Autoři dokumentu Kibera: Příběh slumu nám v rozhovoru přiblížili, jak probíhalo natáčení v drsných podmínkách na okraji keňského hlavního města Nairobi.
Na české ambasádě štábu při dotazu na Kiberu doporučili jediné – tomuto místu se vyhnout. Režisér Martin Páv, který nám poskytl rozhovor, se se svým týmem přesto vydal do největšího afrického slumu natočit dokument, který ho neukazuje jen jako místo spojené s nebezpečím, odpadky a nemocemi, ale jako místo plné kultury a krásných životních příběhů.
I přesto, že byl štáb svědkem nemilosrdného lynče, jakým se Kibeřané zbavují zlodějů, chce se do slumu určitě vrátit. A to nejen kvůli představení filmu místním, ale i proto, aby protagonisty filmu, se kterými se skamarádili, opět viděli.
Před kolika lety a jak se zrodil nápad natočit film, který bude vyprávět o lidech z největšího afrického slumu?
Celý projekt iniciovala rozvojová pracovnice Eva Krutílková, která do Kibery jezdila už skoro deset let. Protože měla mnoho zkušeností zevnitř slumu, byla velmi znepokojená tím, jak se o slumu hovoří zvenčí – z drtivé většiny pouze v těch negativních souvislostech, většinou se píše o všech možných nemocích, kriminalitě, chybějící kanalizaci, nebo prostituci. Málokdy se hovoří i to tom, že v Kibeře žije několik set tisíc lidí, z nichž většina se snaží i v takovém prostředí vést plnohodnotný život. A proto se rozhodla, že je s tím potřeba něco udělat. V Kibeře znala dva filmaře, bratry Rapha a Simona Okonga, které následně propojila s českou stranou – se mnou, dalším rozvojovým pracovníkem Jiřím Paszem, já do toho pak přizval naši producentu Zuzanu Kučerovou, kameramana Petra Racka i zvukaře Adama Bláhu.
Kolikrát a na jak dlouho jste do Kibery museli vycestovat, aby dokument mohl vzniknout?
Já osobně byl v Kibeře zatím třikrát. Poprvé i podruhé na dvě měsíce, potřetí na čtrnáct dní dotočit pár věcí, co chyběly, a hlavně ukázat nehotový film našim protagonistům, aby měli ještě možnost ovlivnit výsledek tak, aby si za ním stáli. Zatím píšu proto, že i přes úspěšnou distribuci v ČR celý proces pro mne zdaleka není dokončen. Cílem je pro mě udělat premiéru v Kibeře a rozvinout debatu o životě ve slumu nejenom v Keni.
Kde a v jakých podmínkách jste bydleli?
Na okraji slumu, měli jsme to štěstí žít ve zděném domě s opravdovou podlahou a záchodem, to bylo ale asi vše, co nás dělilo od života ve slumu. Trávili jsme čtyři měsíce namačkaní na velmi malém prostoru, měli jsme sice sprchu, ta ale pouze vyvolávala falešnou naději, že z ní jednou poteče voda. Myli jsme se tedy celou dobu v kýblu ve studené vodě a zvykli si na to. Jsem za to ve výsledku moc rád, protože jsme se díky tomu mohli více přiblížit místnímu životu. Nedostatek prostoru nám nedovolil uzavírat se mezi sebe, ale trávit maximum času v Kibeře, kam jsme ve výsledku nechodili jenom natáčet, ale i jíst, odpočívat a bavit se s našimi novým přáteli.
Na české ambasádě vám při dotazu na Kiberu poradili jediné – tomuto místu se vyhnout. Uvažovali jste někdy, že dokument kvůli nebezpečným podmínkám, ve kterých se natáčel, vůbec nezrealizujete?
Chvíli ano. Posléze jsem ale kontaktoval několik lidí mimo oficiální sféru, zkrátka více kreativní jedince, cestovatele, kteří s Kiberou měli osobní zkušenost, a ti se shodovali na tom, že se až tak bát nemusíme. Tak jsme do toho šli. I tak jsem netušil co mne čeká, bylo to tedy hodně o velké osobní důvěře právě k Evě a Raphovi se Simonem, kteří nás slumem na začátku provázeli.
Jednou z důležitých částí dokumentu jsou prezidentské volby 2017. Můžete čtenářům popsat, kvůli čemu je tato politická událost v Keni komplikovaná?
Odpověď na tuto otázku by zabrala klidně celou knihu. Nastíním tedy velmi ve stručnosti pár základních bodů. Keňa je post-koloniální země a společnost je tak velmi rozdělená. Vládnoucí třída se snaží udržet svoje status quo, ze kterého velmi profituje. Britové, kteří Keňu založili, potřebovali pro fungování koloniálního státu nastavit jasné dominantní rozdělení mezi těmi, kteří vládnou, a těmi, kteří jsou ovládáni. Po získání nezávislosti v roce 1963 nové elity nahradily místa po koloniálních úřednících, forma státu však přetrvala a ruku v ruce s tím i rozdělená společnost.
Měl jsem pocit, že státní správa nevnímá obyvatele Keni jako plnohodnotné občany, v jejich přístupu je stále vidět mnoho z toho, co dělali kolonizátoři. Je z toho cítit ještě hodně z té „civilizační mise“, kdy stát vychovává svoje občany a mění je, aby se mohli stát součástí civilizované Keni, bohužel tak dost razantně zapírá jejich skutečnou identitu. Z opačné strany zde existuje velká nedůvěra. Běžní lidé v Keni vnímají vládu spíš jako svého nepřítele, který omezuje jejich svobodu. Nedůvěřují demokratickému procesu a zpochybňují výsledky voleb.
Dalším problémem je tribalismus. Na keňském území kdysi žilo přes 40 různých kmenů, které si od založení koloniálního státu, a především získání nezávislosti, mají říkat jeden národ. To bohužel moc nefunguje. Než aby se lidé sjednotili, mají tendenci se rozdělovat. To se hodně projevuje právě při volbách, kdy lidé volí kandidáta především na základě kmenové příslušnosti. Když jejich kandidát prohraje, mají pocit, že je porazil jiný kmen. A politici toho velmi rádi zneužívají.
Pomohla vám známost s bratry a filmaři Simonem a Raphaelem Okongo, kteří ve slumu vyrůstali, k tomu lépe proniknout do kiberské společnosti?
Velmi. Celou dobu trávili čas s námi a my se o ně mohli opřít v rámci naší interpretace toho, co se nám odehrávalo před očima. Hlídali tak, aby naše interpretace odpovídala co nejvíc realitě. Snad se to povedlo.
Jak na vás místní pohlíželi? Pomohly známosti i k tomu, že vás tamní obyvatelé lépe přijali?
Určitě to pomohlo, nicméně po nějaké době jsme se ve slumu „osamostatnili“ a dokázali se pohybovat i sami. Myslím si, že důvěru místních jsme si získali hodně tím, když jsme do Kibery přijeli podruhé na další dva měsíce. V tu chvíli místní pochopili, že to s filmem opravdu myslíme vážně a upřímně. Oddělili si nás tak od spousty západních filmařů, kteří do Kibery jedou hledat senzaci, naslibují hory doly a pak už se tam nevrátí.
