Moderní konflikt plný krve a bezpráví.
V následujících řádcích si představíme světem zapomenutý konflikt mezi tureckými vládními silami a ozbrojenci ze Strany kurdských pracujících, který se táhne od roku 1978 až do dnešních dnů.
Problém kurdské menšiny má kořeny v rozpadu Osmanské říše po skončení 1. světové války. Vítězné mocnosti na konferenci v Sèvres iniciovaly vznik několika nových národních států na Blízkém východě. Vzniklo tak nové Turecko a další nástupnické země. Ačkoli pojem „národní“ v mnoha případech činil obyčejnou fikci, většina těchto zemí, které se tehdy staly samostatnými státními útvary poprvé v historii, přetrvala v původních hranicích dodnes (například Sýrie).
Signatáři smlouvy ze Sèvres původně skutečně počítali se vznikem samostatného Kurdistánu, neboť Kurdové měli (i přes značné jazykové rozdíly) prokazatelné vědomí společného etnického základu a navíc obývali v podstatě kompaktní území uvnitř zaniklé Osmanské říše.
V listopadu 1919 byla pod patronací Dohody podepsána smlouva mezi zástupci Kurdů a Arménů o vzájemném uznání sousedních, ale z právního hlediska zatím ještě neexistujících států. Turecko bylo smluvně vázáno vzdát se nároků na kurdské území za předpokladu vzniku nového národního státu v tomto prostoru. Když se však vojskům vedeným Mustafou Kemalem (legendární Atatürk – otec moderního Turecka) následně podařilo dobýt zpět území zaniklé Osmanské říše, která po válce připadla Řecku, Francii a Itálii, byly velmoci nuceny akceptovat novou situaci. V červenci 1923 byla ve švýcarském Lausanne podepsaná s Tureckem nová mírová smlouva, ve které však již o Kurdistánu nebyla jediná zmínka.
Dnes tvoří Kurdové v Turecké republice nezanedbatelnou část obyvatelstva. Podle různých pramenů se jejich počet pohybuje mezi 10 až 22 procenty ze 70 milionů, což představuje národnostní menšinu velikostí přibližně srovnatelnou s počtem obyvatel České republiky. Demografické studie navíc předpokládají trvalý růst podílu Kurdů v populaci. Jejich původním domovem jsou oblasti podél obou stran turecké hranice s Irákem, Íránem a Sýrií. Poměrně velké množství Kurdů bylo v minulosti – mnohokrát násilně za účelem asimilace – přestěhováno do velkých měst na západě země (Istanbul, Izmir, Ankara).
Od počátku dvacátých let minulého století bylo soužití Turků s Kurdy velmi problematické. V roce 1924 vstoupil v platnost zákaz používání kurdských křestních jmen, veřejné užívání kurdštiny bylo trestáno pokutou nebo dokonce vězením, příslušníci turecké inteligence „vědecky dokazovali“, že slovo Kurd ve skutečnosti označuje Turka žijícího v řídce osídlených horských oblastech, který v důsledku odloučení zapomněl svůj mateřský jazyk. Sílící represe měly za následek sérii krutě potlačených kurdských rebelií. Například povstání v letech 1936–1938 skončilo hromadným masakrem asi 40 000 Kurdů.
V roce 1973 zveřejnila skupina kurdských aktivistů deklaraci, v níž se domáhala uznání existence kurdské národnostní menšiny, která do té doby v Turecku oficiálně neexistovala. V následujícím roce se tatáž skupina rozhodla započít politickou kampaň s cílem zrovnoprávnit příslušníky kurdské populace. Sympatizanty nového hnutí byli především nemajetní rolníci a příslušníci nekvalifikované pracovní síly. Existence nového hnutí neunikla pozornosti tureckých bezpečnostních složek, kterým se zpočátku dařilo jeho činnost paralyzovat.
Vůdcem hnutí, které se tehdy nazývalo Revolucionáři Kurdistánu, byl muž jménem Abdullah Öcalan. V únoru 1978 proběhl zakládající sjezd Strany pracujících Kurdistánu (PKK), v jejímž čele stál právě Öcalan. V průběhu následujících let docházelo v oblastech obývaných kurdskou populací k ozbrojeným střetům mezi PKK a vládními silami. Majitelé zemědělské půdy (bez ohledu na etnickou příslušnost) si uvědomovali nebezpečí plynoucí ze zjevně marxistické orientace hnutí a aktivně spolupracovali při operacích vládních sil směřujících k jeho potlačení.
Situace se ještě více vyostřila na podzim roku 1980, kdy Öcalan utekl do exilu v syrském Damašku, odkud stranu a její ozbrojenou složku řídil na dálku. V libanonském údolí Bika byl pod dohledem syrské armády zřízen výcvikový tábor kurdských bojovníků, z nichž se mnozí účastnili války s Izraelem v roce 1982. Turecká vláda se snažila především zabránit tomu, aby si PKK vybudovala zázemí v obtížně kontrolovatelných venkovských oblastech. Proto se finančně podílela na vyzbrojení tzv. vesnických gard složených z loajálních Kurdů, kterým udělila rozsáhlé pravomoci zasahovat proti skutečným, ale i domnělým členům PKK.
Öcalanovi rebelové zas na oplátku nemilosrdně masakrovali celé rodiny příslušníků těchto polovojenských oddílů. Mnoho obyvatel tureckého pohraničí se tak ocitlo pod tlakem znepřátelených stran a v zájmu přežití se rozhodlo opustit nebezpečné oblasti. Stávalo se, že byly vyvražděny celé vesnice, jejichž obyvatelé byli obviňováni ze spolupráce s jednou z bojujících frakcí. Kromě toho vláda organizovala rozsáhlé deportace Kurdů na západ země s úmyslem přesídlit je tak, aby splynuli s dominantní tureckou většinou. Kvůli těmto zásahům bylo zničeno nebo úplně opuštěno více než 3000 vesnic.
V listopadu 1998 byl vůdce PKK Abdullah Öcalan v důsledku turecké diplomatické iniciativy vyhoštěn ze Sýrie. Podařilo se mu však uprchnout do Moskvy, odkud odletěl do Itálie. Na římském letišti Fiumicino byl sice bezprostředně po přistání zatčen, ale brzy opět propuštěn, protože italské zákony neumožňují vydání žadatele o politický azyl do země, v níž čelí hrozbě trestu smrti.
V polovině ledna 1999 tedy Öcalan opustil Itálii a po krátkém pobytu v Rusku přiletěl do Atén. Byl mu odepřen vstup do Řecka, a proto odletěl do Nairobi v Keni. Tam byl zadržen a za dosud ne zcela jasných okolností eskortován do Turecka, kde byl uvězněn a už v červnu téhož roku odsouzen k trestu smrti, který mu byl později zmírněn na doživotí. Trest si odpykává ve věznici na ostrově Imrali v Marmarském moři.
V září 1999 vyhlásila PKK další (následně mnohokrát vypovězené) příměří. Všichni příslušníci jejích ozbrojených složek odešli do hor na severu Iráku. V únoru 2000 vyhlásila PKK konec ozbrojeného boje jako způsobu k prosazení svých cílů. Místo toho začala využívat výhradně politické metody.
V dubnu 2002 se název strany změnil na KADEK, později na KONGRA-GEL. Vzhledem k tomu, že turecká vláda po předchozích zkušenostech s PKK odmítla s KONGRA-GEL konat, organizace se vrátila k původnímu partyzánskému způsobu boje a v roce 2005 i k původnímu názvu PKK. V témže roce vyletěl do povětří minibus v přímořském turistickém středisku Kusadasi na pobřeží Egejského moře. Ve voze bylo zabito pět nevinných civilistů a dalších čtrnáct bylo zraněno. PKK se sice k atentátu nepřihlásila, avšak byla nejpravděpodobnějším z podezřelých.
V létě 2006 se rozběhla teroristická kampaň radikální odnože KONGRA-GEL nazývané Sokoli svobody Kurdistánu (TAK). Dne 25. srpna explodovaly dvě nálože v budově banky ve městě Adana, o dva dny později se stala cílem bombového atentátu škola v Istanbulu, 28. srpna explodovaly tři nálože v prázdninovém letovisku Marmaris a další bomba vybuchla i ve městě Antalya.
Je třeba přiznat, že vojenské akce PKK v tureckém pohraničí vždy měly alespoň částečnou podporu kurdského etnika a některým nezasvěceným pozorovatelům z ciziny se jevily jako extrémní, ale za daných okolností to byla pro mnohé jediná možná forma národně osvobozovacího boje. Naproti tomu vlna odvetných bombových atentátů v tureckých velkoměstech a přímořských letoviscích jednoznačně přispěla k zařazení Strany kurdských pracujících na seznam světových teroristických organizací, což do jisté míry legalizovalo spuštění (z hlediska mezinárodního práva kontroverzní) protipovstalecké kampaně dosud nevídaného rozsahu.
21. února 2008 v 17 hodin začala turecká armáda rozsáhlou vojenskou operaci pod krycím názvem Gunes (Slunce),b jejímž cílem bylo zničení základen rebelů na území severního Iráku. Vpádu pozemních jednotek do hloubky iráckého území předcházelo masivní nasazení bojových letadel a bojových vrtulníků proti základnám kurdských bojovníků.
Do konfliktu se zapojilo více než 50 stíhacích bombardérů F-16 a F-4E tureckého letectva. Podle sdělení tureckých armádních zdrojů bylo jen v první den náletů zabito 175 členů PKK, zatímco druhá strana přiznala (sotva uvěřitelnou) ztrátu pouze sedmi mužů. Pozemní operace na území Iráku se podle televizní stanice NTV zúčastnilo 10 000 mužů, kteří pronikli do hloubky minimálně deseti kilometrů jižně od turecko-irácké hranice. Příslušníci četnictva a tureckých commandos byli na bojiště dopraveni transportními vrtulníky, aby ve stylu „udeř a uteč“ rozsévali v nepřátelských řadách chaos a strach.
Turecký ministr zahraničí v tiskovém prohlášení uvedl, že vojenské akce probíhají v hloubce maximálně pět kilometrů od hranic. Bez ohledu na tyto nesrovnalosti bylo zřejmé, že se jedná o vojenskou operaci velkého rozsahu, do které se zapojilo také kolem 60 tanků, velké množství další obrněné techniky, dělostřelectvo a přibližně 3000 příslušníků speciálních jednotek. Také PKK zřejmě disponovala slušným arzenálem, protože (jak sama zveřejnila) její bojovníci sestřelili 24. února turecký bojový vrtulník. Prohlášení povstalců, že ve stroji zahynulo osm tureckých vojáků, je zjevným výmyslem, protože vrtulník je dvoumístný. Turecká armáda ztrátu stroje přiznala, avšak uvedla, že se zhroutil „z neznámých příčin“.
Dne 25. února se turecké jednotky pohybovaly v hloubce více než 12 kilometrů od hranic, kde údajně zničili sedm základen PKK. Prudké boje vzplanuly mimo jiné na strategických cestách do údolí Zab, kde bylo zničeno hlavní velitelské stanovisko kurdských ozbrojenců. V bitvě bylo zabito nejméně 21 bojovníků PKK a dva turečtí vojáci. Bez ohledu na diplomatický tlak mnoha zemí, jehož cílem bylo stažení turecké armády z iráckého území, se počet tureckých vojáků nasazených do bojů neustále zvyšoval.
Až 28. února turecké oficiální zdroje uvedly, že všechny cíle operace byly úspěšně dosaženy a v blízké době dojde ke stažení všech bojových jednotek zpět do Turecka. V průběhu následujícího dne turecká armáda sever Iráku skutečně opustila, přičemž ve vládním prohlášení určeném pro média bylo zdůrazněno, že na ukončení operace v žádném případě nemá podíl politický tlak ze strany OSN.
I po stažení z Iráku docházelo k občasným střetům tureckých ozbrojených sil s bojovníky PKK. Například v březnu 2008 bylo v severním Iráku zabito nejméně 15 rebelů dělostřeleckou palbou z Turecka. Koncem dubna byly irácké základny PKK bombardovány letadly F-16C/D Fighting Falcon a F-4E Phantom II (modernizovanými na verzi Terminator) tureckého letectva. Do boje se zapojily i houfnice T-155 Firtina s dostřelem až 56 km. K průzkumu byly využívány bezpilotní letouny Heron Male UAV izraelské výroby. Začátkem května napadly turecké stíhací bombardéry cíle ve vzdálenosti až třicet kilometrů v iráckém vnitrozemí. Zlikvidováno bylo více než 150 příslušníků PKK.
V nočních hodinách 4. října zaútočili naopak bojovníci PKK na turecké pohraniční kontrolní stanovisko v provincii Hakkari. Bylo zabito 15 tureckých vojáků, dalších 20 utrpělo zranění. PKK měla 23 mrtvých.
Navzdory zdánlivě nekonečnému konfliktu mezi tureckou armádou s kurdskými rebely došlo v následující dekádě k významným politickým ústupkům. Začátkem roku 2009 začalo vysílání historicky prvního tureckého televizního programu v kurdštině a v březnových komunálních volbách zvítězila v jihovýchodních oblastech Turecka Kurdská strana demokratické společnosti (DTP).
Krátce po tomto prvním kurdském politickém úspěchu, v dubnu 2009, vyhlásila PKK v pořadí již šesté příměří, k jehož dodržování vyzval ze své vězeňské cely i Abdullah Öcalan. I toto příměří však bylo již 1. května následujícího roku kurdskými bojovníky vypovězeno a následovala řada útoků PKK na různá vojenská zařízení turecké armády. Odhady počtu obětí tohoto snad nekonečného konfliktu se různí, avšak často uváděných 40 000 mrtvých (součet padlých obou bojujících stran) pravděpodobně odpovídá skutečnosti.
20. ledna 2018 se po delším období opět ozvaly válečné bubny a turecká armáda v rozporu s mezinárodním právem napadla Kurdy ovládané město Afrin na severu Sýrie (připadlo jim po válce s ISIS). Vojenská kampaň nese název Olivová ratolest. To však není historie, ale právě píšící se příběh.
