V případě Tarrareho by rčení „Jste to, co jíte“ nefungovalo.
Tarrare od dětství trpěl neutuchajícím hladem a pojídal vše od živých koček, hadů, štěňátek a svíček až po lidské maso. Jeho touha po potravě pramenila pravděpodobně z poškození amygdaly – části mozku, která řídí pocit hladu.
Kvůli svému onemocnění se stal objektem pokusů a využit byl i ve válečném konfliktu jako poslíček, který mohl kdykoli spolehlivě spolykat všechny depeše.
Rok jeho narození není přesně znám, stejně tak jako jeho pravé jméno. Neví se ani, kde se narodil a neexistuje žádná jeho fotografie, jen ilustrace a dobová svědectví, která mohou být zkreslená.
Nicméně, jejich počet a lékařské zprávy dokazují, že někdo takový existoval a alespoň část jeho neobvyklé životní poutě se zakládá na pravdě.
Na svět přichází věčně hladové dítě
Narodil se kdesi ve vesnických oblastech Francie kolem roku 1772. Už na první pohled bylo vidět, že s ním není něco v pořádku. Byl malý, hubený a kůže na břiše mu volně visela kolem boků.
Podle příběhů, které se o něm později vyprávěly, byl schopen si kůži omotat kolem pasu, a když se najedl, jeho břicho se nafouklo jako balón. Kromě toho měl mít veliké čelisti se spoustu hnijících zubů a byl schopen v ústech udržet tucet vajec, aniž by jediné prasklo.
Jeho tělo bylo na dotek horké, často se potil a nesnesitelně zapáchal na dálku dvaceti kroků. Trpěl chronickým průjmem, což byl zároveň důvod jeho zápachu i jeho vyzáblosti.
Už jako náctiletý byl schopen sníst naráz tolik jídla jako celá jeho rodina, navenek přesto působil podvyživeně. V 17 letech vážil 45 kilo a jeho stravovací návyky byly natolik neudržitelné, že jej rodiče vyhnali z domova.
Tarrare sice pravděpodobně nebyl duševně nemocný, ale pod kloboukem také zrovna neměl. Po odchodu z domova se tak přidal k bandě zlodějů a prostitutek, která putovala napříč Francií a živila se na hraně zákona. Když poznali Tarrareho, věděli, že se jim otevřel zlatý důl.
Muž, který sní vše, se stal příhodnou atrakcí.
Pojídal zvířata, aby potěšil davy diváků
Zatímco pojídal korky, kameny a celá živá zvířata, ohromenému davu vybírali zlodějíčkové z jeho skupiny kapsy. Během své show popadl celou kočku do zubů, zakousl se do ní, vypil její krev a snědl její vnitřnosti i s kůži a chlupy. Nechal jen skelet. Stejným způsobem pojídal psy. Při jedné příležitosti měl spolknout celého úhoře, kterému jen rozdrtil hlavu, ale nerozkousal jej.
V roce 1788 svoji skupinu opustil a usadil se na vlastní pěst v Paříži. Stále se ale živil pojídáním všeho možného před dychtivým obecenstvem. Při jedné příležitosti to ale přehnal a musel být donesen do nemocnice Hôtel-Dieu, kde mu byla naordinována silná projímadla. Rychle se dal do pořádku a aby demonstroval svůj dobrý stav, nabídl se, že na důkaz sní hodinky chirurga M. Girauda. Ten ale jeho nápadu moc nakloněný nebyl.
Další oběť věčného hladu – Jacques Simon dit Jacques de Falaise
Když 20. dubna 1792 vyhlásila Francie válku Habsburské monarchii, Tarrare podlehl touze prokázat své služby vlasti a přihlásil se do armády. Chabý vojenský příděl jídla mu ale nestačil, a tak plnil úkol za své kolegy, jen aby mu dali část svého jídla. Ani to mu nestačilo, a tak byl po pár dnech ve službě hospitalizován v nemocnici ve městě Soultz-Haut-Rhin kvůli celkovému vyčerpání.
Dočasně dostal čtyřnásobné porce, aby se zotavil, ale i ty mu byly malé. Po nocích se tak ploužil nemocnicí a pojídal odpadky z košů, zbytky z talířů ostatních pacientů a několikrát se dokonce vloupal do lékárny, aby pozřel obvazy. Vojenští doktoři jeho stav nedokázali pochopit, ale hodlali jej prozkoumat.
Pod dohled si jej vzali doktor Courville a baron Percy. Ti se rozhodli provést řadu testů a zjistit, jaké limity má jeho apetit. Nechali mu připravit jídlo pro 15 lidí a dovolili mu sníst, kolik jen bude chtít. Tarrare snědl celé dva masové koláče, několik talířů sádla se solí a vypil 15 litrů mléka, načež ihned propadl spánku.
Při dalších příležitostech ho krmili zvířaty od koček přes hady po štěňátka.
Téměř dokonalý špión
Po měsících pokusů začala armáda tlačit na jeho návrat do služby. A její představitelé chtěli Tarrareho schopností využít. Generál Alexandre de Beauharnais pro mladého muže vymyslel experiment. Do malé dřevěné krabičky vložil dokument, uzavřel ji a nechal Tarrareho, ať ji pozře.
Dva dny nato byla vyzvednuta z jeho výkalů a dokument uvnitř ní byl stále čitelný. Po tomto testu bylo rozhodnuto, že se z Tarrareho stane poslíček, a to díky jeho schopnosti projít nepřátelským územím bez hrozby, že bude prozrazeno tajemství, které s sebou ponese. Stále ale hrozilo nebezpečí, že Tarrare prozradí, že se v jeho trávicím ústrojí nachází důležitá zásilka.
Alexandre de Beauharnais
Pro začátek mu generál de Beauharnais dal spolknout zprávu pro francouzského plukovníka uvězněného Prusy poblíž Neustadtu. Tarraremu řekl, že jde o dokument důležitého charakteru, ale ve skutečnosti šlo jen o pozdrav a otázku, zda posel dones zprávu v pořádku.
Na desítky metrů páchnoucí a německy nehovořící Tarrare byl brzy prozrazen, i přestože byl převlečen za německého pěšáka. Poblíž města Landau jej zajali a začali vyslýchat. Trvalo dva dny bití a výslechů, než svoji misi vyzradil. Byl tedy přivázán k latríně a na místě vydržel dalších 30 hodin, než se dřevěná krabička objevila.
Namísto důležitého dokumentu, o kterém Tarrare mluvil, byla nalezena jen krátká zpráva, která byla pruským vojákům k ničemu.
Generál Zoegli, který měl výslech na starosti, se rozzuřil, mládence odvedl do sklepních prostor a kolem krku mu navlékl oprátku. Vzlykajícího Tarrareho se mu ale zželelo a nechal jej jít.
Kanibalismus, popíjení krve a vražda nemluvněte?
Když se nešťastný Tarrare vrátil ke své armádě, prosil generály, aby jej uvolnili ze služby a dovolili mu podstoupit operaci, která by ho zbavila jeho prokletí. Byl tedy znovu poslán do nemocnice barona Percyho. Ten se mu snažil pomoci tehdejšími nejlepšími metodami – opiem, vinným octem, vařenými vejci a tabákem.
Francisco de Goya – Saturn požírající svého syna
Když ani jedno z toho nepomáhalo, rozhodl se Tarrareho vystavit přísné dietě. Když jej ale nechal bez dozoru, mladík z nemocnice proklouzl do ulic, kde se pral s pouličními psy, aby je mohl sníst. Pozřel i všechny krysy a odpadky, na které narazil. Později byl nachytán při popíjení krve z kapaček pacientů a jednou jej našli, když se v márnici pokoušel jíst maso mrtvých.
Už tehdy se po baronu Percym zaměstnanci dožadovali, ať Tarrareho vyžene. Považovali jej za duševně nemocného šílence a měli z něj strach. Když pak po několika týdnech z nemocnice zmizelo čtrnáctiměsíční dítě, Tarrare se stal podezřelým číslo jedna a z nemocnice musel urychleně odejít.
Tarrare umírá hladový a nemocný
O čtyři roky později se baronu Percymu ozval M. Tessier z nemocnice ve Versailles. Oznámil mu, že se u něj nachází pacient, který by jej chtěl vidět. Byl to Tarrare. Ležel na lůžku celý zpocený a slabý. Percymu řekl, že před dvěma lety spolkl zlatou vidličku a věří, že je pořád v jeho vnitřnostech a způsobuje mu současnou nevolnost.
Mýlil se. Jeho diagnózou byla tuberkulóza, která v té době byla nevyléčitelná, a tak mu nezbývalo než čekat na smrt. Zázrak se neuskutečnil a Tarrare po pár dnech skutečně skonal. Jeho již tak zapáchající tělo se obalilo dvojnásobně silným odérem. Doktoři kvůli tomu odmítli pitvu. Nicméně, Tessier byl natolik zvědavý, že se do ní pustil sám.
Tarrareho pitevní zpráva
Jeho vnitřnosti byly v hnilobném stádiu, promíchané mezi sebou, jeho játra byla enormně veliká, nekonzistentní a hnila. Žlučník byl v nezvyklé poloze a žaludek měl obalený vředy a natolik veliký, že vyplňoval téměř celý vnitřní prostor břicha. Vidličku v jeho těle nenašel.
Tak skonal muž, který celý život trpěl hladem.
