„Můj příběh začal s babičkou na malých kurtech v Chrášťanech, tehdy jsem ještě nevěděla, kam mě běhání za tenisovým míčkem vlastně dostane,“ vypráví Nelly Knežková, česká tenistka, kterou láska ke sportu dovedla až ke studiu psychologie v New Yorku.
Nelly Knežková celé dětství a dospívání věnovala tenisu. Svou dráhu sportovkyně začala s babičkou na kurtech v Chrášťánech, postupně se ale přesunula na antuku větších kurtů. Na střední škole se sportu věnovala profesionálně, dostala se i do české tenisové reprezentace a stala se několikanásobnou mistryní České republiky.
Když stála před výběrem vysoké školy, přišla jí nabídka studia a sportovního stipendia od univerzity na Havaji. Neváhala, jak sama říká: „Taková nabídka nechodí každý den.“ Rozhodla se proto opustit vše, co doposud znala, a vydat na druhou stranu světa rozvíjet svůj sportovní i akademický talent.
Na havajské univerzitě strávila rok, následně na vyzvání trenérů přestoupila za lepšími tréninkovými podmínkami na vysokou školu v New Yorku. Přes akademický rok reprezentuje svou univerzitu, v létě jezdí na turnaje za Česko. Kromě studia psychologie si Nelly doplňuje znalosti také plněním certifikátů na Harvard Medical School a Berkeley. Jaké to je, odcestovat v devatenácti letech za oceán? Jak studium v Americe vypadá? O tom jsme si s Nelly popovídali v rozhovoru.
Na Havaji si studenti často pronajmou loď a dělají se boat parties. Chodí se taky hodně na pláž. V New Yorku se studentský život odehrává převážně na kampusu a kolejích, lidi se ale schází i na house party.
Když jsme spolu poprvé mluvily, říkala jsi, že tvůj příběh je o „odvaze jít za hranice“, v čem konkrétně tahle odvaha podle tebe spočívá?
Mnoho mladých lidí sní o tom jít studovat nebo pracovat do zahraničí, mnohdy si ale nejsou jistí, jestli to sami v cizím prostředí zvládnou. Když se podívám na svůj příběh, vnímám svou odvahu ve vystoupení z komfortní zóny a v tom, že jsem v devatenácti letech sama s jedním kufříkem odletěla na druhou stranu světa. Nebála se jít do neznáma. Nepřemýšlela o tom, že jedu někam, kde nikoho neznám.
Byla jsem si jistá jen jedinou věcí a to, že chci někam pryč – abych vyrostla a nasbírala zkušenosti. Udělala jsem ten krok a šla si za tím. Věřila jsem sama v sebe a říkala si, že nějak to prostě vyjde. A kdyby ne, vrátit se můžu vždycky.
Člověk toho takovým výstupem z komfortní zóny o sobě hodně zjistí. Pozná, že se nemá čeho bát, a může se na sebe spolehnout. Samozřejmě, že jsem ze začátku měla strach. Přemýšlela jsem, jestli to vůbec zvládnu. Ale když si jde člověk za tím, co mu říká srdce, zvládne to vždycky.
Jaké pro tebe bylo poprvé odejít z Čech a najednou se stát cizinkou?
Byl to hrozný šok. Jsi zvyklá na nějakou rutinu a najednou odjedeš na Havaj, kde je ta kultura úplně odlišná. Ocitla jsem se mezi lidmi, kteří jsou mnohem více otevření, usměvaví a milí. Jejich styl života je o něco klidnější než u nás. Nikdo se za ničím nehoní. Jsi v ráji, odseknutá od všeho, co se děje kolem.
Začala jsem vlastně žít úplně rozdílný život. Bydlela jsem u moře, chodila surfovat, jedla ryby a užívala si nádhernou přírodu. Jsem z Prahy, takže na tak krásnou přírodu jsem vůbec nebyla zvyklá. Setkávala jsem se zároveň s lidmi z úplně odlišných kultur – na Havaji bydlí mnoho obyvatel z Japonska, Číny nebo Hongkongu – i sama sebe jsem poznala zase trochu jinak. Byl to vlastně takový sen.
Když jsem pak přijela za rodinou na Vánoce, zažila jsem šok podruhé. Člověk najednou z tohohle světa přijede zpátky do toho svého, a taky ho to překvapí. Vidí, jaký posun během těch měsíců, co žil sám, udělal. O to víc si pak váží domova.
Ale byla to i dřina. Na sportovním stipendiu zodpovídáte za školní výsledky. Nastolí vám docela přísný harmonogram, na který si musíte zvyknout. Poprvé v životě si taky musíš všechno zajistit sama – od jídla, bankovnictví, telefonního čísla až po zdravotnictví. Musíš se spolehnout jen na sebe. Nikdo tě nevede za ručičku.
Místo toho, abych šla s kamarády po vyučování ven, jela jsem na trénink. Několikrát jsem se musela vzdát rodinné dovolené, protože jsem jela na turnaj. Člověk nežije „normální“ život, ale furt trénuje a maká.
Jak takové stěhování přes oceán vypadá?
To bylo vtipný (smích). Člověk si doma myslí, že si zabalil všechny potřebné věci, pak ale přiletí a dojde mu, že půlku nepotřebuje. A přichází na důležité věci, které mu chybí. Mě třeba vůbec nenapadlo zabalit si hrnce a vařečky. Stejně tak jsem si nezabalila spoustu léků. Chyběly mi také čaje – co se totiž týče potravin, v Americe mají úplně jiné a tělo si na ně musí zvyknout. Všechno tohle si teď při cestách z Čech vozím. Vyměnila jsem oblečení za kastroly a čaje (smích). Ale na to si člověk nepřijde, dokud neodcestuje.
Setkala ses i s nějakými nečekanými překážkami?
Já jsem se hodně těšila, překážky jsem si začala uvědomovat až na místě. Musela jsem se sžít s novým prostředím i režimem. Podle sportovního harmonogramu jsem vstávala v šest ráno, měla tříhodinový trénink, šla jsem do školy, pak zase trénink a den jsem končila v pět. To bylo na začátku docela tvrdé. Člověk se nemůže rozhodnout, že na trénink nepůjde, protože to má takhle nastavené od školy. Musela jsem se naučit dobře pracovat s časem a využít tu trochu volných místeček, která mi zbyla.
Profesionalita ve sportu je častokrát spojovaná s oběťmi. Musela jsi pro svou dráhu tenistky taky něco obětovat?
Určitě. Abys něco získala, musíš i obětovat. Pro mě to byl čas strávený s rodinou a spoustu hodin tréninku na kurtě. Začalo to už na základní škole. Místo toho, abych šla s kamarády po vyučování ven, jela jsem na trénink. Několikrát jsem se musela vzdát rodinné dovolené, protože jsem jela na turnaj. Člověk nežije „normální“ život, ale furt trénuje a maká. Je trošku jinde než jeho věková skupina. Několikrát jsem se cítila vyčleněná. Neměla jsem ani čas si udělat kamarády. Musela jsem být hodně sebedisciplinovaná a nevypadnout z rutiny. Mít pořád chuť a zápal do věci. Věřit v sen, který jsem si chtěla splnit.
Sport tě obere o klasické vyrůstání, takže chápu, že se ho mnoho mladých lidí vzdá. Ale tahle investice se nakonec vyplatí, i když to to dítě v danou chvíli nevidí.
Takže toho nelituješ?
Ne, nelituji. Ale samozřejmě byly dny, kdy jsem pochybovala. Někdy toho prostě máš plný zuby. Já jsem si ale tuhle cestu vybrala a jsem za ni ráda.
Je naopak něco, co ti sport do života dal?
Sport mě toho naučil spoustu. Dal mi disciplínu, bojovnost, průbojnost a odhodlání dělat věci naplno. Potkala jsem díky němu přátele z celého světa. Od útlého věku mě připravoval i na život – ve sportu jsi jednou dole, podruhé nahoře, a tak to funguje i v životě. Naučíš se, jak se sebou pracovat, když se ti daří, i když to zrovna nevychází. Zjistíš, že nezdary k životu prostě patří. Odmalička jsi taky vedená k tomu se nevzdávat a jít si za svým.
Jak se člověk dostane na studium psychologie v New Yorku?
Přijímačky v Americe probíhají jinak než u nás. Studenti dělají SAT testy, které musí zvládnout, aby se dostali na vybranou univerzitu. Každá škola má určené minimální skóre, které musí uchazeči překonat. Nejvyšší ho mají, samozřejmě, ty nejlepší školy, jako Harvard nebo Yale. Přijímačky se dělají na školu, nikoliv na jednotlivé obory. Jakmile jsou studenti přijati na univerzitu, obor si už mohou vybrat jakýkoliv. Zahraniční studenti musí splnit také test z angličtiny zvaný TOEFL. Ten zahrnuje čtení, poslech, psaní kratší eseje i ústní úlohy. Potřebují vědět, jakou máš výslovnost a úroveň angličtiny.
Školy zároveň ocení, když má člověk certifikát z angličtiny. Může si ho udělat každý. Já osobně jsem v té době měla Cambridge C1 z angličtiny, postupně jsem ho získala i z němčiny a teď pracuji na italštině.
Já do New Yorku přestoupila z Havaje. Skrze tenis jsem dostala nabídku nastoupit na tamní univerzitu. Chtěla jsem vyzkoušet něco nového, změnit prostředí a ochutnat život ve větším městě, a tak jsem šla do New Yorku.
Musela jsi tedy kvůli přijímačkám jet až do Ameriky?
Ne, dělala jsem je v Čechách a do školy jsem posílala výsledky.
Jak SAT testy vypadají?
Jsou dost těžké. Je tam matematika, logika nebo akademická angličtina. Hodně zkoumají tvůj všeobecný přehled. V Praze jsou ale agentury, které tě na SAT připraví. Když se člověk naučí, nemusí mít strach.
Jak dlouho ses na testy připravovala?
No, to bylo hezký (smích). Měla jsem před sebou maturitu, přijímačky, musela jsem trénovat a nevěděla, co dřív. Začala jsem se učit s předstihem už v září, když jsem nastupovala do čtvrťáku, abych měla na všechno čas. Nemusela jsem tak být ve spěchu a mohla se tomu věnovat dvakrát třikrát do týdne. Myslím ale, že i kdyby člověk začal v prosinci, dá to. Osobně bych ale doporučila vyhradit si na přípravu opravdu ten rok, protože toho může být hodně.
Co bys poradila někomu, kdo by se chtěl také vydat studovat do Ameriky?
Ať se nebojí a jde do toho. Čekají ho velké věci, osobní růst, prohloubí si vztah sám k sobě a pozná spoustu nových lidí. Musí sice vystoupit z komfortní zóny, ale dokud má sám sebe, má vždycky o co se opřít.
V New Yorku je všechno zrychlené a zaměřené na produktivitu. Úplně jiné než na Havaji. Lidé se hodně ženou za úspěchem a za tím, aby něco dokázali.
Proč sis vybrala zrovna psychologii?
Mě od mala zajímala psychologie, právě i kvůli tenisu. Je to oblast, kterou člověk může zúročit jak vůči sobě, tak při pomoci ostatním. Zabývám se hlavně klinickou psychologií – ta zkoumá nemoci a patologie. Není to teda psychologie v pravém slova smyslu, jak si jí lidé většinou představí.
New York je hodně multikulturní, ještě více než Havaj. V ročníku jsou lidé z celého světa. Máme tam Evropany, Indy, měla jsem dokonce spolužačku z Arabských Emirátů. A to mě na tom baví. Je zajímavé sledovat, jak různé kultury vidí svět a mají jiné perspektivy vnímání svého okolí.
Studium v anglosaských školách bývá drahé, ty jsi ale získala sportovní stipendium. Jak tenhle systém vlastně funguje?
Mám štěstí, že jsem na plném stipendiu. Všechno mi tedy hradí škola – bydlení, jídlo, školné, sportovní vybavení i letenky na turnaje. Jediné, co si hradím sama, je letenka domů.
Univerzity mají tři stupně divizí, od nichž se odvíjí, jakou finanční úlevu sportovci mohou získat. Školy s první divizí, do níž se dostanou lidé na nejvyšší sportovní úrovni, nabízí největší stipendia, s druhou a třetí už se příspěvek snižuje.
Podoba úlevy se různí. Na některých univerzitách dostane člověk procentuální částku z výdajů a zbytek si musí doplatit sám, někde musí studenti vypomáhat například v knihovně a z toho, co vydělají, se jim uhradí část školného. Stipendia nejsou přidělována jen za sport, ale taky za akademické výsledky nebo účast v soutěžích. Když student v něčem exceluje, pomohou mu.
Někdy se prezentuje, že pro Čechy je skoro nemožné zaplatit školné v Americe. To si ale nemyslím. Je to spíše o hledání cesty a té správné univerzity. V Praze máme instituce, které mohou skrze různé fondy a nadace zájemcům o studium ve Státech finančně pomoci. Pokud jsi v něčem dobrý, můžeš dosáhnout i na stipendium. Není to levné, ale určitě ne nemožné.
Jak je život v Americe finančně náročný?
Velmi. Všechno je tam dražší. V restauraci necháš za průměrně jídlo klidně třicet dolarů, což je asi tisícovka u nás. Navíc v Americe musíš nechat dýško, takže si k tomu přidej ještě tři až čtyři stovky. Nezdá se to, když platíš třicet dolarů, jakmile si to ale přepočteš na koruny, je to hodně. Jako student se tu jen těžko uživíš, pokud si nenajdeš nějakou brigádu.
Je ale pravda, že vyšší jsou i platy. Za trénování dětí dostaneš třeba šedesát dolarů za hodinu. A takových brigád, kde dávají slušné peníze, je spoustu.
Ty teda k tomu všemu, co děláš, ještě pracuješ?
Ze začátku jsem to zkoušela, kvůli náročnému harmonogramu jsem ale nezvládala brigádu do svého programu zařadit. Občas někoho potrénuju v tenisu, není to ale pravidelně. Mám štěstí, že mi všechno hradí škola. Nějakou korunu našetřím taky přes léto, když jezdím po turnajích.
Když se řekne americká univerzita, lidé si představí večírky a party, jak nám to ostatně zobrazuje mnoho filmů. Je taková i skutečnost?
Je (smích). Kdykoliv se ti umane, máš určitě kam vyrazit. Noční život se ale na Havaji a v New Yorku liší. Na Havaji si studenti často pronajmou loď a dělají se boat parties. Chodí se taky hodně na pláž. V New Yorku se studentský život odehrává převážně na kampusu a kolejích, lidi se ale schází i na house party. Když navážu na ty filmy, nejčastější otázka, co dostávám, je, jestli tam opravdu jsou taková ta sesterstva. A jsou! Opravdu spolu bydlí v těch společných domech, nosí stejná trička a organizují akce. Je to skvělá možnost, jak si vybudovat komunitu a získat konexe.
Jsi součástí nějakého sesterstva?
Nejsem. Většina z nich vyžaduje, aby se člověk určitým způsobem zapojoval do jejich akcí a na to já, bohužel, nemám čas.
A máš čas chodit na nějaké party?
Chodím, ale neříkejte to mému trenérovi (smích). Myslím, že to k studentskému životu patří. Někdy musím od všeho vypnout. Není to ale časté, mimo sezónu zajdu třeba jednou za měsíc.
Překvapilo tě něco na univerzitě?
Asi způsob, jakým tady studenti chodí do školy oblečení. Mám pocit, že v Čechách chodíme na univerzity docela slušně oblečení, Američani to ale mají jinak. Lidi tam na přednášku klidně přijdou skoro v pyžamu (smích). Internacionální studenti se většinou poznají hned, protože všichni jsme formálně oblečení. Jakmile v místnosti sedí někdo v košili a džínách, víš, že je to tvoje krevní skupina a určitě to není Američan. To teď říkám, samozřejmě, s nadsázkou. New York je centrum módy, takže někteří tamní studenti chodí opravdu hezky oblíkaní, velká část ale do školy přijde jen v teplácích a mikině. Tím, že bydlí na kampusu a z koleje jdou rovnou na přednášku, nemají asi potřebu se nějak upravit.
Taky tam jinak funguje systém testů, zkouškové je každý měsíc. Člověk je celý rok docela v zápřahu. Na konci semestru jsou potom finals, což je velká uzavírací zkouška. Každý týden se taky píší eseje nebo jiné domácí úkoly, ze kterých studenti v průběhu celého roku dostávají známky. Je tu i povinná docházka, a to i na přednáškách. Ne, že bychom se na začátku hodiny museli hlásit, ale vyučující na každé přednášce rozdají nějaké malé testy nebo kvízy a podle toho poznají, kdo přišel. Povolené jsou dvě nebo tři absence za celý půlrok. A pokud ti není dobře a tuhle povolenou absenci využiješ, musíš poslat potvrzení od doktora nebo jiný dokument, který tvé chybění odůvodní.
Umíš si představit, že by ses v New Yorku usadila natrvalo?
New York je skvělé místo na určitý čas, ale každý si musí sám zjistit, jestli se tam opravdu cítí doma. U mě to tak nakonec nebylo. Je skvělé do New Yorku odjet a chvíli tam pobýt – vyrosteš, poznáš to tam a vyzkoušíš si, jaké to je žít na druhé straně světa. Ale mně tam chybí poevropštělý zpomalený styl života. V New Yorku je všechno zrychlené a zaměřené na produktivitu. Úplně jiné než na Havaji. Lidé se hodně ženou za úspěchem a za tím, aby něco dokázali. Chybí mi i evropská města, která nesou dlouhou historii. U nás je mi to pořád bližší, ale abych tohle zjistila, musela jsem to tu na chvíli opustit.
Je nějaká vlastnost nebo zvyk amerických lidí, kterou bys uvítala i u Čechů?
Musím dát za pravdu všem, kteří říkají, že Američani jsou až moc hodní, usměvaví a otevření. Ze začátku jsem k tomu byla skeptická, zdálo se mi to falešné. Nevěřila jsem tomu, že by mi každý chtěl pomoct a na ulici se na mě jen tak usmíval. Někoho potkáš a už tě víceméně zve na oběd (smích). Ale zvykla jsem si na to a teď už mi to přijde hezké. Řekla bych, že Češi jsou víc uzavření a studenější – asi to patří k naší slovanské nátuře. Bylo by fajn, kdybychom byli vřelejší.
Co tě vedlo k tomu, že si ke studiu děláš zároveň i certifikát na Harvard Medical School a Berkeley?
Vedla mě k tomu záliba v oboru, který studuji. Na Harvardu dělám certifikát, v rámci něhož se učím, jak pracovat s lidmi s autismem. V minulosti jsem pracovala s dětmi na autistickém spektru a zajímá mě, jak to funguje i u dospělých lidí, protože u nich je to ještě podstatně těžší diagnostikovat.
Na Berkeley dělám certifikát z psychofarmacie, což je dobré pro to, abych u psychiatrických pacientů znala účinky léků, které berou, věděla, jak se na jednotlivých medikamentech lidi chovají nebo vedlejší účinky různých prášků. Moje škola tenhle kurz nenabízí, tak jsem si to našla na Berkeley. Přijde mi to jako skvělý přínos. Získám tak spoustu znalostí, ze kterých můžu čerpat. Propojuje se mi to navíc se studiem psychologie, takže mám díky tomu mnohem širší rozhled.
Co získání takových certifikátů obnáší?
Čas (smích). Certifikáty fungují tak, že dostaneš materiály, ty se musíš naučit, projít různé testy a pokud máš nad 70 procent, tak certifikát získáš. Pak si ho můžeš dát třeba do životopisu. Materiálů je hodně, ale dát se to zvládnout. Chce to disciplínu.
Takže je děláš dálkově?
Ano, tyhle zrovna jo. Je to o tom, že tomu sama věnuješ čas.
Zní to, že toho máš opravdu hodně. Jak zvládáš všechny tyhle studijní povinnosti korigovat?
To je super otázka. Hledám si zdravý balanc, protože i volný čas je pro tělo důležitý. Člověk si musí dopřát kamarády, užít si čas jenom pro sebe, dojít si zaplavat nebo jinak pročistit hlavu. Je třeba pracovat dobře s časem a nepeskovat se za línější dny. Nemusíme být furt produktivní, důležité je i umět se zastavit. Protože právě to, že se zastavím, mi dá další motivaci tohle všechno dělat.
Jaké jsou teď tvé plány do budoucnosti?
Mezi moje nejbližší plány patří reprezentace na letních univerzitních hrách v Německu, dokončení stáže v Indii a dodělání certifikátů. Ke konci srpna odlétám zase do New Yorku. Chci dokončit bakalářské studium a na magisterské studium bych ráda šla do Amsterdamu. Tam bych se kromě klinické psychologie chtěla zaměřit i na čínskou medicínu, která mě zajímá. Ale uvidím, kam mě život zavede.
