Pokud miluješ pořádně krvavé slashery, nová hororová trilogie na Netflixu s názvem Ulice strachu tě zaručeně potěší.
Bude Ulice strachu jednou citovaným a uznávaným kultem podobně jako díla Pátek třináctého, Halloween, Lesní duch, Noční můra v Elm Street, Texaský masakr motorovou pilou či Vřískot, na které výrazně odkazuje nebo upadne do zapomnění hned po dokoukání? Přečti si recenzi všech tří dílů sledované novinky Netflixu.
Natočila je 41letá režisérka z Ohia Leigh Janiak a jde o adaptaci knižní série 77letého amerického spisovatele R. L. Stina, předního autora temných fantasy, science fiction a hororů plných nadpřirozených jevů.
Je vidět, že Janiak má dobře nakoukané gore horory ze sedmdesátých či osmdesátých let a chtěla je v této trilogii nejen napodobit, ale kvalitativně převýšit. Snaží se o to zejména propracovaným vizuálem a spoustou otevřených, vysloveně nechutných explicitních scén. Ty v současných hororech nejen z produkce Netflixu nejvíce letí, přičemž důraz na psychologickou rovinu a atmosféru se stále více vytrácí. Trpí tím bohužel i tato trilogie.
Ulice strachu – 1. část: 1994
První díl – zasazen, už podle názvu, do roku 1994 – vypráví příběh party teenagerů řešících běžné problémy, jakými jsou první lásky, první sex, párty, ale i konflikty a šikana. Kromě toho však řeší i záhadné vraždy v okolí. Jde tedy o běžnou příběhovou šablonu slasheru. Nechybí proto ani různé iritující postavy chovající se absolutně nelogicky.
Krev stříká od prvních minut
Můžeš u nich jen hádat, která z nich půjde pod nůž či sekeru jako první. První díl začíná hned zostra. Na nic se nečeká, krev stříká od prvních minut. V Shadyside se dějí nevysvětlitelné jevy, které znepokojují místní obyvatele. Ti si však rychle najdou oběť, která podle nich za vším stojí, což vede k více hraničním situacím.
Hlavními hrdinkami jsou dvě středoškolačky, rozjeté lesbičky Deen (Kiana Madeira) a Samantha (Olivia Scott Welch). Po tom, co je okolnosti přimějí válečnou sekeru mezi sebou zakopat, právě ony postupně s partou kamarádů objeví něco, co neměli, a zjišťují, že mezi záhadnými vraždami v okolí je souvislost a podobné věci se dějí na stejném místě v pravidelných intervalech už tři sta let.
Recenze: Wrath of Man
1. června 2021 v 10:08
Skvělý soundtrack
Ani se nenadějí a musí najednou bojovat s partou rozzuřených, nesmrtelných kreatur z neznámého světa démonů, čarodějnic a blíže nespecifikovaného zla. Na první části nejvíce potěší skvělý soundtrack složený zejména z dobře známých dobových hitů, jako například Creep od Radiohead, Fear of the Dark od Iron Maiden či The Day I Tried To Live od Soundgarden. Úsměv vykouzlí i Rob Zombie, Alice Cooper nebo The Prodigy.
Kromě toho však první díl nemá bohužel až tak co nabídnout. Jde jen o standardní, již stokrát viděnou vyvražďovačku bez napětí. Padá zejména na neznámých tvářích a nepříliš přesvědčivých hereckých výkonech, navíc z příběhu mnoho věcí nevysvětluje naopak nechává záměrně vše otevřené pro další díly. Pokud však miluješ krev a terorizování postav, budeš se bavit.
Ulice strachu – 2. část: 1978
Určitě lepší a nápaditější než jednička, ale stále žádná sláva. Čeká tě v každém případě rozhodně více akce, sexu, krve, bláta, slz i křiku. Příběh začíná přesně tam, kde končí ten předešlý, ale tvůrci diváka brzy přenesou do sedmdesátých let, kde si další parta teenagerů užívá léto v táboře Nightwing.
Klidný průběh naruší posedlý a nemilosrdný psychopat se sekerou. Z celého příběhu se sice už výrazněji odkrývají další části mozaiky, dojem však opět kazí nesympatické postavy ke kterým si pravděpodobně nevybuduješ absolutně žádný vztah.
Brutálnější, surovější, napínavější
Těmi hlavními jsou plachá, konzervativní Cindy (Emily Rudd) a nebojácná, drzá Ziggy (Sadie Sink). Vedlejších postav je tu tentokrát mnohem více. Díky tomu je zde i mnohem víc vražd, přičemž scény jsou brutálnější, surovější, ale zároveň napínavější. Celkově cítit temnější vyznění filmu. Je tedy možné, že se začneš nakonec přece jen trochu bát. Když parta najde tajemnou knihu, kde se píše o kletbě a čarodějnicích, začíná zábava.
Atmosféru místy skvěle dotváří mrazivá hudba Marca Beltramiho (dělal hudbu i do Logan: Wolverine či Le Mans '66), jindy záměrně vtipně vše zlehčují nestárnoucí klasiky lahodící uchu. Zazní například Nirvana, Blue Oyster Cult, Kansas či The Runaways. Závěr je formálně propracovanější a rovněž drsnější než v jedničce, navíc tě určitě více navnadí na další, závěrečný díl.
Ulice strachu – 3. část: 1666
Píše se tentokrát rok 1666 a platí najednou úplně jiná pravidla hry. Pistole nahrazují vidle či dřevěné hole. Začíná hon na čarodějnice. U filmových pokračování bývá zvykem pokles kvality. Ulice strachu však je, paradoxně, sympatickou výjimkou. Poslední, třetí díl je totiž naprosto nejlepší a nejděsivější, což skutečně příjemně překvapuje.
Pomocí důsledného budování ponuré atmosféry, která nesmírně chyběla předchozím dvěma dílům, se zde daří držet divákovu pozornost na maximum. Potěší propracované kamerové kompozice, nápaditý střih či výborná hudba trojice Marco Beltrami, Anna Drubič a Marcus Trumpp.
Když všechno funguje
Postavy navíc konečně nejsou jen chodícími loutkami, ale reálnými lidmi z masa a kostí. Naplno cítíme jejich zranitelnost a konečně jim v případě nebezpečí držíme palce. Je tedy s kým se ztotožnit. Palec nahoru jde i pro skvělou dramaturgii. Fungují dějové zvraty, emoce, vše se také pěkně vysvětlí a navzájem do sebe zapadne.
Dojem třetí části jen mírně kazí úplně poslední půlhodina, kdy se vracíme z roku 1666 zpět na začátek, tedy do roku 1994. Je až příliš dynamická, otravně klišovitá, což vysoce kontrastuje se zbytkem filmu.
Trilogie Ulice strachu v každém případě určitě potěší nemalý zástup různých nerdů, geeků a zejména mladší milovníky pořádně krvavých hororů. Ostatní sice neurazí, ale ani nenadchne. Ze současné nabídky Netflixu však jde nepochybně o ten lepší zjev. I proto dáváme filmu šest bodů z deseti.
