REFRESHER dívka Léna Brauner: Malovala jsem i svojí krví, zlaté zuby jsem chtěla už před deseti lety

Malířka, tatérka, ilustrátorka a zpěvačka Léna Brauner vystupuje ze zažitých škatulek umělce, a přesto (nebo možná právě proto) se těší nebývalému zájmu zejména uživatelů sociálních sítí. Na Instagramu ji sleduje přes 50 tisíc lidí, její malby jsou beznadějně vyprodané a nezdá se, že by se hodlala někdy zastavit. Momentálně začíná tetovat a pracuje na svém debutovém albu. 

K tomu se stíhá starat o pětiletou dceru Jasmínu a chodit se bavit. O svých malbách, které vznikají v noci, o svém prvním albu a vztahu k českému rapu si s námi popovídala ve svém ateliéru, kde zároveň zapózovala našemu fotografovi Filipu Porebovi.

Na konci loňského roku jsi v rozhovoru pro ČTK řekla, že nemáš ráda nálepku umělce a že by ses sama nepředstavila jako malířka. Čím tedy jsi?

Já od té doby přečetla jednu knížku, ve který je slovo umělec hrozně zajímavě popsaný. Ten pojem se nemusí vztahovat na vystudovaný školy, ale jde o útlocit, který člověk má. Mně vadí nálepka, kterou to slovo má. Ale teď mám už jiný názor než předtím a pojem umělec pro mě pokrývá veškerý know-how, ať jsi v jakémkoli oboru. A „umělec“ v tuhle chvíli hezky zaobalí všechny činnosti, kterým se věnuji, ať je to šití oblečení, tetování, vaření, cokoliv.

Kdy jsi začala malovat?

Jako dítě jsem byla grafoman. Pořád jsem kreslila a malovala. Byla to pro mě terapie z hodně špatných nočních můr. Odděluji období, kdy jsem neustále malovala a kdy jsem si začala vydělávat prodejem obrázků. To mi bylo nějakých šestnáct let. 

Proč pro tebe malování znamenalo terapii?

Byly to automatické kresby a taky výjevy z těch snů. S mámou jsme je pálily na velkém ohni. Byla to taková příjemná rituální očista.

Jaké jsi jinak měla dětství?

Máme rodinný dům v odlehlé části vesnice, který je obklopený lesem, kde jsem trávila většinu času. Měla jsem traumata a stresy ze školy, ale jinak jsem byla spokojená. V pubertě mi začalo chybět, že nemám vůbec žádný kamarády. To se změnilo, když jsem od druhého stupně začala dojíždět na školu do Prahy. 

Ty jsi vždy chtěla dělat něco s malířstvím?

Ne. A to platí doteď. Podařil se mi z toho udělat dobrej biz, ale kdybych malovala jen za účelem prodeje, tak by se to neprodávalo, protože by tam chybělo něco, co tam v tuhle chvíli podle mého je. Akorát už to dělám deset let, tak mě chytají roupy i do jiných oborů. Teď následuje hudba, do toho tetování a je vlastně úplně jedno, co budu dělat, protože nejdůležitější je, abych vycházela z toho, jestli jsem šťastná v přítomném okamžiku. Jestli budu za pět let malovat, nebo ne, je mi úplně šumák, ale budu dělat něco, co mě uživí, a zároveň mě to bude bavit.

Jaké jsou tvoje zdroje inspirace?Inspirace může přijít z čehokoli. Jsem po hodně dlouhý době singl, a tak jsem poslední dobou party člověk. Mám střídavou péči, takže jsem týden máma, trávím čas s dcerou a strašně mě to baví. Vůbec nepracuju. Ty další týdny u mě začíná nekončící party nebo nonstop práce. Teď je to spíš práce, protože vydělávám na rekonstrukci bytu a chci si na vlastní náklad vydat album. 

Prozradíš, kolik stojí tvé obrazy?

Jasně. Malá zarámovaná kresba v rozměrech 20 na 14 čísel je tak za 4 a půl tisíce. U větších formátů jsme na 5 korunách za centimetr čtvereční. Malba v rozměrech 150 na 100 se tak motá kolem 60 až 80 tisíc. V tuhle chvíli nejdražší obraz, který bychom tady v ateliéru našli, je za 120 tisíc, protože jde o formát 220 na 180. V průměru prodávám obrazy za 60 tisíc. Jejich hodnota stoupá skoro o deset tisíc každý rok.

Kdo si tvé obrazy nejčastěji kupuje?

Chlapi, kteří chtějí potěšit své partnerky. Občas jsou to obrazy pro milenky, občas pro manželky, které jej chtějí už tři roky. Je vtipný, že jednám hlavně s chlapama, když na mém Instagramu jde jasně vidět, že 85 % sledujících jsou ženy.

Je někdo, u koho bys svůj obraz na zdi nechtěla?

Ano, existují lidi, kterým bych neprodala obraz. Třeba z politické sféry. 

Maluješ zvláštními věcmi, jako je čokoláda a jehličí. Čím nejzvláštnějším jsi malovala?

Ve výsledku není divné nic. Při natáčení dvanáctihodinové show pro Mall TV jsem se řízla, a jelikož jsem byla opilá, tak jsem měla krásně řídkou krev. Tak jsem udělala rozsáhlej portrét po celý kuchyňský lince. Používala jsem i vlasy, vajíčka nebo zvířecí chlupy. Podle mě mám nějakou obsesivní poruchu, protože když vidím něco rozsypanýho, tak mám chuť to vizuálně přetvořit. Ať už jde o popel z cigár nebo vypálený sirky.

Tahle díla, která se hned smyjí či smetou, mají vystihovat přítomný okamžik?

Ano. Je to taková moje revolta vůči materiálnímu světu. Baví mě to, že se patlám v čokoládovým zbytku v cukrárně, vyfotím to instáč a pak přijde číšník, ani si toho nevšimne a rovnou na to naskládá talíře.

Jak to máš s ekologií ve své tvorbě?

Teď jsem udělala tři obrazy na Mánes, který jsou z vajíček, z vyjetý kávy z kaváren, který mám ráda, a z vlasů lidí, který neznám. Vajíčka byla z volného chovu, protože jsem ekomaniak a aktivista. Do lidí to ale nešiju rovnou. Dělám to tak podprahově. Pod jedním z těch obrazů byla petice proti chovu slepic v klecích místo názvu toho obrazu. Za tři dny, co ta výstava trvala, se tam protočily tak dva, maximálně tři tisíce lidí a fakt to podepisovali. Ale kdybych to sdílela na stories jako obránce zvířat, tak se na to vyserou.

Záleží ti na tom, co po tobě zůstane?

Je mi to úplně jedno. Za A: planeta jde nenávratně do háje. A za B: bylo by hrozně zajímavý ustrnout v tom, že maluju s pocitem, že tady po sobě chci zanechat odkaz. Já mám hodně udržitelný styl života, můj merch je zatím osekaný jen na plakáty, který jsou na recyklovaným papíře, teď přibude upcycle merch. Když by po mě neštěkl po smrti pes, tak je mi to úplně jedno, protože si to sakra užívám teď. Mám pocit, že by mi o to mělo jít kvůli dceři, ale myslím si, že by pro ni bylo mnohem jednodušší, kdyby po sobě matka nenechala žádný stopy, aby neměla takový to rodinný zatížení.

Máš nějaké rituály?

Jo. Největší rituál je střídavá péče. To je jediná pravidelnost v mém životě.  Rituály mám ráda, ale nemám ráda tradice. 

Jaké máš rituály u malování?

Kouřím. Třeba osm let vkuse jsem si pouštěla všechny díly Harryho Pottera v angličtině pořád dokola. Teď, jak jsem singl a už v sobě nic nepotlačuji, jsem upřednostnila rap.

Projevila se ta změna i v malování, nebo je to jen taková kulisa?

Já se musím dostat během malování do úplného transu. Sedím před bílým plátnem, a dokud nemám vypnutou hlavu, tak nemůžu malovat. Tenhle proces v hodně dobrém případě zabere 10 minut, v tom extrémním třeba 6 hodin. Já nevymýšlím obrazy tak, že bych si dopředu dělala skicy, mám to na freehand. Pouštím si třeba jednu písničku do smyčky, čímž si vypláchnu mozek, což mě nahodí do moodu malování.

Jak velkou roli mají sociální sítě v tom, že jsi teď známá?

Klíčovou. Ale když jsem začala malovat a měla jsem první výstavy, tak sociální sítě ještě nebyly v hypu jako teď. Tak jsem nosila liščí ocas a dělala jsem kolem sebe velký halo, aby pak na tu vernisáž přišlo co nejvíce lidí. A dařilo se to. Na moji první vernisáž přišlo něco kolem 200 lidí. Pro mileniály to možná bude znít jako totální sci-fi, ale ty si můžeš vytvořit sociální síť bez sociální sítě. Jednou jsem rozdávala malý kartičky, kde bylo napsané jen místo a čas a nebylo tam ani napsané, že jde o výstavu. Sociální sítě mě baví, nevydělávají mi přímo, ale tím způsobem, že lidi pak chtějí mít ode mě něco doma.

Jak řešíš autorství?

Co se týče vykrádání nebo kopírování, tak mě zatím nikdo neokopíroval tak, že bych si řekla, že to je lepší než to, co jsem udělala já, takže dobrý.

Co zahraničí, směřuješ tam? Měla jsi výstavy v Londýně, Berlíně, Marseille…

To byly výstavy, který by teď vypadaly úplně jinak. Zní to skvěle v médiích, ale ty výstavy byly totálně v punku. Ten New York byl trochu větší, ale jinak to bylo víceméně o pouličních ušmudlaných výstavách s nějakýma stencilama. V té době jsem ještě byla náctiletá, byl to pro mě hodně divokej věk. Vždycky jsem někam přiletěla a malovala, než jsem si nevydělala na další jednosměrnou letenku. To jsou moje super výstavy v zahraničí. 

Takže hodně cestuješ?

Když mi bylo mezi 16 a 19, tak jo. Teď jsem po deseti letech single, respektive jedu polyamori, takže single vlastně nejsem, ale mám těch partnerů a partnerek hodně a nevážeme se na sebe. Jde o to, že když máš vztah, tak trávíš s tím druhým všechen volný čas. Teď jsem nevázaná a svobodná, takže můžu začít zase cestovat a přestat odmítat nabídky výstav v zahraničí. 

Takže máš ambici s tím jít do zahraničí?

Hurá na Evropu! Pořídím si mapu a budu tam dávat vlaječky, kam Léna Brauner expanduje. A první bude Slovensko, kam zhruba za měsíc budeme posílat plakáty. Takže jo, proč ne. A trošku doufám, že to prokopne to album, který je celý v angličtině. S takovýmahle vyhlídkama už vyšlo hodně alb a všichni ti řeknou, že se nedá z České republiky dostat s hudbou ven. Ale taky mi všichni říkali, když jsem se rozhodla, že kvůli systému nebudu dělat maturitu, že se nikdy neuživím malováním. Here we go. Moje velký přání je být big in Japan a třeba Korea.

Kdy to album vyjde a jaký to bude žánr?

Ráda říkám, že vyjde, až se mi bude chtít, ale podle mojí víc racionální stránky to bude, až si na to vydělám. V tuhle chvíli je to o mém hodně špatném time managementu, kdy se nám protáhla výroba alba na rok a půl. Takže ty první songy už jsou hodně starý a už mě vlastně ani nebaví, protože už jsem je hodněkrát slyšela. Žánrově to je elektro, je to temný a je tam velký kontrast hard bassu, do kterýho je můj jemnej holčičí hlas. V tuhle chvíli už máme 20 songů, takže asi nevyjde jedno album, ale rovnou dvě. Proč nemít dvě debutový alba. Je to sice nonsens, ale já miluju oxymórony a paradox.

Co posloucháš, když jdeš ven?

Třeba teď jsem si oblíbila dvě písničky od Otto von Schiracha, Tipo Tropical je skvělej song,  a ještě La Plancha, to si posledních 14 dní jedu vkuse. Prokládám to většinou rapem. 

A jaký vztah máš k českému rapu?

Mě zpátky do poslouchání rapu hodilo album Zhora vpadá všechno líp od Yzomandiase. Kdybys mi řekl jakoukoli písničku z toho alba, tak ti k tomu odvyprávím celý bars. Pak jsem začala poslouchat i další český a slovenský interprety a přišla jsem tomu na chuť. Ve chvíli, kdy rap pokročil do toho, že se tam začalo přidávat „škrrr“, tak mě to začalo znova bavit. 

Viděl jsem, že Jasmína nosí kulicha Milion+. Posloucháte rap spolu?

Dřív to bylo snesitelnější, protože ještě neuměla moc mluvit, a když rapovala ty bars, tak to bylo hrozně roztomilý, ale ve chvíli, kdy teď zazpívá pětiletý dítě v tramvaji „čubko, vykuř mi banana“, tak už to tak vtipný není. Má Milion+ playlist, ve kterém má písničky, které jsou podle mě košer. Pak tam má i rapery, kteří zpívají o ještě daleko horších věcech, ale v angličtině. Poslouchá i Tommyho Cashe.

Koho kromě Milion+ posloucháš na české scéně?

Teď jsem si jela pár songů od Maniaka. Před těmi deseti lety jsem jela i Toxxxe a PSH. Teď už se mi to upřednostnilo novýma mladíkama. Smacka taky poslouchám. Lvcas Dope mě bavil, když byl ještě s Milion+, teď je to na mě už moc sladký. Ještě od Senseye mám pár oblíbených, ale daleko radši ho mám v osobním životě. Jsme podobný hovada.

Ty zlaté grillz souvisí s tím rapovým obdobím, které teď máš?

Crunk byl už před těma 10 lety, kdy jsem to sledovala. A tehdy to pro mě bylo takové skryté perverzní přáníčko. Pak se dostaneš do produktivního věku, vyděláváš na existenci, platíš všechno od nájmu přes elektřinu, plyn po daně a úplně ti to zavane všechna pubescentní přání. Přišlo to s tím svobodným obdobím, kdy jsem si řekla, že je čas si splnit svá sebešílenější přání. Takže mám 9 zlatých zubů. Baví mě provokovat. Grillz jsou prostě šperk, který si nedáš na uši nebo na krk, ale na zuby, což mi přijde hrozně cool.

A kam grillz nosíš?

Špičáky nosím normálně i přes den. Jasmína má jeden zlatej špičák na prvních zubech, takže je nosíme spolu. A dolních sedm je v těch karátech celkem těžký a mluvíš s tím trošku jako dement. Je těžký s tím vyslovovat sykavky, ale dá se to naučit. Beru si je na koncerty, party nebo na focení. Je to jako když máš super boty, které by sis nebral na každodenní nošení, ale vezmeš si je na výjimečnou situaci.

Studovala jsi waldorfské lyceum. V čem je jiné než klasické školy?

Je to ideální škola pro člověka, který neví, co chce dělat. Waldorf jsou i školky, základky a teď nově i gymply. Když jsi na základce, dostaneš na začátku školního roku semínko a to máš přes rok vyklíčit. Staráš se o něj, zalíváš ho a na konci roku se z obilí, které vyroste všem dětem ve třídě, upeče chleba. Protože nejdřív musíš pochopit ten absolutní základ, abys mohl pochopit, v jaký výsledek to vzejde.

Při studiu waldorfského lycea máš rok rozdělený na epochy. Když máš třeba epochu nekonečno, tak první dvě hodiny každé ráno řešíte nekonečno s člověkem, který se na to specializuje. Pak máš češtinu, kde se bavíte o tom, kdo psal o nekonečnu, v matice počítáte nekonečno, na výtvarce malujete nekonečno a tak dále.

Waldorf je super volba pro každýho patnáctiletýho člověka, který neví, co dělat, a nechce jít na gympl nebo jinou konzervativně smýšlející instituci, která systematizuje mozky. Strávila jsem tam pár let, ale dali mi až moc dobrou povinnou četbu na to, abych pokračovala v něčem, co mě ve výsledku moc nebaví. Jeden čtvrtek po škole jsem šla přes Opatov s cígem a řekla jsem si, že už tam nikdy nepůjdu. A už jsem tam nikdy nešla.

Co potom?

Pak jsem chodila chvíli na soukromou střední, kde jsem měla individuální plán. Když mi ho zrušili, šla jsem za ředitelkou školy a dala jsem jí patnáctiminutový monolog o tom, jak nesouhlasím se školním systémem. Ta mi potom řekla: „Já se omlouvám, já jsem nic neslyšela. Takže, kdy děláte tu maturitu?“ A tak jsem podplatila školníka a ten samý večer vykradla školu. Vzala jsem si svoje plátna, protože před nástupem na studium podepisuješ, že všechna tvá díla vzniklá na půdě školy propadají škole. Nepropadla. Do 14 dní byla výstava, kde se všechno prodalo. 

Od kolika let jsi nezávislá?

Od šestnácti. Rodiče se mi snažili tak trochu pomáhat, ale jsem hodně tvrdohlavá, takže jsem se snažila od nich žádné peníze nebrat. Zkusila jsem i pár brigád, ale to vůbec nemělo cenu. Když jsem vydělala dostatečný množství peněz, tak jsem šla třeba do Savoye na večeři a takhle to vypadalo se všema brigádama, který jsem měla v -nácti. Dělala jsem třeba v tiskárně na trička a vydržela jsem tam týden. Teď jsem tady bydlela šest měsíců bez záchodu a kuchyně a pak jsem si koupila grillz. Žiju v extrémech.

Jaký na tebe má názor odborná umělecká veřejnost, když nemáš vzdělání?

Ty mě v lásce moc nemaj. Možná proto, že nemám školu a jsem bez ní úspěšná. Já jsem prostě Léna Brauner. Je to hodně specifická nálepka. Myslím si, že jestli spadám do nějaký škatule, tak možná s Pastou, možná taky s Musou. Maniak mi jednou řekl, že jsem vlastně raper v malířství.