Přepnout do nočního režimu
Přepnout do denního režimu
Pátek 22. 1. 2021 svátek má Slavomír, Slavomíra

hledej na refresheru

Chceš dostávat notifikace i na tomto zařízení?
Zajímavosti
0
František Kulhánek
17. červen 2018, 14:13

Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno

Jeden z nejznámějších psychologických experimentů prokázal, že lidé bezhlavě konají na příkaz autority.

František Kulhánek
17. červen 2018, 14:13
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno
Zdroj: BB Film Productions / Experimenter

Pokud by vám někdo přikázal, abyste po každé nesprávné odpovědi dali elektrický šok neznámému muži v druhé místnosti, uděláte to? Určitě většina odpoví, že ne, fakt je ale ten, že byste to s největší pravděpodobností udělali, a to dokonce opakovaně. Sice by vám to bylo nepříjemné a pokoušeli byste se vzdorovat, ale ve svém konání byste pokračovali. Zkrátka byste poslouchali příkazy autority. Přesně tento fenomén chování začal v 60. letech minulého století zkoumat Stanley Milgram, americký sociální psycholog, kterého natolik zaujal soudní proces Adolfa Eichmanna, že se pustil do experimentů.

 

Pokud náhodou nevíte, kdo je Adolf Eichmann, je to jeden z hlavních organizátorů nacistického holocaustu a koncentračních táborů, kterému se po 2. světové válce podařilo uprchnout do Argentiny, kde se dlouhá léta svému trestu vyhýbal. V roce 1960 však došlo i na něj, když se postavil před soud, který ho bez milosti poslal na popravu. Co ale odbornou i laickou veřejnost zaujalo u soudu nejvíce, bylo, že Adolf Eichmann se cítil naprosto nevinný. Vymlouval se na to, že jen poslouchal rozkazy, které mu dávali nadřízení. Jeho postoj zaujal Stanleyho Milgrama natolik, že se rozhodl provést na danou problematiku experiment, který je dnes po celém světě proslulý jako „Milgramův experiment“.

 

Adolf Eichmann

Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno
Zdroj: commons.wikimedia.org

 

V roce 1960, tedy rok po Eichmannově soudu, začal Milgram dávat dohromady tým lidí a hledat dobrovolníky. Subjekty se rozhodl shánět prostřednictvím inzerátu, který uveřejnil v novinách. V něm uvedl, že hledá dobrovolníky (dříve muže) na experimenty s pamětí a s učením pro Yale University, přičemž za hodinu sliboval odměnu 4,50 dolarů. Tímto způsobem si zajistil široký vzorek lidí, protože na inzerát reagovali jak vysokoškolsky vzdělaní jedinci, tak muži z dělnické třídy, což relevantnost celého experimentu jen podtrhovalo.

 

Účastník přišel do haly v univerzitním areálu spolu s komplicem experimentátora, který hrál druhého účastníka. Na místě jim bylo oznámeno, že se zúčastní studie, která testuje účinek trestu na proces učení. Aby určili, kdo bude „učitel“ a kdo „žák“, před samotným experimentem si dobrovolník vybral ze dvou papírků, přičemž na obou bylo samozřejmě napsáno „učitel“ (protože „žák“ spolupracoval s experimentátory).

 

Následně byli oba usazeni do rozdílných místností tak, aby na sebe neviděli, ale mohli spolu hovořit pomocí mikrofonů. Těsně před zahájením experimentu ještě „žák“ v jedné z verzí zmínil, že mě nemocné srdce, na což mu autorita v šedém plášti ozřejmila bezpečnost celého procesu. „Učiteli“ byl na začátku dán 45voltový šok z generátoru elektrošoků, aby věděl, jaký pocit elektrošoky způsobují.

 

Náhled experimentu a inzerát uveřejněný v novinách

Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno
Zdroj: en.wikipedia.org
 

Zastavme se na chvíli u onoho přístroje, který měl elektrošoky dávat. Ty byly rozděleny do osmi kategorií – lehký šok (15–60 voltů), mírný šok (75–120 voltů), silný šok (135–180 voltů), velmi silný šok (195–240 voltů), intenzivní šok (255–300 voltů), extrémně intenzivní šok (315–360 voltů), nebezpečí: těžký šok (375–420 voltů), XXX (435–450 voltů). Ke každé intenzitě šoku bylo přiřazeno samostatné tlačítko. Na přístroji se tak celkově nacházelo 30 spínačů.

 

Vraťme se však zpět k experimentu. „Učitel“ dostal seznam dvojic slov, které měl „žáka“ postupně učit. Jednotlivé páry slov začal „žákovi“ číst. Po přečtení všech dvojic začal se jmenováním jen prvního slova z dvojice, přičemž nabídl „žákovi“ 4 možné odpovědi druhého slova. Komplic mačkal knoflík (od 1 po 4), aby tak vyjádřil svou odpověď. Pokud bylo doplněné slovo správné, pokračovali v další dvojici, ale pokud byla odpověď nesprávná, byl „učitel“ instruován, aby „žákovi“ uštědřil elektrický šok. Postupně se šlo od nejslabšího po nejsilnější. Zpočátku většinou nikdo nenamítal, vždyť elektrické šoky byly slabé, ale se stupňující se intenzitou elektrošoků odporu přibývalo.

 

Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno
Zdroj: BB Film Productions
Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno
Zdroj: BB Film Productions

 

Samozřejmě, že „žák“ žádné reálné šoky nedostával, ale „učitel“ byl přesvědčen o opaku. K dotváření celkové atmosféry sloužil i magnetofon, který měl „žák“ v místnosti. Pomocí něj přehrával nahrané zvuky pro každou úroveň šoku. Na vyšších úrovních začal žák/herec bouchat o stěnu, stěžovat si na srdeční chorobu a žádat, aby ho z místnosti okamžitě pustili. Po zmíněných hereckých výkonech zůstal „žák“ nakonec bez reakce, na další otázky ohledně slov už neodpověděl a stížnosti také utichly.

 

V této fázi experimentu začalo mnoho subjektů vykazovat strach o „žáka“. Experimentátora, který byl po celou dobu se subjekty v místnosti, žádali o ukončení experimentu, načež od něj dostávali předem připravené povzbuzovací fráze v následujícím pořadí.

  1. Prosím vás, pokračujte.
  2. Experiment vyžaduje, abyste pokračoval, prosím vytrvejte.
  3. Je nezbytné, abyste pokračoval.
  4. Nemáte na výběr, musíte pokračovat.

Jakmile žádal subjekt i po všech čtyřech frázích proces ukončit, experiment byl zastaven, ale kupodivu se tak stávalo pouze ojediněle. V normálních případech se experiment ukončil až poté, co „žáka“ vystavili 450voltovému šoku 3x po sobě. Po ukončení experimentu subjektům jeho pravý smysl odhalili a následně se ptali na celou řadu věcí. Jak se při způsobování bolesti cizí osobě cítili, jaký měli pocit z experimentátora v plášti, který byl po celou dobu s nimi a nakonec, proč jednali tak, jak jednali.

 

Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno
Zdroj: BB Film Productions
Milgramův experiment: Jak lidé bez problémů způsobují druhým bolest jen proto, že jim to bylo přikázáno
Zdroj: BB Film Productions

 

Před samotným experimentem zhotovil Milgram průzkum mezi kolegy o tom, jaké výsledky odhadují. Psychologové byli jednomyslně přesvědčeni, že po spínači s označením „450 voltů“ sáhne jen pár sadistů. Realita však byla od očekávání na míle vzdálená. V prvním pokusu, kterého se zúčastnilo 40 mužů, až 27, tedy 65 %, provedlo závěrečný 450voltový šok. 300voltovou hranici přitom překonali všichni.

 

I když byly u většiny účastníků pozorovány nepříjemné pocity, které při způsobování bolesti prožívali, pouze ve výjimečných případech se dokázali vzepřít autoritě v plášti. Na otázku, proč to dělali, odpověděli subjekty většinou v tom smyslu, že jen poslouchali příkazy.

 

Milgram provedl dohromady 19 variací tohoto experimentu, které popisuje ve své knize Obedience to Authority: An Experimental View (v Česku prodávaná pod názvem „Poslušnost vůči autoritě“). V jednotlivých variantách měnil blízkost žáka i autority, aby tak zjistil, kdy bude poslušnost klesat a kdy stoupat. V jednom z pokusů byly účastníky výhradně ženy, čímž chtěl zjistit, zda existují rozdíly v poslušnosti u mužů a žen (poslušnost se významně nelišila).

 

V jiné verzi zase opustil nablýskané univerzitní prostory a pronajal si skromný úřad na okraji města, aby se na oko od Yale zcela distancoval. Výsledky se však významně nelišily. Na závěr uvedu známý Milgramův výrok: „Mohli být Eichmann a celá řada spolupachatelů holocaustu jen vykonavateli rozkazů? Můžeme je všechny nazývat spolupachateli?“

Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Zdroj: simplypsychology.org, Poslušnosť voči autorite: Experimentálny prístup / Stanley Milgram, wikipedia.orgFoto: wikimedia.org, wikipedia.org, BB Film Productions / Experimenter Tagy: experiment, psychologie, poslušnosť
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
NAHORU
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Více
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.