Cenu za nejdebilnější matku roku získává Vera Farmiga a její postava vědkyně Monarchu.
MonsterVerse započal v roce 2014, kdy dorazila nová verze slavné Godzilly. Sice slušně vydělala, kritiky a diváky však rozdělila na dva tábory. Jedni byli spokojeni s vyzněním filmu, příběhem a také akcí, jiní však doufali v akčnější sekvence a více soubojů monster (které nebyly příliš přehledné). Jednička byla konzistentní a věděla, co chce divákovi prodat, i když se to nelíbilo každému.
Dvojka se vydává jemně odlišným směrem, i když stále úplně neposlouchá diváky. K tomu se ještě dostaneme. Děj začíná 5 let po událostech předešlé části, kdy poznáváme vědkyni Emmu (Vera Farmiga) a její dceru Maddie (Millie Bobby Brown). Ti žijí u jedné ze základen Monarchu, která objevila dalšího mýtického tvora.
Už od prvních minut je jasné, že Emma bude značně dementní postavou a ještě horší matkou. Své jediné dítě bez váhání vezme za obrovským monstrem pro experimentální testování jeho ovládání skrz počítač v kufříku. Co se může pokazit, že? Pokazí se všechno, Kaiju uniká a Emma je společně s její dcerou unesena.
Monarchu však v první řadě chybí přístroj, který dokáže komunikovat a zčásti ovládat Kaiju. Vyhledá proto Marka Russella, otce a bývalého manžela hlavních hrdinek. Spolu se vydávají hledat unesené dívky a zároveň přitom předejít konci tohoto světa, který spustila tajemná organizace s ještě tajemnějšími zdroji pro své operace (asi ji sponzorují znudění miliardáři).
Odhaluje se 5 let nezvěstná Godzilla, nová monstra včetně Mothry či Rodana a v neposlední řadě i King Chidorah, nová Alfa, ze které jde strach. Snímek má od začátku velmi slušné tempo. Nehrozí, že by ses u jeho sledování nudil. Bohužel, párkrát se plácneš po čele, protože Michael Dougherty se soustředil více na režii, jnež na psaní scénáře. Ten je děravý jako Quicksilver po událostech Age of Ultron.
Na jedné straně tu máme skutečně iritující a hloupé chování a rozhodování postav (které mají být jinak inteligentní). Na straně druhé jsou tu pak momenty, které mě doslova vyhazovaly z děje (scénka, kdy si Emma myslí, že její dcera je v přítomnosti příšery v bezpečí, protože ji jako 13letou přece cvičila k přežití, je nechtěně vtipná). Nereálné taktiky vojenských operací, nesmyslná rozhodnutí vojáků a motivace hrdinů, které nedávají velký smysl.
Godzilla se rozhodla jít cestou Transformerů. Lahodit diváckému oku, ale znetvořit přitom jeho mozek. Jde o velmi nešťastný krok, kdy prakticky nezáleží na tom jak a proč. Divák musí vypnout mozek a nechat se unášet pěknými barevnými obrázky na plátně. Obzvlášť po jedničce to působí jako rána pod pás. Tvůrci totiž obrátili naruby to, co se divákům líbilo, zatímco ani neopravili to, co jim vadilo.
Godzilla: King of the Monsters je tak nesmírně hloupým blockbusterem, který je však pastvou pro oči. Triky jsou excelentní, a tak 100metrové potvory nikdy nepůsobí nereálně. Akce je přehledná v každé scéně a i když se zase všechny střety příšer odehrávají v noci (a většinou v bouři či sněhovém závěji... ach jaj), nebudeš mít problém identifikovat, co se na plátně děje.
Už Kong nám však ukázal, že podobně megalomanské akční sekvence mají skvělou atmosféru i během slunečného dne. Je proto trochu zklamáním, že se Godzilla a její kámoši ukázali jen v nepříliš ideálních vizuálních podmínkách.
Vynahrazují nám to však už jen svou samotnou přítomností na plátně. Jde o gigantická stvoření, která způsobují hrůzu a respekt na míle daleko. I proto mi osobně chybělo více záběrů z pohledu lidí unikajících před jejich terorem. Ze všech je nejsympatičtější zřejmě Maddie. Tu úžasně zahrála mladá Eleven ze Stranger Things.
Místy jsem měl pocit, že herecky je na tom z celého obsazení nejlépe. A to je dost problém, pokud máš k dispozici Veru Farmigu, Kylea Chandlera či Charlese Danca. Trochu mi je líto i O'Shee Jacksona Jr., který dostal jen pár bezvýznamných dialogů a scén. Jeho talent se určitě dal zúročit i lépe.
Kromě blockbusterové akce potěší i rozšiřování mytologie, pár skvělých záběrů a hlavně práce VFX composerů. Ti si dali záležet na každém jednom záběru. Podařil se i design monster (proto je škoda, že sledujeme víceméně jen čtyři ze sedmnácti) a soundtrack od Beary McGrearyho (pracuje i s originálními motivy). Scénám dodává potřebnou gradaci a je důležitou součástí akční složky. Z výše i níže uvedených důvodů nemohu dát Godzille více než šest bodů z deseti.
King of the Monsters je skvělým blockbusterem pro ty, kteří chtějí v kině zažít audiovizuální dobroty v podobě gigantických monster. Dougherty natočil přehledný katastrofický film se skvělým tempem. Chybí mu však emoce, inteligentní a vůbec charismatické postavy, logický děj a silnější herecký projev. A i když je akce přehledná a na plátno se dívá úžasně (stejně jako na skvěle vypadající monstra), každý divák by zřejmě uvítal zapamatovatelnější akční sekvence. Jednoduše scény, které by ho posadily na zadek (a nebyly již v traileru). Takto je ta akce „jen“ skvělá, ale po pár dnech zcela zmzí z hlav.
Pokud hledáš jen akční blockbuster, ve kterém se mezi sebou mlátí obrovská hovada, zajdi do kina a slušně se pobavíš. Pokud však hledáš epický katastrofální film s fantasy prvky, skvělými postavami a příběhem, budeš zklamaný stejně jako já. Stále si však to kino užiješ, protože jde o nadmíru zvládnuté řemeslo. Nikdy nenudí a jako letní popcornovka celkem ujde. Hollywoodští producenti by si z toho však mohli vzít ponaučení. Ani dokonalé CGI nenahradí dobrý příběh, postavy a emoce/napětí.
PS: Je tam i potitulková scéna, ale pokud čekáš jakýkoliv teaser na příští střet Godzilly s Kongem, budeš zklamán.
