Lidé velmi rychle zapomínají.
V roce 1968 se Československo pokoušelo o nastolení socialismu s lidskou tváří, tedy o demokratizaci komunistického systému. V zemi totiž byla silná cenzura a o svobodě cestování se lidem mohlo jen zdát. Snaha o takovou přeměnu výrazně začíná od zvolení Alexandra Dubčeka do funkce 1. tajemníka ÚV KSČ v lednu 1968 a obyvatelstvo ji vítalo. Opačného názoru však byli vůdcové východního bloku, tedy Sovětský svaz. Během několika jednání států Varšavské smlouvy dali i jasně najevo, že se jim nezamlouvá taková změna chování v Československu a vydali několik varování.
Z jedné strany tak na Komunistickou stranu Československa tlačila Moskva, které se nelíbila demokratizace společnosti, z té druhé zase obyčejní lidé, kteří takové změny vítali. 14. a 15. července 1968 se ve Varšavě setkávají představitelé SSSR, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Bulharska a KSČ vzkazují, aby okamžitě zasáhla proti imperialistickým a antisocialistickym silám. Varování přicházela i později a představitelé Československa začínali ustupovat některým požadavkům SSSR. 3. srpna Brežněv v Bratislavě prohlašuje, že ochrana socialismu je společnou internacionální povinností socialistických zemí a 17. srpna János Kádár, první tajemník Maďarské dělnické socialistické strany, varuje během setkání s Dubčekem před důsledky kontrarevoluce.
Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak, tedy pětice oponentů reformního křídla KSČ, doručují Brežněvovi v Bratislavě dopis, ve kterém popisují, jak se Ústřednímu výboru KSČ vymyká situace z rukou a žádají ho o pomoc. Všichni ale víme, jaká „pomoc“ přišla. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, známá také pod názvem Operace Dunaj, byla vojenským vpádem pěti zemí v čele se Sovětským svazem. Mezi země, které se k útoku nepřidaly, patřily Albánie a Rumunsko. Invaze začala v noci z 20. na 21. srpen, první útočné vlny proběhly ráno, byla obsazena letiště, na kterých začala přistávat letadla s vojenskými jednotkami. Celkově se okupace zúčastnilo přes 500 000 vojáků, 6 300 tanků, 2 000 děl a 800 letadel. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země, ale na odpor se dali obyčejní lidé, kteří se postavili neozbrojení do cesty sovětským tankům, aby je zpomalili.
Okupanti odpověděli střelbou do neozbrojeného davu lidí, což si vyžádalo ztráty na lidských životech. Kvůli okupaci Československa zemřelo nejméně 108 lidí, asi 500 lidí bylo těžce raněno a další stovky lehce ranění. Podle různých údajů se podařilo emigrovat v té době asi 75 000 obyvatelům, další museli opustit své zaměstnání, jiní byli pronásledováni či zařazeni na černé listiny jen proto, že vyjádřili svůj nesouhlas s okupací. Vojska Maďarska, Polska, Východního Německa a Bulharska opouštějí Československo ještě v rok začátku okupace, ale největší okupant se zde zdržel ještě dlouhá léta. Sovětská vojska začínají odcházet až v únoru 1990, poslední voják opustil Československo 27. června 1991. Období od srpna 1968 se následně nazývá jako normalizace, kdy se od Československa počítalo, že se bude chovat podle moskevských protokolů.
Úřad pro tisk a informace zakázal používání slov „okupant“ a „okupace“, opět byla obnovena cenzura, Dubčekovy snahy o udržení reforem už najednou nenacházejí ve straně podporu, což se nezdálo domácím obyvatelům, kteří stále vyjadřovali nesouhlas s okupací. Vznikaly různé protesty či demonstrace, a to i radikálně, jako v případě Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří na začátku roku 1969 spáchali sebevraždu upálením na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, což vyvolalo jen další vlnu nepokojů z řad obyvatelstva. Toho využívá Moskva, mění vedení KSČ, z funkce prvního tajemníka odchází Dubček a na jeho místo je dosazen Gustav Husák. V komunistické straně zůstala jména jako Biľak či Indra a normalizace Československa tak probíhá přesně podle představ Moskvy.
Demonstrace pokračovaly, hlavně s přicházejícím prvním výročím okupace, a proto se schvaluje zákonné opatření, kterým se měl upevnit a zachovat veřejný pořádek. Jinými slovy řečeno, nenápadně chtěli zabránit dalším demonstracím a když by se i nějaká vyskytla, následoval by tvrdý trest. Ještě předtím, 13. května 1969, je v Rudém právu vydán text s názvem Slovo do vlastních řad, který byl předzvěstí dalších čistek a jeho autoři si v něm sypali popel na hlavu.
Vyvolávání protisovětských vášní nebylo, jak se dnes nejednou zdůrazňuje, záležitostí dnů po 20. srpnu, ale akcí organizovanou dávno před 20. srpnem. Účast některých sdělovacích prostředků na ní nelze ničím zaretušovat. Protisovětské hysterie, jichž jsme byli svědky později, měly zdroj ve snaze zneužít prohloubení demokracie a svobody, s nímž je polednová politika spjata, k protisocialistickým záměrům. Je to pochopitelné: socialismus je u nás bytostně spjat s přátelstvím se sovětským lidem, se soudružskými vztahy naší komunistické strany s Komunistickou stranou Sovětského svazu. Rozrušit toto spojenectví a tyto svazky patří v současné době k hlavním cílům antisocialistických živlů.
Hluboce se nás dotklo, že se na stránkách našeho tisku, v relacích rozhlasu a televize dostali ke slovu ti, kteří znevažovali přátelství se Sovětským svazem. To nelze omluvit ničím, ani údajnou snahou »dát každému slovo«, dát zadost právu na svobodné vyslovení názoru. Vždyť byli současně napadáni všichni, kdo své přátelství k Sovětskému svazu neskrývali. Tito lidé byli nejen zbaveni svého práva na svobodu slova, ale nadto veřejně pomlouváni a špiněni, označováni dokonce za »zrádce« a po srpnových dnech za »kolaboranty«. Novináři, kteří proti tomu ve vlastních listech chtěli vystoupit, byli šikanováni a bylo jim znemožněno psát. Z pole pozornosti přitom zcela unikla úloha těch, kteří utekli na Západ, ať již ze strachu, který sami napomáhali vytvářet, anebo z pocitu viny, kterou, jak tušili, nebudou moci dlouho skrývat před našimi národy.
Jsme přesvědčeni, že se s tímto našim prohlášením ztotožní všichni čestní novináři, jimž osud této země není lhostejný – komunisté i nestraníci. Chceme vynaložit všechny síly pro aktivní podporu politiky KSČ založenou na polednových principech, jak byla formulována listopadovou rezolucí a jak ji zajišťují opatření přijatá na dubnovém zasedání ÚV KSČ. Ve snaze napomoci skutečnému prospěchu našeho lidu a vskutku životním zájmům našich národů se bezvýhradně hlásíme k myšlence proletářského internacionalismu. Budeme proto také usilovat o napravení nedávných deformací v přátelských vztazích našeho lidu s lidem SSSR a ostatních socialistických zemí, o trvalou soudružskou spolupráci mezi naší komunistickou stranou, KSSS a všemi bratrskými stranami socialistického společenství.
V KSČ probíhají čistky, stranu musely opustit desítky tisíc členů a ten, kdo chtěl ve straně zůstat, musel před komisí zaujmout „správný“ postoj k událostem z roku 1968, tedy schválit okupaci a odsoudit odpor vůči ní. Čistky probíhají i v rozhlase, kde bylo propuštěno asi 800 pracovníků. V prosinci 1970 KSČ zveřejňuje ideový dokument Poučení z krizového vývoje, ve kterém odsuzuje vývoj v letech 1967-1969 a za viníky označuje představitele reformního proudu. O rok později vzniká evidence lidí, kteří byli označeni za nositele pravicového oportunismu, organizátory protistranických, protisocialistických a protisovětskych akcí. Můžeme hovořit o jakési černé listině, protože pokud jste se v ní ocitli, jen těžko jste si mohli najít práci. Lidé tak ztrácejí možnost a i chuť se vyjadřovat k mnohým věcem a v takové totalitě žijí dlouhá léta. A proto nezapomínejme. Například i na to, že pouhé dva roky zpátky ruská státní televize odvysílala o vpádu vojsk Varšavské smlouvy dokument, ve kterém invazi popisuje jako bratrskou pomoc.
