10 kuriózních smrtí slavných hudebníků

Rokenrol je někdy jako vášnivý a zběsilý tanec nad propastí. Když si nedáš pozor a uklouzneš, můžeš přijít o všechno. Mnozí už uklouzli, ale měli někoho, kdo je zachytil, případně se naučili kroky nazpaměť a koncertují dodnes i po desítkách prohýřených let na hraně. Jiní to štěstí neměli a spadli do neznáma. Jak dlouho padali a jak je ta propast hluboká, nám už neřeknou. I tak je to jedno. Jsou nenávratně pryč. Otis Redding, Jimi Hendrix, Janis Joplin, John Lennon, Elvis Presley, Kurt Cobain a mnoho dalších nám už na pódiu živě nezahraje. 

Je šílené, že už od počátků rokenrolu se nad hudebníky hrajícími tyto energické rytmy, které vždy zvednou ze židle a dostanou do varu, vznáší jakýsi záhadný mrak. Občas z něj jemně zaprší, jindy přichází na řadu hotová bouře. Přečti si deset kuriózních příběhů osobností, které odešly předčasně a prohrály boj s vlastními nedořešenými problémy nebo jen byly v nesprávný čase na nesprávném místě s nesprávnými lidmi.

10. Buddy Holly (7. 9. 1936 – 3. 2. 1959)

„Doufám, že vaše letadlo spadne,“ řekl hudebník Waylon Jennings svému kolegovi Charlesi Hardinovi Holleymu. Bylo to těsně předtím, než zpěvák známý zejména jako Buddy Holly nastoupil do soukromého letadla jedné mrazivé noci spolu s dalšími dvěma hudebníky, aby se dostal do Severní Dakoty, což bylo další místo v rámci koncertního turné. Mělo jít jen o nevinný, ačkoli dost drsný vtip, ale Jennigs jakoby v tu chvíli zaklel všechny, kteří do letadla nasedli. Havarovalo hodinu po půlnoci blízko letiště Mason City v Clear Lake v Iowě. Nikdo nepřežil. 

Jak píše Michele Primi ve své knize Prokletí rokenrolu, Jennings jako Hollyho spoluhráč nakonec soukromým letadlem neletěl, i když měl původně být pasažérem také. Jelikož se do něj vešli jen tři lidé, přenechal své místo Big Booperovi, který měl právě horečku a cesta v autobuse bez topení by mu asi neudělala nejlépe. Jennings svou mrazivou poznámkou, která ho musela pronásledovat pravděpodobně až do smrti, reagoval na Hollyho vtip, že v autobuse dostane zápal plic. 

Buddy Holly patřil mezi nejzásadnější průkopníky rokenrolu spolu s Little Richardem, Chuckem Berrym nebo Elvisem Presleym. Jeho hudba ovlivnila i legendární The Beatles či Rolling Stones. Nešťastný den havárie označil později, v roce 1971, zpěvák Don McLean ve skladbě American Pie za „den, kdy zemřela hudba“.

9. Jim Morrison (8. 12. 1943 – 3. 7. 1971)

Charismatický rebel, vizionář, buřič i věčný básník s nezaměnitelným hlasem, neustále se snažící měnit svět. Podařilo se mu to právě hudbou. Frontman slavného kvarteta z Los Angeles The Doors vyrůstal v konzervativní rodině, ale v šedesátých letech během éry hippies patřil k největším propagátorům volnomyšlenkářství, přičemž tehdy samozřejmě tvrdě kritizoval kulminující válku ve Vietnamu.

V jednom ze svých prvních rozhovorů v roce 1967 řekl: „Zajímá mě každá revolta, nepořádek, chaos. Venkovní svoboda je způsob, jak dosáhnout svobody vnitřní.“ Autor nestárnoucích hitů jako Light My Fire, Hello I Love You nebo Riders On The Storm však opustil svět mnohem dříve, než by se patřilo, přičemž dosud není jisté, co se osudné noci 3. července 1971, kdy zemřel, stalo. Byl nalezen bez známek života v zamčené koupelně v zakrvácené vaně se dvěma červenými skvrnami na prsou. 

Protože nebyla provedena pitva, o jeho smrti se může dodnes jen polemizovat. Spisovatel Michele Primi ale píše, že příčinou mohlo být buď to, že si omylem vzal heroin své přítelkyně Pamely Courson (zemřela na předávkování v roce 1974) a předávkoval se, nebo že se v důsledku dýchacích potíží zhoršujících se vždy po pití alkoholu udusil zvratky.

8. Sid Vicious (10. 5. 1957 – 2. 2. 1979)

Vlastním jménem John Simon Ritchie byl drzý, výstřední a zuřivý punkáč, baskytarista britských Sex Pistols. Navíc ukázkový flegmatik žijící jen pro daný moment. Když mu během koncertu zlomili nos, pouze si olízl stékající krev a s úsměvem hrál dál. Pro někoho byl šílencem, pro jiného géniem. Pokud se ovšem někdo do puntíku řídil populárním punkovým heslem „No Future“, byl to právě Vicious. Neustále totiž dělal vše pro to, aby se zničil, přičemž stahoval ke dnu i ostatní. Nedělalo mu problém urážet dav fanoušků či si žiletkou řezat na hruď různé nápisy.

Během turné v roce 1978 prohlásil, že zemře dříve, než dosáhne 25 let, a do té doby si bude žít přesně tak, jak se mu zachce. Jelikož měl matku narkomanku a otec rodinu opustil, předpoklad, že z něj nebude právě vzorný slušný britský džentlmen, byl dost vysoký. Netrvalo tedy dlouho a hudebník řešil vlastní problémy s drogami a alkoholem.

Na své cestě životem našel podobně ztracenou duši Nancy Spungen. Ta nejenže strávila většinu svého života na psychiatrické klinice, ale později dělala i prostitutku, aby si vydělala na heroin. O jejich zamilovaném, ale absolutně destruktivním vztahu vznikl i film Sid a Nancy (1986). Baskytaristu ztvárnil Gary Oldman. Konec jejich vztahu měl trpkou příchuť, jelikož Viciouse zatkli a uvěznili za její vraždu, přičemž Brit si na incident v drogovém opojení vůbec nevzpomínal. I když skončil za mřížemi, dostal se ven na kauci a pokusil se o sebevraždu.

Po temném období a několika dalších pokusech se úspěšně dostal z léčení, na oslavu čehož mu jeho nová přítelkyně uspořádala uvítací party. Podle spisovatele Primiho se mu právě ta stala osudnou. Jak píše v knize Prokletí rokenrolu, protože tam byl obklopen samými narkomany, opět podlehl pokušení a předávkoval se heroinem.

7. Ian Curtis (15. 7. 1956 – 18. 5. 1980)

Skupina Joy Division se chystala vyrazit v roce 1980 na turné po Americe; mohlo jít o přelomový úspěch. Její frontman, 23letý Ian Curtis, se ale oběsil u sebe doma na šňůře na prádlo. Našla ho jeho manželka Deborah. Co ho k tomu vedlo? Neunesl slávu? Bál se jí? Neunesl rozpadající se manželství? Na to by nejlépe uměl odpovědět asi jen on sám. Když si ovšem přečteš pár textů tohoto nadaného Brita, hned pochopíš, že byl výrazně melancholická, citlivá a úzkostlivá duše.

Navíc trpěl epilepsií a depresemi. Proslavil ho specifický projev. Na pódiu předváděl trhavé pohyby a záškuby, jakoby měl právě záchvat. V kombinaci s jeho hlubokým, nízko položeným hlasem šlo automaticky o koncertní zážitek, na jaký se nezapomíná. O příběhu Curtise vznikl i hraný film Control v režii Antona Corbijna.

Slavná postpunková kapela Joy Division sice vydala pouze dvě alba, Unknown Pleasures (1979) a Closer (1980), ale stihla ovlivnit mnoho tehdejších i současných kapel. Právě Curtis byl autorem těch nejsilnějších, dodnes populárních skladeb jako Disorder, She’s Lost Control, Love Will Tear Us Apart nebo Isolation.

6. John Bonham (31. 5. 1948 – 28. 9. 1980)

Bubeník hardrockové bandy Led Zeppelin z Londýna, která navždy změnila pravidla hry. Během své éry byl považován za nejlepšího bubeníka na světě. Jeho často netradiční a nepravidelné rytmy znějící banálně a jednoduše nadělaly množství šedin všem, kteří se je později chtěli jako náruživí samouci naučit. Dokázal vytvořit skvělý groove — i proto, že ve svém stylu hraní hodně čerpal z jazzu. Jeho výdrž na pódiu byla ohromující, jeho sóla na bicí během skladby Moby Dick otevírala fanouškům ústa dokořán.

Někdy mu nedělalo problém odložit paličky a bouchat do soupravy jen holýma rukama a celou ji klidně zakrvácet. Z jeho hry bylo cítit život, radost, pulzující energii. I on však měl své démony. A nebylo jich málo. Holdoval alkoholu — podle slov spoluhráčů, přátel a známých pil často až do bezvědomí. Nejen náhodou ho přezdívali The Beast.