Dnes uplynulo 76 let od kapitulace Německa a evropského ukončení nejhoršího válečného konfliktu v historii lidstva. Strach a utrpení, které přinesla druhá světová válka, neustále rezonují zejména v té nejstarší generaci. Na ohavnosti a brutalitu vojáků nezapomněla ani 89letá Anna.

Její vyprávění nás přeneslo do roku 1945, tedy do doby, kdy jí bylo třináct let. Anna vyrůstala po boku své starší sestry Margity, která ji i vychovávala. Máma jim totiž zemřela a otce povolali na frontu, odkud se bohužel už nevrátil. V Bánově, ve vesnici, kde prožila své mládí a kde žije dodnes, měly sestry i během těžkých časů velkou oporu v prarodičích, kteří své vnučky chránili, jak jen dokázali.

Podle jejích slov válku v té době vnímala zkresleně jako každé dítě. Hrůzy, kterých byla svědkem, si začala plně uvědomovat až později s přibývajícím věkem. Při vzpomínání na pustošení, znásilňování žen a bezhlavé zabíjení jí sice nejednou zvlhly oči, přesto se snažila mluvit o temném období s nadhledem a dávkou humoru na odlehčení.

Čti také

10 působivých fotografií: zakrvácená holčička pláče nad mrtvými rodiči, teroristé zajali tým olympioniků10 působivých fotografií: zakrvácená holčička pláče nad mrtvými rodiči, teroristé zajali tým olympioniků

Osvobozenecká vojska byla jako zvěř

Anna začala své vyprávění příchodem ruských osvobozeneckých vojsk. Podle jejích slov byli vojáci mnohem agresivnější a šílenější než Němci, kteří toto území obsadili dříve. Samozřejmě se našlo i pár výjimek, ale obecně obrátili celou vesnici vzhůru nohama, jen co dorazili.

V domě, ve kterém Anna žila i s Margitou, se v té době nacházeli němečtí vojáci. Ti podle jejích slov měli z první osvobozenecké linie až takový strach, že když se dozvěděli o příchozích Rusech, dům opouštěli v panice. V rychlosti brali, co se dalo, a tanky jim při útěku téměř zdemolovaly celou zahradu. „Jejich útěk byl pro mě v té době velký zážitek. Nevěděli jsme, co se děje, ani to, o čem je válka. Neměl mi to kdo říct. Maminka byla mrtvá a taťka bojoval daleko od nás,“ vzpomíná Anna.

Rusové měli v plánu dostat se do vesnice přes most, který vedl přes vysokou hladinu řeky Nitry. Když ale dorazili, byl již most zničený. Osvobozenecké vojsko si proto muselo najít mělčinu, přes kterou se přebrodilo dále do obce. „Válka tady v ten den vzala život mnoha lidem. Rusové sem dorazili nejen pěšky, ale i na koních. Všude nad námi se ozýval hukot letadel a z dálky bylo slyšet střelbu. Na vlakovém nádraží vyhodili do vzduchu vlak, který se rozpůlil. Chtěli zatarasit cestu Němcům a napadnout je,“ povzdechla si Anna.

Po obsazení vesnice se ruští vojáci radostí opili, začali ji pustošit a ze zábavy znásilňovali ženy. „Rozeběhli se všude po domech, ve kterých se usadili a dělali neplechu. Byla to zvěř a ne lidé.“ Skupinka Rusů se nastěhovala do domu, ve kterém Anna žila se svou sestrou. Měly však štěstí, že jeden z nich byl slušný a nedovolil ostatním, aby jim jakkoliv ublížili.

Kličkovala mezi kulkami

Anna si jako malá holka nejednou neuvědomovala, v jakém nebezpečí se nachází. Vrata každého domu ve vesnici musela být otevřené dokořán a všude se pohybovali vojáci. Střelba a výkřiky zraněných se ozývaly ze zastrčených uliček a panoval chaos.