Brankáře Slavie a reprezentace Barbora Votíková o životě fotbalistky.
Ženský fotbal je v posledních letech v Česku na vzestupu. Fotbalistky, zejména ty ze Slavie, zaznamenávají úspěch na mezinárodním poli a jejich výkonů si začíná všímat už i veřejnost. Přesto se fotbalem v české lize dokáží uživit jen slávistky a sparťanky. Na druhou stranu nemusí absolvovat tak tvrdý tréninkový drill jako jejich kolegyně z velkých zahraničních klubů.
O ženském fotbale jsme si popovídali s brankářkou Slavie a reprezentační gólmankou Barborou Votíkovou. Fotbalistka a youtuberka nám prozradila, jak se vyrovnává se slávou, jaká byla její cesta k fotbalu nebo zda už přemýšlí o tom, co bude dělat, až jí skončí fotbalová kariéra. Probrala s námi i svoji spolupráci s adidasem, v rámci níž například společně s Pavlem Nedvědem spoluotevírala nový adidas Store v Praze Na Příkopě s unikátním konceptem, který do obchodu přináší atmosféru sportovního stadionu.
Kdo tě přivedl k fotbalu?
K fotbalu mě přivedl můj děda. Byla jsem takový klučičí typ holky. Byla jsem soutěživá, musela jsem zvládat všechno stejně jako kluci a fotbal nebyl výjimkou. A protože můj děda kdysi hrál fotbal, začal se mi věnovat a trénovat mě.
Hrát fotbal tedy bylo tvoje přání, ne dědův sen?
Jako malá jsem si to vybrala. Nikdo mě do toho nenutil. V té době jsem hrála i tenis, ale fotbal vyhrál.
A začala jsi za TJ Sokol Plasy.
Jo, s klukama.
Tam jsi byla jediná holka v týmu. Dali ti to kluci pocítit?
Ani ne. Naopak. Cítila jsem od kluků podporu. Nebylo běžné, aby v každém týmu byla holka a on se pyšnili tím, že ji v týmu mají.
A když jste byli starší, nedocházelo z jejich strany k pubertálním narážkám?
Když tohle přišlo, tak já už jsem odcházela, takže jsem se všem těmhle nepříjemnostem vyhnula.
Odešla jsi do Viktorky. Proč ses tam rozhodla přestoupit?
Ani jsem nevěděla, že existuje nějaký holčičí fotbal. Prostě jsem si jen kopala do míče. Ale děda si přečetl v novinách o o úspěších holčičích týmů v plzeňské Viktorce, hodil mě tam jednou na trénink a už to bylo.
Co se po přestupu změnilo?
Náročnost tréninků. V té době jsem za mladší žačky hrála první ligu a poprvé jsem se začala setkávat s větším nátlakem na výkon. Psychika pracovala a navíc to bylo náročné se školou. Musela jsem po škole dojíždět do Plzně.
Jak často jsi musela na tréninky?
Tak dvakrát/třikrát týdně jsme jezdili do Plzně. Pak o víkendu byly zápasy.
Nevadilo ti, že zatímco ty sportuješ, ostatní se chodí bavit?
Ze začátku ne, ale pak když se to láme v těch patnácti/šestnácti, tak je to takové krizové období. Nakonec jsem to ustála, ale nebudu ti lhát, že mě štvalo nemít takový ten normální život jako moji spolužáci a kamarádi. Víkendy jsem byla pořád pryč. Po škole jsem nechodila ven, protože jsem jela na trénink.
Ale nelituješ toho?
Ne, nelituju toho. Naopak. Když jsem šla do Slavie, do Prahy, tak jsem ještě dělala dálkově gympl a to mi hrozně pomohlo v tom, abych dospěla. Abych se starala sama o sebe.
Přestup do Slavie pro tebe znamenal další posun ve fotbalové kariéře.
To bylo to období, kdy jsem se rozhodovala, jestli se na to vykašlu, nebo půjdu dál. Měla jsem nabídku od Sparty i Slavie. Nakonec jsem se rozhodla jít do Slavie. Byla mi sympatičtější, vždycky to byli největší rivalové Plzně a nedokázala bych si představit, že jdu do Sparty. A můj děda by to nerozdýchal.
A spoluhráčky ti přestup k rivalovy nezazlívaly?
Ne, za zlé mi to z nich neměl asi nikdo, nebo o tom nevím. Ale byly tam samozřejmě nepříjemný debaty s trénérama, že jsem zrádkyně. Pro mě to bylo jednodušší v tom, že se mnou odcházela i spoluhráčka z Plzně, takže jsme na to byly dvě.
Jakou změnou pro tebe bylo odstěhovat se do Prahy?
To bylo skvělý. Bylo mi 17, byla jsem puberťačka, všechno jsem znala nejlíp, všechno jsem uměla nejlíp. Vypadla jsem od rodičů. Začalo mi nové dobrodružství. Měla jsem individuál, nemusela jsem chodit do školy každý den. V tomhle to bylo jiný, než u všech ostatních. A mě hrozně bavilo, že mám takovou volnost.
A nevadilo ti, že máš věci zase jinak, než většina tvých vrstevníků?
Ze začátku to bylo trošku depresivní období, než jsem poznala Prahu a sžila jsem se s tím. Taky jsem v té době neměla dokončenou střední školu a hledej si tady brigádu, když v té době fotbal nic nevydělával. Nebylo to na žádné luxusní živobytí.
Jaký brigády jsi dělala?
Začínala jsem dohozenou prací na hostesku, roznášela jsem letáčky, bojovala jsem za Hnutí Duha za rysy v Beskydech. Pak jsem dělala v trafice na letišti. Byly to dobré časy.
Národní tým je srdcovka, je to čest
Neměla jsi problém s přijetím do kolektivu ve Slavii?
Všichni byli hrozně milí. Když přijde nová naděje pro tým, tak se všichni snaží a chovají tak, aby člověk zapadl co nejsnáž.
Jsi hrdá na to, že hraješ za reprezentaci?
No jasný. Jsme soubor toho nejlepšího, tak kopeme za českej fotbal. Národní tým je srdcovka, je to čest.
Ty jsi kdysi hrála i v poli. Není ti líto, že jsi skončila v bráně?
Já jsem začala hrát v poli, protože nás v Plzni bylo málo a gólmanku jsme měly. V té době jsem milovala Ronalda, tak jsem se rozhodla, že chvíli budu jako on a že zkusím hrát v poli. Tak jsem si kupovala stejný kopačky jako měl on a byl mi hrozně velkým vzorem.
A pamatuješ si na svoje úplně první kopačky?
Jo, ale byly to gumáky. Za 139 korun od Vietnamců. Rodiče do mě samozřejmě nechtěli hned vrážet velké peníze. S tím jsme asi všichni začínali.
Jaké kopačky máš teď?
Teď mám Nemeziz od adidas. Ty mi padly nejvíc. Předtím jsem zkoušela Copy, ty byly super pohodlný. Dřív jsem si nedokázala představit, že budu mít kopačky úplně bez tkaniček a tahle bota mě překvapila v tom, jak je pevná. Není úplně jedno, co máš na noze, potřebuješ se v tom cítit dobře a ta bota ti musí padnout. U těchhle kopaček mám ráda, že ta bota je pevná, takže když se potřebuji zapřít, tak to drží.
Neštve tě, že se ženský fotbal neustále srovnává s mužským?
Už jsem se s tím dlouho nesetkala, protože jsme na to začaly všechny nadávat. Asi je to i díky tomu, že máme úspěchy v Lize mistryň. Ženský fotbal se začal vnímat trochu jinak, protože o nás začalo být slyšet.
Pozoruješ za svou kariéru posun ve vnímání ženského fotbalu?
Když mi bylo 15 let, tak jsem netušila, že bych se tím mohla někdy živit. Teď jsou zápasy alespoň v televizi a jsou tady lidé, kteří se tomu chtějí věnovat. Hráčky, které to tady odehrály za těch ne úplně nejlepších podmínek jsou teď tahouny, kteří to tady chtějí měnit. Příkladem je naše manažerka, která kopala řadu let za Slavii, hrála v Itálii, a pak se vrátila do Česka do Slavie, aby to tady zvedla. A dlouho to financovala i ze svých peněz.
V současnosti spolupracuješ s adidasem. Co to pro tebe znamená?
Především focení a natáčení. Ale v první řadě, kdyby mi někdo v patnácti letech řekl, že za mnou jednou bude stát takhle velká značka, jako je adidas, tak tomu neuvěřím. Dříve jsem si ani nedokázala představit, že bych si od nich mohla kupovat boty, a teď je od nich dostávám. Je skvělé mít za zády takhle velký brand, co se týče podpory do všech možných projektů. Můj úkol je reprezentovat značku, jak nejlíp dovedu, nedělat ostudu, snažit se ve fotbale do toho co nejlíp kopat a na YouTube tvořit věci, které mají smysl. Těším se, že do budoucna spolu budeme schopni vytvořit větší projekty.
Myslíš si, že jednou bude mít ženský fotbal sledovanost jako mužský?
Já bych to hrozně ráda řekla, ale nedokážu si to zatím představit. Je to pro mě úplné sci-fi. Máme teď kampaň #holkytaky a snažíme se to pozvednout, ale ta liga tu prostě není až tak atraktivní. Je to jen mezi Slavií a Spartou. Talentované hráčky jdou automaticky do Slavie nebo do Sparty, aby mohly hrát například Ligu mistryň. Tím se oslabují další týmy a my pak nemáme s kým hrát pořádné zápasy.
Jaká byla největší návštěvnost na zápase, ve kterém jsi hrála?
Na Ligu mistryň proti Bayernu přišlo asi 7 tisíc lidí. Ale na normální ligu chodí hrozně málo lidí.
Hrozně málo je kolik?
Třeba 100. Ja kdy. Někdy je to třeba 20, 50, někdy 100. Na derby to může být odhadem 200 lidí. Často to bývají jenom rodiče a kamarádi.
Co si myslíš o hooligans, patři k fotbalu, nebo by na zápasy měly chodit jen rodiny s dětmi?
Já si myslím, že to k tomu prostě patří. Nevím pořádně, kde se tohle všechno vzalo, ale už si to bez toho neodkážu představit.
Na ženském fotbale nejsou hooligans?
Tam se nic takového neděje. To se stalo snad jednou a byl to zážitek. Jak to znáš z mužského fotbalu a vidíš to vždycky v televizi, tak pak, když jsem neviděla přes půl hřiště, tak jsem oslavovala, že jsem si to taky zažila a můžu si to odškrtnout. Ale neděje se to.
Nemám tu velkou ambici stát se nejlepší brankářkou na světě
Jaké týmy jsou v ženském fotbale absolutní špička?
Nejlepší jsou Lyon a Wolfsburg. Lyon vyhrál už asi šestkrát po sobě Ligu mistryň.
Takže sen fotbalistky je hrát za Lyon.
Je. Já tam měla nabídku, když mi bylo 19. Na to jsem se vykašlala. Probírala jsem to s trenérem a asi by to pro mě nemělo úplně význam v té době.
A teď máš takové ambice?
Měla jsem. Denně nad tím přemýšlím. Mám agenta, který se mi snaží něco sehnat, měla jsem teď za poslední dva roky pár dobrých nabídek, ale ze spousty důvodů to prostě neklaplo a abych byla upřímná, tak já si asi nedokážu představit život jenom fotbalistky. Od holek, co třeba od nás ze Slavie šly do zahraničí a vypráví o tom, slyším, jak tam trénují. Ráno máš trénink, večer máš trénink. To by mi asi lezlo na mozek a chybělo by mi to, co tady dělám krom fotbalu.
Žít v zahraničí by ti nevadilo?
Ne, to určitě ne. I bych tam ráda hrála fobtal, ale nechtěla bych to tak hrotit jako v těch špičkových týmech. Třeba ve Wolfsburgu se trénuje i desetkrát do týdne, nemáš skoro na nic čas, žádný volný dny. Promýšlela jsem to, ale z tohohle důvodu jsem si řekla, že mi to za to asi nestojí. Nemám tu velkou ambici stát se nejlepší brankářkou na světě.
Jak vypadá tvůj běžný týden během sezóny?
Máme od pondělí do pátku tréninky, čtvrtky máme volný. To jsou moje oblíbené dny, kdy si můžu udělat spoustu věcí mimo a mám čas. O víkendech máme zápasy.
Na který okamžik své kariéry jsi nejvíce hrdá?
Nejlepší jsou zápasy Ligy mistryň. Když se uhraje dobré čtvrtfinále na Edenu před domácíma. To bylo asi vždycky nejlepší. Osobní úspěchy mám také, ale ty, které nejvíce dojmou, jsou týmové.
Není stresující být sama v bráně a osud zápasu leží do značné míry na tvých bedrech?
Děda mi vždycky říkal, že brankář je hrozně nevděčný post. Když se ti něco povede, tak jsi hvězda, když se ti něco nepovede, tak všichni mluví o tom, jak jsi to zkazila.
Trénuješ se i psychicky?
Ani ne, ale jsou zápasy, kdy bývám nervózní. Když o něco jde, tak se s tím musím nějak vyrovnávat, ale už mám své rituály. Před zápasem koukám na videa, která mě uklidňují, nebo poslouchám hudbu. Mě nejvíc cepoval trenér už od mala ve Viktorce. Ten po mně hulákal každý trénink, takže si myslím, že jsem začala být na všechno už imunní.
Jak to vypadá v kabině, když vyhrajete klíčový zápas?
Máme pokřiky. Teď když jsme vyhrály derby, tak jsme řvaly, jak to šlo. Když to porovnám s tím, jak se nám nedařilo poslední sezónu, tak ta atmosféra trochu uvadá. Když nemáme úspěchy, nemá se co slavit. Úspěch stmeluje tým.
Jak se vyrovnáváš se slávou?
Já to nehrotím. To, že mě lidi poznávají na ulici, na to jsem si zvykla a tak nějak jsem s tím mohla počítat, když jsem to začala dělat. Když chci mít klid, tak nikam nechodím, vyhýbám se obchoďákům. Ale já to nějak neprožívám. Když za mnou přijde někdo pro fotku, tak já s tím nemám vůbec problém, protože už je to tak nějak součástí mého života.
Dokázala by ses uživit jen fotbalem?
Uživila bych se. Už jo. Fakt se to zvedlo. Ale tyhle podmínky jsou jenom ve Slavii a ve Spartě, jinak to tady nikdo nemá.
Přemýšlíš už teď nad tím, co budeš dělat, až skončí tvá fotbalová kariéra?
Přemýšlím nad tím každý den. Ale s tím, že se mi daří na internetovém poli, tak se nestrachuji, že bych potom neměla co dělat. Nevidím to úplně na žádnou vyloženou práci, školu si dodělávat nebudu, na to už nemám buňky. Ale až skončím s hraním fotbalu, tak bych si asi chtěla udělat licenci, trénovat a do toho si patlat nějaké svoje věci na YouTube.
