Poslední evropská genocida proběhla před 24 lety. Životem za ni zaplatilo 8 tisíc lidí

S dcerou zůstala doma, zatímco se srebreničtí muži spolu s jejím manželem chystali projít kopce skrz srbské linie. „Když jsme se loučili, netušila jsem, že je vidím naposledy,“ vzpomněla si.

Většina žen a dětí prchla do nedaleké vesnice Potočari, do základny vojáků OSN, stejně jako Fadila s dcerou. „Moje dcera a já jsme byly na základně dva dny a dvě noci bez jídla a vody. Neměla jsem hlad, byla mi jen zima, i když byl červenec, třicet stupňů Celsia. Mrzla jsem. Bylo to kvůli strachu,“ řekla. Tísnit se na základně mělo asi 30 tisíc lidí, mezi nimiž byla asi tisícovka mužů. Tito muži patřili mezi první oběti.

Fadila vzpomínala i na to, jak ležela na podlaze v hale místní továrny, kde se ukrývali další lidé. Panovaly tu příšerné podmínky. Na jedné straně továrny rodila žena dítě, na straně druhé jiná žena umírala. Nebylo tam žádné jídlo, panoval nedostatek vody i léků a celou halou se ozýval usedavý pláč dětí a žen. Umíraly, nevěděly, co se bude dít.

Doporučeno

Zapomenuté genocidy: Neznámé příběhy krutých činů, které měly zaručit zánik celých etnik a náboženství 9. prosince 2017 v 3:21

„Sledujete svou smrt na vlastní oči. Čekáte, až vás vezmou ven a zabijí. Mluvíte s osobou a najednou je pryč. Kde je? Prostě jen pokynuli prstem a popravili ho. Někam ho odvlekli,“ uvádí Fadila hrůzy, které v místě zažila. 

Srbové dále vyhrožovali střelbou na základnu OSN, pokud NATO podnikne jakýkoli vzdušný odpor proti nim. Místní žádali o evakuaci, tu ale zadržovaly srbské jednotky. Generál Mladić měl obavy, že by mezi nimi mohli být muži spjatí s válečným zločinem. S televizní kamerou přišel mezi lidi a požadoval jejich odzbrojení. U toho měl ještě jednu podmínku.

„Každý, kdo si přeje být transportován, ať nemá obavy. Pomalu nechme ženy a děti, ať jdou první. Přijede třicet autobusů a transportují vás směrem ke Kladanji. Hlavně nepanikařte,“ vysvětloval mezi zoufalými lidmi velitel Mladić. Choval se laskavě, dával jim jídlo. Všechny ubezpečoval, že situaci narovná, jen se musí oddělit.

Chtěl vyselektovat muže ve věku 17 až 70 let, kteří by se mohli vzbouřit. Když ženy i s dětmi odjížděly pryč, srbští vojáci po nich hulákali, že za dvacet let proti těm dětem budou bojovat znovu.

Fadila mezitím pátrala po svém muži a synovi. Až za dlouhé tři roky jí úřady oznámily, že jsou mrtví.

Pochod smrti a teroru

Zhruba 13 tisíc lidí, mezi kterými byli muži, chlapci a několik desítek předem vybraných žen, se zúčastnilo nuceného pochodu do města Tuzla. Cesta vedla přes hory. Během ohledávání mužů se strhla brutalita – členové srbské vojenské jednotky muže mučili, terorizovali, ponižovali a následně zabíjeli. 

Brutalita se umocnila v noci. Událost nazvanou Srebrenický masakr nepřežilo osm tisíc lidí, přičemž existuje minimálně jedno svědectví o zavraždění ženy a dítěte. Šlo o předem naplánovanou akci, které velel právě Ratko Mladić. Těla byla převezena do masových hrobů, což ztěžovalo následnou identifikaci. 

Doporučeno

První genocida 20. století: Němci v jihozápadní Africe stavěli první koncentrační tábory a prováděli pokusy na lidech 26. dubna 2019 v 14:43

Tu následně prováděli experti pomocí DNA ještě dlouhé roky poté. I tak se mnoho z nich nikdy nepodařilo identifikovat. Někteří lidé dodnes nebyli prohlášeni za mrtvé. Nizozemská jednotka, která selhala při obraně města, zapříčinila pád tamní vlády. 

Bosnu čekalo další krveprolití ve formě náletů jednotek NATO na vytipované cíle. Válku uzavřelo až podepsání Daytonské dohody, lidé s následky však bojují dodnes. Váleční veteráni a svědkové, kteří se zúčastnili masakru, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, spousta z nich kvůli hrůzným vzpomínkám spáchala sebevraždu. 

Srbové vinu dlouhou dobu odmítali, bosenská Republika srbská přiznala odpovědnost až v roce 2004, Srbsko samotné pak rok poté. 

Byla to genocida

Odsouzeno za genocidu bylo několik desítek členů polovojenské jednotky Škorpioni. Hlavní aktér Srebrenického masakru, Ratko Mladić, dostál spravedlivému rozsudku až o mnoho let později. V roce 2011 byl zatčen a 22. listopadu 2017 si vyslechl od Mezinárodního trestního tribunálu rozsudek odnětí svobody za genocidu a válečné zločiny proti lidskosti na doživotí. Soud označil za „satanský“ a „nenávistný“. Po válce mnoho z viníků genocidy dokonce úspěšně podnikalo, například někdejší velitel Nedeljko Milidragović.

U soudu byl tehdy přítomen i Fikret Alić, který se tehdy jako na kost vyhublý mladý muž dostal v roce 1992 na titulku magazínu Time. „Spravedlnost zvítězila. Jsem to já na té fotce. Mohu dosvědčit, že generál ty zločiny způsobil. Že se nestydí, nazývat se hrdinou. Měl by se stydět,“ nechal se slyšet Alić, který masakr přežil. Soudu se spolu s ním zúčastnilo na 600 přeživších a svědků masakru.

19. července 2019 uznal soud částečnou zodpovědnost Nizozemí za 350 mrtvých při masakru ve Srebrenici. Stát má podle soudního verdiktu 10% odpovědnost, protože existovala pravděpodobnost, že tamní vojenské jednotky mohly zabíjení zabránit. Největší masakr po druhé světové válce v obyvatelích bývalé Jugoslávie i nadále rezonuje.

25 years ago Fikret Alic was photographed in a concentration camp in Bosnia. Today he’s in The Hague awaiting the verdict on his tormentor, Ratko Mladic pic.twitter.com/6LZhZvQQF9

— Matthew Price (@BBCMatthewPrice) November 22, 2017