Vězni z Leopoldova měli mačety a sekery. Při zásahu svlékli trestance do naha

„Odsouzení mají dokonalé znalosti o institutu amnestie, kterou může uplatnit pouze prezident republiky. Předpokládali, že bude rozsáhlá, protože se očekávala změna společenského zřízení,“ řekl pro REFRESHER Oto Lobodáš, generál Sboru vězeňské a justiční stráže ve výslužbě, který v období od 1. července 1988 do 10. prosince 1990 působil jako náčelník Útvaru Sboru nápravné výchovy a věznice Leopoldov, tedy zjednodušeně řečeno šéf leopoldovské věznice.

„Ještě 6. prosince 1989 mi dva odsouzeni předali ‚Výzvu odsouzených z věznice Leopoldov k široké veřejnosti‘. Uvedli, že mi výtisk výzvy předávají jako projev důvěry k mé osobě. Současně uvedli, že ve vězeňství v Česku a na Slovensku se připravují velké vzpoury. Jejich centrem bude věznici Valdice a Leopoldov. Mají prý připravený postup, který je koordinován s občanským hnutím v Čechách (poznámka redakce – OF) a na Slovensku (poznámka redakce – VPN). Ve Sboru nápravné výchovy, na prokuratuře, na soudech a v advokacii měli být lidé, kteří se budou angažovat, pokud to bude určeno,“ řekl.

Doporučeno

V hotelu znásilňoval ženy a smál se člověku, který ho chtěl zastřelit. Mafián Tuti Daniš byl postrachem Bratislavy 8. června 2019 v 12:07

I vrazi chtěli na svobodu

Těsně před Vánoci 1989 se leopoldovští vězni setkali s tehdejšími politiky. Předseda slovenské vlády jim v kinosále přečetl odpovědi na požadavky. Jak si vzpomíná tehdejší ředitel věznice Oto Lobodáš, v odpovědi mimo jiné bylo: „Dospěli jsme k závěru, že v rámci humanizace a demokratizace naší společnosti je správné, abychom jednali s kompetentními orgány o takzvané všeobecné amnestii, která by se dotýkala všech odsouzených bez ohledu na to, o kterou vězeňskou skupinu jde, tedy bez ohledu na kvalifikaci trestného činu, recidivistu, nebo zvláště nebezpečného recidivistu. Okamžitě budeme jednat o výšce amnestovaných trestů.“

Bývalý ředitel říká, že příčinou vzpoury byly požadavky nejzávažnějších zločinců. Chtěli snížit své tresty o třetinu nebo o dvě třetiny, což jim prý někteří politici i uváděli, jako možný rozsah amnestie. „Za závažné trestné činy a za trestné činy uloženy recidivistům se ale trest v rámci amnestií snížil jen o rok,“ řekl bývalý ředitel věznice.

„24. prosince, po daném dialogu, bylo uděleno přerušení výkonu trestu odnětí svobody na 7 až 10 dní odsouzeným, kteří měli pracovat v Koordinačním centru VPN, ačkoli podle zákona nesplňovali podmínky. Jako příklad uvedu skutečnost, že přerušení trestu bylo uděleno i odsouzenému, který spáchal trestný čin teroru a nebyl příznivě hodnocen,“ tvrdí Lobodáš.

2. ledna 1990 začaly senáty okresního soudu v Trnavě postupně propouštět místní vězně. Někteří z těch, kterých se amnestie netýkaly, začali protestovat prostřednictvím hladovky. Tento menší protest se ještě podařilo potlačit.

„Po vyhlášení amnestie, která nebyla podle představ odsouzených – respektive těch odsouzených, kteří se vrátili z přerušení výkonu trestu v Koordinačním centru VPN – odmítli respektovat ústavní pořádek a ‚vytlačili‘ příslušníky sboru z objektové soustavy. Jejich jednání do 5. ledna 1990 splňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který nebyl nikdy řešen jako trestný čin vzpoury,“ nechal se slyšet Lobodáš.

Sekery a mačety se staly součástí výzbroje vězňů

Situace po sametové revoluci byla stále uvolněnější. A to jak ve společnosti, tak i v prostorách leopoldovské věznice, kde zrušili takzvané osobní prohlídky, díky čemuž mohli trestanci ve svých skrýších po práci uchovávat nebezpečné předměty. Mezi nimi se po potlačení vzpoury našly i sekery, nunčaky, nože či mačety. V průběhu vzpoury si ale vězni stihli připravit i molotovovy koktejly, tedy zápalné láhve, a iDNES.cz zmiňuje dokonce výrobu improvizovaného plamenometu. Paradoxně zároveň vězeňští dozorci přestali s sebou nosit střelné zbraně.

„Vězeňský systém je určen k tomu, aby byli trestanci nespokojeni. A velké množství vězňů proto pociťuje chování vůči nim jako nespravedlnost. Takže jsou napjatí a naštvaní, a pak když přijde situace, kdy mohou vybuchnout, mnozí z nich tak opravdu učiní. Snížení opatření ve vězení s takovými kriminálními živly bylo nesmyslné,“ tvrdí kriminalista Snopko.

Každý z trestanců chtěl v té době vědět pouze jedno – zda se amnestie budou týkat jeho samotného. „Nejčastější otázkou vězňů bylo – kolik hodin tu ještě musím být?“ vzpomínal pro Piešťanský deník na návštěvu z 2. ledna 1990 advokát Zlatice Kušnírové Roman Kvasnica, který v té době pracoval jako prokurátor. Všichni chtěli ven, ale ne každému se vytoužené svobody dostalo.

Pietní vzpomínka na vězně, kteří byli neprávem odsouzeni komunistickým režimem – i z toho důvodu vyhlásil Václav Havel širokou amnestii (fotografie z 19. srpna 2017)

Hladovka a vytlačení zaměstnanců věznice

„Od 6. ledna do 28. února 1990 vězňové respektovali ústavní pořádek a aplikaci vyhlášené amnestie, přičemž je navštívilo několik představitelé ústředních státních orgánů, kteří jim uváděli možnosti na zkrácení výkonu trestu odnětí svobody. Období od 28. února 1990 do 28. března 1990 je již charakterizováno jako období vzpoury,“ říká někdejší ředitel věznice.

Situace vyvrcholila 15. března 1990, kdy se v objektu s názvem Hrad zabarikádovalo 217 odsouzených a začali držet hladovku. Z areálu vytlačili zaměstnance věznice a trestanci se stali dočasnými pány na omezeném prostoru a v omezeném čase. 

„Odjezd referentů režimu ze stanoviště na ubytovně nebo na pracovišti byl logickým vyústěním obavy z ohrožení života skupinou odsouzených v počtu několika desítek nebo stovek. Neměli totiž dostatečně účinné prostředky k dosažení účelu svého postupu jako například zbraň,” objasnil Lobodáš.

„Vězni na nás pokřikovali – svlékneme vás z uniformy,“ řekl SME bývalý zástupce ředitele věznice Milan Gavorník. Neoficiálním vůdcem celé vzpoury se nakonec stal Tibor Polgári, který se prohlásil za jakéhosi ředitele věznice.

„V čele vzpoury se našli kriminálníci, které můžeme označit za těžké případy. Je to dobrý příklad toho, čeho jsou ti nejostřejší vězňové schopní. Jakmile povolí disciplína a společenské poměry zvolní, může nastat taková situace. A nejde o ojedinělý případ. Podle starých kriminalistů je po revolucích, převratech či válkách viditelné, že morálka u obyvatel klesá a ve věznicích ustupuje disciplína. Mezi takovými nejtěžšími vězni se pak vytvoří vůdci a využijí společenskou náladu k páchání podobně hrozivých činů. V jejich případě hrály roli dva faktory. Pociťování naděje, že to mohlo pro ně dopadnout dobře, a možnost vybouření se proti systému a ukázání, že i oni mu mohou klást odpor,“ vyjádřil se někdejší kriminalista Snopko.

Interiér cely leopoldovské věznice z roku 2006

Vzbouřenci žádali přítomnost Havla a Dubčeka, stát odpověděl tvrdým zásahem

Později si 15 odsouzenců na střeše věznice postavilo stany a předložilo své požadavky. Trvali na tom, aby do věznice přišel prezident Václav Havel a předseda federálního shromáždění Alexander Dubček. Jejich konečným cílem bylo zajištění amnestie i pro ty, na které se nevztahovala. 

Aby státu ukázali, že své požadavky myslí vážně, začali na střechách pálit věznici. Této skupině se hovořilo „klempíři“. Mezitím se trestanci dostali do prostor kuchyně, ale také k alkoholu a lékům ze zdravotnického zařízení. 

Speciální jednotky zasáhly 28. března 1990, tedy necelé dva týdny po vypuknutí vzpoury. Na zásah vedený plukovníkem Andrejem Sámelem bylo povoláno 62 příslušníků speciálního útvaru URNA (Útvaru rychlého nasazení), které přezdívali „rudé barety“, dále 350 vězeňských dozorců, 150 vojenských výsadkářů, 512 příslušníků policie z Trnavy a jejího okolí, 80 policejních psů a 100 policistů z bývalé vysoké školy Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie). Kromě toho bylo na místě množství technického vybavení včetně vrtulníků. Po prvním výstřelu do vzduchu se vězňové stáhli, ale zásahové jednotky zhruba 6 hodin vyčkávaly na další rozkazy.

Na místo přišel někdejší slovenský ministr vnitra a pozdější premiér Vladimír Mečiar, který vydal příkaz k vstup jednotek do areálu. Tehdejší ředitel věznice Oto Lobodáš v dokumentární sérii Největší kriminální případy Slovenska vzpomíná na to, že v prvních liniích zásahu byly speciální jednotky federálního ministerstva vnitra. Následně za nimi šli vězeňští dozorci z Leopoldova, kteří areál věznice důkladně znali.

K zásahu se pro náš portál vyjádřil i Peter Vačok, který byl jedním z vedoucích vyšetřovacích skupin. Zajímalo nás i to, zda se podle jeho názoru dalo vzpouře předejít. „Určitě ano. Kdyby byli na místo posláni ozbrojenci při prvních náznacích problémů, vzpoura by nikdy nevznikla, respektive by byla potlačena úplně na začátku. Ale dokáži to pochopit. Byla nová doba, odsouzeným narostla křídla a měli jsme ve vedení člověka, který byl velký demokrat a humanista, přičemž si myslel, že se dá vše řešit dobrým slovem. Tak to ale ve skutečnosti není,“ řekl.

A co si o tom myslí tehdejší ředitel věznice Oto Lobodáš? „Pokud by byla politická vůle pro vyloučení rizika potenciální vzpoury odsouzených v NVÚ Leopoldov, měla být akceptována moje doporučená preventivní opatření jako ředitele NVÚ Leopoldov řídícímu orgánu Sboru vězeňské a justiční stráže, a to už ze dne 7. prosince 1989, protože jsem měl absolutní důvěru odsouzených. Důvěru mi projevovali mimo jiné i nápisy na transparentech umístěných na oknech pokojů ubytovny odsouzených od 23. prosince 1989,“ vyjádřil se k možnosti, jak se mohlo předejít vzpouře.

Chtěli spáchat masovou vraždu 150 vězňů, kteří se odmítli vzbouřit

Agresivní vězně zásah speciálních jednotek v areálu, který trval přibližně 3 hodiny, ještě více rozzuřil a ze střech házeli po jednotkách cihly z komínů. Ne všichni ale toužili po tom, aby tento chaos a boj pokračoval. Mnozí vězni nechtěli mít s rebelií nic společného. V části věznice zvané Hrad se ale radikální trestanci rozhodli nahnat na hromadu zhruba 150 odsouzenců, kteří nejevili zájem o vzpouru. Ty měli v plánu zapálit. 

Zásah si podle tehdejších videozáznamů vyžadoval pořádně tvrdý přístup. Zásahové jednotky totiž nemohly tušit, který z vězňů se chce skutečně vzdát, a který v jedné ruce drží bílou vlajku míru, ale v druhé skrývá zbraň.

V případě, že si vězni ihned po výzvě členů jednotky nelehli na zem, strážci zákona je na zem dostali násilím, aby nedošlo k ohrožení života. Každý z vězňů se musel při zásahu navíc svléknout úplně do naha, aby bylo jasné, zda pod oblečením neskrývá zbraně. Někteří se vzdávali sami a o konflikt neměli zájem. Jiní vězňové zabarikádovali pokoje a své zadržení chtěli co nejvíce ztížit. 

Zásah byl podle bývalého vyšetřovatele Vačoka úspěšný, ale opožděný. „Vzpoura byla potlačena a nikdo neutekl. Z tohoto pohledu tedy byl úspěšný. Kdyby však k zásahu došlo dříve, nedošlo by k takovým obrovským materiálním škodám,“ tvrdí.

„Z pohledu člena poradního orgánu velitele zásahu, kterým byl náměstek federálního ministerstva vnitra, považuji za závažný nedostatek v jednání skutečnost ze dne 28. března 1990, a to konkrétně to, že nebyl dodržen stanovený začátek potlačení vzpoury, který byl o 10. hodině. Šlo o čas, kdy ještě odsouzení nebyli aktivní – respektive tehdy, když spali. Rozhodnutí bylo vydáno až o 16. hodině, kdy už byla část objektové soustavy v ubytovací části v plamenech. Navzdory nedostatkům v řídící činnosti byla úroveň činnosti jednotlivců ve výkonných jednotkách na přiměřené odborné úrovni,“ vyjádřil se k zásahu bývalý ředitel leopoldovské věznice Lobodáš.

Desítky zraněných a jeden mrtvý vězeň

Jak informuje Teraz.sk, výsledkem zásahu byla 27milionová škoda, 29 až 30 zraněných trestanců a 1 mrtvý, který vykrvácel po zásahu střelnou zbraní do cévy. Podle informací portálu Aktuality.sk muže zasáhl odstřelovač. SME ale zmiňuje expertizu, podle níž měla muže zabít jím vyrobená výbušnina. Do třetice iDNES.cz píše o tom, že vězeň měl zemřít následkem pádu ze střechy. Jisté ale je, že se zničené prostory části leopoldovské věznice staly na jistý čas nepoužitelné.

Vzbouřenci samozřejmě nemohli odejít do svých cel, aniž by se jejich tresty nezpřísnily. Řadu z nich krátce po zásahu odvedli rovnou do vězení v Želiezovcích. „Po vzpouře bylo zhruba 100 lidí převezeno do Želiezovic, byl jsem vedoucí jedné vyšetřovací skupiny a tyto trestance jsme museli během dvou týdnů vyslechnout,“ objasnil ex-vyšetřovatel Vačok.

„Rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě v roce 1993 byly 60 účastníkům vzpoury uložené víceleté tresty odnětí svobody a ochranná opatření,“ řekl pro Teraz.sk ředitel Kanceláře generálního ředitele Sboru vězeňské a justiční stráže Adrián Baláž.

Trestancům kladli za vinu vzpouru, krádeže, vydírání či útok na veřejného činitele. Tímto ale dramatické události ve věznici v Leopoldově nekončí. V listopadu 1991 se 7 vězňů pod vedením již zmíněného samozvaného vůdce vzpoury Tibora Polgáriho pokusilo o útěk z vězení.

Při své cestě na svobodu zabili pět dozorců. Polgári požádal v roce 2018 po 25 letech, které si odpykal ze svého doživotního trestu, o podmíněné propuštění. Soud jeho žádost zamítl. Čtyři z uprchlíků si svůj trest odpykali, další dva se nadále nacházejí ve vězení a jeden v roce 1993 spáchal sebevraždu.