Nejhrůznější kapitola novodobých dějin stále není uzavřena.
Před 24 lety proběhla v Evropě největší genocida od dob 2. světové války. V červenci 1995 vnikly na území bosenského města Srebrenica jednotky srbských vojáků, kterým velel generál Ratko Mladič. Oblast Srbové uzavřeli a propustili z ní jen ženy a děti. Během následného masakru zemřelo více než osm tisíc mužů a chlapců, přičemž číslo dodnes není konečné.
Hrůzný válečný zločin měl na svědomí nejen mnoho nevinných obětí, ale krvavým písmem se navždy zapsal do novodobé světové historie. Balkánskou společnost zásadně rozdělil a místní, kterých se genocida dotkla, se dodnes s takto brutálním činem nesmířili. Kromě přeživších svědků události hořce litují nizozemští veteráni, kteří spojence tehdy nedokázali ubránit.
- Kdo má na svědomí největší genocidu v Evropě po 2. světové válce;
- čí obrana v tomto případě selhala;
- příběh Fadily Efendic, jedné z přeživších masakru;
- jak probíhala identifikace těl a proč dodnes nebyly identifikovány všechny;
- proč velitel srbské strany vyselektoval muže a chlapce;
- kdo všechno se stal obětí masakru.
Devadesátá léta byla pro Balkán velmi komplikovaná. Jugoslávie se začala rozpadat, vzniklo samostatné Slovinsko, později i Chorvatsko a Černá hora. Existence velkého množství Srbů v těchto zemích však vygradovalo ve vznik vlastního srbského území, následně v konflikty a poté k válce v roce 1991.
Země bývalé Jugoslávie ovládlo násilí a strach z cizích etnik. Zamezit tomu měla až pomoc od OSN, která sem vyslala armádu, jež dostala za úkol vybudovat bezpečné zóny, kde by civilistům zajišťovala pomoc a bezpečí. Vojenská skupina se měla také podílet na odzbrojení nebezpečných, ale obydlených oblastí.
Strach a střelba
Jedním z takových území bylo právě město Srebrenica, pro Srby velmi strategické. Snažili se obyvatele převádět na svoji stranu, manipulovat. Lidé zde žili v hrozivých podmínkách.
To potvrdila i Fadila Efendic, jedna z přeživších masakru. V reportáži pro deník New York Times přiznala, že nikdy nevěřila, že jde o bezpečnou oblast – jak ji Srbové nazývali. Obyvatelé se podle ní snažili udržovat kontakt s tím, co se děje, ale dočkali se pouze propagandy z bělehradského rádia.
„Hovořili o protiútocích ze Srebrenice a o tom, jak byla srbská armáda nucena přijít a bránit lidi. Snažili se ospravedlnit rodiny, které posílaly své děti do boje. Vytvářeli myšlenku, že je potřeba bojovat,“ řekla. Nikdo netušil, co se stane následující den. Báli se.
První hrůzy přišly 6. července 1995, kdy srbské jednotky začaly obléhat město. Armáda NATO jim sice vyhrožovala leteckým útokem, takže postupovaly pomalu, ale když později zajaly třicítku nizozemských vojáků, měly záminku k tomu, aby mohly vyjednávat. Tím si upevnily pozici před dalším bombardováním, které by jejich plán ohrozilo.
O pět dní později na město jednotky zaútočily s cílem naplno se zmocnit enklávy v čele s velitelem bosensko-srbské armády Republiky srbské. Nizozemské jednotky už nestačily hranice města bránit. Strhla se obrovská panika.
„Letouny NATO prolétávaly nad Srebrenicí, ale nekonaly. Nic se nedělo. Zeptala jsem se svého manžela: ‚Na co čekají? Oni nevidí, že lidé panikaří, že se snaží utéct lesem?‘“ vzpomíná Fadila Efendic. Manžel ji tehdy uklidňoval: „Svět to nedovolí.“
Co se dozvíš po odemknutí?
- Co se stalo s rodinou Fadily Efendic;
- v jakých podmínkách uprchlíci přežívali;
- jak se z laskavého velitele srbských vojsk stal nemilosrdný vrah;
- jak probíhal Srebrenický masakr;
- jak dlouho trvalo, než byli aktéři genocidi potrestáni;
- jakou roli měli na masakru Nizozemci.
