Zkusil jsem žít na minimální mzdě v Praze. Zadlužil jsem se a přežíval na instantních polévkách

Tehdy mě polilo horko a uvědomil jsem si, do jak bezvýchodné situace jsem se dostal. Rozhodl jsem se, že Lítačku oželím. Nicméně, jezdit načerno by byl příliš velký risk a neuchýlil bych se k tomu ani po stránce morální. Rozhodl jsem se tedy nakupovat jednorázové SMS vstupenky za 24 korun.

Lítačka mi měla vypršet 6. února, a tak jsem si spočetl, že za cesty do práce a z práce dám 336 korun, které zaplatím až při další platbě za paušál. Do dalšího měsíce jsem si tak už v polovině toho současného předem vyrobil slušný dluh. Nicméně, zvýšil se mi díky tomu rozpočet na den na 58 korun a 50 haléřů. A to se dá.

Na konci přišel opravdu minimální život

V závěrečné polovině experimentu jsem doplatil na počáteční „rozhazování“. Snížil jsem rozmanitost jídelníčku na minimum. Zkonzumoval jsem tolik těstovin a instantních polévek jako nikdy předtím a některá jídla jsem si úmyslně navařil ve velkém, abych z nich mohl žít ještě dva dny poté.

Začala na mě doléhat únava, spánková deprivace a sociální izolace. Nebylo příjemné usínat s myšlenkou, že druhý den budu jíst to samé a nebudu se moci nijak socializovat, protože na to prostě nemám. Tak nízký rozpočet člověku leží v hlavě a tíží ho jako kámen. 

Přese všechnu snahu mi po třetím týdnu zbývalo 324 korun. Navíc jsem měl na poslední týden domluvený další rozhovor a tušil jsem, že na něj půjde minimálně stokoruna ze zbývajícího rozpočtu. Suroviny v ledničce mi docházely a uvědomoval jsem si, že za 32 korun na den se neuživím tak, abych měl alespoň energii do práce.

Kde ale vzít peníze před výplatou, které dostanu hned na ruku? Přidal jsem se do všech velkých facebookových stránek, kde si lidé navzájem nabízejí brigády. Ale příliš jsem neuspěl. Vše bylo buď dlouhodobějšího charakteru, nebo až po patnáctém únoru.

Rozhodl jsem se tedy, že nejlepší bude darovat krevní plazmu. Nejenže tím pomohu, ale navíc dostanu jako náhradu 600 korun, se kterými se už dá vyžít. Jenže pět dní před koncem pokusu na mě dolehl nedostatek potravy bohaté na vitaminy a onemocněl jsem. To moje rozhodnutí nabouralo, a tak jsem sklouzl k přemýšlení o půjčce.

Stačilo mi jen pár stovek, a tak přišla na řadu úvaha o krátkodobé půjčce. Po prostudování podmínek nebankovních společností jsem ji raději zavrhl. Přemýšlel jsem i o zastavení starého mobilu, ale nakonec jsem se rozhodl k roky prověřené metodě a prostě jsem si půjčil od kolegy 500 korun.

S touto půjčkou jsem nakonec vyžil až do posledního dne, který jsem oslavil z postele. Na účtu mi zbylo 33,96 koruny, v hotovosti 8 korun. Do dalšího měsíce na minimálně mzdě bych tím pádem vstoupil s deficitem o výši 794 korun.

Osamělost a finanční břímě v zádech

Během měsíce na minimální mzdě v Praze jsem nepociťoval jen neustálé finanční břemeno, ale i sociální izolovanost. S tak nízkým rozpočtem jsem se musel rozloučit se všemi oblíbenými kulturními aktivitami od návštěvy kin, divadel, koncertů, ale i hospod.

A zatímco mí přátelé neustále někam vyráželi, já musel zůstávat doma. Připojit jsem se mohl jen na procházky, domácí posezení nebo společné sledování filmu. I tak jsem ale pociťoval odcizení, neboť jsem si nemohl dovolit donést žádnou pozornost nebo příliš utrácet za pití. 

Běžný měsíc (nalevo) vs. měsíc na minimální mzdě (napravo)

Abych si svůj pocit větší izolace a uzavřenosti potvrdil, srovnal jsem míru svého života „online“ s předchozím měsícem. Začal jsem u filmů a seriálů, jejichž zhlédnutí si zapisuji do účtu na ČSFD, takže jsme měl veškerá data po ruce. Vyšlo mi, že jsem během měsíce na minimálce strávil u filmového a televizního programu o 9 a 3/4 hodiny více než měsíc předtím.

Stejně tak jsem to měl i s telefonem. Podle aplikace Screen Time jsem na něj strávil o téměř 12 hodin více než v předcházejícím měsíci. O mém neaktivním životě na minimální mzdě svědčí i aplikace na měření pohybu, podle níž jsem nachodil o 17 kilometrů méně než měsíc předtím. 

Poučení a zamyšlení na závěr

Měsíc na minimální mzdě v našem hlavním městě byl pro mě zkouškou. Hned na začátku jsem si ověřil, že na běžných potravinách se nedá žít a je třeba nakupovat buďto ve slevě nebo v obchodech s levnějším sortimentem.

Udělal jsem řadu chyb, když jsem na začátku zbytečně utrácel a později musel tuto ztrátu dohánět. Můj experiment byl samozřejmě ovlivněn tím, že jsem zůstal ve svém bytě a nešel třeba na ubytovnu, v níž se v Praze ubytuješ zhruba za 3 tisíce měsíčně. Měl bych hned dvojnásobný rozpočet.

Hlavou mi ale nepřestávala vrtat teoretická situace, kdy bych musel uhradit nějaký větší výdaj. Pokud by se mi rozbila pračka, potřeboval bych si koupit nové boty nebo bych třeba dostal pokutu, neměl bych kam sáhnout. S rozpočtem 109 korun na den by mě rozbitá pračka naprosto zruinovala. A pokud by mi došli přátelé na půjčování, musel bych sáhnout na nebankovní úvěr, což je velmi vratká stezka.

Nicméně, pokud bych měl odpovědět na otázku, zda se dá žít v Praze na minimálně mzdě, tak odpověď bude ano. Musel bych ale bydlet na ubytovně nebo s větším množstvím spolubydlících. Bylo by třeba výrazně omezit kulturní složku života a kupovat si méně zdravé, levnější potraviny. Klíčová by byla střídmost. Šetřit na nenadále výdaje a odkládat si stranou co to jen jde, abych nespadl do dluhové pasti. Sám jsem se tam začal po jediném měsíci propadat.

V menších městech, ale třeba i v Brně, by člověk s minimální mzdou vyžil daleko lépe. Především kvůli přemrštěné ceně nájmů v Praze, ale i kvůli dražším nákladům na živobytí. A jak se se situací v Praze poprat, pokud je zde člověk fixován na minimální mzdě? Velice složitě.

Diskutabilní jsou i politické kroky. Razantní zvýšení minimální mzdy by mohlo být kontraproduktivní a posunout takto placené zaměstnance do šedé ekonomiky. Hranice minimální mzdy není problém sám o sobě.

Pokud chceme i nejhůře placeným lidem přinést důstojné životní podmínky, měli bychom řešit exekuční hydru a drasticky narůstající ceny bydlení. V těchto oblastech patříme na poslední příčky v Evropě a znesnadňují život nejen lidem na minimální mzdě, ale nám všem.