Transgender modelka: Pokud jsou vaše děti jiné, je třeba to řešit, jinak jim pokazíte život (Rozhovor)

Velké rty, velké řasy, velká prsa... Lidé mě na první pohled mají za hnusnou zlatokopku nebo povrchní mrchu, řeknou si, že jsem jen umělina. Je to tím, že už se u nás ukázaly holky, které takto vypadají a všechny se chovají podobně. Lidi mě mezi ně hned zařadí.

Často se mi ve snech zdálo, že jsem žena. Byla jsem z toho na tom psychicky velmi špatně, plakala jsem po nocích, nemohla spát, bylo mi zle.

Jak na to reaguješ?

Mně to lichotí. Raději, ať jsem umělina, než aby mi měli říkat transka. Lichotí mi to, protože to znamená, že mě berou za ženu. Když jim tedy řeknu, že jsem transgender, obvykle změní hned postoj k lepšímu a s úžasem mi říkají: „Wow, to vážně?“

Čili vlastně reagují pozitivně?

Ano, pozitivně. Lidé si tehdy uvědomí, že jsem to neměla tak snadné. Nemám nic zdarma, všechny svoje sny jsem si musela splnit.

Když jsme si domlouvali rozhovor, zmínila jsi, že tě čekají nějaké zákroky. Jaké konkrétní?

Jdou mi dělat tvář. Teď během koronakrize jsem byla bez zákroků velmi dlouho a vypadám hrozně (zahanbeně si zakryje tvář). Já vím, že ty to nevidíš, protože mě neznáš, ale hlavně depilace mi už chyběla. Chodím na laser, jsem k tomu vlastně odsouzena až do konce života, a během korony to bylo náročné.

Je nějaký rozdíl mezi identitou ženy a identitou transgender ženy?

Můžu odpovídat jen za sebe a říct ti, jak to cítím. Odmala se cítím jako žena, nijak jinak, proto ti nedokážu říci, zda tam je rozdíl. Nikdy jsem se totiž nenarodila jako žena, takže to nedokážu porovnat.

To je i moje rada pro ostatní: Pokud vidí, že jejich děti jsou nějakým způsobem jiné, tak je třeba to řešit, jinak jim pokazí život.

Je pro tebe důležité, aby o tobě lidé věděli, že jsi transgender? Můžeme říci, že je to součást tvé identity?

Je mi to jedno (pokrčí rameny). Hlavně, ať se já cítím dobře, druzí mě nezajímají (smích). Já se odmalička cítím jako žena, vážím si, že nyní mohu být žena a užívám si to. I moje kámošky mi občas říkají, že jsem víc žena než ony.

Nebylo by snazší oslovovat lidi podle toho, kým jsou? Tedy transgender ženám říkat jednoduše ženy a transgender mužům muži?

To záleží na tom, co vyzařuješ. Mně se nikdo neodváží oslovit v mužském rodě, protože jim to s vzezřením nezapadá. Podle mě, když transka vypadá jako muž, nedokáží jí říct, že je žena.

Přejděme na tvůj příběh, Paris. Kdy sis poprvé uvědomila, že se identifikuješ jako žena?

Věděla jsem to odmalička.

Pamatuješ si nějaký zlomový moment, kdy ti to naplno došlo?

Nepamatuji, já jsem měla o tomto odmalička i zlé sny, často se mi ve snech zdálo, že jsem žena. Byla jsem z toho na tom psychicky velmi špatně, plakala jsem po nocích, nemohla spát, bylo mi zle. Odmala to prostě vím. Horší bylo bojovat s tím a schovávat to, aby to nikdo nevěděl. Jako dítě jsem se bála i přeměny, protože jsem si myslela, že pokud budu žena, tak budu jako ti chlapi: V punčochách, chlupatí. Jako travesty show. O žádné hormonech mi tehdy nikdo neřekl.

Řekla jsi, že jsi mívala zlé sny. Věděli o těchto snech tví rodiče?

Ne. Myslím si, že kdybych jim to řekla, mysleli by si o mně, že jsem úplně mimo. Vyrůstala jsem v rodině, která byla velmi katolická, tradiční. Teď litují, že se mnou nešli spíše k psychologovi, neřešili to jinak, protože jsem dávno mohla být ženou. To je i moje rada pro ostatní: Pokud vidí, že jejich děti jsou nějakým způsobem jiné, tak je to třeba řešit, jinak jim pokazí život. Já jsem se ještě, chválabohu, zachránila sama, ale někteří lidé trpí do konce života.

A jak na tebe reagovali tví vrstevníci v době, kdy jsi byla ještě dítě?

Já jsem takový typ člověka, že na špatné věci zapomínám. Sotva si vzpomenu na to špatné. Vím, že jsem si prošla šikanou, pokřikovali po mně, ale já jsem si toho nevšímala, protože můj kolektiv mě vždycky měl rád. Já jsem ráda bavila ostatní, takže i když jsem chodila v podpatcích na církevní školu, vždycky si mě zastali. Na základní i střední škole mě moji přátelé chránili.

Svým vzhledem sice pobuřuji, ale když jsem otevřela ústa, tak vždy byli mile překvapeni.

Jak se to, že jsi žena v chlapeckém těle, projevovalo na základní a střední škole?

Na základní škole jsem teprve začínala, zkoušela jsem si mámino oblečení, ale v tom ještě nebyla ženskost. Vždyť i moje spolužačky byly v té době teprve děti. Až na střední škole se to projevilo. Do školy jsem chodila jako žena: Namalovala jsem se, vzala jsem si šaty, boty, příčesky.

Jak na to reagovali učitelé?

Učitelé z toho byli v šoku. Já byla nejprve na církevní škole odtud mě i vyhodili. To jsem vlastně i chtěla.

Naschvál ses nechala vyhodit ze školy?

Celý život jsem chtěla dělat vlasy, kosmetiku, ale rodiče mě na to nepustili. Můj otec vždycky říkal, že to je jen pro gaye, takže jsem si to vybojovala takto (úsměv). Ono to přišlo samo, já jsem jen dělala to, co jsem chtěla.

Jak v té době vypadal tvůj vztah s rodiči?

Jednou jsem i utekla z domu.

Proč?

Nedalo se to. Já jsem si zajistila všechny věci, sehnala jsem si oblečení, a když jsem přišla domů, všechno bylo vyhozené. Naši mi všechno brali, a já nic nemohla dělat.

Po vyhazovu z církevní střední školy jsi nakonec dokončila jinou střední?

Ano, jsem vyučená kadeřnice.

Setkala ses s negativními reakcemi i později, v profesionálním prostředí? Ať už od tvých klientů, nebo od lidí, za kterými jsi chodila kvůli zákrokům?

Ne. Já jsem toho názoru, že pokud je člověk slušný a umí se chovat k lidem, budou se i oni k němu dobře chovat, ať už vypadáš, jak vypadáš. Asi jsem je tedy vždy touto mou stránkou přesvědčila. Můj vzhled je sice pobuřující, ale když jsem otevřela ústa, tak byli vždy mile překvapeni.

Jsi krásná žena, je vidět, že se ráda oblékáš vyzývavě. Bereš někdy v úvahu, do jaké společnosti se chystáš a podle toho svůj vzhled a outfit přizpůsobuješ?

Ano, určitě (přikyvuje). Čím jsem starší, tím víc. Ale na druhou stranu, já si užívám život teprve dva roky, tak dlouho jsem se sebou spokojená.

Jak začala tvá proměna, co byly tvé první kroky?

Jako první jsem si nechala narůst vlasy. Potom přišly první kosmetické věci, například nehty. Hned potom hormony.

Kdy jsi začala brát hormony?

V osmnácti. Neřeknu ti ani, kde jsem je sehnala (úsměv).

Už když jsem byla Paris, našla jsem si svou partu, ale do té doby jsem neměla ani rodinu, ani přátele, kteří by mě podporovali.

V pořádku. Řekni nám aspoň, jestli ti je předepsal lékař na Slovensku.

Slovenští lékaři jsou v tomto velmi nezkušení. Dávají od nás (od transgender lidí, pozn. red.) ruce pryč.

Proč?

Není to sranda, brát hormony. Cítím se jako žena, která má menstruaci každý boží den, mám návaly i jiné projevy. Lékaři od toho proto dávají ruce pryč, protože s tím neumí pracovat a nechtějí jen tak experimentovat na druhých. Ani se jim nedivím. Ale určitou dávku mi tehdy v osmnácti nastavili a dodnes tu dávku beru.

Musíš je brát každý den?

Ano, každý den 2 miligramy estrogenu. Mohla bych brát i Androcur, který v podstatě úplně zastaví tvorbu testosteronu, ale z toho mi je hodně špatně, mám z něj depresi.

Jaké jiné vedlejší účinky ti ještě hrozí při hormonální léčbě?

Vedlejší účinky jsou zejména problémy s játry a rakovina. Nevím úplně přesně, jak to funguje, raději to ani neřeším.

Ale vyhodnotila jsi to riziko tak, že ti to stojí za to.

Určitě, jasně. 

Pojďme trochu mluvit o fyzických změnách. Kdy sis poprvé nechala udělat prsa?

Poprvé mi je hodně pokazili. Byla jsem tu na Slovensku, v Pezinku, a dopadlo to hrozně. Dali mi dva úplně odlišné implantáty a vypadalo to velmi špatně. Vložila jsem do toho všechny mé vydělané peníze, bylo mi tehdy 19 let. Nechtěla jsem se tehdy soudit ani nic, nechala jsem to tak, ale dosud mám z toho následky.

Jaké?

Jeden prs mám vyšší a druhý nižší, takže ani na podruhé se to nedalo úplně napravit a musím jít znovu. Hodně mi to zkazili.

Kdo tě na tvé cestě nejvíce podporoval?

Zpočátku jsem na to všechno byla úplně sama, neměla jsem nikoho. Už když jsem byla Paris, našla jsem si svou partu, ale do té doby jsem neměla ani rodinu, ani přátele, kteří by mě podporovali.

Nelíbí se mi, že lidé ohodnotí gaye a lesbičky podle toho, jak vnímají ty Pride pochody. Oni vidí lidi na obojku, a pak si každého gaye zaškatulkují takto.

Napravily se tvé vztahy s rodinou později, po přeměně?

Napravily. Když mě viděli v televizi či v novinách a zjistili, že jsem nikdy nic špatného nechtěla, jen jsem chtěla žít svůj život. Teď už spolu vycházíme, ale už nikdy to nebude jako předtím. Občas si zavoláme, navštívím je, ale kdyby se náhodou něco stalo, neobrátila bych se na ně.

A co trans komunita? Můžeš se na ni obrátit?

Tady není žádná trans komunita, i když by mohla být. Na Slovensku panuje velká rivalita, všichni si mezi sebou závidí, vůbec nespolupracují, právě naopak, dělají si zle. Je tady hodně chlapců, kteří by chtěli být ženami, ale nemají na to. 

Nemají na to finančně?

Ale vždyť tu nejde o peníze. Ani já jsem neměla peníze a dokázala jsem se o sebe postarat. Jde spíše o to, že já se nestarám o druhé a nechci, aby se o mě oni starali. Není to příjemné.

A co LGBTI komunita jako celek? Účastníš se některých akcí, jsi s lidmi v kontaktu?

Nikdy jsem se nezapojila. Na Pride mě zvali, ale na Slovensku se mi to nelíbí.

Proč ne?

Protože se mi nelíbí, že lidé ohodnotí gaye a lesbičky podle toho, jak vnímají ty Pride pochody. Oni vidí lidi na obojku, a pak si každého gaye zaškatulkují takto. A to není dobré, protože existují i slušní lidé, kteří vedou normální život. Nikdy v životě by toto neudělali a nešli ven takto oblečení a nebojovali by za nějaká práva na ulici jako pes na čtyřech.

Kdyby raději chodili na ten Pride jako normální lidé, a tak by bojovali za práva, tak fajn. Ale toto je to poslední, co chtějí lidé vidět. Přitom si takovým projevem lidé z LGBTI komunity sami sobě kazí život. Já podporuji každého, ať si žije, jak chce, ale některé věci prostě nepatří na ulici.

Paris, vraťme se ještě ke tvé přeměně. Musela jsi podstoupit mnoho zákroků, ale jak vypadá legální proces toho, abys měla v občanském průkazu uvedeno, že jsi žena a ne muž?

Dá se to, ale je to zdlouhavý proces. Je třeba absolvovat nejdříve psychotesty i zdravotní zákroky.

Jak dlouho to trvá?

To závisí na tom, jak je na tom ten daný člověk. Někdo tam přijde jako muž a řekne, že chce být žena. Já jsem tam přišla jako žena a dali mi to hned. U psychologa jsem měla něco nakreslit, ale bylo hned zjevné, že není o čem, já jsem prostě žena.

Musela sis za ty testy i zaplatit?Měla jsem soukromého psychiatra, jemu jsem zaplatila. On mě pak posílal všude možně na další vyšetření a testy. Nebylo to levné, ale stálo to za to. Já jsem to už potřebovala, v té době jsem už vypadala jako žena a nemohla jsem cestovat, protože na občance jsem měla chlapeckou fotku. Nikdo by mi neuvěřil, že jsem to já.

Nejlépe se dá vydělávat v soukromých zprávách. Mohu například dát fotku v mokrém tričku a kdo to chce vidět bez trička, musí zaplatit 20 dolarů.

Kolik ti bylo tehdy lety?

Dvacet.

Kam jsi pak zašla, aby sis vyřídila novou občanku?

Nejprve se řeší rodné číslo, které přepíší na ženské, pak jsem dostala i novou občanku. Ale požádat jsem si mohla ,až když jsem měla výsledky od lékařů, pak jsem si už mohla požádat o operaci.

Předtím jít na operaci nemůžeš?

Teoreticky můžeš. Na vlastní náklady někam do zahraničí. Ale vrátíš se jako žena, v občance máš, že jsi muž, a to dokazování by trvalo déle.

Kolik tě všechny zákroky stály?

Hodně, ale tu částku raději ani nechci prozrazovat.

Jsou i věci, které si platíš pravidelně – zmínila jsi laser. Kolik tě stojí měsíční náklady na takové úpravy?

Chodím na laser, to je nejdůležitější. Chodím i na výplně, ale není to tak drahé. Kolem 1500 eur měsíčně (v přepočtu zhruba 40 tisíc korun, pozn. red.).

Zvědavost nám nedovolí nezeptat se: Odkud na to máš peníze?

(smích) Mám sponzory, samozřejmě i pracuji.

Jak vypadá tvá běžná zkrášlovací rutina?

Ráno vstanu, jdu do sprchy, a pak se nalíčím. Nikdy v životě bych nevyšla z domu nenamalovaná, musím si i vlasy minimálně vyfoukat. Takový glam look si umím udělat za méně než jednu hodinu. Běžné vzezření si umím udělat i za 25 minut, jsem rychlá (úsměv). Už jsem se s tím naučila pracovat.

Všimli jsme si, že na Instagramu máš link na svůj OnlyFans účet. Kolik máš už fanoušků?

Já jsem s tím začala a hned jsem i skončila. Přidávám tam nějaké fotky, ale předtím jsem postovala trochu lepší fotky a za větší peníze, ale neskončilo to dobře.

Doporučeno

Vyzkoušeli jsme OnlyFans: Za obsah na sociální síti si musíš zaplatit, na oplátku ti budou tví idolové odepisovat kdykoliv 21. června 2020 v 13:55

Co tím myslíš, že to neskončilo dobře?

Na Slovensku máme hrozné lidi. Oni si s mými fotkami rozjeli byznys. Někdo si prostě zaplatil za přístup k mým fotkám, udělal si screenshot a sdílel to dále na sociálních sítích, ale za peníze.

A co tedy teď se svým OnlyFans děláš?

Omezila jsem to, přidávám tam nějaké sexy fotky v plavkách, ale už tam nic takového nedám, co bych nechtěla, nebo s obličejem.

Co si myslíš o OnlyFans?

Je to fajn, fanoušci, kteří tě chtějí vidět, zaplatí opravdu cokoli. Nejlépe se dá vydělávat v soukromých zprávách. Mohu například dát fotku v mokrém tričku a kdo to chce vidět bez trička, musí zaplatit 20 dolarů. Dobré na tom je i to, že pokud se ti líbí někdo na druhém konci světa a nemůže s tebou být, tak si za to můžeš zaplatit. Je to příjemný pasivní příjem.

Já to lidem i napřímo řeknu: Jsem transka a nastuduj si to, protože já ti lekci dělat nebudu.

Hodně lidí o ženách na OnlyFans říká, že jsou to prostitutky, nebo že jsou laciné. Jak to vnímáš ty?

Toto jsem řešila i s mým expřítelem. Pokud bych dávala za pár eur fotky a zejména videa, kde jsem úplně nahá, tak to už můžu jít rovnou do porna a dostanu za to více peněz. Ale to já nechci nikdy, proto jsem to všechno hned smazala. Já jsem si původně myslela, že tam budu mít své lidi, ale může tam jít kdokoliv, i hejter si může zaplatit přístup a dělat mi zle.

Paris, jaký je tvůj největší sen v životě?

Zatím dělám jen vlásky, ale můj životní sen je mít vlastní svatební salon. Už odmalička jsem kreslila návrhy šatů, chci se tomu ale věnovat více. Je to hodně těžké, proto jsem si slíbila, že až budu starší, budu se tomu věnovat naplno. Chtěla bych mít takový salon, kam přijde nevěsta brzy ráno, o páté, o šesté, a o osmé odchází nalíčená, učesaná i oblečená ode mě.

Litovala jsi někdy rozhodnutí jít do přeměny? Napadlo tě, že bys chtěla udělat krok zpět?

Nikdy v životě (kroutí hlavou).

Jak se seznamuješ? Je nějaká appka jen pro trans lidi, nebo používáš běžný Tinder?

Mám Tinder, ano. Já mám přímo v profilu napsáno „shemale“, i se dvěma květinkami (úsměv). Nerada to oznamuji při setkání. Ale já nepoužívám Tinder na sex, asi dvakrát jsem se s někým setkala, prošli jsme se, a to bylo celé. Já to nepotřebuji, vážím si sama sebe a jen tak jít s cizím, to není pro mě.

Občas si tam s někým napíšu, obvykle, když se nudím, přidám nějaké sexy fotky, potřebuji trochu pozornosti. Ale nějak extra se nesetkáváme.

Jsi při seznamování iniciativní?

Ne, já jsem spíš pasivní. Já čekám, než se muž ozve, jsem schopná čekat i roky. Ani když se mi někdo líbí, nedám to najevo. Oni ke mně přijdou sami. Jsem velmi hrdá žena – i když se podívám na jeho profil každý druhý den, nikdy bych jako první nenapsala. Pravda je taková, že já si to přivolám, ono to vždycky nakonec přijde.

Myslím, že je to víc ženské takto. Nelíbí se mi iniciativní holky. Podle mě má chlap ženu dobývat.

Je na Slovensku dost mužů, kteří jsou otevřeni vztahu s transgender ženou?

(přikývne) Ano, ale často je to o tom, že když se se mnou muž mluví, tak postupem času zjistí, že wow, ona mě přitahuje. Tak dopadlo i moje první rande s dnes již ex přítelem. Šli jsme ven na langoš a už u mě zůstal čtyři roky (úsměv). Ale jsou i muži, které to přitahuje.

Muži si to nedokáží asi ani představit před tím rande, ale pak je něčím oslovím a chtějí mě dále poznávat. Většinou jsou to starší muži, kolem čtyřicítky.

Mluvme tedy o vážných vztazích. Zaleknou se muži před sexem, nebo to nějak s tebou řešit předem?

Obvykle muži vědí, do čeho jdou. Teď je taková doba, že si to rovnou najdou doma a mají jasnou představu. Ale je pravda, že na Slovensku toho není moc a muži chtějí zkoušet, experimentovat. Ale to se mnou nehrozí, já nejsem nějaký pokusný králík.

Já si myslím, že mnohé ženy si neváží samy sebe. Chovají se jako muži, pijí alkohol, berou drogy. Takové ženy pro mě nejsou ženy.

Dostala jsi již takovou nabídku od mužů?

Jasné. „Ahoj, já si to chci vyzkoušet a splnit si můj sen,“ a podobné zprávy mi chodí.

Jak na ně reaguješ?

Poděkuji a odmítnu. Já nejsem pokusný králík a vážím si sama sebe. Krom toho, celé by to netrvalo ani více než pět minut, hlavně, že je to jejich největší sen (smích). To si nikdo neužije.

Dávají ti nějaké pozvánky či nabídky i osobně?

To ne. Mě se muži z nějakého důvodu bojí. Spíše mi napíší, než aby mě oslovili naživo. I na diskotéce, budou se dívat, ale neosloví mě. Pak, když se už poznáme blíž, tak se mi často přiznají, že se mě zpočátku báli. Oni si totiž myslí, že já jdu jen po jejich majetku. A to vůbec není pravda.

Čím to je, že se tě bojí?

Asi vypadám přísné (smích). Přitom já jsem úplný opak, jsem stydlivá a velmi citlivá. Ale je pravda, že jsem i cílevědomá. Vše, co chci, si musím splnit. Když to nedostanu, tak je zle.

Když se tě lidé ptají na to, že jsi trans a chtějí vědět nějaké detaily, otravuje tě to, nebo tě jejich zájem těší?

Už mě to otravuje, protože jsou to pořád ty samé otázky. Já to lidem i napřímo řeknu: Jsem transka a nastuduj si to, protože já ti lekci dělat nebudu. Mě nebaví pořád mluvit jen o sobě.

Když jsi někde venku s kamarádkami, jistě se na tebe lidé dívají. Nevadí ti to?

Miluji to! Já ráda poutám pozornost. Kámošky vymódím, namaluji, my přijdeme jak z klipu Beyoncé, takže já se nedivím, že se dívají. Přicházím jako bordelmamá obklopená krásnými ženami. Horší to je, když jdu normálně sportovně oblečená, ne vyzývavě, a lidé i tak zírají. Asi mám takovou auru. Kdybych já viděla takovou ženu, jako jsem já, asi se také dívám. Jen to už někdy leze na nervy.

Zachytila jsi nedávné výroky J. K. Rowling i na adresu transgender žen?

Všimla jsem si, že několik kámošek sdílelo různé statusy.

Co si o tom myslíš?

Nestudovala jsem její výroky. Já myslím, že nikdo nemá právo se vyjadřovat, pokud si tím neprošel, nebo neví, čím si ti lidé procházejí v hlavě. Buď to je rodič, který má doma takové dítě a trpí s ním, nebo je to ten člověk samotný.

Chtěla bys mít v budoucnosti rodinu?

Určitě ano.

A co děti?

I děti. Moji rodiče si mě adoptovali, a já jsem tomu také otevřená.

Chtěla bys být slavná?

Já jsem vždycky chtěla být slavná, až do loňského roku to byl můj sen. Ale když teď vidím, jak sociální sítě ovlivňují život a dokážou pokazit vztahy a rodinu, tak jsem ráda, že nejsem až tak slavná.

Dostala ses na titulku Playboye jako jedna z prvních transgender žen na světě v roce 2018. Nebála ses toho, že reputace playmate žen by mohla vrhnout špatné světlo na trans ženy?

Já si myslím, že dnes se už lidé naučili vnímat to jinak. Práveže se na to dívají v dobrém. To už co je, když se transka dostane do časopisu, do kterého fotili například Pamelu Anderson. Mně to velmi pomohlo.

První transka se do Playboye dostala krátce po Hefnerově smrti, kdy firmu převzal syn. Hned na to jsem šla já, jsem druhá či třetí na světě. Dnes to už není o tom, že playmate nebo pornoherečka jsou ty nejhorší ženy, spíše je to jakýsi status.

Doporučeno

Alexis Crystal nám prozradila, jak začala s pornem a proč si založila Tinder (Rozhovor) 8. dubna 2020 v 15:00

Chtěla by ses do Playboye dostat zas?

No jasné. Po celkové přeměně a rovnou s roztaženýma nohama (smích). Ale ještě mě čeká dlouhá cesta, než budu úplně hotová. Mám konkrétní obraz toho, jak bych chtěla vypadat. Můj cíl je do třicítky už mít vše, po čem toužím.

Jak definuješ ženskost? Myslíš si, že ženy, které se ženami narodily, ji mají přirozeně, nebo by měly o ni i usilovat?

Já si myslím, že mnohé ženy si neváží samy sebe. Ráno vstanou, vyčistí si zuby a jdou do světa. Chovají se jako muži, pijí alkohol, berou drogy. Takové ženy pro mě nejsou ženy. Vždyť si vůbec neváží věcí, které já nikdy mít nebudu, vždyť oni jednou mohou být matkami a vůbec se ke svému tělu tak nechovají.

Je něco, co bys chtěla vzkázat našim čtenářům?

Ať nesoudí knihu podle obalu. Nemůžeš někoho soudit, pokud neznáš jeho životní příběh. Můžeš sice řešit vzezření, ale nemůžeš odsuzovat.