- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Jak jim dokáží odborníci pomoci?
Představa, že jim amputují nohu nebo ruku, je naplňuje radostí. Cítí totiž, že k nim část jejich těla prostě nepatří. Jiní si například přejí, aby od pasu níž ochrnuli nebo ztratili zrak či sluch.
Se svými pocity se přitom rodině a blízkým přátelům svěřují jen velmi zřídka, protože vědí, že pro většinu lidí mohou působit opravdu bizarně a iracionálně. Který člověk by se přece chtěl dobrovolně stát handicapovaným? Co na tuto duševní poruchu říkají odborníci a dá se vůbec léčit?
- Proč považují BIID osoby své zdravé končetiny za nedostatek.
- Jak se muž trpící BIID připravil o vlastní ruku.
- Zda může amputace skutečně pomáhat.
- Kdy začnou BIID lidé toužit po takovém handicapu.
- Co říká psycholožka na amputace zdravých končetin ve zdravotnictví, které nejsou momentálně povoleny.
Amputaci vlastní ruky si předem natrénoval
Jednoruký Jason, jak si sám říká, si vlastnoručně amputoval jednu z rukou a z vlastní vůle se tak stal invalidním. Jeho okolí si ale myslí, že o ruku přišel při nehodě, a tak ho litovali a snažili se mu poskytnout pomoc. Nechtěl jim říct pravdu, protože se bál, že by nedokázali přijmout skutečnost, že to udělal dobrovolně. Ze stejného důvodu vedl v anonymitě i interview pro bme.com.
V rozhovoru prozradil, jak se k tomuto velmi riskantnímu kroku odhodlal. Amputace ho lákala od dětství, neustále na ni myslel, trápil se a nedokázal plnohodnotně žít. „Byl jsem natolik pohlcen nutkáním přijít o ruku, že jsem sotva mohl fungovat,“ uvedl. Až v dospělosti si řekl, že to tak už dál nejde, a začal si o své poruše s názvem Body Integrity Identity Disorder (BIID) zjišťovat více.
Autoři studie, ve které zpovídali 54 BIID lidí, definují tento stav takto: „BIID je vzácná, nepříliš často studována a výrazně utajovaná porucha, při níž existuje rozpor mezi obrazem mentálního těla a fyzickým tělem. Subjekty trpící BIID mají intenzivní touhu amputovat si hlavní končetinu nebo si vážně poškodit míchu, aby ochrnuly.“
„Disponování párem rukou jsem odjakživa považoval za nedostatek — něco, co nebylo správné. Nemyslím si, že jsem měl na výběr. Moje pravá ruka prostě nepatřila k mému tělu,“ objasnil Jason důvody, proč si ji amputoval.
Jeho život se výrazně zlepšil
Jason ovládal zásady poskytování první pomoci a zpočátku amputaci trénoval na částech zvířat, které koupil od řezníka, aby se mu amputace vlastní ruky vydařila. Při nesprávném postupu by totiž mohl začít silně krvácet, omdlít a zemřít, případně by se pouze zranil a ruka by mu zůstala.
Nakonec si vybral nespecifikovaný velmi ostrý nástroj a připravil se o ruku od zápěstí výše. „Zpočátku pro mě bylo velkým překvapením, jak lehčí je moje předloktí,“ popisoval prvotní pocity. Své rozhodnutí podle vlastních slov nikdy nelitoval a po amputaci se konečně cítil „ve své kůži“.
I když si uvědomoval, že amputování zdravé končetiny nedávalo na první poslech smysl a ve více směrech zkomplikuje člověku život, jeho vnitřní potřeba byla silnější. Teprve poté, co přišel o ruku, se prý všechno v jeho životě pohnulo k lepšímu.
Jason si myslí, že by se amputace pro BIID osoby měly stát součástí zdravotnictví podobně jako změna pohlaví. V současnosti jsou totiž BIID lidé odkázáni na to, aby si poškodili končetiny a lékaři neměli jinou možnost, než jim je amputovat. Druhou možností je, že amputaci provedou sami na sobě, což je však extrémně nebezpečné.
„Pokud není k dispozici jiná účinná léčba a pokud je člověk schopen o sobě racionálně rozhodnout, domnívám se, že by mělo být umožněno takový zákrok podstoupit. Současně bych však dodala, že takovému rozhodnutí by mělo předcházet zvážení možných přínosů i rizik včetně toho, že samotná amputace v některých případech nemusí přinést kýžený pozitivní efekt,“ řekla pro Refresher psycholožka Zdeňka Pospíšilová, která se ve své praxi věnuje primárně BDSM subkultuře a jiným tabuizovaným tématům týkajícím se lidské psychiky.
Mohli by se ale najít i lidé, kteří by chtěli amputací docílit získání finanční podpory od státu, a tak by BIID osobu musel nejprve prozkoumat odborník. Ani u procesu tranzice u transgender osoby se nemůže stát, že by se uskutečnila bez lékařského vyšetření. „Na rozlišení osob s BIID od podvodníků, kteří zvažují amputaci pouze ze zištných důvodů, by měla sloužit diferenciální diagnostika,“ říká Zdeňka Pospíšilová.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak mohou zdravotníci pomoci BIID osobám.
- Proč někdy BIID osoby předstírají handicap.
- Jak se žena trpící BIID dobrovolně připravila o zrak.
- Zda psycholožka považuje amputaci za vhodné řešení.
- Co má společného BIID se sexuální motivací.