Zkusil jsem žít na minimální mzdě v Praze. Zadlužil jsem se a přežíval na instantních polévkách

Život v Praze není pro mladého člověka procházka růžovým sadem. Pokud se ti nepoštěstilo a nenarodil ses do bohaté rodiny nebo jsi nezdědil byt, musíš se připravit na vysoké náklady na život. Ceny nájmů a bytů v hlavním městě rostou dvakrát rychleji než mzdy, a pokud si nenajdeš slušně placenou práci, nemůžeš si vyskakovat.

Pražané platí za pronájem bytu v průměru 24 tisíc korun měsíčně. V okrajových částech hlavního města se ale můžeš ubytovat i za poloviční peníze. Podle evropských tabulek je ale každý, kdo vynakládá na bydlení více jak 40 procent z výplaty, ohrožen bezdomovectvím. Aby se tomu člověk s průměrným pražským nájmem vyhnul, musel by brát minimálně 60 tisíc čistého měsíčně (průměrná čistá mzda v Praze je 29 tisíc korun). 

Reálně ale mladí většinou nebydlí sami, jelikož je to finančně neúnosné. Buď se skládají na nájemném, bydlí na kolejích nebo na ubytovnách. Bydlet o samotě v důstojném bytě je pro mladého Pražana s průměrně placenou prací nemožné. A to nás dovedlo k myšlence, zda je v našem hlavním městě vůbec možné žít jen ze zákonem stanovené minimální mzdy. O tom, kolik Pražanů pobírá minimální mzdu, statistiku nemáme. Víme jen, že v rámci republiky žijí na minimálce 4 % populace (cca 150 tisíc lidí). 

Rozhodli jsme se nahlédnout na život v Praze jejich očima, uskutečnit malý experiment a jeden měsíc žít pouze z minimální mzdy. Cílem bylo zodpovědět otázku, zda je možné v Praze důstojně vyžít za 11 266 korun měsíčně, což je minimální mzda v čistém.

V jakých podmínkách hodlám žít

Podmínky jsem si stanovil tak, abych si co nejdéle udržel stávající životní standard. Zůstal jsem  bydlet v nájmu na Praze 13, kde za byt 2+kk platíme 15 tisíc korun. Mám spolubydlící, se kterou si nájem dělíme napůl, a tak jsem hned od začátku musel odečíst 7 500 korun.

Do práce jezdím veřejnou dopravou, stravuji se napůl doma, napůl v restauracích. Rozhodl jsem se tento stav prozatím zachovat. Veškeré finanční prostředky jsem si převedl na oddělený bankovní účet a každý údaj jsem si pečlivě zaznamenal. Upustil jsem od nadstandardních výdajů a pomocí aplikace si rozpočítal, kolik peněz mohu denně utratit. 

Můj skromný rozpočet

Prvním výdajem byla platba nájemného. Po ní mi zbylo na celý měsíc 3 766 korun. Denně jsem tedy mohl utratit 121 korun a 50 haléřů. Takový výdaj mi přišel únosný a došel jsem k rozhodnutí, že kvůli případným budoucím nečekaným útratám by bylo dobré něco našetřit. Dospěl jsem k názoru, že ideální by bylo odložit si stranou 10 % peněz – 376 korun.

Dobrovolně jsem tak snížil svůj denní rozpočet na 109 korun. Jak se ale později ukázalo, šlo o velmi naivní vyhlídku. Jen nákup měsíčního kuponu do Lítačky stojí 550 korun. Je pro mě nezbytný kvůli dojíždění do práce a při současném stavu spolkl můj pětidenní rozpočet.

Jak jsem rozhazoval a splakal nad výdělkem

Retrospektivně musím uznat, že byl můj experiment už od začátku odsouzen k nezdaru. Hned v den výplaty jsem si pořídil kryt a sklo na mobil za 217 korun, dopřál jsem si vydatnou snídani, oběd i večeři a ulehl jsem s notně přečerpaným denním limitem.

Druhý den jsem vstal s rozhodnutím, že si hned ráno udělám nákup v Bille, se kterým vystačím na celý den. V obchodě jsem za suroviny k snídani, obědu a večeři nechal 304 korun.

Snídal jsem tři koláčky a džus. Obědval jsem salát se sýrem a večeřel podomácku připravené langoše. Suroviny mi zbyly i na další den, takže jsem mohl svůj denní rozpočet ušetřit. Namísto toho jsem ale vyrazil na večeři do restaurace a utratil 144 korun.

Takhle to nepůjde

Tento nefunkční model jsem praktikoval první týden, než mi zužující se konto napovědělo, že zachování současných stravovacích návyků je pro můj rozpočet neudržitelné. Utratil jsem 1677 korun (239 korun denně) a na další tři týdny mi zůstalo pouhých 2 089 korun. Navíc mě čekal nákup kupónu do Lítačky a platba za mobilní paušál. 

Trvalo pouhý týden, abych si dokázal, že život na minimální mzdě není slučitelný s udržením životního standardu (byť bez nadbytečných výdajů). Denně jsem utrácel kolem 240 korun, což byl dvojnásobek denního limitu, který jsem si stanovil. 

Takhle to nepůjde, musím šetřit

Od druhého týdne jsem tedy přešel na nový režim. Zakázal jsem si návštěvu jakéhokoli restauračního zařízení, začal jsem si vařit výhradně doma a nakupovat jen zlevněné zboží.

Hned první den druhého týdne jsem byl pozván na schůzku, která se odehrála v luxusní italské restauraci. Vychutnával jsem si drahé pokrmy a cítil jsem se dvojnásob nepatřičně. Jednak nejsem na takový luxus zvyklý, jednak jsem se cítil při konzumaci černého lanýže jako v tragikomickém příběhu, neboť na mě k večeři čekaly špagety s kečupem.

Den nato jsem využil příhodné nabídky jedné nejmenované doručovatelské služby, která nabídla slevu 100 korun na prvních 10 objednávek nového zákazníka. Objednal jsem si vždy tak, abych přeplatil jen jednotky korun. Tuto strategii jsem uplatňoval ještě další tři dny (do stokoruny se započítával i poměrně drahý rozvoz, tudíž slevový budget rychle zmizel). Tímto způsobem jsem si trošku stabilizoval rozpočet, který byl po prvním týdnu v hluboké recesi.

Tak jako ve dnech předtím, i nyní jsem zcela vypustil jakýkoli sociální život, na který jsem byl zvyklý. Návštěvy kina, hospod či koncertů jsem si zatrhl a trávil čas výhradně prací, čtením nebo sledováním filmů doma.

Malý podvod a finanční facka

Druhý týden jsem zakončil cestou do Příbrami. Měl jsem zde smluvený rozhovor. Řidič autobusu mi naštěstí po cestě tam i zpět uvěřil, že jsem student, a nekontroloval průkazku s neaktuálním kupónem, jehož obnovení (za 300 korun) jsem si nemohl dovolit. I tak mi ale pouhá cesta autobusem a posezení v kavárně spolkly rozpočet na dva dny.

V polovině experimentu mi zbývalo 1 319 korun. Tedy 94 korun na den. Nicméně, stále jsem potřeboval zaplatit paušál (499 Kč) a pořídit si kupón do Lítačky (550 Kč). Po uhrazení těchto nezbytných položek by mi zbylo 270 korun, respektive 19 korun na den.