Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Představa, že jim amputují nohu nebo ruku, je naplňuje radostí. Cítí totiž, že k nim část jejich těla prostě nepatří. Jiní si například přejí, aby od pasu níž ochrnuli nebo ztratili zrak či sluch.
Se svými pocity se přitom rodině a blízkým přátelům svěřují jen velmi zřídka, protože vědí, že pro většinu lidí mohou působit opravdu bizarně a iracionálně. Který člověk by se přece chtěl dobrovolně stát handicapovaným? Co na tuto duševní poruchu říkají odborníci a dá se vůbec léčit?
V tomto článku si přečteš:
Proč považují BIID osoby své zdravé končetiny za nedostatek.
Jak se muž trpící BIID připravil o vlastní ruku.
Zda může amputace skutečně pomáhat.
Kdy začnou BIID lidé toužit po takovém handicapu.
Co říká psycholožka na amputace zdravých končetin ve zdravotnictví, které nejsou momentálně povoleny.
Amputaci vlastní ruky si předem natrénoval
Jednoruký Jason, jak si sám říká, si vlastnoručně amputoval jednu z rukou a z vlastní vůle se tak stal invalidním. Jeho okolí si ale myslí, že o ruku přišel při nehodě, a tak ho litovali a snažili se mu poskytnout pomoc. Nechtěl jim říct pravdu, protože se bál, že by nedokázali přijmout skutečnost, že to udělal dobrovolně. Ze stejného důvodu vedl v anonymitě i interview pro bme.com.
V rozhovoru prozradil, jak se k tomuto velmi riskantnímu kroku odhodlal. Amputace ho lákala od dětství, neustále na ni myslel, trápil se a nedokázal plnohodnotně žít. „Byl jsem natolik pohlcen nutkáním přijít o ruku, že jsem sotva mohl fungovat,“ uvedl. Až v dospělosti si řekl, že to tak už dál nejde, a začal si o své poruše s názvem Body Integrity Identity Disorder (BIID) zjišťovat více.
Autoři studie, ve které zpovídali 54 BIID lidí, definují tento stav takto: „BIID je vzácná, nepříliš často studována a výrazně utajovaná porucha, při níž existuje rozpor mezi obrazem mentálního těla a fyzickým tělem. Subjekty trpící BIID mají intenzivní touhu amputovat si hlavní končetinu nebo si vážně poškodit míchu, aby ochrnuly.“
„Disponování párem rukou jsem odjakživa považoval za nedostatek — něco, co nebylo správné. Nemyslím si, že jsem měl na výběr. Moje pravá ruka prostě nepatřila k mému tělu,“ objasnil Jason důvody, proč si ji amputoval.
Zdroj: Wikimedia/A. Kalantar-Hormozi et al.
Jeho život se výrazně zlepšil
Jason ovládal zásady poskytování první pomoci a zpočátku amputaci trénoval na částech zvířat, které koupil od řezníka, aby se mu amputace vlastní ruky vydařila. Při nesprávném postupu by totiž mohl začít silně krvácet, omdlít a zemřít, případně by se pouze zranil a ruka by mu zůstala.
Nakonec si vybral nespecifikovaný velmi ostrý nástroj a připravil se o ruku od zápěstí výše. „Zpočátku pro mě bylo velkým překvapením, jak lehčí je moje předloktí,“ popisoval prvotní pocity. Své rozhodnutí podle vlastních slov nikdy nelitoval a po amputaci se konečně cítil „ve své kůži“.
I když si uvědomoval, že amputování zdravé končetiny nedávalo na první poslech smysl a ve více směrech zkomplikuje člověku život, jeho vnitřní potřeba byla silnější. Teprve poté, co přišel o ruku, se prý všechno v jeho životě pohnulo k lepšímu.
Jason si myslí, že by se amputace pro BIID osoby měly stát součástí zdravotnictví podobně jako změna pohlaví. V současnosti jsou totiž BIID lidé odkázáni na to, aby si poškodili končetiny a lékaři neměli jinou možnost, než jim je amputovat. Druhou možností je, že amputaci provedou sami na sobě, což je však extrémně nebezpečné.
„Pokud není k dispozici jiná účinná léčba a pokud je člověk schopen o sobě racionálně rozhodnout, domnívám se, že by mělo být umožněno takový zákrok podstoupit. Současně bych však dodala, že takovému rozhodnutí by mělo předcházet zvážení možných přínosů i rizik včetně toho, že samotná amputace v některých případech nemusí přinést kýžený pozitivní efekt,“ řekla pro Refresher psycholožka Zdeňka Pospíšilová, která se ve své praxi věnuje primárně BDSM subkultuře a jiným tabuizovaným tématům týkajícím se lidské psychiky.
Mohli by se ale najít i lidé, kteří by chtěli amputací docílit získání finanční podpory od státu, a tak by BIID osobu musel nejprve prozkoumat odborník. Ani u procesu tranzice u transgender osoby se nemůže stát, že by se uskutečnila bez lékařského vyšetření. „Na rozlišení osob s BIID od podvodníků, kteří zvažují amputaci pouze ze zištných důvodů, by měla sloužit diferenciální diagnostika,“ říká Zdeňka Pospíšilová.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak mohou zdravotníci pomoci BIID osobám.
Proč někdy BIID osoby předstírají handicap.
Jak se žena trpící BIID dobrovolně připravila o zrak.
Zda psycholožka považuje amputaci za vhodné řešení.
Výzkumní pracovníci Rianne M. Blom, Raoul C. Hennekam a Damiaan Denys ve své studiiz roku 2012 sledovali 54 osob trpících BIID. Z nich téměř 80 % tvořili muži. Díky výpovědím jednotlivců zjistili, že nástup této raritní zdravotní poruchy, která je pravděpodobně vrozená, začíná již v raném věku.
„Někteří odborníci se domnívají, že by roli při vzniku BIID mohly sehrát výrazné události z dětství, což se objevuje i u fetišů a sexuálních zaměřeních na amputace, protézy a podobně. Proto bychom v některých případech mohli jako formu fetišismu vnímat i BIID. Objevují se však i názory, že může jít o jev související s pocity úzkosti a obecné duševní nepohody. Hlubší náhled v současnosti přinášejí zejména neurovědy — podle současných výzkumů se u osob s BIID objevují odlišnosti v hustotě šedé hmoty v určité části mozku, což může mít vliv na to, jakým způsobem člověk vnímá určitou část těla a jak ji pojímá za vlastní. Jak tyto změny v mozku vznikají ale dosud přesně nevíme. Jde ovšem o směr zkoumání, který by mohl pomoci dané téma osvětlit,“ říká psycholožka.
Touhu po paralyzováni určité části těla či po amputaci končetin zařazují autoři studie do stejné kategorie. Cílem dobrovolného poškození vlastního těla je „pocit úplnosti či vnitřní spokojenosti“, uvádějí. Polovina respondentů o svých BIID pocitech neřekla ani nejbližším členům rodiny a přátelům. Obávali se, že se setkají s nepochopením. Někteří z respondentů popisovali své nutkavé pocity na amputaci podobně, jako mluví transgender osoby o své touze po změně pohlaví.
Pospíšilová ale upozorňuje, že jde o dva druhy diagnóz.
„Genderová dysforie a BIID se v některých případech objevují společně, ale jde o dva odlišné jevy. Oba doprovázejí pocity nepohody spojené s určitou částí těla. V případě BIID však obvykle jde především o končetiny, zatímco v případě genderové dysforie se tyto pocity více vážou i na oblast prsou nebo genitálií. Odlišná je i motivace a odlišnosti nacházíme i v souvislosti se změnami v oblasti mozku (tzv. cortical reorganization), které lze při BIID sledovat v jiné oblasti než v případě GD. V některých případech se tato místa mohou překrývat, ale není to tak časté, což tedy vede k předpokladu, že jde o dva odlišné jevy,“ řekla.
Používal berle, i když byly jeho nohy zdravé
Lidí, kteří by o syndromu BIID mluvili i před kamerou, je málo. Příkladem je Nick O’Halloran, který si chtěl dát amputovat jednu z nohou, o čemž vyprávěl pro Barcroft TV. Své pocity přirovnával k tomu, jako kdyby jinak zdravému člověku kromě dvojice nohou narostla třetí. Jednoduše by ji vnímal jako něco, co má navíc.
Jako teenager ale Nick O’Halloran svým pocitům, které ho frustrovaly, vůbec nerozuměl. „Teprve když jsem byl starší a začal jsem na vysoké škole studovat psychologii, jsem si uvědomil, že to má pojmenování,’ řekl o BIID.
Vlastnoručně si amputovat nohu není žádná hračka, a tak jsou BIID lidé nejednou odkázáni na amputaci načerno, za kterou si zaplatí pořádný balík peněz. O tuto možnost se pokusil i Nick O’Halloran, ale narazil na podvodníka, kterému poslal 20 000 liber a amputace se nedočkal. Kvůli svému trápení chtěl v jednom bodě svého života dokonce spáchat sebevraždu.
V době natáčení reportáže řešil Nick O’Halloran svou poruchu tím, že si alespoň jednou za den pevně obvázal skrčenou nohu a s berlemi předstíral, že je handicapovaný. Říká, že se bude cítit šťastný až tehdy, když mu amputují nohu. „Vím, že to zní bizarně, ale tak to cítím,“ řekl.
„Zcela chápu, že jsou lidé, kteří se narodili bez končetin a plně by milovali své zdravé tělo. Je to velmi komplikovaná porucha, se kterou se těžko vyrovnává, zejména bez podpory,“ cituje jeho slova The Sun.
Někteří lidé z komunity nedobrovolně hendikepovaných jsou proto na BIID lidi naštvaní, protože by dali cokoli za to, aby měli opět zdravé funkční tělo. BIID osoby to však cítí opačně.
Do očí si nalila kyselinu
Výzkumný pracovník Clive Baldwin, který učí na St. Thomas University v Kanadě, udělal při svém průzkumu rozhovory s 37 BIID lidmi. Většina z nich toužila po amputaci některé končetiny, ale jeden z respondentů chtěl odstranit penis a jiný toužil oslepnout, píše National Post.
O svůj zrak se záměrně připravila i Jewel Shuping, která po tomto drastickém zákroku toužila přibližně od svých 6 let. Matka ji jako dítě upozorňovala, aby se nedívala do slunce, protože by mohla oslepnout. Jewel ale dělala přesný opak. Dívala se do něj několik hodin denně a doufala, že se to stane.
O zrak ovšem přišla až jako dospělá žena tím, že si do očí nakapala chemický přípravek k čištění odtoků. Při jejím rozhodnutí jí pomáhal psycholog, který ji i odvezl do nemocnice. Lékaři se jí snažili pomoci, přičemž ani netušili, že se pacientka do tohoto stavu dostala cíleně.
Druhý den zjistila, že stále vidí, a byla proto nešťastná. Po přibližně půl roce ale nakonec přišla o zrak a po dlouhém čase pocítila skutečnou radost. Ostatním lidem trpícím BIID ale vzkazuje, aby se pokusili vydržet a počkat, dokud odborníci nepřijdou na způsob, jak tuto raritní poruchu léčit.
Spojení se schizofrenií
„Přesně cítím místo, kde by měla moje noha končit a měl by začínat pahýl. Někdy mě to místo bolí nebo cítím, že je znecitlivěné,“ uvedl jeden z respondentů ve studii, ve které bylo zkoumáno 54 BIID lidí. Z jejich odpovědí vědci zjistili, že po provedení amputace se u jednotlivců závratně zvýšila kvalita jejich životů.
„Amputace zdravé části těla vede k remisi BIID a k působivému zlepšení kvality života. Znalost a respektování tužeb jednotlivých BIID osob jsou prvními kroky při poskytování péče a mohou snížit obrovskou zátěž, kterou zažívají,“ píší autoři studie.
Z řad kritiků se často ozývá, že jsou lidé, kteří chtějí přijít o končetinu, schizofrenici a pronásledují je bludy. Autoři studie při svém průzkumu skutečně narazili na BIID osobu, která byla zároveň schizofrenní, ale uvádějí, že tento stav neměl žádnou spojitost s její další diagnózou.
Tvrdí, že existují případy schizofreniků, kteří si chtěli amputovat část těla, avšak tehdy jako důvod uváděli, že jde například o vůli boží nebo trest ďábla. Motivace jejich respondentky se ale shodovala s motivací ostatních lidí z průzkumu — chtěla se znovu cítit „úplná“.
Ve srovnání s celkovou populací netrpěly BIID osoby v průzkumu žádnými zvýšenými duševními obtížemi kromě depresí a poruch nálad, které autoři studie přisuzují právě pocitům vycházejícím z BIID.
Výzkumní pracovníci upozornili i na to, že BIID není parafilie, tedy porucha volby sexuálního objektu. V případě lidí trpících BIID nejde tedy primárně o sexuálně motivovaný akt, ale 25 respondentů potvrdilo, že cítí sexuální vzrušení při pohledu na zdravotně postiženou osobu, a 24 lidí sexuálně vzrušovala představa, že jsou sami hendikepovaní. Tyto netradiční sexuální rysy mohou být v případě BIID přítomny z důvodu, že je přitahuje něco, s čím se sami ztotožňují. Podobně jako fyzicky zdravého člověka sexuálně přitahují převážně fyzicky zdraví jedinci.
„U některých osob je touha po amputaci spojená se sexuální motivací, nikoli však u všech, což může stěžovat její objasnění. Osobně se domnívám, že v případě sexuální motivace bude příčina jiná než u nesexuálních, tedy že jde o dva různé jevy, které se někdy mohou vyskytovat u jednoho člověka současně,“ uvádí psycholožka.
Zdroj: Wikimedia/Unklekrappy
Amputace jako „léčba“?
Několik BIID lidí z průzkumu bylo experimentálně léčeno pomocí kognitivně–behaviorální terapie či antidepresiv. Rozsáhlým vědeckým zkoumáním podpořená léčba na BIID ale v současnosti neexistuje. Psychoterapie u respondentů autorů studie podle jejich zjištění „nepomohla zmírnit příznaky BIID“.
Na druhé straně jim ale pomohla přijmout sami sebe a pochopit symptomy BIID. Užívání antidepresiv zase přispělo ke zmírnění jejich depresivních stavů spojených s BIID. Šlo o jakési berličky. Je tedy v současnosti jediným známým „lékem“ na trápení BIID osob amputace?
„Zdá se, že chirurgický zákrok vede k trvalé remisi BIID a k impozantnímu zlepšení kvality života, ale je v rozporu s etickými normami lékařů, podle kterých nemají amputovat zdravé končetiny,“ uvádí se ve studii. I z toho důvodu se BIID osoby nejednou pokoušejí své končetiny různými způsoby poškodit natolik, aby je lékaři museli amputovat.
„Netroufám si obecně říci, že by amputace byla vhodným řešením pro každého, ale umím si představit, že se v některých případech mohou lidé toužící po amputaci skutečně cítit lépe, pokud takový zákrok podstoupí. Nelze ale předem odhadnout, zda takový zákrok skutečně přinese kýžený efekt. Na základě výzkumů víme, že v některých případech lidé skutečně pociťují po zákroku spokojenost, ale v jiných bohužel touha po amputaci přetrvává i nadále a samotný zákrok tedy úlevu nepřináší,“ říká psycholožka Pospíšilová.
Domnívá se, že na začátku procesu s pacientem by měla stát především dobrá diagnostika, na kterou lze následně navázat například kognitivně–behaviorální terapií a antidepresivy, které mohou pomoci lépe zvládat jejich stav.
