Přímá invaze na Japonské ostrovy.
V následujících řádcích si přiblížíme jeden z nejambicióznějších plánů vylodění v historii. Operace s tajným názvem Downfall měla v případě neúspěšných testů atomové bomby znamenat alternativu, která by ukončila válku v Tichomoří.
Píše se 21. červen 1945, důležitý strategický bod Okinawa padá, čímž se na kolenou ocitá i samotné Japonsko. Spojenecká mašinérie během tří let osvobozuje od vlivu země vycházejícího slunce všechny důležité kolonie, přičemž tak drtí bojeschopnost kdysi mocné císařské armády. Netrvá to dlouho a spojenecké síly tak stojí před branami zázračného souostroví, které je domovem více než 71 milionů lidí. Ti jsou za svého císaře a národní dědictví připraveni bojovat do posledního dechu.
Pro spojenecké stratégy tak nastává otázka, jak podlomit japonský lid a jeho představitele donutit k bezpodmínečné kapitulaci. Již v roce 1943 společný britsko-americký tým vypracoval plán, který počítal s nejdřívějším obsazením japonských ostrovů v roce 1948. Vyšší velení však věřilo, že prodloužení války v takovém rozsahu by znamenalo velké oslabení národní morálky. Padlo tak rozhodnutí, že Japonsko musí padnout nejpozději rok po kapitulaci Německa.
Vzhledem k skutečnosti, že byl projekt Manhattan (vývoj atomové bomby) striktně tajnou operací americké armády, nemělo tehdejší velení v Tichomoří o zničující zbrani a jejím možném využití žádné informace. Perspektiva velitelů byla proto jasná – tvrdý konvenční boj až do hořkého konce. Japonské ostrovy tak ze dne na den zažily, co znamená strategické bombardování.
9.–10. března 1945 rozpoutaly americké bombardéry pomocí zápalných pump v Tokiu ohnivou smršť, která zabila 100 000 lidí a přes milion přišlo o své domovy. Terčem útoku se stávají také továrny, kasárna a strategická sídla. Fatálnější následky má však pro Japonce operace Starvation (vyhladovění). Americké ponorky a bombardéry rozmisťují na japonských pobřežích přes 12 000 min. Ty celkově potápějí 670 obchodních a plavidel, což má za následek, že japonské obyvatelstvo konzumuje denně asi tak třetinu toho, co by opravdu potřebovalo. Rýže se dostává na minimální příděly a ryby, důležitý prvek tamní stravy, se stává na trzích nedostatkovým zbožím.
Všechno toto však měl být jen předvoj – podpora pro invazní jednotky, které se mají být v budoucnu na Japonských ostrovech vylodit. Strategický plán nese název Downfall. Připravovaný vpád zahrnuje dobytí jižního ostrova Kjúšú pod krycím jménem Olympic. Operace se má zúčastnit 14 divizí (více než 400 000 mužů), 1 300 plavidel a přes 4 600 letadel. Následovat mělo vylodění na Honšú pod krycím názvem Coronet, naplánované na 1. března 1946. Rozsáhlý útok zahrnoval 25 divizí (přes půl milionu vojáků) a více než 3 000 lodí, čímž by se jednalo o největší vyloďovací operaci v historii.
Takový mohutný plán však kladl velké nároky i na logistiku. Po úspěšné operaci Coronet se počítalo s 610 000 tunami zásob a až by se invazní armády daly znovu do pohybu, odhadovalo se dalších 686 000 tun. Těžší, než vyčíslit ekonomickou vytíženost a spotřebu zdrojů, bylo odhadnout počet mrtvých Američanů a roky, které budou nezbytné k úplnému rozdrcení Japonska. Nedalo se totiž čekat, že se Japonci po úspěšné invazi vzdají. Naopak, šílené partyzánské a sebevražedné vize japonského generálního štábu dávaly podněty k opodstatněným obavám. Odhaduje se tak, že by během invaze zemřelo 250 000–1 000 000 Američanů.
I přesto byl vrchní velitel operace Downfall Douglas MacArthur pevně přesvědčen o jasném a zdrcujícím vítězství: „V případě japonské flotily se dosáhlo praktické bezmocnosti. Japonské letectvo je ve stavu, ve kterém je schopno provádět pouze nekoordinované sebevražedné útoky proti nám pomocí všech dostupných typů letadel. Trpí výrazným poklesem a jeho schopnost pokračování v boji výrazně klesá.“
Japonské velení však mělo své vlastní plány a představu, jak bude probíhat útok „bílých barbarů“. Počáteční obavy, že se invaze uskuteční již v roce 1945 a Spojenci zastihnou Japonsko nepřipravené, se brzy rozplynuly. Bitva o Okinawu totiž trvala příliš dlouho a vyžádala si i na nepřítelově straně velké materiální a lidské ztráty. Navíc začínala sezóna tajfunů, čímž se stalo vylodění na pobřežích Kjúšú a Honšú nepravděpodobným tahem. I když obyčejní lidé díky propagandistické masáži a neoblomné fanatičnosti stále věřili v neodvratné vítězství, japonské velení si nedělalo příliš velké naděje. Lídři vojenské junty věřili, že čím déle budou prodlužovat válku, tím dříve se dočkají pro ně výhodné kapitulační smlouvy.
Plán obrany japonských ostrovů nesl název Ketsu-Go (Rozhodnutí) a počítal s využitím celého národa. Pod heslem „sto milionů zemře za císaře a vlast“ se měli muži a ženy, staří i mladí mobilizovat k poslednímu boji až do hořkého konce. Tomuto sebevražednému nadšení pomáhala i propaganda, která na plnobarevných plakátech vyobrazovala osud japonských obyvatel v případě, že se dostali do rukou amerických barbarů živí. Japonci tak byli po celé zemi vyzýváni, aby raději zemřeli v duchu samurajského kodexu, než aby se měli ocitnout v milosti a nemilosti nenáviděného nepřítele. Fanatická rétorika hovořila i o milionech dětí, které se chopí bambusových kopí a jako jeden muž se vrhnou vstříc jisté smrti.
Na Japonských ostrovech se nacházelo 2 350 000 důstojníků a vojáků pravidelné armády a letectví včetně 53 pěchotních divizí, 25 pěších brigád, 2 obrněných divizí a 7 obrněných brigád. Obavy z neutuchajících náletů způsobily posílení 4 divizí protiletecké obrany. Všechna letadla, ať už bojová, výcviková, pozorovací, civilní, jednoduše vše, co mělo křídla, bylo mobilizováno pro závěrečný boj ve stylu kamikadze. Do července 1945 se tak podařilo upravit 8 000 letadel a dalších 2 500 mělo být připraveno do září. Očekávané problémy s vnitřní bezpečností zas měly za následek navýšení stavů vojenské policie na 20 000 mužů.
Kromě stálé armády bylo k obraně Japonska připravených 3 550 000 mužů armádních pracovních jednotek a 250 000 speciálních posádkových sil. Tato obrovská čísla mohou na první pohled vypadat strašidelně, ale je třeba zmínit, že na souostroví panoval nedostatek zbraní a se stupňujícími nálety amerických bombardérů se již tak okleštěný počet vojenské výbavy stále snižoval. Zbraně i munice byly na příděl, na každého desátého vojáka připadala jedna puška. Většina odvedenců byla nasazena na nejrůznější pomocné práce. Japonští strategičtí plánovači proto doufali, že pokud se zachová současná výrobní „horečka“, dostali by všichni bojeschopní muži své zbraně v únoru 1946.
Samotné obranné plány obecně zahrnovaly (tak jako na Okinawě) tisíce kilometrů podzemních chodeb, které měly japonským posádkám poskytnout ochranu před hegemonií amerického letectva. Tokio mělo být bráněno do posledního muže, přičemž císařský palác tvořil hlavní podpůrný bod celého západního obranného systému. Z tohoto důvodu vznikla v červnu 1945 tokijská obranná armáda s posádkou právě v hlavním městě. Jako přechodné sídlo císaře mělo sloužit Nagano, odkud se měl vést i poslední partyzánský boj. Generální štáb císařské armády se měl v případě potřeby přemístit do jeskyní Macuširo na ostrově Honšú. Právě zde bylo před koncem války vykopaných přes 10 km chodeb. Mnoho japonských plánů však zůstalo jen v teoretické rovině, především z důvodu téměř úplného kolapsu zásobovacího systému.
Kromě odvodů do stálé armády probíhaly také hromadné nábory všech schopných civilistů, kteří byli následně rozděleni do různých jednotek domobrany o celkovém počtu (papírově) 28 000 000 mužů a žen. Obecně se bojeschopní jedinci rozdělovali do tří základních skupin. Speciální strážní služby (bývalí vojáci, kteří měli plnit různé pracovní a podpůrné úkoly, v případě invaze měli čelit nepříteli v první linii), samostatné roty (tvořili je vojáci v záloze a měly sloužit jako klasické bojové útvary) a civilní dobrovolnické sbory (v podstatě celá dospělá populace mužů od 15 do 60 let a žen od 17 do 40 let, jejich úkolem bylo plnit jakýkoliv úkol požadovaný velením, včetně sebevražedných misí, v případě přímé konfrontace s nepřítelem měli bojovat jakoukoliv zbraní nebo improvizovat).
Proti poválečným kritikům, kteří poukazovali právě na hrozné důsledky atomových bomb, byly tyto argumenty a čísla využity jako jasný důkaz toho, že přímá invaze by znamenala pro oba národy katastrofu a ztráty na obou stranách barikád by několikanásobně zastínily jedovaté atomové hřiby. Někdy se však dá vybrat pouze mezi zlem, ve kterém si to nejhorší odtrpí právě ti nejnevinnější. Můžeme se jen domnívat, jaký by byl osud japonského národa, kdyby se i přes shození atomových bomb a sovětský vpád rozhodlo bojovat do posledního muže. Většina historiků se však shoduje, že využití atomové bomby a vymazání dvou japonských měst z povrchu zemského bylo nevyhnutelnou součástí míru, který zachránil statisíce mladých Američanů a Japonců před jistou smrtí.
