Nacistický režim rozerval tisíce rodin v poblouzněné touze vytvořit čistě árijský národ.
V roce 1941 se narodil ve městě Alnowa na Krymu Aleksander Litau. Měl blonďaté vlásky a pronikavě modré oči. Když mu byl jeden rok a deset měsíců, vtrhla do jeho rodné obce nacistická okupační vojska.
Aleksander si hrál na zahradě před domem, když jej spatřili dva důstojníci SS. Svým vzhledem splňoval podmínky programu Lebensborn, které už sedm let předtím načrtl Heinrich Himmler.
Esesáci dle instrukcí chlapce popadli, naložili do auta a odjeli.
Aleksanderův osud nebyl ojedinělý. Jednotky SS měly za úkol během okupačních tažení vyhledávat „rasově čisté“ chlapce a dívky a odebírat je rodičům.
Heinrich Himmler, pravá ruka Hitlera a hlava SS, měl totiž za úkol zvýšit porodnost a vytvořit nadřazenou árijskou rasu, k jejímuž rozšíření potřeboval plodnost a sémě blonďatých a modrookých dětí.
Program arizace nazval Lebensborn, počeštěně Pramen života a ustanovil dvojici hlavních cílů:
2. Důstojníci SS unesou z okupovaných území děti s árijským vzezřením a posléze je předají na převýchovu a k adopci do předem schválených nacistických rodin, které je vychovají v duchu hitlerovského režimu.
Aleksander se měl stát jedním z desítek tisíc dětí, které podlehly druhé části programu.
Po únosu byl odvezen do Polska, kde pod rukami nacistických profesionálů absolvoval lékařské testy, které potvrdily jeho fyzickou způsobilost ke „germanizaci“.
Následně byl zařazen do velkého institučního domu Sonnenwiese v Kohren-Sahlis poblíž Lipska. Namísto rodičovské lásky je čekal chladný přístup.
Dětští obyvatelé domu byli pokládání jen za položky, nikoli lidské bytosti a byli v podstatě jen produktem připraveným pro adoptivní rodiče německé národnosti.
Německé sestry, které se o děti staraly, se řídily instrukcemi šéfa instituce – doktora Johanna Haarera. Podle něj bylo pro děti přednější naučit se poslouchat striktní rozkazy, než si užívat her, lásky a pozornosti.
Rodiče, kteří předem prošli prověřením způsobilosti, přicházeli do domova Lebensbornu a ze zdejších dětí si mohli vybrat, které si vezmou k adopci. Měli dokonce možnost dítě v případě nespokojenosti vrátit.
Ještě před aktem adopce probíhal program převýchovy, do kterého byl zařazen i Aleksander. Po jeho skončení byl adoptován německými rodiči, přejmenován na Folkera Heineckeho a vlastní rodiče už nikdy nespatřil.
Na náhradní rodiče měl štěstí. Vychovali ho s láskyplnou péčí a poskytli mu dobré vzdělání. Studoval v zahraničí na školách v Londýně, Paříži a v Irsku a své adoptivní rodiče měl rád. A to i přesto, že šlo o aktivní nacisty, kteří myšlenky národního socialismu neopustili ani po válce.
Sami však neměli tušení, kdo byli chlapcovi praví rodiče a nevěděl to ani Folker. Když se dostal do puberty a dozvěděl se, že není synem Heineckeových, začal přemýšlet, kdo jsou jeho praví rodiče.
Nakonec strávil desítky let svého života hledáním odpovědí na otázky o svém původu.
Naději mu přineslo až otevření archivu ve městě Bad Arolsen v roce 2009. Folker tam pravidelně docházel, aby se probíral nepřeberným množstvím svazků.
Z poznatků, které zde získával, si postupně poskládal mozaiku svého dětství. To už mu ale bylo 64 let a už ani nedoufal, že by jeho rodiče mohli být naživu.
