Při hledání hrdinů či hrdinek druhé světové války byste nemuseli chodit daleko. Stačilo by se podívat například směrem na naše severní hranice.
I když byla druhá světová válka plná hrůzostrašných činů, našli byste mezi nimi i řadu humánních a odvážných skutků. Ty mimo jiných národů prováděli Češi, Slováci, ale i naši severní sousedé z Polska.
Stanisława Leszczyńska riskovala svůj holý život jen proto, aby pomohla bezbranným dětem. Za její přístup ji ženy z tábora smrti přezdívaly Anděl nebo Matka. S příchodem nacistických vojsk do Polska si Stanislawa zažila peklo.
Její manžel Bronislaw Leszczyński byl později v roce 1944 zabit, synové Stanislaw, Henryk a Bronislaw posláni do jednoho z pracovních táborů, no a Stanisława s její dcerou Sylwiou odvedli nacisté do Osvětimi.
V ní mělo podle dostupných záznamů zemřít alespoň 1,1 milionu lidí. I díky přičinění Stanisława se však stejně v Osvětimi mnozí lidé narodili. Matka a dcera dostaly číselné označení 41335 a 41336. Psal se rok 1943.
Záchrana pro děti narozené v Osvětimi?
Ještě před přesunem do Osvětimi se s rodinou nacházela v druhém největším evropském ghettu (hned po varšavském) kontrolovaném nacisty s názvem Litzmannstadt. Už v tomto období se projevila její dobrosrdečná povaha, když se židovským obyvatelům ghetta snažila dodávat potraviny a falešné dokumenty.
V činech ilegální organizace Narodowe Siły Zbrojne (Národní ozbrojené síly) jí měl pomáhat také manžel Bronislaw a její tři synové. Později ale byli přistiženi při činu a odvedeni gestapem.
Velkým štěstím pro Stanisławu byly její dlouholeté zkušenosti s prací porodní asistentky. S touto informací přišla v Osvětimi za jedním z přítomných německých doktorů, který ji přijal do služby. I její dcera Sylwia mohla být vzhledem ke svému předešlému studiu medicíny v rámci koncentračního táboru užitečná.
Ženské kasárny v Osvětimi nebyly zřízeny dokonce ani pro základní lékařskou péči a už určitě ne pro péči o těhotné ženy a jejich děti. Problémem však byl fakt, že do koncentračního tábora přicházelo velké množství těhotných žen. A právě jim se snažila Stanisława pomáhat. Svou práci prováděla údajně celý den i noc a jen málokdy si dopřála zaslouženého odpočinku.
Většinu dětí čekala po porodu rychlá smrt
Porody byly však častokrát abnormálně bolestivé, protože ženy, které na daném místě rodily, byly podvyživené a ve špatném psychickém stavu. Stanisławě také nebyly poskytnuty žádné lékařské pomůcky, léky proti bolesti či dokonce pleny a oblečení pro děti.
Proto musela tato nebojácná Polka improvizovat. Ve snaze ochránit děti před chladem začala z plachet vězeňkyň vyrábět jakousi náhradu oblečení a plen. Dokonce se jí podařilo vytvořit náhradní kojenecké ústavy (některé matky byly totiž kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu neschopné kojení). Všechny její porodní asistence měly skončit úspěchem.
Co se ale dělo s novorozenci? Mengele poznamenal, že takové prvotřídní porody nejsou možné ani v moderním německém zdravotnictví. Podle pozdějších rozkazů měla být většina z nich ihned po porodu utopena. Stanisława riskovala svůj život a příkaz odmítla.
Odpor vůči Mengelemu
Z přesně neurčených důvodů ji přesto Mengele nedal zabít, ale zakázal jí vykonávat lékařskou praxi (i tak ale v tajnosti ve své práci pokračovala). Říkalo se dokonce, že vůči Stanisławě přechovával respekt, ale jak to bylo ve skutečnosti, nevíme. Vůči jejím zdravotnickým schopnostem měl ale obdiv.
Určití svědci dále tvrdí, že když ji Mengele vyčítal nesplnění rozkazu, Stanisława mu hrdě odpověděla: „Děti se nemají zabíjet. Já to vím, no a také to jako lékař víte určitě i vy. Vždyť jste také skládal lékařskou přísahu!“
Za tato slova, pokud byla opravdu vyslovena (některé zdroje je potvrzují, jiné vyvracejí), skládáme Stanisławě velkou poctu. Na druhé stranu však může být ráda, že za takovou upřímnou odpověď neskočila jako mnozí v plynové komoře. „Nikdo dosud neví, proč ji tehdy nezabili,“ řekl v jednom rozhovoru z roku 1988 její syn Bronislaw.
Kvůli jejím morálním hodnotám a odmítnutí Mengeleho příkazu se o tato pekelná zvěrstva postarala dvojice uvězněných německých porodních asistentek – Pfanne a Klara (znovu připomínáme, že možná k danému příkazu vůči Stanisławě nedošlo a provedení vražd bylo rovnou přesunuto na Pfanne a Klaru).
Z 3000 narozených utopili přibližně polovinu
Ať už ale příkaz vydal Mengele i vůči Stanisławě nebo ne, její postoj k věci byl jasný. Podle některých zdrojů měly Pfanne a Klara popravu dětí utopením většinou provádět dokonce přímo před jejich matkami.
Stanisława v Osvětimi provedla zhruba 3000 asistovaných porodů. Z toho krátce po porodu naneštěstí zahynulo zhruba 2500 dětí. Podle historičiek Susan Benedict a Lindy Shields mělo být zhruba 1500 utopeno a 1000 dalších zemřelo kvůli špatným podmínkám a nízkému příjmu potravy.
Zbývajících několik stovek dětí, které se vyznačovaly árijskými rysy (například modrýma očima), bylo odesláno do sirotčinců, kde si je měli později adoptovat němečtí občané. Tímto způsobem sice zřejmě nikdy nepoznaly svou pravou rodinu, ale aspoň zůstaly naživu.
Tento nacistický nápad se nazýval Lebensborn a měl se postarat o zvýšení počtu dětí s árijskými rysy. Experimentální návrh vznikl 12. prosince 1935 pod záštitou Heinricha Himmlera, velitele SS a později gestapa. Jen v samotném Polsku mělo tímto způsobem být uneseno více než 100 000 dětí.
Dát dítě nacistům? Nebo ho radši zabít?
Matky mohly být sice rady, že jejich děti dožijí na jiném místě, ale zároveň nepřestávaly doufat, že se s nimi možná jednoho dne setkají. Proto společně se Stanisławou přišly na způsob jakéhosi tajného tetování, díky kterému by měly šanci své dítě později vypátrat a poznat. Některé matky se ale v zoufalství a bídě rozhodly své děti raději zavraždit, než aby je daly do rukou nacistům.
Z těch dětí, u jejichž porodu Stanisława asistovala, mělo údajně zůstat v péči vlastních matek pouze přibližně 30 (většinou šlo o nežidovské děti). „Pokud bylo dítěti dovoleno přežít, většinou zůstalo naživu pro konkrétní účel nebo (vzhledem ke špatným podmínkám) jen na určitou dobu, “ vzpomíná na případy z Osvětimi historik Zoé Waxman.
Stanisława v Osvětimi zůstávala až do 26. ledna 1945, kdy byla společně s dalšími zajatci osvobozena. Po válce se vrátila do rodné Lodže, kde pokračovala v její práci (zde by spíše ale pasovalo pojmenování „v poslání“) porodní asistenky.
Církev ji zařadila mezi kandidáty na světce
Domů se kromě jejího v boji zabitého manžela (1944) vrátily i děti, ze kterých se po velkém vzoru matky stali lékaři. Paní Stanisława, jako silně věřící osoba, za úspěšné porody v rámci Osvětimi, ale i před ním a po něm, vděčila Bohu. Každou její porodní asistenci měla doprovázet modlitba (děti z Osvětimi dokonce po porodu ihned křtila).
V roce 1957 sepsala své vzpomínky v knize nazvané Raport położnej z Oświęcimia (Zpráva porodní asistentky z Osvětimi). V záznamech vzpomíná i na rozhovory s Mengelem, který nedokázal uvěřit, že všechny děti, u jejichž porodu asistovala, se narodily živé a zdravé.
27. ledna 1970 se Stanislawa zúčastnila oslav ve Varšavě, kde potkala jednu z žen, které pomohla v Osvětimi s porodem. Vedle ní stály její dospělé děti. 11. března 1974 Stanislawa „Matka“ Leszczyńska umírá. Za svou životní práci bylo podle ní pojmenováno několik ulic a katolická církev ji zařadila mezi kandidáty na světce.
