Mnozí ani netuší, jaké šikovné lidí v rámci digitální tvorby naše dvě malé země skrývají. Dnes si představíme jednoho z nich.
Umění by mělo být součástí života každého z nás, protože může výrazně obohatit naše smýšlení či pohled na samotný svět, avšak opak je pravdou. A velmi smutnou. Jen málokdo pravidelně sleduje dění domácí či zahraniční umělecké scény a už vůbec ne digitální, na kterou si dnes posvítíme. Podařilo se nám totiž připravit rozhovor s českým 3D ilustrátorem a grafikem Filipem Hodasem. Mladý umělec si našel svůj vlastní styl, který doslova hltají statisíce lidí na sociálních sítích, přičemž my nejsme výjimkou. Více vám už ale napoví následující řádky a skvělé obrázky.
Ahoj, Filipe. Můžeš se prosím na úvod trochu blíže představit našim čtenářům, prozradit nám, čemu se věnuješ a čím sklízíš na Instagramu nebo Behance takový úspěch u followerů?
Ahoj, jmenuji se Filip Hodas, je mi 25 let, žiju v Praze a živím se tvorbou 3D ilustrací a animací a ve volným čase dělám obrázky, který nahrávám na sociální sítě.
3D ilustrace a celkově grafika se u nás zatím netěší tak velké pozornosti. Čím si myslíš, že to je a co by to mohlo změnit?
Myslím si, že velký podíl na tom má to, že 3D tvorba (a ostatně i mnoho jiné digitální tvorby) je širší veřejností vnímána spíš jako komerční záležitost do reklam, filmů a her než jako nějaká „umělecká“ činnost v takovém tom galerijním slova smyslu. Díky tomu se o tom moc lidí mimo scénu nezajímá a ani neví, že existuje i mnoho osobní tvorby v těchto oborech. Samozřejmě je tu taky pořád takový to stigma, že v digitální tvorbě za nás vlastně vše dělá počítač. Ale věřím tomu, že s rostoucí popularitou těchto médií na sociálních sítích se ta situace se pomalu, ale jistě změní.
Ty sám se danému odvětví dle vlastních slov věnuješ teprve od roku 2015. Jak ses k němu vůebc dostal a cos od toho očekával?
Byla to poměrně dlouhá cesta. Někdy ve 12 letech jsem na internetu narazil na stránky Maxarea a 3dstudio.cz a zjistil jsem, že jsou programy, který umožňují modelovat celý scény a dělat z nich realistický obrázky. Začal jsem pak zkoušet nějaký modelovaní a renderování podle tutorialů a knížky, ale byla to fakt bída. Na každou změnu materiálů nebo světla jsem musel čekat desítky minut až hodiny, o složitém nastavování parametrů renderu a zdlouhavém modelování a texturování ani nemluvím.
Postupně jsem tedy přešel na 2D ve Photoshopu, kde jsem zprvu dělal takový ty klasický vesmírný nebuly a fotomanipulace z tutoriálů. Někdy v 16 jsem se začal zajímat o DJing a o rok později jsme s kamarádem založili projekt a začali hrát na různých mejdanch po Praze, a tak jsme potřebovali logo a letáky, čehož jsem se ujal. Postupem času jsem začal dělat víc a víc letáků pro známý a to pak přerostlo ve víceméně fulltime freelance práci.
Když jsem se pak rozhodl ukončit studium na VŠ, tak jsem se na grafiku soustředil ještě víc, jelikož to bylo jediný, co jsem uměl. Po několika letech na volné noze a roku práce v agentuře jsem si uvědomil, že s tím, co umím, díru do světa neudělám a po několika letech obdivování 3D prací na Behance jsem se rozhodl, že to s 3D zkusím znova.
Začal jsem každý den po večerech po práci dělat obrázek a nahrávat ho na net. V tý době to dělalo pár lidí, který jsem obdivoval, a měli neskutečnej progres, tak jsem si říkal, že na tom třeba něco bude. Nečekal jsem od toho nic – ze začátku jsem ani svoje obrázky netagoval, protože jsem si myslel, že to ani nemůže někoho cizího zajímat. Postupem času ale začala moje tvorba být docela populární a začaly chodit menší zakázky, tak jsem se po čase rozhodl skončit v práci, uzavřít všechny freelance projekty, co jsem měl rozjetý a věnovat se jen 3D naplno.
Jak jsme už načrtli, tvá díla můžeme označit za realistická a do velké míry i futuristická. Dokážeš si představit, že bys od daného stylu upustil a naráz se pustil do krajinek nebo reálných portrétů?
Střídání stylů v rámci 3D média se vůbec nebráním. Za ty dva roky, co to dělám, jsem toho zkoušel fůru. Často si říkám, jestli bych se neměl spíš soustředit na jednu věc a tu dělat pořádně než pořád skákat sem a tam, ale ten strach z toho, že bych zatvrdl na jednom místě, je fakt velkej a většinou mě jedna věc po chvilce stejně omrzí. Už teď se těším, až uteču od těch zdlouhavjech, zašlejch a realistickejch věcí, co dělám posledních pár měsíců. Na jiný médium bych si asi netroufl. Trocha koketuju s focením, ale to je spíš taková zábava na cestách.
Hra v barvami, kontrasty a atmosféra patří mezi hlavní rysy tvých prací, tedy alespoň dle nás. Jak bys je ale co nejvýstižněji popsal ty sám?
V mojí tvorbě si rád hraju s hranicí mezi realitou a fikcí. Snažím se vytvářet co nejrealističtější scény, objekty nebo materiály, který poté rozbiju nerealistickejma prvkama. Ať už to je obří geometrickej tvar nebo zrezlej Pacman.
Na sociálních sítích se prezentuješ výhradně tvorbou a působíš mírně tajemným dojmem. Mluví za tebe jen tvé ilustrace, které možná odrážejí tvé pocity a osobnost?
Svoje stránky na Facebooku a Instragramu odděluji od svýho osobního života spíš z praktickýho hlediska. Lidi mě sledují kvůli mojí tvorbě, tak se mi moc nechce jim zaplácávat feed fotkama kocoura a jídla. Většina mých ilustrací jsou spíš takovej deník progresu a zkoušení nových technik a nástrojů, jen málo z nich má nějaký hlubší příběh nebo poselství.
Nedávnými díly Mickey Mouse, plechovky Coca-Coly, PlayStationu první generace apod. v podobě z dystopické budoucnosti jsi vyvolal rozruch i na webu Highsnobiety. Jak vnímáš ohlasy a zájem médií o tvoji osobu?
Popravdě to moc nevnímám. Žádný přímý dopad na můj každodenní život tyto články nemají – snad kromě pár rozhovorů a poskytnutí obrázků tu a tam ani jiný zájem ze strany médií není. To, že stránky moji práci sdílejí a lidem se líbí, mi samozřejmě dělá ohromnou radost, ale vzhledem k tomu, kolik takovéto weby sdílejí obsahu denně, to vždy během pár hodin zapadne jinýma článkama a už si na to nikdo ani nevzpomene, tak se na to nechci moc upínat.
Děkujeme za upřímnou odpověď. Filipe, jaký je tvůj postoj ke spolupracím s korporáty či produkty? Pokud dostaneš dostatek prostoru jako například v případe Coca-Coly a Adobe, tak to pro tebe nepředstavuje problém, nebo jsme úplně mimo a všechno to považuješ za součást svého povolání?
Spolupracím s firmama se nijak nebráním, 3D je pro mě koníček, ale i práce. Obrázkama na Instagramu se bohužel peníze vydělávat nedají a prodej výtisků je spíš takový kapesný. Svoje účty beru i jako takový portfolio pro potenciální klienty, takže ukázat komerční stránku mojí tvorby dává smysl. Doteď jsem téměř nikdy svoji komerční tvorbu nikde nezveřejňoval (ta spolupráce s Adobe a Coca-colou je taková premiéra) a myslím, že to je škoda. Rád bych to do budoucna změnil, jelikož tím oslovím víc kvalitnějších klientů a díky tomu samozřejmě získám i větší volnost a prostor pro osobní projekty. Ale samozřejmě vše v mezích.
Kolik hodin denně věnuješ ilustracím a jak douho trvá proces? Od prvotního nápadu, jeho převedení do vizuální podoby a následně vytištěné, kterou si tvoji fanouškové mohou zakoupit tady.
To dost záleží obrázek od obrázku. Když jsem dělal moje každodenní obrázky, tak to bylo zpravidla okolo 3–10 hodin denně. V tomhle roce jsem dost zvolnil tempo kvůli zakázkám a cestám, ale zase se snažím dělat ty scény propracovanější a nápaditější, takže trvají od cca 30 hodin občas až k 70 a více hodinám. Nutno podotknout, že do toho zahrnuju i moji nerozhodnost a perfekcionistický šťourání, který mají často obří podíl na odkládání vydání novejch věcí.
Jaký je tvůj názor na současné umění nejen u nás, ale i v zahraničí? A taky – máš své favority mezi Čechy nebo Slováky?
Abych pravdu řekl, tak současný umění příliš nesleduju. Nedávno jsem byl v Rudolfinu na výstavě Nervous Trees od Krištofa Kintery a ta mi přišla super, pak mě taky dost baví Yayoi Kusama, od který jsem viděl pár kousků v Louisianě v Kodani, ale to je tak vše, co si vybavím takhle z hlavy.
Z 3D umělců mám například dost rád tvorbu Marka Denka, Cornelia Dammricha, Mikea Winkelmanna a Maxima Goudina. Můj jednoznačný favorit na české a slovenské scéně je výše zmíněný Marek Denko. Rozhodně musím zmínit i mého dobrého kamaráda Ondřeje Zunku, který dělá ulítlé animace, které se těší čím dál tím větší popularitě. Z dalších potom Lukáš Vojíř a Tomáš Müller.
Pokud zrovna nekreslíš, co patří mezi tvé oblíbené aktivity, resp. jak nejraději trávíš svůj volný čas?
Rád poslouchám hudbu, sleduju seriály, objíždím restaurace a cestuju. Pak taky nemůžu opomenout vydatnou prokrastinaci na YouTube u různejch videoesejí, komediálních videí, TED talků a podobně. Dřív sem ještě patřil DJing, ale ten bohužel nešel dlouhodobě sladit s prací a vlastníma projektama, tak jsem ho odsunul na druhou kolej a postupně úplně vypustil... Což mě dost mrzí, ale pořád si říkám, že až jednou bude míň práce, tak se do toho zas pustím!
Jelikož jsi už mírně načal téma hudby, seriálů a podobně, tak ani tebe nemine otázka, jaký film seriál, album, hru, aplikaci nebo technickou vychytávku máš nejvíc v oblibě a vřele bys ji doporučil každému čtenáři?
To je docela těžká volba! Seriály, hudba i technický vychytávky sleduju dost... Teď jsem nedávno měl chvilku čas, tak jsem konečně zkoukl Making a Murderer a Alias Grace od Netflixu a oboje mě dost bavilo.
Pomalu se blížíme ke konci rozhovoru, a tak by nás zajímaly tvé plány na nejbližší období a kde vidíš sebe samého za, řekněme, takových 5–10 let?
V plánování jsem dost špatnej. Rozhodně neseknu s mojí osobní tvorbou, naopak bych se rad vrátil k častějšímu produkování obrázků. Plánuji do mojí Pop Culture Dystopia série dodělat ještě dva nebo tři obrázky a potom chci zase začít víc experimentovat.
Na závěr bychom ti chtěli poděkovat za tvůj čas a teď už necháváme prostor tobě, abys mohl zanechat alespoň stručný vzkaz našim čtenářům a svým fanouškům.
Díky moc za rozhovor! Čtenářům bych vzkázal, aby dali digitální tvorbě šanci a fanouškům bych rád poděkoval za podporu!
