Na vícero místech po světě je tento problém elegantně vyřešen.
Na cestách jezdíme vpravo. Jasné jako facka. Bereme to zcela automaticky, ani nepřemýšlíme nad tím proč. Na světě je totiž několik zemí, kde se vpravo nejezdí. Většina je však dost daleko od nás, abychom si to museli uvědomovat. Nejbližší a asi i ta nejznámější země je Spojené království. Přeorientovat se na levostranný systém dopravy může našinci chvíli trvat a tento proces může být úsměvný a také trochu nebezpečný ...
Vlevo jezdí přibližně třetina světové populace. Asi nebude překvapením, že jsou to převážně bývalé anglické kolonie. V Evropě je to kromě Spojeného království i Irsko, Malta a Kypr. Z ostatních zemí jsou to hlavně: v Asii Indie, Pákistán, Thajsko, Hong-Kong, Japonsko, Indonésie; v Latinské Americe Surinam, Guayana, a také několik ostrovních států Karibiku a vlevo jezdí i v Austrálii a na Novém Zélandu. Nejvíce takových zemí ale najdeme v Africe, kde vlevo jezdí všechny země na jihu a jihovýchodě kontinentu.
Mapa znázorňující, které země jezdí vlevo (modrá barva) a které vpravo (červená barva).
Kdysi se však jezdilo po levé straně téměř všude. Pravda, to ještě nebyla auta. Vést někdejší dopravní prostředky po pravé straně začalo být v Evropě aktuální až koncem 18. století, kdy se k takové změně odhodlali v Dánsku a Francii. Později přispěl francouzský dobyvatel Napoleon k rozšiřování tohoto pravidla, když v jím dobytých územích také začali jezdit vpravo
Právě naše země byla jednou z posledních, které přešly „doprava“. Stejně jako všechny nástupnické země Rakouska-Uherska (kromě části Rakouska, která byla dříve dobyta Napoleonem). Československo se sice v roce 1926 zavázalo podvolit se většině a přejít na pravou stranu, ale dlouho s tím otálelo. Urychlení přišlo až kvůli německému vlivu koncem 30. let.
Také ve Vídni se jezdilo vlevo (kolem roku 1930).
Posledními mohykány v Evropě, kteří přešli zleva doprava, byli Švédsko a Island. Známé jsou fotografie z roku 1967, tedy z dne označeného Dagen H, kdy ve Švédsku začalo platit pravostranné ježdění. Navzdory odmítavému výsledku referenda bylo pro Švédsko důležité přizpůsobit se okolnímu světu. Po této krkolomné změně ubylo počtu nehod v zemi, které byly často způsobeny řidiči z jiných států, protože si těžko zvykali na levou stranu. Jak by to však bylo krkolomné, kdyby něco takového chtěli někde udělat teď? Při dnešním počtu vozidel jen sotva ještě někde nastane taková změna.
Norsko-švédská hranice s upozorněním, že za ní se jezdí po opačné straně (1934).
Chaos ve Stockholmu způsobený přechodem na pravostrannou dopravu (1967).
Je tedy pravděpodobné, že země již toto pravidlo měnit nebudou a zůstanou jezdit po své straně. Co ale nastává na hraničních přechodech dvou zemí, které jezdí odlišně?
Spojené Království jako ostrovní stát je od zbytku světa izolované. To znamená, že tam neexistuje žádný klasický silniční hraniční přechod, do kterého byste vjížděli vlevo a za ním byste do okolního světa vyjeli po straně pravé. Tímto je automaticky odbourán problém, jak takový hraniční přechod řešit. Stejně to mají zbylé tři země Evropy, ve kterých se jezdí vlevo, jsou to ostrovy. A tak žádný ze států starého kontinentu nemá přímou hranici se státem jezdícím po opačné straně.
Na světě ale stále existuje mnoho dalších zemí, kde taková situace nastává. Jakým způsobem je změna tohoto zásadního pravidla silničního provozu řešena?
Takových hraničních přechodů je celá hromada a většina z nich není vůbec nijak důmyslně řešená. Spousta z nich je uprostřed pouště nebo džungle a je pochopitelné, že na takových místech si nebylo třeba lámat hlavu nad složitým řešením. Provoz je skoro nulový, takže stačí, aby na přechodu byla značka oznamující změnu směru jízdy. Na několika hlavních silničních tazích napříč světem ale najdeme několik elegantních řešení, jak se s tím lidé poprali.
Někde asistuje dopravní policie, někde jsou křížení na různých úrovních, někde jen jednoduché křižování na jedné úrovni se světelným značením a někde složité viadukty. Příklady nejjednoduššího řešení:
Takovouto jednoduchou „přesmyčku“ mají na thajsko-laoské hranici.
Hranice mezi Rwandou a Tanzánií.
Série „Mostů thajsko-laoského přátelství“ (za kterými se kříží cesty se světelným značením):
Příslušná značka oznamující změnu strany jízdy.
O něco lépe to už vyřešili na hranicích Guayany a Brazílie. Plynulý přechod na opačnou stranu cesty díky víceúrovňovému křížení.
Most Ponte do Rio Tacutu a následná osmička; dostavěné v roce 2009.
Podobně to udělali v Africe na hranicích Konga a Angoly. Bohužel družicový záběr není příliš kvalitní a víceúrovňové překřížení a napojení jednosměrných cest zpět k sobě, je třeba chvíli hledat.
A na závěr parádní viadukty na čínských hranicích s Hong Kongem a Macaem (speciální administrativní oblast Číny, kde se také jezdí vlevo). Promyšleně postavené viadukty, z nichž se člověk vynoří a najednou je nejen v jiné zemi, ale i na opačné straně cesty.
Lotus bridge na hranici Macaa a Číny; otevřen v roce 1999.
Most mezi Čínou a Hong Kongem.
Shenzhen Bay Bridge, také mezi Čínou a Hong Kongem; otevřen v roce 2007.
Shenzhen Bay Bridge.
