Jako novinář jsem nemohl začít hystericky ječet a běžet do krytu, komentuje reportér David Borek boje v Izraeli (Rozhovor)

 Při živém vstupu v jihoizraelském Aškelonu jste musel přerušit vstup, abyste se před raketovými nálety utíkal skrýt. Dá se na něco takového připravit?

Na to se člověk nemůže připravit. Jako novinář jsem nemohl začít hystericky ječet a běžet do krytu. V tu chvíli jsem nepřemýšlel o smrti, neříkal jsem si, že jsou to poslední chvíle, které v životě strávím. Myslel jsem na to, že živý vstup ukončíme, ale ještě musíme divákům ukázat, co se děje. Rozhodoval jsem se, jestli mám komentovat zvuk raket a protiraket, nebo mám být ticho. To je už ta moje profesionální deformace.

Také to ale byla moje automatická reakce získaná z posledních let strávených v Izraeli. I když nenatáčíme reportáž, zažíváme v Izraeli takové situace na denní bázi. Jsme zvyklí na to, že musíme jít do krytu, když zazní siréna.

Taková je nyní vaše denní rutina?

Máme opravdu hodně práce. Pracujeme teď od rána do večera na natáčení, reportážích a živých vstupech. Musíme být ale připraveni i v noci. Poslední dny spím v posteli s malou přenosnou kamerou. Pokud by se něco stalo v noci, šel bych to hned natočit.

Kromě toho mě dvakrát nebo třikrát za noc vzbudí siréna nebo smska od kamarádky ze sousedství, která se mě ptá, jestli už je poplach i v naší čtvrti. Proto mám vždy dilema, zda si mám v noci nechat zapnutý mobil. Pokud to udělám, vím, že se nevyspím, ale zároveň mohu operativně zavolat kameramanovi a vždy tedy vím, jestli se něco děje.

Doporučeno

VIDEO: Během vstupu reportéra ČT z Izraele proběhl raketový útok 11. května 2021 v 14:59

To zní pro někoho, kdo žije v míru, trochu jako sci–fi. Pociťujete při této práci ještě strach? Nebo u vás nastala už jen ta profesionální deformace, kterou jste zmínil?

Strach je možná silné slovo. Cítím samozřejmě úzkost, když vidím, že se ke mně na nebi obrovskou rychlostí řítí kusy železa, které zabíjejí. Pokud by člověk necítil nic, byl by psychopat.

Na druhou stranu myslím na to, že v Izraeli je protiraketový štít a v hlavě si dokážu vypočítat, kolik mám sekund na přesun do krytu. Ten jsme měli naschvál blízko i při natáčení. 

Profesní deformaci ale pociťuji. I při té reportáži v Aškelonu to bylo přesně na hraně toho, co jsme byli já a kameraman ochotni podniknout, aby z toho divák něco měl a aby David Borek nezemřel v Aškelonu jen proto, že chtěl během živého vstupu dál mluvit.

Bojuje se na více místech. Jak se pohybujete mezi jednotlivými lokacemi?

Nemusíme být v jednom úkrytu, můžeme se pohybovat mezi hlavním městem Tel Avivem a jihem Izraele. Když ale jedeme autem, musíme mít otevřené okénko a ztišit si hudbu, abychom slyšeli sirény. Pokud začne hučet siréna, zastavíme auto i uprostřed dálnice nebo na krajnici. Člověk tehdy zoufale hledá, kam se schovat, většinou si lehnu na krajnici a schovám se za svodidla.

Většinou to trvá tak minutu, lehnu si ke krajnici a slyším nad sebou prásknutí protiraketového štítu. Když zlikviduje protiraketa palestinskou střelu, je to silná rána. Tehdy se stále ptám, kde je Gaza, abych se schoval na stranu, která je od ní odvrácená. Pak člověk vstane, nastartuje auto a může pokračovat dál. Je to pro nás spíše rutina, která nás obtěžuje, ale není to samozřejmě to nejhorší, co se může stát.

Doporučeno

Nynější protesty radikálních skupin v Izraeli jsou bezprecedentní. Je to nová situace, kterou ještě nikdo neviděl, říká Szántó 13. května 2021 v 17:59

Dá se dostat i do pásma Gazy, na druhou stranu?

Není to válka, ve které jsou hranice zcela zavřené. Mezi Izraelem a Gazou je normální hraniční přechod — terminál a pohraniční policie, které ukážete pas, projdete chodbou, otevřete těžké dveře a najednou jste v Gaze. Cestování do Gazy je obvykle možné, ale když vypukne takový konflikt, hraniční přechod se zavře. Během minulých let se do Gazy dalo dostat a zažít „druhou stranu“. Uvidíme, zda průchod otevřou i nyní.

Evropanům válka připadá jako něco zapomenutého a hrozivého, tady je to způsob, jakým se státy udržují při životě.

Jak to momentálně vypadá na místě izraelsko–palestinského konfliktu?

Po několika dnech je zřejmé, že tentokrát je konflikt mnohem hlubší než v letech 2018 a 2019. 

Stále hraje roli téma Jeruzaléma. Podle mezinárodního práva nejsou mešity na Chrámové hoře na území Izraele. Hamás ale otázku Jeruzaléma využívá na mobilizaci arabské společnosti.

Poprvé jsou militantní sympatizanti Hamásu přímo v Izraeli, kde můžeme vidět nechutné scény lynčujících arabských nebo židovských davů. To může být ještě vážnější než raketové útoky mezi Izraelem a Hamásem. 

Ačkoli rakety Hamásu nejsou extrémně přesné, dokáží orientačně zaměřit a pokrýt celý Izrael. Míří na jeho ekonomickou infrastruktur, proto se pod palbu dostává i okolí mezinárodního letiště. Izrael se zase snaží nepřítele odstrašit a vyhrát válku. Země není ochotná deeskalovat konflikt. Proto podle mě boje tak rychle neskončí.

Obě země zasáhly i civilisty, Izrael jich navzdory přesnějším střelám zabil více než Gaza. Připisuje se to i jejímu hustému osídlení. Podle nejnovějších údajů v Gaze zemřelo za tento týden už 32 dětí. 

Ano, bohužel je smrt civilistů součástí tohoto konfliktu. Nedá se mu vyhnout. Evropanům válka připadá jako něco zapomenutého a hrozivého, tady je to způsob, jakým se státy udržují při životě. Připravme se na to, že pokud budou boje pokračovat, oběti mezi civilisty budou přibývat. 

Izrael je země, která je závislá na diplomatické podpoře mezinárodního společenství. Nemůže si dovolit posílat na Gazu kobercové nálety. Navzdory přesnějším zbraním ale zabíjí i civilisty.

Na rozdíl od Izraele je cílem Hamásu zničit stát Izrael a nahradit ho jednotným muslimským státem. Obě země mají zcela jiný přístup k vedení války. Hamás si je vědom toho, že nikdy neporazí Izrael raketami z Gazy. Proto se o to snaží i mobilizací arabské menšiny v Izraeli nebo sebevražednými útoky.