Byl jsem ve spermobance. Kolik se dá vydělat darováním spermií a jak to probíhá?

Nikdy nevíš, v jaké situaci jednou skončíš a možná jednou opravdu budeš nutně potřebovat vědět, zda z tvých pohlavních buněk vznikl život, a pokud ano, co dělá, zda má šťastný život a vše, co potřebuje. Zda vznikne úspěšný mladý člověk, nebo osoba na okraji společnosti. Tyto myšlenky mě tížily několik týdnů.

Nad konceptem článku jsme v redakci týdny přemýšleli, než jsme se po mnoha proměnách shodli na následující formě. Jak se později dočteš, usoudili jsme, že dárcovství je dobrý skutek, ale pouze pro morálně silné jedince v pokročilém věku a se životními zkušenostmi, kteří mají přehled, jak se jejich život bude v příštích letech vyvíjet.

Pokud se na to podíváme z velmi nemorálního hlediska, lidské tělo se dá legálními cestami slušně rozdat a některé jeho součásti i za peníze. Darují se jeho různé produkty – krevní plazma, samotná krev, ale dokonce také pohlavní buňky.

Pohlavní buňky slouží pro jednotlivce či páry, které z fyziologického hlediska nejsou uzpůsobeny mít vlastní děti, nejčastěji kvůli neplodnosti jednoho z partnerů nebo nedostatečné kvalitě pohlavních buněk.

Oocyty i spermie přicházejí od anonymních dárců, kteří za darování dostávají finanční odměnu. Žádný příjemce neví, kdo je dárcem a dítě nikdy nezjistí, kdo je jeho otcem. Pohlavní buňky se zmrazí a následně jsou k dispozici zájemcům za desetitisíce korun. Podobný byznys funguje i v Česku. Rozhodli jsme ho prozkoumat a zažít cestu, kterou si projde každý dárce spermií.

Pokud o něčem podobném uvažuješ, polož si nejprve tyto otázky:

• Jsi připravený mít dítě, které nikdy nepotkáš?
• Jsi připravený reagovat na to, že se tě dítě pokusí vyhledat (například pomocí budoucích technologií)?
• Jsi připravený říct o tom svým nejbližším?
• Bude tvůj život do smrti natolik stabilní, aby tě darování spermií později morálně či mentálně nedoběhlo a nezpůsobilo ti újmu na psychickém zdraví?
• Jsi v pořádku s tím, že pomůžeš zplození dítěte, které nikdy nepozná biologického otce?
• Jsi v pořádku s tím, že pomůžeš zplodit dítě, nad kterým nebudeš mít jakoukoliv kontrolu? Kdykoliv ho budeš moci potkat na ulici a nevědět o tom.
• Jsi stoprocentně vyrovnaný s tím, že tě myšlenky na dárcovství mohou napadat při každém pohledu na kočárek nebo batole?

Pokud na tyto nedokážeš jednoznačně odpovědět, přečti si například eticko-psychologické studie na toto téma – první, druhá

Úvodní telefonát plný napětí

Hovorově jim říkáme „spermobanky“, ve skutečnosti však jde o moderní centra pro asistovanou reprodukci a gynekologické a urologické služby. O darování spermií jsem moc nevěděl, a protože je třeba nuceně pozitivní texty na webech klinik brát s rezervou, vydal jsem se raději hledat zážitky lidí či rozhovory s lékaři.

Jeden takový jsem našel na bulvárním deníku, kde se tvrdilo, že celé testování trvá přibližně 2–3 měsíce, než se určí, že je dárce v pořádku. Byl jsem proto mile překvapen, když mi hodná teta v telefonu řekla, že budu za hodinu hotový.

Do spermobanky se netelefonuje snadno. Kliniky však mají velmi velký zájem na tom, aby darování proběhlo úspěšně. Určitě se tak setkáš s velmi milou a povzbuzující odezvou, která ti odpoví na všechny otázky.

Něco pro každou kategorii

Byl jsem pořádně vystrašený

Paní v telefonu mě ujistila, že bude všechno v pořádku. Očekával jsem, že nejprve proběhnou krevní a močové testy, o kterých se psalo všude na internetu, byl jsem však vyveden z omylu. Odběr vzorku spermií má být na programu jako první. Pak se otestují, a pokud budou zdravé, přistoupí se ke krevním a močovým testům.

To mi udělalo čáru přes rozpočet, dva týdny jsem se totiž mentálně připravoval na to, jak se sám v kabince psychicky opustím nad tím, co vlastně jdu udělat a zda to je skutečně dobrý nápad.

V každém případě, dostal jsem termín. Ještě třikrát se vyspím a v 7:00 mám být na místě. Cestovní náklady prý proplatí, i když je klinika shodou okolností 5 minut od mého bytu. Paní z kliniky mi nezapomněla zdůraznit, abych se tři dny předtím zdržel sexu.

Co se mnou dělali ve spermobance?

Spermobanky, neboli reprodukční centra, jsou v podstatě jen dlouhé nemocniční chodby s ordinacemi po stranách. V jedněch dveřích je gynekologie, v dalších urologie a do dalších jsem šel já. A tam to začalo být pořádně dobrodružné.

Paní na recepci se zeptala, jestli tu už byla moje partnerka. Prý je běžné, že sem muži chodí spolu se ženami, aby se jejich sperma dostalo právě k nim, rovnou v ten den. V čekárně sedí asi deset žen a včetně mě jen tři muži.

Po podepsání souhlasu se zpracováním osobních údajů jsem dostal kartičku s pořadovým číslem. Téměř hned přišel lékař a zavolal si pána s nižším pořadovým číslem. Já jsem poslední.

Chtěl jsem jít na WC. Recepční mě zastavila, prý to není dobrý nápad. V čekárně zatím čtu časopisy čtvrté jakosti a gynekologické letáčky. Všude jsou tu podivné abstraktní obrazy, kam si moje představivost dosazuje pohlavní orgány. Asi mi hrabe.

Zavolali moje číslo. Obrovský stres. Projít chodbou plnou lidí, kteří vědí, že právě jdu přemístit svůj genetický materiál do plastové nádobky, bylo zničující.

Polské porno bylo příšerné

Polské porno, časopisy a plastová nádobka

Lékař se zeptal, proč chci darovat. Prý pokud chci, mohu za 100 eur odevzdat vzorek každý měsíc, ale vždy je třeba jednou za půl roku chodit na testy. Pokaždé je třeba podepsat papír o tom, že „to“ je opravdu moje.

Dostal jsem návleky na boty, do rukou plastovou nádobku a lékař mi ukázal tajemnou místnost. Prý se mám zamknout a přečíst si manuál k odběru spermií. Nemá to být ústy, z čehož usuzuji, že přítomnost partnerek asi není ojedinělá.

V masturbační místnosti (název jsem si nevymyslel) je příjemné přítmí, hraje tam ambientní hudba, ale ve finále to celé působí spíše znepokojivě než povzbudivě.

Nechybí televize s asi patnácti polskými pornofilmy či časopisy všech kategorií, které mě jen utvrdily ve faktu, že Česko je světová pornovelmoc. Tolik kreativity by fotografům a modelkám záviděly i reklamní agentury. Playboy však ani jeden.

Všichni mi říkali, že narazím na zalepené stránky časopisů, které se tak často nekontrolují, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Čisté byly i stěny či křeslo. Všechno de facto působilo hygienicky, než jsem se zhnusením objevil koš plný použitých kapesníků. Nos se tím zřejmě neutíral.

Žádné oleje či Pornhub Premium se nekonaly, pouze televize s pár filmy, časopisy a heslo na Wi-Fi, kdyby ti výchozí nabídka nevyhovovala. Celý proces máš zvládnout na kožené sedačce, ale nedalo se na ní ani pohodlně vyvalit, ani si lehnout.

Necítím se komfortně popisovat zážitek, tak jen uvedu, že to bylo dost těžké a spíše boj než radost. Dané prostředí a pocit, že je to povinnost, opravdu nejsou příjemné podněty a nepomohla ani třídenní abstinence od pohlavního styku.

Nádobku jsem odevzdal, prý mám hodinu čekat a pít hodně vody. Na řadu totiž přijdou močové a krevní testy.

Dárcem jsem se nakonec nestal

Samozřejmě, na Slovensku tě budou testovat na pohlavní choroby a řešeny budou například i tělesné anomálie. Většina spermobank se ptá na rodinné zázemí či talenty, ale v USA budeš vypisovat 25stránkový dotazník a vše probíhá mnohem podrobněji.

Rovněž se vyžaduje, abys chodil každý týden – slovenské spermobanky tě k odevzdání připustí maximálně jednou za měsíc.

Nejenže uděláš dobrý skutek a dostaneš zaplaceno, ale také získáš informace o potenciálních pohlavních chorobách či o kvalitě tvého genetického materiálu. V mém případě to byly papíry, kde jsem zjistil například pH nebo to, že jsem normozoospermický, tedy v rámci vhodných parametrů.

Jelikož však celý proces nakonec k dárcovství po pozdější dohodě nesměřoval, nebyl mi vytvořen ani profil dárce pro potenciální zájemce. Pokud by vše pokračovalo dál, podepsal bych další papír a vzorek by šel na 6 měsíců do tekutého dusíku. Po půl roce bych se musel znovu otestovat a spermie by byly k dispozici.

 

Těžké peníze

Za první darování jsem mohl dostat rovných 100 eur. Za překonání prvotních morálních dilemat to není mnoho, ale každý měsíc bych hypoteticky mohl dostat další stovku.

Za deset návštěv 1 000 eur. Spermobanky však častokrát limitují počet odběrů, které jsou následně i zbytečné. Z deseti vhodných vzorků může vzniknout i padesát dětí a tím pádem je uspokojen každý potenciální zájemce.

Poprvé jsem pobyl na klinice déle, ale v dalších případech netřeba opakovat močové a krevní testy, kvůli kterým jsem hodinu čekal. Pokud strávený čas sečteme, představuji si, že 1 000 eur můžu získat za 8 hodin „práce“ i s čekáním, tedy za jeden pracovní den, akorát v rozmezí deseti měsíců.

Pokud nemáš s darováním vnitřní problém, peněz to není málo, pokud dárce daruje opakovaně. A po čase určitě upadne i nekomfort ze strefování se do plastové nádoby.