Lobotomií byl tak nadšený, že denně byl schopen provést i 20 zákroků. Navíc bez přítomnosti chirurga.
Walter Freeman, známý také jako otec lobotomie, medicínského zákroku, který v začátcích psychiatrické péče znamenal obrovský pokrok v léčbě duševně nemocných, je přímo zodpovědný za životy stovek svých pacientů.
Freeman se narodil roku 1885 ve Filadelfii, ale jako mladý dospívající chlapec moc zájmu o medicínsky obor neprojevoval. A to i přesto, že jeho otec Walter Freeman st. pracoval jako otorinolaryngolog a dědeček William Keen byl vyhlášený chirurg. Po ukončení Yale University se však nakonec rozhodl přeci jen pokračovat ve šlépějích svých předků a zapsal se na studium medicíny na University of Pennsylvania, kde získal lékařský titul v roce 1920.
Zpočátku pracoval jako internista na patologii, ale dlouho se tam neohřál. Již v roce 1923 se rozhodl odcestovat do Evropy, kde pokračoval ve studiu neurologie. Když se po roce vrátil zpět do USA, do cesty se mu připletla pozice ředitele laboratoře v prestižní psychiatrické instituci ve Washingtonu DC.
Jako pracovník psychiatrického zařízení byl poprvé svědkem bolesti a úzkosti, kterou trpěli duševně nemocní pacienti, což mu dodalo motivaci, aby se této oblasti naplno věnoval. V následujících letech se mu tak podařilo získat doktorát z neuropatologie, načež získal pozici na George Washington University jako vedoucí neurologického oddělení.
Jako častý svědek zničujících dopadů duševních chorob začal experimentovat s kyslíkovou terapií a chemickou léčbou ve snaze pomoci pacientům co nejvíce. V roce 1935 se Freeman dozvěděl o technice ablace čelního laloku, která byla hojně využívána na šimpanzích s účinky potlačení jejich temperamentu.
Ještě v témže roce byla v Portugalsku pod vedením neurologa Egase Monize představena nová léčba duševně nemocných pacientů, která dostala pojmenování leukotomie. Ta měla z předního laloku odebírat určité nervová spojení. Freeman byl leukotomií nadšený, avšak mírně pozměnil její postup a přejmenoval ji na lobotomii. Jelikož věřil, že právě nadměrná emoční angažovanost vede k duševní poruše, domníval se, že přestřižením nervových drah dokáže stabilizovat osobnost člověka. Realita byla však na míle vzdálená představám.
Definice, kdy by se měla aplikovat lobotomie, byla podobně nepřesná a neurčitá jako samotný postup. Lékaři tak začali vyznávat názor, že je použitelná na všechny odchylky v psychice. Od mírných depresí a úzkostí až po závažné psychické poruchy, jako je schizofrenie.
Stručně řečeno, lékaři to považovali za „primární operaci duše“. S pomocí neurochirurga Jamese Wattse uskutečnil Freeman první prefrontální lobotomii v USA na 63leté ženě, která trpěla nespavostí a depresí. Operace si vyžádala vrtání šesti otvorů do vrchu pacientčiny lebky. Po skončení operace byly na osobnosti pacientky pozorovány značné změny, což Freemana a celý jeho tým v práci ještě více podpořilo.
Freeman a Watts tak ve své soukromé praxi ve Washingtonu DC provedli obrovské množství podobných zákroků. Celý postup trval méně než 10 minut a jeho výsledek se případ od případu lišil. Brzy se složité a drastické vrtání do lebky změnilo na mnohem efektivnější způsob. I když o drastičnosti můžeme mluvit i nadále. Předtím, než byl přes kosti v oblasti očí pacientovi vražen do mozku ostrý nástroj, který sloužil na přerušení spojení s prefrontální kůrou v čelních lalocích (později se používala transorbitální metoda), byl navíc podroben elektrošokům.
Po zhruba čtyřech hodinách byl pacient probuzen bez jakýchkoliv známek úzkosti či paranoie. Ve skutečnosti však tato procedura způsobila, že mnozí pacienti byli vrženi do vegetativního stavu nebo se jejich chování podobalo tomu dětskému. Navzdory nedostatkům, které lobotomie prokazovala už na začátku, ji mnoho psychiatrických zařízení přijalo bez větších problémů.
Aby nově objevenou techniku ještě více rozšířil, začal Freeman cestovat po celých Spojených státech a navštěvovat všechny nemocnice, které měly o provádění lobotomie zájem. Navzdory velké kritice si získala popularitu i prostřednictvím publikací, které lobotomii popisovaly jako zázrak na poli medicíny. O jejím enormním rozšíření svědčí i čísla. Zatímco v roce 1945 bylo provedeno pouze 150 takových zákroků, v roce 1949 se jich uskutečnilo 5 000, přičemž samotný Freeman se za svůj život podílel na přibližně 3 400 lobotomiích, včetně lobotomií desítek dětí.
V „dobrých dnech” mu nedělalo problém provést i 20 drastických procedur, navíc bez přítomnosti chirurga. Tato čísla jsou až zarážející, když se podíváme na fakt, že Freeman neměl za sebou žádný odborný chirurgický výcvik, a navíc se úmrtnost šplhala až k 15 %.
Poznamenán svým velkým sebevědomím se před publikem rád předváděl, když do obou očních otvorů vrážel kovové nástroje současně. Médiím dokonce umožnil, aby se na samotný zákrok přišla podívat, ale ten neskončil právě ideálně, jelikož Freeman zarazil kovový nástroj pacientovi až do mozku, což samozřejmě skončilo jeho smrtí. Ani taková událost ho však nevyvedla z míry a bez ostychu pokračoval k dalším pacientům. Do dnešního dne se odhaduje, že na následky lobotomie zemřelo celkem 490 pacientů, ale ani ti, co přežili, neměli vyhráno, protože jejich kvalita života byla nenávratně poškozena.
Jedním z nejvýznamnějších Freemanových pacientů byla sestra Johna F. Kennedyho – Rosemary, která již od narození trpěla poruchou pozornosti. V roce 1941 proto podstoupila lobotomii ve víře, že se svých zdravotních problémů zbaví. Zákrok však skončil neúspěchem a zbytek svého života byla odkázána na různé pečovatelské služby.
Její stav se zhoršil natolik, že ztratila ovládání jedné ruky a nohy, její řeč se stala převážně nesrozumitelná a její mentální činnost byla na úrovni dvouletého dítěte. Dlouhodobé studie o efektech lobotomie nakonec vyplavaly na povrch, což vedlo k tomu, že i její zastánci od ní začali dávat ruce pryč. Freemanova poslední lobotomie proběhla v roce 1967 a skončila, jako mnoho předešlých, neúspěchem, když pacient o tři dny později zemřel.
Možná i díky své kontroverznosti patří lobotomie mezi nejznámější medicínské zákroky v dějinách lidstva. Odhaduje se, že si jí prošlo až 50 000 pacientů, přičemž ve většině případů šlo o takové banality v psychických odchylkách, které měly být lobotomií vyléčeny, že se nad tím člověku jen pozastavuje mysl.
