Mezi další pozoruhodné osobnosti, se kterými jsme udělali rozhovor, patří mladý fotograf z Prahy David Těšínský.
David Těšínský je sedmadvacetiletý reportážní fotograf z Prahy. Fotí subkultury po celém světě, byl u exorcistického rituálu v Etiopii, osm měsíců dokumentoval život pražských narkomanů, fotil černošské rapery v Detroitu, japonské byznysmeny, kteří tvrdě pracují a pak také tvrdě nasávají, vietnamskou komunitu v Malajsii, která jedla psy a v současné době fotí vojáky na Ukrajině. Nejdivočejší mejdan prý zažil v Iránu, kde je alkohol ilegální. REFRESHER s ním nyní o tom všem udělal rozhovor a ty si ho právě teď můžeš přečíst.
Kde jsi letos fotil?
Na Ukrajině jsem fotil vojáky, pak jsem byl fotit Liberland, což je neuznaný mikronárod mezi Chorvatskem a Srbskem, který nikdo nevlastní. Já se setkal s jejich prezidentem, což je Čech Vít Jedlička a byl jsem např. u oficiálního předávání prvních občanství. Pak jsem letos fotil nejstarší ženu v Česku (107 let), prodavače ovoce na periferii Havany, kterej se večer mění na královnu parketu, satanisty a české cirkusáky.
Viděl jsem fotku, kde venčí principál Joo svého tygra, to tak dělá normálně?
Říkal, že ho občas takhle venčí, on toho tygra porodil a ví, že mu nikdy nijak neublíží, ale není si jistý, jak u ostatních lidí. Mě s ním zavřel do klece. Měl jsem v sobě asi šesté pivo a najednou mě vede během vystoupení přímo za tím tygrem. Nic mi neudělal, ale úplně příjemný to nebylo.
Kdy ses vlastně dostal k focení?
Ve dvanácti. Můj spolužák dostal k Vánocům svůj první kompakt, který měl asi 6 megapixelů, což v té době byla naprostá bomba. Otravoval s tím spolužáky, ale ne moc. Já chtěl taky otravovat spolužáky, ale mnohem víc. K narozeninám jsem potom taky dostal foťák a začal fotit všechno kolem sebe. V té době jsem ale daleko víc miloval skateboarding, takže focení šlo trochu stranou. Rozhodl jsem se jít na učňák, na obor fotograf. Už to vypadalo nadějně, ale průser byl ten, že mě kromě toho všeho bavil i punkrock, koupil jsem si kytaru a focení jsem zase odsunul na druhou kolej.
Ale nakonec ses k fotce přeci jenom aktivně vrátil…
Po učňáku jsem si chtěl udělat maturitu, ale ten obor neměl už s fotografií nic společného a absolutně mě nebavil. Všichni byli aspoň trojkaři a já byl furt pětkař. Jednou po hodině účetnictví, jsem se rozhodl, že už tam nikdy nepřijdu.
Začal jsem spamovat všechny možný firmy ohledně focení za pár tisíc a z tohoto spamování mi pár zakázek vyšlo. Během několika týdnů jsem vydělal peníze a odletěl do Ameriky.
Co tě motivovalo tam jet?
Tehdy mi bylo osmnáct, nebyl jsem si jistej, co mě vlastně baví, ale vždycky mě bavili lidi. Jel jsem tam sám a fotil všechno možný. Každodenní život. Projížděl jsem New York, Boston, Filadelfii, Floridu. Tím to vlastně všechno začalo a pokračovalo to pak každý rok. Každý rok jsem měl jednu nebo dvě cesty mimo Evropu, byl jsem v Indii a Nepálu, vždycky na měsíc.
Kde se vlastně ubytováváš?
Přes Couchsurfing. To mi zůstalo až dodnes. V Indii a Nepálu jsem byl fotit slumy a taky jsem tam bydlel. Bylo fantastické, jak mě tam přijali. Myslel jsem na svoje spolužáky, kteří seděli ve školní lavici a já byl ve slumu.
Ty jsi říkal, že ti na cestách často dojdou peníze… jak to řešíš?
To se mi stalo třeba v Tokiu. Musel jsem přespávat po lavičkách a parcích. V Japonsku, alespoň ve čtvrtích, kde jsem byl, se skoro vůbec nekrade. Tam si necháš tašku před obchodem, nakoupíš, a když se vrátíš tak tam v 99 procentech případů bude. O věci jsem se tedy nebál.
Nechali tě tam se vyspat?
No, Japonce by z toho parku policajti vyhodili. Mě jednou takto probudili, všimli si, že jsem běloch a nechali to být.
Pověz mi, jak se vůbec stalo, že jsi skončil na tokijské ulici?
Musím to uvést – v Tokiu jsem fotil tragikomický život byznysmenů. Japonci jsou na sebe strašně zaměření. Pracují průměrně 14 hodin denně. Přes den jsou v těch oblecích, úplně otupělí a vevnitř prázdní, nezajímá je nic a večer jdou chlastat a ožerou se tak, že je pak vídáš spát na venku chodníku. Z jednoho focení jsem se vrátil v pět ráno a týpek, u kterýho jsem byl ubytovanej, vstával v šest do práce. A prostě mi řekl „promiň, nemůžeme tě tu nechat“ a já spal asi hodinu, takže jsem šel do parku, dal si brašnu pod hlavu a šel spát. A tak mi to zůstalo s přestávkama asi měsíc.
Jsou na cizince opatrní?
Oni se hodně bojí – o práci, o bydlení, o všechno. Měli jsme mezi sebou důvěru, ale jak šlo konkrétně o ubytování, tak byl konec. Neexistovalo, abych já byl u něj a on v práci. Hodně se mi omlouval a byl strašně opatrný, ale řekl mi, že to takhle nepůjde. Kdyby ho někdo práskl, že ubytovává cizince, tak by o ten byt mohl klidně přijít.
Jak zvládají tak stresový lifestyle?
Oni hodně spí ve stoje. Třeba v MHD je hodně lidí namačkaných na sobě, takže se jen o někoho zapřou a prostě spí. A to nejsou žádní velcí vlci z Wall Street, většina z nich jsou jen ovečky korporátu, které se těší z toho, že za šest let konečně budou v tý nekonečný pyramidě o trochu vejš. Všichni vypadají úplně stejně. Mají tam na japonské poměry velmi průměrné platy. Je to obrovské město, a tak je tam konkurence příliš vysoká. Pokud by je někde vyhodili, tak jsou ze společnosti automaticky vyloučení a už je nikde jinde nevezmou.
Jak probíhají tvoje přípravy na focení?
Nejezdím na blind podle levnejch letenek, což jsem dřív dělal, ale nacházím si téma, pak přes internet píšu úplně náhodnejm lidem na internetu. Musí mít nějakej společnej zájem, třeba ten Couchsurfing, pak různý zájmový facebookový skupiny, abych psal aspoň trochu konkrétnímu člověku. Buď ti ty lidi neodepíšou a nebo jo a vůbec nic za to pak nechtěj a jsi přímo v jejich komunitě. Takto si vybuduju síť různých kontaktů. No a pak musíš mít letenku, nějaké peníze a část těch kontaktů tě ubytuje.
Co se děje po tom, co tam přijedeš?
Povím ti takovou storku. Jel jsem takhle do Addis Abeby, do Etiopie, kde jsem měl vyhlédnutého jednoho člověka. Nebyl to ověřený kontakt. Ještě před příjezdem mi píše, že ubytování u něj nebude možné, protože bydlí ve slumu, tak mu říkám, že chci a on jenom „uvidíš sám, nebudeš to chtít“. Přijel jsem tam, už byla noc, vyzvedl mě na letišti, přijeli jsme k němu a opravdu to byl slum s ještě takovým dost pofidérním zámkem, nicméně jsem si k němu hodil věci, s tím, že půjdeme ven. Byly tam zrovna Vánoce, oni je tam slaví v lednu. Mají ortodoxní způsob oslav, je to úplně jiné než u nás. Šli jsme na pivka a jointy a poslouchali reggae. Všichni se ode mě nechali zvát, ale to mi nevadilo. Pak jsme šli ke slumu a co se nevidím: dveře vypáčený, vevnitř moje věci rozhrabaný a uprostřed toho pokoje leží jeho kamarád, hrozně opilý. Ten člověk mi řekl ať počkám před domem, zavřel za sebou i s mýma věcma. Asi se na mě domluvili, říkám si. O pár minut později mě volá. Jdu dovnitř, oba tam seděli, každý v jiném rohu. Ten můj kamarád se zvedl, přišel k tomu, co se mě pokusil okrást, zvedl ho, dal mu pěstí, všude krev. Začali se rvát. Chtěl jsem je rozdělit, ale taky jsem jednu schytal. Vylil se tam benzín a hrozně to tam smrdělo. Pak se to nějak uklidnilo, on mi nakonec nic nevzal, nějak jsem tam přespal v tom smradu a ráno odešel hledat levné ubytování. Takže i takové věci se občas po mém příjezdu stávají.
Stává se ti, že tě chtějí nějak okrást?
Ve spoustě zemí Afriky se tě snaží nějakým způsobem ojebat. V Indii jsou díky náboženství víc přívětiví a srdečnější, kdežto v Africe se z tebe snaží něco dostat. Ale zároveň když mi v Africe došly peníze, tak se našli lidi, kteří mi z toho svého mála nějaké dali.
Chtějí vůbec nějaké subkultury za focení peníze?
Většinou nechtějí nic, občas si za to něco vezmou, vždycky se to nějak domluví.
Jak jinak teda lidi z uzavřených subkultur ukecáš k focení?
Vždycky je oslovím přes internet a pak stačí doopravdy říct, jaké záměry s těmi fotkami budeš mít. Je to jednoduchý. Asi taky musím na ty lidi trochu věrohodně zapůsobit. Rádi uvidí, že to co spolu děláte má nějaký význam. Když jsem fotil pražské narkomany, tak jsem jim řekl: Chci s tebou trávit nějakou dobu a fotit to běžně děláš, občas ti za to dám nějaký dvě kila. Tihle lidi fetujou patnáct let, je jim jedno, co si kdo myslí, ale nesmí být v paranoiách. Oni si často nebyli jistí, jestli se chtějí nechat fotit, ale já jsem jim ty fotky v průběhu focení vždycky ukazoval a byli nadšení. Dokonce jsem jim i nějaké fotky vytiskl a oni si je věšeli na squatě.
Jak ses vlastně dostal do jádra narkomanů, kteří berou tvrdé drogy?
Seděl jsem před SANANIMEM, což je takové drogové středisko a ptal jsem se jich. Prvních pár feťáků mi řeklo, že ne. Ptal jsem se dál a někdo se prostě našel nebo mě odkázal na své známé. Když je člověk dobře nastřelenej, tak tě přijme rád. Ten člověk, kterého jsem pak fotil dlouhodobě, mě bral jako součást komunity. Měl období, kdy byl v pohodě, pak se přestřelil, byl agresivní, měl různé stavy.
Dalo se jim věřit?
Feťákům se nikdy nedá věřit, nikdy nevíš, jaké jsou jejich opravdové úmysly. Ale nějak jsme tu důvěru snažili budovat.
Bylo to nebezpečné?
Setkal jsem se s vařičem a vrahem v jedné osobě. Zabil dva lidi a odseděl si to. Ten můj kamarád mě upozorňoval, že tomu člověku se do očí prostě nepodívám, že je to hrozně silná osobnost. Řekli jsme si o tajném znamení, prostě když řekne nějaký dvě slova, tak se mám sebrat a odejít pryč. Ale šel jsem do toho. Bylo to úplně odříznutý od civilizace, starej polorozbořenej barák, vyšli jsme do prvního patra, ve schodech byly díry. Přišli jsme tam a on po pár minutách hned poznal, že jsem fotograf a že je nechci prásknout nebo tak. Byl tam taky člověk s nevyléčitelným stádiem žloutenky typu C, tehdy mu zbývalo už jen pár let života.
Takže jste si tak nějak věřili…
Já se šel vymočit do druhého patra a schválně jsem si u nich nechal foťák a tašku. Pak jsem se vrátil a ty věci tam byly. Po chvíli mi ten vrah říká: „Davide, nebuď nervózní. Pokud bychom ti chtěli něco udělat, tak by se to už dávno stalo.“
Jak žil ten, kterého jsi nejvíc sledoval?
Klasický nevyléčitelný narkoman. On byl pořád v ulicích. Skoro nespal, takže různě lítal po Praze, ať už v záseku nebo při shánění matra. Já s ním byl, když kradl železo a odvážel ho do výkupny.
Co jsi ještě v těch squatech viděl?
Byli tam různě přešlehnutý lidi. V jednom squatu žilo třeba dvacet lidí nezávislých na sobě, ale všichni se nějak znali a měli různě dobrý vztah. Brali piko, subutex a heroin. Dokonce mi vylezli všichni před barák, dělali jsme skupinové fotky, pózovali se, smáli. To mi tehdy bylo asi jednadvacet.
Říkali ti, že chtějí s drogami skoncovat?
Jo, je to takovej obecnej, používanej bullshit. Říká to drtivá většina z nich, nejčastěji, když jsou v nějakým nástřelu. Pak vystřízliví a už zase myslí na to, kde seženou další. Úplně zapomenou, co říkali. Vnímají to jako problém, ale je to jejich lifestyle, ze kterého se moc nedá utéct. Sami říkají, že většinu z nich, jakožto dlouhodobě závislé na tvrdých drogách, už ani na odvykačku nepřijmou, protože to prostě nemá cenu.
Jsi s nimi ještě v kontaktu?
Já je fotil osm měsíců a měl v plánu z toho udělat retrospektivní projekt. On mi v průběhu focení říkal, že to mám někde zveřejnit, že se toho nebojí. No a já to zveřejnil v největším českém deníku. A on byl v nějakým špatným rozmaru, řekl mi, jak jsem mu to mohl udělat. Bral to jako zradu. Po nějaké době mi zvoní telefon. „Davide, pěkná práce, okamžitě přijeď sem,“ a já tam přijel. Potkali jsme se ve Vodičkově ulici, schválně na veřejnosti. Čekal jsem, že to nebude příjemné. Feťáci na sebe neradi upoutávají pozornost mezi lidmi, ale ten na mě řval přes celou ulici. Já pak navrhl, ať jdeme trochu bokem a to byla chyba. Šel za mnou a v uličce, kde zrovna vůbec nikdo nebyl, na mě vytáhl nůž. Nevěděl jsem, jak mám reagovat. Náhodou šli kolem nějací turisté, já se k nim přidal a opatrně jsem od nich odešel. Pronásledoval mě. Zbavil jsem se ho až tím, že jsem nastoupil do tramvaje.
A od té doby jsi je neviděl?
Jednou jsem ho viděl přes ulici a on mě nejspíš taky postřehl, ale myslím, že už nemá vůli to nějak dál řešit. Ale už se mnou v životě nepromluví.
Ty jsi v Detroitu fotil černošské rapery, jak ses dostal k nim?
Než jsem tam odletěl, typicky jsem si oslovoval jsem lidi a různé rapery a vymyslel jsem je pozvat v jeden čas a jedno místo. Přišli tam, spousta z nich se ani neznala. Čekal jsem, co se bude dít a oni se seznámili a začali freestylovat. Fotil jsem, jak rapují po různých ulicích. Po mém odjezdu se sami začali scházet a dodnes tam pořádají setkání, tzv. freestyle cyphers. Taky mi říkali, že je sere Trump, tak jsem jim řekl „spalme ho“, a tak tam pálili jeho portrét.
Tam ses nedostal do nějaké svízelné situace?
Fotili jsme před jedním domem a zničehonic vyleze člověk s bouchačkou v ruce, že chce, abychom okamžitě vypadli, protože si myslel, že ho chceme vykrást. Já byl s těma raperama, takže jsem nic neříkal a oni si to pak sami vysvětlili svým slangem.
Byl jsi i na rastafariány na Jamajce, vnímal jsi nějaké rozdíly v těchto subkulturách?
Rastafariáni na Jamajce jsou takoví ti sluníčkáři, co říkají věci o lásce a dělají, jak jsou nábožný, ale za všechno si rádi nechají zaplatit. Zatímco ti rapeři v Detroitu jsou přiznaný sígři. Nejsou svatí, ale zase nemají nutnost si na něco hrát a jsou víc v pohodě jakožto lidi.
Hulí se v Jamajce tak, jak se o ní říká?
Hulí, ale je to tam úplně normální věc. Potkal jsem asi jen dva lidi, co tam nehulili. Jedna byla taková hodně „poameričtělá“ holka z bohaté rodiny a druhý člověk tu trávu nekouřil, ale jedl. Na Jamajce hulí opravdu většina lidí. Prodavač sedí v obchodě a je naprosto běžné, že u toho kouří špeka. Úplně normální věc, to je folklor, ale i přesto je to tam ilegální a jsou za to velké postihy. Policajti to tam řeší jenom v rámci korupce, že si chtěj přivydělat nějaký prachy. Nesmíš mít u sebe víc jak 15 gramů.
Tebe tam chytli?
Jo, ale úplně stupidně. Jel jsem taxíkem z nějaké party, měl u sebe asi 4 gramy a zastavili nás policajti, ať vylezeme z auta a ukážeme obsah kapes. Už od začátku bylo jasný, že jim nejde o to najít to „větší množství“, ale prostě nějaké. Vůbec nic je nezajímalo, hádali se se mnou, bohužel nemáš žádné právo se tam proti nim nějak ohradit. Je tam tak silná korupce a nechtěli nám dát pokoj. Nakonec to musel zachránit taxikář, domluvil to a dal jim v přepočtu asi stovku, ať mě nechají být.
V jaké zemi jsi zažil ty nejdivočejší mejdany?
V Íránu. Tam je alkohol ilegální, a když jsem se tam chystal, tak si říkám „aspoň dám pauzu od alkoholu“, ale hned, co jsem do Teheránu přiletěl, jsem zjistil, že prohibice zdaleka neznamená, že tam lidi nepijí – naopak. Mladí jsou tam hodně svobodomyslný. Co jsem tak vypozoroval, tam si každý čtvrtý člověk kolem 25 až 30 let doma vaří svůj vlastní alkohol. Hned mi nabízeli, jestli nechci pálenku, víno nebo pivo. Ochutnával jsem tam ty jejich piva, chutnaly jak nefiltrovaný aley.
Jak to ukrývají před zákonem?
Pod zaparkovaným autem bývá poklop, sejdeš dolů po schodech a tam je neuvěřitelné množství alkoholu a zároveň se to tam i vaří. V obchodech si koupí nealkoholické pivo v PET láhvi, spojí to s cukrem, nechají vykvasit a za pár dní vznikne alkohol. Takže to mají dokonce i v původním balení.
Jak takové íránské párty vypadaly?
Hodně tam byly populární tématické večírky. Každý týden se sejde kolem padesáti lidí a já konkrétně byl na takový, kde se nosily různé masky. Na těchto zakázaných akcích je i spousta homosexuálů, což je také v Íránu trestné a zároveň tam mají ilegální kabelovou televizi – to všechno se dělo v jednom baráku.
Řeší to tam nějak policie?
Před několika lety si tam náboženská policie prosadila zákon, který jim umožňuje vtrhnout do domu bez ohlášení. Lidi se toho hodně bojej, ale na druhou stranu se ani nějak nekryjí. Hraje hudba, všichni chlastají opravdu hodně, je tam hluk, ale nijak se to neřeší, i když spoustu Íránců už kvůli tomu skončilo ve vězení.
Mluvil jsi i o nějakých mejdanech uprostřed pouště...
Pouště jsou sice otevřené, ale díky své obří velikosti jsou vlastně kryté, protože jde vždycky na kilometry daleko vidět, jestli náhodou někdo nejede. A většinou se dá velmi snadno skrýt za nějakou dunou. Lidi si tam přivezou velké soundsystémy a je to velká party se spoustou chlastu. Připomíná to spíš takovej iránskej CzechTek, ale šíří se to vlastně jen po lidech, kteří si to řeknou osobně.
Jaký je každodenní život v Teheránu?
Je docela stejný jako v každém jiném velkoměstě, máš tam byznysmeny, střední třídu i chudé. Technologicky, co se týče vynálezů, jsou na vyšší úrovni než Česko. Mají tam úplně všechno, na co si vzpomeneš.
Ale přeci jenom, nějaké kontrasty jsi musel vnímat...
Jsou tam určité rozdíly, ale převážně jen náboženského charakteru – ženský mají šátky, na ulicích jsou mešity, sem tam se někdo modlí na ulici nebo v obchodě, ale tyhle věci třeba neudělá žádný byznysmen. Byl jsem ve více městech a na různých místech. Můžeš si vybrat, jak moc seš nábožnej člověk. U chlapa je to skoro jedno. Ženský si taky můžou vybrat, ale musí mít šátek přes hlavu. Nemusí být nějak extrémně zahalené, dokonce jim může trčet předek vlasů. V Teheránu je to teď móda. Nesmí jim spadnout, ale hodně se to tam nosí. Když ale vyjedeš v Teheránu, tak se tam můžeš běžně setkat s tou tvrdší variantou nábožnosti, kde musí být ženy celý v černý. Třetí stupeň potom je, že jí jdou vidět jenom oči. Říkají, že si to rozhodují ty holky samy, ale spíš jsem si všiml, že to za ně rozhodují manželé. Ale je to prostě tak a týká se to hlavně vesnic a maloměst, kde se z toho prostě zatím nevyhrabali. Je to v podstatě stejná staromódní zatvrzelost jako u nás na vesnicích.
Fotil jsi íránské aktivistky, jak to probíhalo?
Jsou to hlavně symbolické fotky. Ve výročí úmrtí proroka Mohameda jsme stáli s muslimkami před mešitou a ony všechny zahalený ukázaly fakáče. Vzniklo to tak, že mi řekly, že nenávidí ten zasranej vládní islám. Proto jsem řekl: „Tak mi to ukažte, jak moc to nenávidíte,“ a tak to vzniklo. Je to napůl reportážní a napůl aktivistická fotka, protože jsem v tomto případě vlastně i já byl ten aktivista, za což bych taky mohl okamžitě do vězení.
Jak ses s Íránci loučil?
Předtím, než jsem odjel, mi řekli, že bude lepší, abychom si už nepsali (protože můžou být sledovaní) a už jsem se s nimi v životě neviděl a neuvidím.
Jaké bylo tvoje nedepresivnější focení?
Jatka. Fotil jsem sérii Born to Die – zabíjení zvířat z tradičních, náboženských nebo například sázkařských důvodů. Já maso nejím a fotil jsem jatka všech možných zvířat, až jsem se dostal k vietnamské komunitě v Malajsii, která loví pouliční psy, pak je zabíjí a jí. Dali mi tam falešnou whiskey, kterou mixovali s psím sádlem. Dal jsem si panáka, hned jsem se poblil.
A co bylo naopak nejveselejší focení?
Když jsem jel do Osaky v Japonsku, tak tam jsou slumy, kde žijí jenom důchodci a bezdomovci. Od rána do večera tam kouřej cigára a pijou pivka, hrajou na kytaru a furt se smějou. Nemaj přitom vůbec nic. Tři dny po sobě jsem tam chodil a oni se předháněli v tom, kdo mi koupí pivo. Nenechali si zaplatit nic. Pak mi půjčili kytaru a já jim tam hrál Karmu Police od Radiohead a další pecky, který jsem uměl a pak když jsem tam byl poslední den, tak za mnou přišel ten majitel tý kytary, ať si ji vezmu. V Japonsku nesmíš odmítat dary, tak jsem si ji vzal. Vůbec nic nechtěli. Byli šťastní, že měli aspoň nějaké obveselení.
V Etiopii jsi dokumentoval exorcismus. Jak k tomu došlo?
Psal jsem si s člověkem z Addis Abeby a ten mi to navrhl předem. Jde o vyhánění ďábla z těla ortodoxních křesťanů. Sedli jsme do auta, objížděli kostely a ptali se přímo lidí v nich, ale vůbec to nefungovalo. Pak jsme našli jednoho nejslavnějšího a dostali se na obrovský ceremoniál, kde bylo 150 lidí. Vytvořili tam frontu a on je vymýtal. Během rituálu na ty lidi řve, polévá je vodou, škube s nimi, dává jim rány do hrudi, oni brečí... je to takový hodně silný. Já tam přišel, před knězem narváno, protože je celebrita, dokonce měl i vlastní ochranku. Všichni na mě jako na jediného bělocha koukali a říkali, abych nefotil, bylo to nepříjemný. Pak se z davu vynořil nějaký pán, chytl mě za ruku a sám od sebe mě prorval až dopředu k tomu knězi. Přišla za mnou ochranka, jestli to mám domluvený, tak jim říkám: „jo, mám…“ a oni to nechali být. Pak se ten kněz/celebrita na mě v jednu chvíli usmál. Lidi to viděli a od té doby už nikdo neměl pochybnosti. Měl jsem jeho přízeň.
Co tam ty lidi dovedlo?
V západním světě, když máš nějaké psychické problémy, tak jdeš k psychologovi nebo psychiatrovi. Jdeš si pro radu. Tam lidi vyloženě věří, že jim rady nepomůžou, ale že z nich ty problémy dostane ten vymítač. Podle mě se to stane jen proto, že oni v to věří. Je to hrozně emoční, křičí se tam a ve spoustě případů jde o staré lidi. Věří, že tohle je ta cesta, jak ty pomyslné démony dostat ven.
Nedělá se z toho náhodou jen zajímavý byznys?
Já tu sérii pojmenoval jako Exorcismus v Etiopii s.r o., protože ten pán přijel v luxusním autě a tam ty babičky si vydělají sto dolarů měsíčně. Sto dolarů přitom chtěl on sám za to jedno vymýtání a ještě si říkal o víc. Nechal si za to zaplatit obrovské peníze. Já si pak zjišťoval jeho minulost a byl vyhozený církví, protože vydělával více než ten samotný kostel. Teď je na volné noze, udělal si jméno a pokračuje v tom nezávisle dál. Bylo to trochu takové divadlo. Připomíná mi to tu pokryteckost křesťanství.
Ty ses poměrně nedávno vrátil z Ukrajiny, kde jsi fotil vojáky, co se vrátili domů a taky jednoho snipera. Jak ses k němu dostal?
Bylo to náhodou. Snipeři jsou u Rusů na seznamu lidí, kteří mají umřít. Jsou to lidi, kteří musí dobře vědět, pro koho střílejí a taky musí zůstat striktně anonymní. Mají celé mise, koho musí zabít, na konkrétním místě. Na Ukrajině je průměrný plat asi 2 tisíce korun a ti nejlepší snipeři berou sedmnáct tisíc. Tento má dokonce rodinu a dítě a bude se prý brzy stěhovat do Prahy.
Jak probíhá jeho práce?
Říkal mi, že musíš být tak nenápadný, že si tě nesmí všimnout ani zvířata. Což obnáší to, že dostaneš příkaz od svého velitele a mnohdy se nesmíš vůbec hnout třeba dva dny. Nemůžeš si ani odskočit. Mají plenky. Ten člověk musí být strašně přesný. Kvůli větru existují odchylky – musíš přesně vědět, kam mířit.
Co ještě fotíš?
Teď fotím sexuální asistenci pro handicapované. Ale to jsem fotil zatím jen dvakrát. Jde vlastně o dlouhodobé kamarády. Potkal jsem český pár, kde se ten vztah dokonce vybudoval v lásku. Jen mají takový milostný trojúhelník, kdy miluje jak tohoto handicapovaného kluka, který má kvůli své nemoci jen pár let života před sebou, a pak ještě dalšího, se kterým chodí. Věř mi, že mě nikdy předtím nenapadlo, že budu fotit cizí lidi při sexu.
Ty jsi je fotil i přímo při tom? Nebylo to divný?
Jo, trochu divný to bylo, ale po tom všem, co už jsem fotil a i díky tomu, že oni vnímají, že já tam jsem skrz foťák, tak jsme si nepřipadali nijak nepříjemně. Bylo to v pohodě, já u toho popíjel pivka, chodil kolem nich, měnil kompozici fotek, občas odešel na cigáro, pak jsem jen vyfotil vyvrcholení a bylo to. Na konci mi říkali, že ani nevnímali, že jsem tam byl a pak se jim ty fotky líbily. Dokonce mi pak psali, že jsem posunul jejich vztah dál.
Kde jsi nebyl a chtěl bys být? Máš fotografické sny?
Vzhledem k tomu, že jsem se zaměřoval na Asii přes Blízký východ, lehce Afriku až po Severní Ameriku a Evropu, a nikdy jsem nebyl v Jižní Americe, tak bych to tam zdokumentoval rád. Hodně mě zajímá Honduras. Vždycky k tomu místu musím mít nějakou vazbu. Něco, co mě zajímá.
Kam se chystáš teď?
Budu se vracet na Ukrajinu, chci jet do Somalilandu, což je neuznaný stát na území severního Somálska a potom plánuju kromě east coast raperů nafotit také west coast. Plánů je pořád hodně.
Pokud tě Davidova tvorba zaujala, sleduj jeho Facebook stránku, kde pravidelně zveřejňuje své další fotky, dej jí lajk a klidně mu pošli nějaký vzkaz.
