Nacistický režim rozerval tisíce rodin v poblouzněné touze vytvořit čistě árijský národ.
V roce 1941 se narodil ve městě Alnowa na Krymu Aleksander Litau. Měl blonďaté vlásky a pronikavě modré oči. Když mu byl jeden rok a deset měsíců, vtrhla do jeho rodné obce nacistická okupační vojska.
Aleksander si hrál na zahradě před domem, když jej spatřili dva důstojníci SS. Svým vzhledem splňoval podmínky programu Lebensborn, které už sedm let předtím načrtl Heinrich Himmler.
Esesáci dle instrukcí chlapce popadli, naložili do auta a odjeli.
Aleksanderův osud nebyl ojedinělý. Jednotky SS měly za úkol během okupačních tažení vyhledávat „rasově čisté“ chlapce a dívky a odebírat je rodičům.
Heinrich Himmler, pravá ruka Hitlera a hlava SS, měl totiž za úkol zvýšit porodnost a vytvořit nadřazenou árijskou rasu, k jejímuž rozšíření potřeboval plodnost a sémě blonďatých a modrookých dětí.
Program arizace nazval Lebensborn, počeštěně Pramen života a ustanovil dvojici hlavních cílů:
2. Důstojníci SS unesou z okupovaných území děti s árijským vzezřením a posléze je předají na převýchovu a k adopci do předem schválených nacistických rodin, které je vychovají v duchu hitlerovského režimu.
Aleksander se měl stát jedním z desítek tisíc dětí, které podlehly druhé části programu.
Po únosu byl odvezen do Polska, kde pod rukami nacistických profesionálů absolvoval lékařské testy, které potvrdily jeho fyzickou způsobilost ke „germanizaci“.
Následně byl zařazen do velkého institučního domu Sonnenwiese v Kohren-Sahlis poblíž Lipska. Namísto rodičovské lásky je čekal chladný přístup.
Dětští obyvatelé domu byli pokládání jen za položky, nikoli lidské bytosti a byli v podstatě jen produktem připraveným pro adoptivní rodiče německé národnosti.
Německé sestry, které se o děti staraly, se řídily instrukcemi šéfa instituce – doktora Johanna Haarera. Podle něj bylo pro děti přednější naučit se poslouchat striktní rozkazy, než si užívat her, lásky a pozornosti.
Rodiče, kteří předem prošli prověřením způsobilosti, přicházeli do domova Lebensbornu a ze zdejších dětí si mohli vybrat, které si vezmou k adopci. Měli dokonce možnost dítě v případě nespokojenosti vrátit.
Ještě před aktem adopce probíhal program převýchovy, do kterého byl zařazen i Aleksander. Po jeho skončení byl adoptován německými rodiči, přejmenován na Folkera Heineckeho a vlastní rodiče už nikdy nespatřil.
Na náhradní rodiče měl štěstí. Vychovali ho s láskyplnou péčí a poskytli mu dobré vzdělání. Studoval v zahraničí na školách v Londýně, Paříži a v Irsku a své adoptivní rodiče měl rád. A to i přesto, že šlo o aktivní nacisty, kteří myšlenky národního socialismu neopustili ani po válce.
Sami však neměli tušení, kdo byli chlapcovi praví rodiče a nevěděl to ani Folker. Když se dostal do puberty a dozvěděl se, že není synem Heineckeových, začal přemýšlet, kdo jsou jeho praví rodiče.
Nakonec strávil desítky let svého života hledáním odpovědí na otázky o svém původu.
Naději mu přineslo až otevření archivu ve městě Bad Arolsen v roce 2009. Folker tam pravidelně docházel, aby se probíral nepřeberným množstvím svazků.
Z poznatků, které zde získával, si postupně poskládal mozaiku svého dětství. To už mu ale bylo 64 let a už ani nedoufal, že by jeho rodiče mohli být naživu.
Z dokumentů se po dlouhých dnech pátrání dozvěděl své pravé jméno, zjistil, že byl jednotkami SS převezen z Krymu do polského města Lodž, odkud byl deportován do Littmannstadtu (lodžského ghetta), kde byl podroben testům, které určily, že je vhodným jedincem k převýchově.
Ve složce nalezl údaje o proporcích své hlavy, rozměrech svého těla a dočetl se, že jeho vzezření nevykazuje „židovské aspekty“. Prohlídkou prošel a byl poslán na adopci do instituce Lebensbornu.
Únos dítěte vhodného k arizaci z polského města Zamojszczyzna
Když se o svém původu dozvěděl vše, co v archivu mohl nalézt, vydal se do rodné vsi na Krymu.
„Vzal jsem do ruky prach ze země. Stál jsem tam a snažil se představit si, jak tudy pochodují SS, projíždí jejich tanky, motorky a obrněné vozy. A pokusil jsem se představit si, jak unášejí malého chlapečka, který se ničím neprovinil. Chci jen vědět, kdo jsem byl a kým jsem mohl být, kdyby se nestalo, to co se stalo. Musím dále hledat, abych zjistil, kdo byli mí rodiče a kde jsou pohřbeni.“
V pátrání Folker nepřestal dodnes. V listopadu loňského roku se podle polského serveru DW dozvěděl o místě, kde by mohl být pohřben jeho otec, který zřejmě padl v bitvě u Stalingradu.
Na cestu se hodlal vydat i se svým bratrem Hermanne Lüdekingem, který prožil si stejný osud jako Folker. Ačkoli byli bratři vychováni pod jinými identitami, našli se a jsou v pravidelném kontaktu.
Zcela odlišný osud pod křídly instituce Lebensbornu čekal Hildegardu Trutz. Jako zapálená nacistka v roce 1936 nabídla své lůno Hitlerově ideologii a dobrovolně se přihlásila do programu, jehož cílem byla produkování dětí árijského původu.
Její loajalita k nacistickému režimu se začala psát už během jejího mládí. V roce 1933 se připojila k Bund Deutscher Mädel (ženský ekvivalent Hitlerovi mládeže) a nedlouho poté se stala hlavou jedné z lokálních odnoží.
Roli v tom hrálo její vzezření. Měla perfektní nordický vzhled – modré oči, blonďaté vlasy a dlouhé nohy. V roce 1936 dokončila jako osmnáctiletá střední školu a přemýšlela, co chce ve svém životě dělat.
K rozhodnutí ji dopomohla členka organizace BDM, která jí popsala státem sponzorovaný program Lebensborn. Hildegarda o existenci takového projektu nevěděla a když zjistila, že může dát Hitlerovi dítě, byla pro.
Myšlenkou se nadchla, okamžitě podepsala přihlášku a podstoupila sérii testů. Musela dodat dokumenty prokazující její původ. Pro nacisty bylo klíčové, aby v sobě účastnice programu neměly ani kapku židovské krve.
Rodičům řekla, že jede na na tábor pod záštitou BDM a nechala se odvézt do prostor starého hradu poblíž Tegernsee. Zde Lebensborn působilo již druhým rokem a v budově žilo kolem 40 žen, které vystupovaly pod smyšlenými jmény.
Hradní prostředí bylo luxusně vybavené, ženy a dívky se mohly bavit deskovými hrami, sportem, měly k dispozici knihovnu, místnost určenou k poslechu hudby a dokonce i malý kinosál. Neustále se kolem nich točila obsluha, která jim obstarávala jídlo dle chuti.
Ještě před příjezdem byly ženy osobně prohlédnuty doktorem z řad SS, kterému krom prohlášení o absenci vážných nemocí v rodině musely podepsat i dokument, ve kterém se oficiálně vzdaly nároku na dítě, které porodí. To se stane majetkem státu.
Do prostor hradu dorazili i důstojníci SS, kteří se měli stát otci Hitlerových dětí. Všichni byli vysocí, blonďatí, modroocí a pohlední. Obě skupiny, muži i ženy, následně dostaly týden na to, aby se navzájem poznaly. Ženy si pak měly zvolit partnera, se kterým zplodí dítě.
Vše probíhalo v naprosté anonymitě, ženy neznaly jména esesmanů a ti zase nevěděli, jak zní pravá jména jejich protějšků.
Když si Hildegarda zvolila svého partnera, musela počkat do desátého dne od poslední menstruace, byla podrobena prohlídce a poté přišla na řadu noc se zvoleným příslušníkem SS.
Hildegardě se líbil, ale připadal jí trochu hloupý. Myšlenka, že toto dělá pro Hitlera a národ však byla silnější, a tak se s esesákem vyspala třikrát během prvního týdne. A zatímco on se přesunul za další ženou, ona otěhotněla na první dobrou.
Na dalších devět měsíců byla přestěhována do další instituce pro nadcházející matky z programu Lebensborn.
Poté, co dítě přivedla na svět, si jej mohla po dva týdny ponechat, než jí bylo odebráno a umístěno do speciální instituce, která z něj měla vychovat loajálního nacistu.
Hildegarda své dítě už nikdy neviděla. Ani jeho otce. I po této zkušenosti byla odhodlána plodit další děti pro dobro Německa, ale poznala mladého důstojníka SS, zamilovala se a provdala.
Své dítě už nenašla ani po válce. Je pravděpodobné, že se v poválečném Německu stalo obětí šikany a ostrakizace ze strany společnosti, která procházela denacifikací.
Program Lebensborn fungoval 12 let a poznamenal životy desítek tisíc dětí. Odhaduje se, že bylo zplozeno na 12 tisíc miminek (jiné zdroje ale hovoří až o 40 tisících), která byla věnována hitlerově říši. Spousta z nich se po válce dočkala adpoce.
Uneseno a germanizováno mělo být odhadem více než 250 tisíc dětí z Polska, Československa, Jugoslávie a Ukrajiny. Ke dnešnímu dni jich většina stále nezná svůj pravý původ. Nacisté zničili podstatnou část dokumentace.
Lebensborn se týkal i českých žen a dětí. Jedna z institucí byla umístěna v zámku Veltrusy severně od Prahy a k adopci nacistickými páry byly přiděleny i děti z masakru v Lidicích.
