Mnoho talentovaných režisérů čeká na svoji šanci. Proč ji nedostanou?
Hollywoodská továrna na sny a na peníze již dlouhá léta produkuje filmy pro nejširší veřejnost. Obrovské marketingové kampaně se nás každou chvíli snaží přesvědčit, že do kin přichází událost, kterou si nemůžete nechat ujít. A většinou jim to vychází. Velkou zásluhu na tom má i to, že nabízejí svému obecenstvu to, co chce vidět. Pokud se nějaký model ukáže jako úspěšný, okamžitě se vyrojí množství napodobitelů a pokračování zavedené značky.
Tento dokonale namazaný stroj na profit se však jednou za čas zasekne. Některé projekty nedopadají na úrodnou půdu. O to víc zamrzí, když se to stane kvalitním kouskům. Tento rok si Černého Petra vytáhli Král Artuš a Blade Runner 2049. My si v tomto článku řekneme, proč bychom měli podporovat zdařilé snímky návštěvou kina a co znamená neúspěch pro budoucnost tvůrců a zejména nás – diváků.
Jak jsem psal v úvodu, producenti dávají divákům to, co chtějí vidět. Pokud tedy nějaký film vyhoří, znamená to stopku i pro potenciální následovníky. A netýká se to pouze značkové spřízněnosti, ale i filmařských postupů a určování cílového publika. Pokračování kultovního sci-fi, tentokrát v režii Denisa Villeneuva, je v určitém ohledu mimořádně ambiciózním a odvážným dílem. Pomalé tempo vyprávění, filozofický přesah a pro řadového diváka náročná témata. Investovat do podobného projektu 150 milionů dolarů (bez reklamy) hraničilo s finanční sebevraždou.
V dobách, kdy návštěvnost kin válcují a srdce diváků si získávají rodinně laděné komiksové adaptace, to byl mimořádně riskantní krok. A ten se producentům bohužel nevyplatil. Filmu se komerčně nedaří a i přes skvělé recenze skončí po své pouti kiny v červených číslech. Mnoho z vás si řekne, že vám je to jedno, nejsou to přece vaše peníze. Na jedné straně je to pravda, na druhé se právě takto rozhoduje, na jaké filmy budeme mít možnost v nejbližším období chodit.
Na podobně produkčně ošetřené sci-fi s přesahem a uměleckou hodnotou tedy můžeme zapomenout. Pokud se podobného tématu nechytí Nolan, Spielberg nebo Cameron. Tedy někdo, kdo dokáže komerční úspěch garantovat pouze na základě svého jména. Například Tom Cruise. I když ten už také není takovou jistotou jako kdysi. Jeho vynikající Edge of Tomorrow se nesetkalo s úspěchem v přímé úměře s kvalitou filmu. To, že se dočkáme pokračování, je tak malým zázrakem, na který se netřeba spoléhat. Už jen z toho důvodu, že Cruise je v současném Hollywoodu tak trochu zjevení.
Jsem si však jist, že dvojka bude jednodušší a méně komplikovaně strukturovaná, aby byl finanční potenciál vyšší a diváci si namísto vět typu: „Nechápal jsem to,“ říkali: „Jdi na to, je to super. Jsou tam mimozemšťané a hodně se tam střílí.“ Je tedy dost možné, že po premiéře budeme z kina odcházet zklamaní. A bude to tím, že se změní koncepce a přístup. Kdyby byla jednička adekvátně úspěšná, šla by v zaběhnutých kolejích a věřím tomu, že Liman s Cruisem by byly o něco ambicióznější. Tentokrát budou pouze přístupnější. Ale to vše jen hádám a nechci být za špatného proroka. Zkušenosti však nepustí.
Jako příklad zcela postačí DCEU. Man of Steel byl temnou variací na Supermana s pokusem o přesah. Jeho přijetí však nebylo tak jednoznačné jako u konkurenčního MCU. Tvůrci se nechali vyprovokovat internetovými diskusemi a pokračování Batman v Superman dějově postavili na opravování „chyb“ originu a přitom se snažili být svoji. Teď už víme, že to byla špatná cesta. Vznikl guláš snažící se doběhnout konkurenci jediným filmem, navíc reagující na internetové trolly. Já osobně mám sice ten film velmi rád, ale jeho (eufemisticky řečeno) neideální prvky jsou viditelné na první pohled.
Tržby rovněž nesplnily očekávání a začalo se zmatkovat. Letošní Justice League by měla být uvařená z ingrediencí namíchaných Marvelem a nám, co jsme toužili po temnější alternativě, zůstanou pouze oči pro pláč. Finanční výsledky prostě nepustí. Podobná situace nastala se sérií X-Men. Kdysi civilní značka se změnila na digifest v naději, že její tržby porostou. Může za to i relativní neúspěch vynikající First Class. První film ze série bez Wolverina neměl takové výsledky, jak se očekávalo. Další epizoda této značky bez hlavního tahouna tedy musela spoléhat na něco nového. A tím bylo přiklonění se k postupům konkurence, na kterou diváci chodí ve velkém. Chápeme se? Kdyby se divácky dostatečně podpořil Vaughnův projekt, Apokalypsa mohla vypadat úplně jinak.
Mnohem hůře na tom však je letošní Král Artuš. Progresivně natočena fantasy se stala jedním z největších propadáků dekády a zavřela dveře pro podobně odvážné vysokorozpočtové snímky. Pro Ritchieho je to po druhém Sherlockovi a Man from U.N.C.L.E. další finanční rána a doufejme, že neztratí sebedůvěru. Snad jeho Aladdin neskončí jako tradiční pohádka natočená podle klasického Disneyho mustru. Nestalo by se totiž poprvé, že tvůrce s osobitým rukopisem po neúspěchu svých filmů přesedlá na tendenční filmařské postupy. Vzpomeňme si na Tima Burtona. Navíc, na rozdíl od výše zmíněných filmů se Artuš nemůže opřít ani o to, že by z něj byla stálice, případně projekt do portfolia svých tvůrců. Zámořské recenze byly totiž příšerné a vzkříšení může v tomto případě pomoci pouze zázrak. Obávám se však, že tento pokus o nastartování série skončí navždy v zapomnění. A je to škoda, protože Artuš je skutečně jedním z nejlepších fantasy filmů 21. století.
A neskončili jsme. Tento rok se ambiciózním blockbusterům prostě nedaří. Dalším příkladem je Válka o Planetu opic. Vynikající postapo se ani zdaleka nesetkalo s očekávaným úspěchem. Dospělé, ambiciózní a soustředěné tituly prostě netáhnou. Završení trilogie se setkalo s malým zájmem a čtvrtý díl si budeme muset vymodlit. Snad se tyto nelichotivé výsledky nepodepíší pod Reevesova připravovaného Batmana. Tradiční divák si žádá akci, dětinský humor, neustále tempo a jednoduchý příběh. Varováním by tak měli být poslední Transformeři. Michael Bay to (zase) přehnal a tentokrát pořádně.
Dal fanouškům frančízy vše, co chtějí a vzniklo něco, co by žádný soudný člověk nepustil do světa. Chválabohu, diváci překvapivě řekli „ne“ a my budeme (snad) ušetřeni pokusu se svést na podobném stylu vyprávěných příběhů. Zamyslete se nad tím, že by byl Poslední rytíř absolutním megahitem a konkurence by ho chtěla napodobovat. Není to pěkná představa, že? Bay je totiž exemplárním příkladem toho, kam se může neskutečně talentovaný filmař dostat, když si myslí, že ví, co chtějí návštěvníci multiplexů vidět. A velmi se bojím, že podobný osud čeká i Jamese Camerona s jeho čtyřmi (!) pokračováními Avatara. Buďme však optimisté. Kdo může tuto situaci změnit? Jako vždy, my diváci.
V žádném případě však nechci vyvolat dojem, že se nesmíme chodit do kina bavit. Vždyť kina právě za tímto účelem vznikla. Bylo by ale skvělé, aby se masově chodilo i na ambicióznější díla. Když už producenti riskují, že zaplatí zajímavý projekt, je třeba je podpořit. Stačí se podívat na Christophera Nolana. Jeho filmy jsou skvělé. Většina z nich se zapíše do dějin a v rámci komerčního kinematografie stojí tak trochu stranou. Jsou to stále velké blockbustery, ale mají podpis svého autora. Proto jsou tak výjimečné. Nolan si získal absolutní důvěru producentů a může tak přinášet jedno mistrovské dílo za druhým. Pokud na ně diváci budou chodit a finanční oddělení budou vykazovat zisk.
A podobně talentovaných filmařů je po celém světě nepočítaně. Stačí, aby dostali šanci. To se však změní jedině tehdy, když budou diváci na tyto projekty chodit. Přicházíme tak o mnoho kvalitních autorů, kteří dávají přednost televizi před kinem. Důvodem je tvůrčí svoboda. A je to škoda. Kdyby se například na Finchera, Villeneuva nebo Soderbergha (tedy jeho komerční filmy) chodilo ve velkém, nebuzerovali by je producenti a mohli by nám pravidelně přinášet počiny hodné jejich talentu. V kinech by bylo veseleji, recenzenti by byli spokojenější a diváci by mnohem častěji dostávali filmy namísto marketingových produktů.
Něco podobného se již stalo v 70. letech s nástupem nového Hollywoodu. Jedna generace dostala šanci točit za velké peníze a podle svých představ. Tato vlna reprezentovaná Spielbergem, Lucasem, Coppolou, De Palmou nebo Scorsesem přinášela pravidelně kvalitní kousky, které se později staly mazlíčky pro všechny další generace. Toto zlaté období sice skončilo fiaskem Nebeské brány, ale aspoň chvíli diváci dostávali neuvěřitelně kvalitní a hodnotné kousky ošetřené velkým rozpočtem.
Musely to být zlaté časy a já nevidím důvod, proč by se nemohly zopakovat. Autorských a zároveň řemeslně schopných režisérů je po světě množství a pouze čekají, aby nám svůj talent předváděli bez strachu o finanční výsledky svého díla a následující propad kariéry. Takže pokud jste stále neviděli Blade Runnera, upalujte do kina a možná i vašich pár korun přispěje k tomu, abychom se za pár let dočkali další filmové revoluce. Všichni víme, že je to už v dobách, kde se pouze recykluje a kopíruje více, než je potřebné. Kdo z vás by nechtěl, aby autorské vysokorozpočtové pecky jako Mad Max: Fury Road nebo Interstellar nevznikaly pravidelněji?
A nemyslete si, že se nemůže stát pravý opak. Warner Bros. už v uplynulých dvou letech po vzoru Universalu změnilo strategii a rozhodlo se neinvestovat tolik peněz do ambicióznějších a riskantnějších projektů, neboť mnoho z nich finančně neuspělo, i když byly kvalitní. Nemůžeme jim to mít za zlé, nikdo přece nebude donekonečna vytvářet produkt, který ho v účetních knihách opakovaně dostává do červených čísel. Všechno to závisí na nás. Každý nadává na komiksovky, ale každý na ně i tak chodí do kina. V diskusích křičíme po dobrých filmech, ale když je vidíme v kinech, ty dvě stovky se nám zdají jaksi hodně. Pokud se neuvědomíme, bude hůř a takoví Nice Guys už do kin v takové formě jako naposledy od Shanea Blacka nepodívají.
