ale jako nějaké neporazitelné monstrum, před kterým není úniku. V mnoha případech se tak tvůrcům daří vybudovat až hororové napětí. Zejména noční potopení lodi nebo skrývání se v nizozemském plavidle jsou scény přesahující svůj žánr. A o mistrovství celého štábu svědčí i to, že na rozdíl od podobně koncipovaných pasáží v Gibsonově (také vynikajícím) Hacksaw Ridge, v nich neuvidíte ani kapku krve. Hrůza je docílena mnohem sofistikovanějšími filmařskými prostředky.
Čímž se dostáváme k řemeslné stránce. A ta je podle očekávání úchvatná. V celém filmu se velmi málo mluví a děj je posouván zejména audiovizuálními prostředky. Slova nejsou třeba, důležitý je strach v očích typově výborně obsazených herců a konkrétní činy jednotlivých postav. Samozřejmě, nejde o žádný němý film, ale pokud už padne nějaká rozvinutější věta, má většinou informativní charakter pro lepší orientaci v příběhu a málokdy čistě emotivní. Vizuální stránce můžeme ostatně vytknout máloco.
Výprava, kostýmy či triková stránka snesou ta nejpřísnější kritéria. Kameraman Interstellaru Hoyte Van Hoytema zajistil vizuálně podmanivé obrázky, ale největší chválu z „řemeslníků“ si zaslouží střihač a lidé stojící za zvukovou složku díla. Nejdříve k prvnímu. Udržet neustále tempo i při překvapivě střídmé, 107 minut dlouhé stopáži, není jednoduché, tady se to však podařilo fantasticky. Navíc jsou hrátky s plynutím času působivé a dokonale přehledné. Hovoříme tu o mistrovském díle hodném nejvyšší pocty v podobě Oscara.
Ještě dále však jde zvuková stránka. Podobně jako u Temného rytíře nebo Inception se téměř úplně vymazává rozdíl mezi hudbou a hlukem. Hans Zimmer, podobně jako mnohokrát v poslední době, nedodal žádné zapamatovatelné motivy a pracuje pouze s atmosférou a zajímavým sound designem. A odvedl opět výjimečně skvělou práci. Celou dobu tlačí film vpřed, a když to už vypadá, že je napětí na plátně nesnesitelné, tak ještě přitvrdí. Určitě jste z těchto odstavců pochopili, že Dunkirk je třeba vidět na co největším plátně s nejlepším možným zvukem. Ještěže alespoň v Praze máme IMAX. Počkat si na domácí nosiče bude v tomto případě velká chyba.
V této válečné vřavě se trochu ztrácejí herci. Nikdo nevyniká a všichni jsou jen figurkami na šachovnici posunujícími se k vytoužené záchraně. Hvězdy typu Toma Hardyho, Kennetha Branagha, Cilliana Murphyho, Marka Rylance nebo zpěváka Harryho Stylese nevyčnívají a dokonale zapadají do davu a vytvářejí dojem kolektivního hrdiny. Když však dostanou šanci na nějakou výraznější hereckou akci, všichni potvrzují svůj vysoký kredit. Navštívit však kino jedině kvůli svým oblíbencům by bylo chybou.
Dunkirk je vynikajícím zážitkovým filmem spoléhajícím více na emoční dopad než na obsah. Hned od začátku vás chytí pod krkem a pustí až během závěrečných titulků. Pokud někomu úplně nesedne, mohlo by to být jedině absencí výraznějších postav a tradičnějšího příběhového vedení. To však nic nemění na tom, že tu máme co do činění s další filmovou událostí a velmi pravděpodobně i budoucí klasikou. V součtu jde o další mistrovské dílo Christophera Nolana, i když tentokrát více přímočaré, než je u něj zvykem. Není to však na škodu, protože takto intenzivních titulů je velmi málo a buďme vděčni za každý z nich. Zejména, pokud jsou takto mimořádně zdařilé a působivé. 10/10
