Krvavý konflikt ideologicky nesmiřitelných bratrů.
V následujících řádcích si povíme něco o Korejské válce – jejích příčinách, průběhu a důsledcích, které nás v podobě atomového hřibu straší dodnes.
Na konci 2. světové války, kdy se Japonské císařství otřásá v základech a je jen otázkou času, kdy kapituluje, se pozornost vítězných mocností obrací na bývalé kolonie „padlého samuraje“ jako na další volný prostor, který je třeba ideologicky vyplnit.
Mezi državy „vycházejícího slunce“ (pod nadvládou Japonska od roku 1910) patří i Korejský poloostrov. O důležité strategické baště se rozhodne už v únoru 1945 na Jaltské konferenci – poloostrov má spadat na dobu pěti let pod společnou správu vítězných mocností, a pak se stát nezávislým státem. Jak se však ukáže, dohody a podepsané smlouvy se stanou jen dalším kusem papíru zadupaným do země pod tíhou vypočítavosti, chamtivosti a vize nekončící moci.
Týden před kapitulací Japonska totiž vypovídá Sovětský svaz ostrovnímu státu válku a svou vojenskou mašinérií začíná obsazovat korejské území na severu. Generál MacArthur (hlavní velitel vojsk USA v Pacifiku) však zareaguje rychle a navrhne Sovětům podělit si poloostrov na dvě sféry vlivu podle 38. rovnoběžky, proti čemuž nemá Stalin žádné výhrady. Na jihu vzniká pod záštitou USA křehká demokracie, naopak na severu komunistický totalitní režim, který se bude snažit využitím síly navrátit časy minulosti.
Korejsky národ se tak po japonské okupaci nedočká vytoužené samostatnosti. Na území o rozloze 220 748 km² začíná pomalu vznikat Pandořina skříňka, po jejímž otevření nastane jeden z nejkrvavějších konfliktů studené války.
Během postupného pádu Japonského císařství začínají na korejském poloostrově vznikat různá politické uskupení či lidové výbory, které se snaží svými aktivitami znovu nastolit suverenitu země. Hlavním cílem těchto seskupení je odstranit Japonce a jejich přisluhovače z důležitých úřednických a politických postů. Tuto očistu společnosti podporují na severu i přítomné sovětské jednotky, přičemž osobně pomáhají „zbídačenému proletariátu“ zbavit se utlačovatelů minulosti.
Do okruhu nepřátel státu se však brzy dostávají i nevinní Korejci nepodporující rudou hvězdu, inteligence či majetní velkostatkáři. Prvoplánové očištění od japonského vlivu se tak rychle mění pod taktovkou Rusů v brutální očistec a nástup nového komunistického režimu. V jeho čele má stát Kim Ir-sen, který se z SSSR vrátil zpět do vlasti, kde je představen jako národní hrdina bojující za korejské zájmy (doma jinak neznámý člověk, který během 2. světové války žil v Číně a Rusku).
Díky podpoře sovětského Ruska získává mladý zapálený marxista na popularitě, přičemž se mu dostává tolik moci, že je schopen odstraňovat jakoukoli opozici ve státě i vlastní straně. Stává se tak jediným pravým vůdcem severokorejského lidu a začíná si pomalu budovat svůj kult osobnosti – čučche.
Situace na jižní straně 38. rovnoběžky je však úplně odlišná. Američané se silnou antikomunistickou rétorikou okamžitě zastavují aktivitu a vznik lidových výborů. Začínají podporovat stabilní velkostatkáře a vlivné na vrcholu společenského žebříčku – v mnoha případech i kolaboranty. Tento fakt podkopává kredibilitu Spojených států v regionu, které do předních pozic tlačí prozápadně orientovaného aktivistu a politika I Sung-mana. Nestabilní atmosféru má na obou stranách zažehnat Dočasná komise spojených národů pro Koreu, která začíná organizovat volby na poloostrově.
Demokratické principy však Sever nechce respektovat a komisi nevpustí na své území. V květnu 1948 se tak konají demokratické volby pouze v jižní části poloostrova, které jsou úspěšné pro favorita I Sung-mana. Reakcí na vznik prezidentské republiky jsou lidové volby na severu a následný vznik Korejské lidově demokratické republiky v čele s neohroženým Kim Ir-senem.
Situace tak je pro obě mocnosti vyřešena. Koncem roku 1948 se začínají ze severní části Koreje stahovat sovětská vojska, která zde zanechávají výzbroj a armádní poradce. Ti mají společně s vojenskou juntou dohlížet na 200 000 dobře vycvičených a živených mužů.
Na druhé straně rovnoběžky se na jaře 1949 stahují i americké síly, ty však zanechávají korejskou armádu slabě vycvičenou i vyzbrojenou o síle přibližně 90 000 mužů. Těchto okolností chce využít náčelník operativy generálního štábu Korejské lidové armády Ju Son-Čo a s povolením vůdce začíná na podzim roku 1948 první strategické plány na sjednocení poloostrova.
Tomuto ambicióznímu plánu žehná i samotný Stalin, který se však odmítá podílet na přímé vojenské intervenci (bojí se rozpoutání třetí světové války a jaderných zbraní) a místo toho nabízí technickou, logistickou a zdravotní pomoc. Naopak, etničtí Korejci z Číny i samotní veteráni z partyzánských bojů z Pekingu ve velkém rukují do severokorejských ozbrojených sil. Začátkem roku 1950 tak Severní Korea převyšuje svého demokratického bratra ve všech rozhodujících vojenských a strategických prvcích.
Před východem slunce, 27. července 1950, za podpory dělostřelectva a letectva překračují severokorejská vojska hranice jižního souseda s jediným cílem – opětovně sjednotit rozdělený poloostrov pod vedením Komunistické strany práce.
Samotný Kim Ir-sen věří v rychlé a nekrvavé vítězství, protože se domnívá, že jeho vojáci budou vítáni jako osvoboditelé zpod nadvlády zkorumpovaného kapitalisty I Sung-mana a samotné překročení 38. rovnoběžky způsobí masové povstání obyvatelstva po celé zemi. Není tomu tak a jihokorejský lid se rozhoduje bojovat proti přesile „rudého teroru“ a uhájit si tak nově nabytou svobodu.
Pro srovnání, podzemní vojsko Severní Koreje čítá přes 175 000 mužů, 150 tanků typu T-34 a až 172 vojenských letadel. Na straně druhé má Jižní Korea jen něco přes 90 000 mužů, prakticky žádnou obrněnou techniku a jen pár desítek lehkých letadel (většina slouží jen k tréninku).
I kvůli těmto neúprosným počtům je komunistické tažení v prvních měsících války úspěšné. Po třech dnech dobíjí severokorejská vojska Soul a drtivé kleště se uzavírají i kolem Kesongu, Čchungčchongu, Inčchonu a Kjonggi. Přestože se blesková válka, lidové povstání a destabilizace politického systému nekonají, uprostřed srpna 1950 již je 90 % území Jižní Koreje obsazeno armádou KLDR.
Vypuknutí konfliktu na korejském poloostrově je pro USA a jejich spojence velkým překvapením. Údiv však brzy střídá strach z komunistické expanze a tzv. dullesovy pyramidy – myšlenky, že pokud padne za komunistického tažení další země, vyvolá to lavinu radikálně levicových reakcí, které by mohly mít pro světovou stabilitu fatální následky.
Okamžitě proto vláda USA evakuuje všechny občany západních zemí z válečné zóny a začíná mladou demokratickou baštu zásobit výzbrojí. Zároveň na apel OSN vzniká spojená armáda, která má vést proti komunistickému agresorovi rázný protiútok.
