Příběh, který napsal sám život.
Místo vysněné dovolené hororový zážitek. Pětičlenná rodina Ševcových z Náchodska uvízla ve Fiatu na polské dálnici a bez peněz čekala na pomoc téměř tři dny. „Když se každý rok žáci ve škole baví, kde byli o prázdninách, naši kluci vždycky odpovídali, že oni zase nikde. Pokaždé nás přitom prosí, že chtějí vidět moře. Letos jsme si řekli, že jim přání splníme, ani manžel ještě u moře nikdy nebyl,“ vypráví pětatřicetiletá Eva Ševcová ze vsi na Náchodsku pro server iDNES.cz.
Cesta na Balt
Manželé nejdřív přemýšleli o zájezdu. „Cestovka ale chce hodně peněz, raději jsme je dali do nových plastových oken a řekli si: V Polsku je přece také moře, tam snad nějak dojedeme, to není tak daleko,“ líčí Eva.
Za třicet tisíc korun koupila rodina na inzerát sedmimístný Fiat Ulysse. „Majitel se zaručil, že je v pořádku, a my neměli důvod mu nevěřit,“ vypráví Eva. Nutno říct, že auto už má něco za sebou včetně popraskaných nárazníků či oprýskaného laku. Přesto však má italský bourák relativně čerstvou technickou kontrolou.
V pátek 10. července rodina vyrazila. Na střechu umístala matrace, do auta vměstnala malou lednici, vařič a hromady jídla a pití. Když navíc Ševcovi dorazili na parkoviště u kempu ve městě Mezizdroje, odmontovali sedačky umístili je na středu. Místo nich pak do auta umístili matrace, polštáře a deky. „Celá dovolená nás vyšla na 2 600 korun, dva tisíce za naftu, šest stovek za pobyt,“ líčí Eva. Pobytem myslí poplatek za parkování na plácku, kde rodina přespávala.
Po pár desítkách najetých kilometrů však uslyšeli silné klepání na motoru. Po sotva 80 ujetých kilometrech tak raději zastavili na beznínce u McDonald’s. Tam vyšlo najevo, že kladka řemenu k alternátoru, který dobíjí baterii, se rozlomila. Podle všeho byla už jednou opravovaná a ostatní řidiči, kteří se k nemocnému motoru seběhli radit, je od další jízdy odrazovali. Dokonce je strašili, že se jim přestanou točit kola, zablokují se a auto poletí.
Eva Ševcová tak zavolala na pojišťovnu a žádala po ní odtah. Věřila, že s tím nebude žádný problém, protože měla připojištění auta do zahraničí. „Jenže jsem se dozvěděla, že pojistka pokrývá jen náklady do 1 500 polských zlotých (9 000 korun) a že zbytek musím doplatit. To ale mělo dělat 35 až 45 tisíc korun. Řekla jsem jim: Kde bych na to vzala? Takové peníze nemám ani doma,“ vypráví. U sebe měli jen 77 zlotých (460 korun), a tak auto stálo.
Navíc se manželům vybily mobily, takže nebyli schopní si zavolat pomoc. Na parkovišti nakonec rodina visela osm hodin. Žádali o pomoc okolní řidiče, ale bez možnosti zaplatit všichni jen krčili rameny. Padla noc. „Říkala jsem, co tady budeme dělat? To tady máme zůstat přes noc? Opuštěni v autě? Rozhodli jsme se, že pojedeme dál, co to dá,“ vzpomíná Eva.
Vyrazili dál. Po pár kilometrech se rozsvítila kontrolka oznamující, že se baterie nedobíjí. Světla začala pohasínat, stejně tak přístroje přestávaly jeden po druhém fungovat. Slabě osvětlené auto jedoucí po dálnici padesátkou záhy upoutalo pozornost policistů. Nařídili zajet na odstavnou plochu a tam cesta Ševcových skončila.
Uvězněni v Polsku
„Věděla jsem, že to je konec,“ vypráví Eva. Byly dvě hodiny ráno, a rodina tak znovu proměnila své auto na „karavan“. „My jsme spali vepředu, děti vzadu. Jenže stejně spát nešlo, furt jsme přemýšleli, co budeme dělat. A tak jen sedíte, brečíte a čumíte z okna,“ dodává Jan.
Ráno ze zoufalství vybalili deky na protilehlou mez. Jan obcházel jedno auto za druhým a ptal se na pomoc. Dokonce oslovoval i cestáře. Marně. „Řekla jsem, že když už tam máme chcípnout, tak si lehneme alespoň ven, protože v autě bylo nesnesitelné horko. Připadala jsem si jako na poušti, pití nebylo, jídlo docházelo,“ vypráví Eva.
Na odpočívadle strávili dva a půl dne. Dokola se odehrávala jedna a tatáž scéna. Když už u auta, které mezitím vyznačili výstražnými trojúhelníky a nápisem „SOS Česká republika“ na střeše, někdo nakonec zastavil, vzápětí odjel, jakmile se rodina zmínila, že drahý odtah si nemohou dovolit. Najednou zastavil muž s polskou poznávací značkou a začal slibovat, že sežene pomoc a postará se, aby se česká rodina dostala z odpočívadla do servisu. Navíc dokonce slíbil, že alarmuje policii i ambasádu.
„Odjel s tím, že se vrátí za patnáct minut, maximálně půl hodiny. Když dvě hodiny nejel, už jsem propadala další bezmoci, brečela jsem. Pak přijel i s policií a odtahovkou,“ líčí Eva. Rodinu vzal do hotelu, kde je místní ubytovali, dali jim jídlo a později řekli, že nemají dál nic řešit a pobyt mají zdarma.
Protože oprava auta měla trvat dva týdny, spojila se rodina přes ambasádu s příbuznými. Eva zavolala své babičcce, ať pošle do Polska peníze přes banku. „Jenže babička o berlích by nedokázala dojít to někam odeslat. Díky ambasádě jsme se spojili s mojí matkou a ta slíbila, že sedne do auta, peníze přiveze a vezme nás zpátky do Čech,“ vypráví Eva.
Ztracená matka u Berlína
Právě v tento moment začala druhá neuvěřitelná část tohoto příběhu. Matka vyrazila podél německo-polských hranic, avšak zhruba v polovině cesty jí vypověděla službu navigace, protože jí v jejím autě pro změnu přestala fungovat elektrická zástrčka a přístroj se vybil. Matka pokračovala podle papírové mapy. „Mělo to trvat pět šest hodin, ale najednou to bylo patnáct a máma nikde. Když jsem jí volala, řekla, že zabloudila a jsou tam kamiony a nápis Berlín. Byla v Německu, vystresovaná a zmatená,“ dodává Eva.
Matka špatně uhnula z dálnice a do Polska přijela až v osm hodin večer. V tu dobu přišel do hotelu za rodinou cizí muž a oznámil jí, že auto se podařilo okamžitě opravit v přepočtu za tři tisíce korun. A že o víc se starat nemají, že to „dobrá duše zaplatila“. V den Janových pětatřicátých narozenin.
Rodina mohla konečně vyrazit zpět do Čech. Na dálnici však mělo auto znovu potíže, když kontrolky několikrát problikly. „Jak jsem ateista, tak jsem se modlila a říkala: ‚Bože, už ne!‘ Dojeli jsme,“ oddychla si Eva. Příští rok se chtějí do polského hotelu vrátit a poděkovat lidem, kteří jim v těžké chvíli pomohli. Jediný problém zbývá, jak na to našetřit peníze. Rodina trpí kvůli dluhům, které mají Eva a Jan z mládí, kdy si napůjčovali zhruba tři sta tisíc korun.
Dluh dnes musejí splácet, Jan pracuje jako kalič ve strojírenské firmě, Eva je v invalidním důchodu a na život celé rodině zbývá měsíčně jen zhruba dvanáct tisíc korun. „Musíme splácet. Když jsme si dluhy nasekali, máme věci oblepené exekutorem, ale na cestu do Polska našetříme,“ říká Eva.
