Druhá série The Handmaid's Tale již běží na obrazovkách stanice Hulu v plném proudu, odkrývá nepoznaná místa a rozvíjí jednotlivé příběhy z minulosti.
Kanadská spisovatelka Margaret Atwood v roce 1985 přinesla na knižní trh zajímavý dystopický román o společnosti, v níž jsou ženy zbavené základních lidských práv. Stanou se z nich služebnice umístěné do neplodných rodin velitelů a jejich manželek. Ocitnou se lapené v pasti jako oběti zvrácených sexuálních rituálů, určených k rození dětí.
S popularitou knihy se setkáváme i dnes, a to díky úspěšnému projektu The Handmaid's Tale, který odstartovala stanice Hulu koncem dubna minulého roku. Možná jste však netušili, že seriál není prvním zpracováním této mrazivé vize budoucnosti.
V roce 1990 vznikl film v režii Valkera Schlöndorffa s herečkami Natashou Richardson a Faye Dunaway. V roce 2000 premiérovala opera v dánském divadle a v roce 2013 si diváci mohli vychutnat baletní představení (Royal Winnipeg Ballet) v kanadském městě Winnipeg.
Nový totalitní režim v republice Gilead svrhl vládu USA a rozdělil ženy podle reprodukčních schopností. Služebnice pojmenované podle přání velitele jsou následně zbaveny života před Gileádem.
Příběh pokračuje druhou sérií a událostmi, které nenajdete ani na stránkách úspěšného románu. V tomto článku vám přinášíme nahlédnutí do zákulisí natáčení a vzniku celého seriálu. První kroky vedou k showrunnerovi Bruceovi Millerovi. Ten přečetl knihu na vysoké škole a utkvěla mu v paměti.
V období, kdy se rozhodl udělat z ní seriálový projekt, se spojil s Margaret Atwood a prostřednictvím mailů komunikovali o tom, jak chce aktualizovat její příběh. Nakonec se spolu s výkonným producentem Warrenem Littlefieldem vydali na setkání s autorkou do Toronta.
Při výběru herečky do hlavní postavy Offred měl jasnou představu, jenže Elisabeth Moss právě natáčela v Austrálii druhou sérii mysteriózního krimi seriálu Top of the Lake. Miller měl strach, že nepůjde do další dlouhodobé záležitosti, ale po několika telefonátech jeho obavy zmizely.
Režisérka Reed Morano se postarala o první tři části a přinesla do projektu vlastní vizi tím, že vypracovala 72stránkový textový soubor. Popsala v něm obřadní scénu, několik stránek věnovala samotnému příběhu, nevynechala vzpomínky z minulosti a vytvořila celkový vzhled Gileádu. Nastavila vizuální tón a stanovila styl, jakým se bude ubírat celý seriál.
Při některých scénách využívala speciální kameru s 28mm čočkou, aby v nás vyvolala skličující pocit. Můžete si jí všimnout zejména v detailních záběrech na obličej Elisabeth nebo v nemocnici s Alexis Bledel (Ofglen).
Interiér
Vedoucí výpravy Julie Berghoff přivedla Gileád k životu tím, že se postarala o všechny kulisy. Začneme u Offredina pokoje, kde nám neunikne množství detailů.
V místnosti není nic, čím by si mohla ublížit, ani žádný zámek na dveřích. Nad umyvadlem vytvořili podobu zrcadla, abychom získali pocit, že v minulosti tam nějaké bylo.
Berghoff zaplnila pokoj nalezenými věcmi ze sklepa a předměty, které mohl zanechat předešlý obyvatel. Umístili tam i stůl. Ten nám připomíná, že ve skutečnosti je pro hrdinku zcela zbytečný. Nový režim totiž nepovoluje psaní a čtení.
Julie Berghoff navrhla každou místnost pro jednotlivé postavy, přičemž s koordinací barev jí pomáhala kostýmní designérka Ane Crabtree. Nejprve musely vyřešit barevné tóny pro všechny v domě a až pak se mohla pustit do navrhování interiéru, aby spolu v konečné fázi ladily.
Serena Joy miluje akvarel a přírodu, proto na stěnách v domě visí obrazy. Téměř všechny jsou replikami obrazů z Boston Museum of Fine Art a my si díky tomuto gestu můžeme domyslet, že si je ukradli pro vlastní potěšení.
Ve velitelově pracovně se nachází nepřehlédnutelný strop, na kterém se vyjímá mapa USA. Berghoff (vedoucí výpravy) se pustila do zkoumání renesance a jejích stropů, aby doladila soukromé prostory ve Waterfordově domě.
Znepokojující kontrast k služebnicím představuje moderní supermarket s fluorescenčním osvětlením. Umělecké oddělení vytvořilo více než 500 různých symbolů a štítků. Jelikož je v Gieládu čtení zakázáno, bylo třeba, aby tým vymyslel jazyk symbolů. Začnete si všímat, že písmena nahradily obrázky a štítky.
Ve videu níže nás studiemi provede herečka Yvonne Strahovsky, představitelka Sereny Joy, a prozradí nám pár zajímavostí o jednotlivých místnostech.
Ve druhé sérii Julie Berghoff sice nahradila Elisabeth Williams (Fargo), ale držela se konceptu své předchůdkyně. Inspiraci pro design jednotlivých míst čerpala z diktátorských režimů, vojenských pochodů, masových svateb či keltských tanců.
Jejím hlavním cílem bylo ukázat divákům kontrast mezi Gileádem a prostory na okraji dystopické společnosti tím, že z nich udělala špinavá a chaotická místa.
Exteriér
Natáčení probíhalo v Torontu od září 2016 do února 2017. Scény v exteriéru měl na starosti vedoucí VFX (Visual Effects) Brendan Taylor. Natáčení se soustřeďovalo do různých částí centra Toronta jako například na Front Street či radnici. V některých pasážích seriálu poznáte i ulice měst Hamilton a Cambridge.
Taylor se svým týmem našli kostel v Hamiltonu, který byl v procesu demolice, ale nakonec se rozhodli, že ho rozloží prostřednictvím speciálních efektů. Chtěli tím poukázat na to, že církev je poražena a celá komunita i s náboženstvím rozbitá na kousky.
V radnici se museli poprat s visícími těly. Pokud máte za sebou část, v níž natrefíte na oběšence, tak vězte, že se tam nacházela jen dvě falešná těla a ostatní dodělali digitálně.
Dalšími úpravami prošla i znepokojující scéna s Janine, když chtěla skočit z mostu. Zvyšovali ho a rozšiřovali pro potřeby seriálu.
Kromě toho museli odstranit sníh, a to i z množství dalších záběrů, neboť natáčení probíhalo za různého počasí. Pro větší představivost, jak tyto změny vypadaly, klikejte na tento odkaz.
Ve druhé sérii se podíváme na nová místa, jakými jsou například radioaktivní kolonie. Miller se se svým týmem zaměřili na výzkum enviromentálních katastrof, například na havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě v roce 2011. Zabudovali potrubí podél stran lomu do země, čímž vycházela pára z jam a vytvářela z nich toxická místa.
Natáčení v Bostonu se přesunulo i na baseballový stadion Fenway Park, kde můžete vidět hrát Boston Red Sox. V seriálu se však změnil na děsivé místo plné mučení nevinných. Scéna ve videu níže pochází z první epizody druhé série a ukazuje, jak vypadá stadion v republice Gileád.
Kostýmy
Kostýmní designérce Aně Crabtree (Westworld, Master of Sex) byl svěřen vizuál všech kostýmů pro seriálovou adaptaci knihy. Jejím cílem bylo vyhnout se paletě barev, kterou jsme mohli vidět ve filmu z roku 1990. Výzvu představovalo navržení oděvů. Ty neměly kopírovat historii, měly ale působit věrohodně a hrůzostrašně.
Při práci sledovala, vyhledávala a zkoumala náboženské komunity, ve kterých zakrývají ženy. Inspiraci našla v japonských potápěčích, v prvních průmyslových pracovnících, v ruských a čínských oděvech či ve filmech Alfreda Hitchcocka a Leni Riefenstahl (německá herečka a režisérka).
Společně s režisérkou Reed Morano hledaly správné odstíny barev pro kostýmy. Jasnou představu našly až na fotografii javorových listů a modro-zelené oblohy nad nimi. Díky tomuto snímku se mohla Ane pustit do práce od úplných základů.
Margaret Atwood neprováděla výroby kostýmů, avšak designérka Ane jí posílala vizualizaci pro každou scénu. Řídila se tím, že má oblečení vypadat žensky, ale ne sexy.
Designérka vytvořila pro Elisabeth pět šatů, ve kterých se procházela. Výsledné šaty vybíraly na základě plynulosti pohybu, jelikož služebnice nosí tento kostým v každé scéně. Crabtree se snažila, aby setkání nepůsobila nudně a staticky.
90 % kostýmů bylo ušito na míru, ale například velký měkký svetr Sereny Joy stál ve skutečnosti pouhých 5 dolarů. Možná jste zpozorovali, že Ane odstranila z kostýmů prvky, které si muži a ženy pamatovali z minulosti jako například knoflíky a zipy.
Crabtree se v pokračování nechtěla opakovat a jelikož se tento svět rozšířil o nová místa, bylo nutné navrhnout další kostýmy. Pokud jste se již zamiloval do nových dílů, tak jste spatřili světlo-modré oblečení v koloniích, obnošené, vybledlé od sluníčka a pokryté bahnem.
Inspiraci našla v uměleckém díle post-impresionisty Vincenta van Gogha. Malba Jedlíci brambor jí připomínala, jak se zemědělci stávají součástí země, ve které se jdou sedřít prací.
Všímaví diváci jistě postřehli, že v novém režimu nikdo nenosí make-up. Manželky si sice barví vlasy, ale používají jen několik dostupných přírodních barev. Druhá série naopak vyžaduje určitý druh uměleckého make-upu.
Život v koloniích přináší zdravotní problémy a smrt, a proto si tým make-up umělců musel pohrát s herci a 98 komparsisty. Každý vizážista měl na starosti 6 až 7 lidí a maloval je podle životního stadia v kolonii. Alexis Bledel si v křesle poseděla 45 až 60 minut, protože i Ofglen negativně ovlivňovalo radioaktivní prostředí.
Příběh služebnice ovlivnil i vlnu protestů. Krvavě červené pláště začaly ženy nosit na protestní akce. Polky se oblékly jako služebnice, aby vyjádřily pohrdání Donaldem Trumpem a jeho návštěvou země.
V Ohiu se protestovalo proti návrhu zákona, který stanoví více omezení při potratech. V této uniformě našly ženy sílu a používají ji jako symbol. Stejný problém se řešil i na území Slovenska. Aktivistky se vydaly do parlamentu, aby kostýmy vyjádřily nesouhlas s návrhem zákona Mariána Kotleby.
Seriál Příběh služebnice se těší z přízně diváků, ale dostalo se mu pozornosti prostřednictvím několika ocenění. V roce 2017 exceloval na předávání cen Emmy a odnesl si z galavečera osm sošek.
V druhé sérií se nám postupně odkrývají další vize dystopické budoucnosti, a tím seriál ani zdaleka nekončí. Tvůrci prozradili, že se chystá i třetí řada a my se už nyní těšíme, co si pro nás připravili. Jste fanoušky seriálu nebo knihy?
P.S. – Samotná autorka se mihla v první sérii, konkrétně v pilotní části, kde jako teta v centru pro služebnice uštědří Offred facku.
