Odřezané prsty, letadla plná kokainu, boj s rakovinou nebo pád do prázdna. To vše zažila heavymetalová legenda Black Sabbath

Zvuk deště, hromů a bijících zvonů, do toho zlověstný kytarový riff přímo z pekla, ležérní bicí a ponurý zpěv. Velký černý obrys s ohnivýma očima říká lidem o jejich touze, sedí tam Satan a usmívá se. Sleduje, jak jsou plameny stále výš. Ach ne, ne, prosím, Bože, pomoz mi. Bylo jasné, že svět hudby už nikdy nebude jako dřív. Nic temnějšího dosud nevzniklo.

V pátek třináctého února 1970 vyšlo v britském vydavatelství Vertigo Records debutové album kapely Black Sabbath s pořádně děsivým vizuálem. Popis výše charakterizuje stejnojmennou skladbu, která nahrávku otevírá, a, jak řekl hudební novinář Malcolm Dome, kapela právě touto skladbou definovala nový žánr — heavy metal. Zpěvák Ozzy Osbourne vzpomíná, že když skladbu kapela poprvé zahrála na koncertě, někteří lidé utekli vystrašeně pryč. Britský hudební týdeník Kerrang skladbu označil za vůbec nejlepší skladbu, jakou kdy kapela vytvořila.

I když na toto album v době jeho vzniku nevyšla téměř žádná pozitivní recenze, podle dalšího hudebního žurnalisty Micka Walla šlo o něco, co už nebylo možné zabít. „Je jedno, kolik kulek kritici vystřelí, tato bestie je stále obludnější a směje se.“ Jak začal příběh kapely, která to všechno odstartovala a zásadně ovlivnila mnohé generace?

Odřezané konce prstů a obrovská neoblomnost

V roce 1965 se v jedné z továren v Birminghamu stal jistému dělníkovi hrozivý úraz. Tím dělníkěm byl teprve sedmnáctiletý mladík Tony Iommi. „Jeden den jsem přišel do práce a žena, která vždy lisovala plech předtím, než jsem ho já svařil, nepřišla. Řekli mi proto, že musím i lisovat. Začal jsem tedy pracovat, ale skončilo to velmi špatně. Ucvaklo mi to konce prstů,“ řekl Iommi v dokumentární sérii Sedm epoch rocku. 

Jelikož byl nadějným kytaristou s ambicemi prorazit na těch největších pódiích, byla to pro něj osobní tragédie. Zdálo se, že je s jeho kariérou konec. „Šel jsem do nemocnice, kde mi odřízli trčící kousky kostí a pak řekli: Na hraní můžeš zapomenout,“ přiblížil podle portálu Loudwire hroznou situaci Iommi. Jeho neoblomnost a chuť hrát ale byly silnější, nechtěl se vzdát. Ve své zálibě chtěl pokračovat za každou cenu. Přišel proto s bizarním nápadem, jak znovu hrát na kytaru. „Nakonec jsem si vyráběl konce prstů z láhve na saponát, kterou jsem roztavil. Napasoval jsem si ji na prst a pak jsem ji opiloval smirkem,“ prozradil Iommi v hudebním dokumentu Francise Whatelyho.

Fungovalo to, i když si na to musel zpočátku zvyknout a bylo to bolestivé. Když si Iommi zároveň na kytaře trochu uvolnil struny, hrálo se mu snadněji a navíc byl zvuk kytary mnohem hutnější. Vytvořil si tak vlastní specifický styl hraní a zároveň zvuk, díky kterému zněla kapela jedinečně. Baskytarista Geezer Butler na téma odlišnosti hudby skupiny Black Sabbath pro magazín Mojo v roce 2013 řekl: „Jelikož jsem byl i já kytarista, tak jsem s basou nedělal to, co se očekávalo, protože jsem to neuměl. Hrál jsem na ní prostě Tonyho riffy. Díky tomu byl zvuk mnohem těžší, tvrdší.“

Něco je venku a chce to, abys přišel

V dokumentární sérii Sedm epoch rocku se Butler podělil i o zážitky s nejslavnějším metalovým zpěvákem Ozzym Osbournem. „Hledali jsme zpěváka a na dveřích hudebnin jsme našli lístek s textem „Ozzy Zigg chce koncert“. O tři dny později u mě někdo zabušil na dveře a můj bratr šel otevřít. Za chvíli se vrátil a řekl: Něco je venku a chce to, abys přišel.“ Nebyl to samozřejmě nikdo jiný než Osbourne. 

Ten byl již tehdy výstředním podivínem se svérázným stylem. Bubeník kapely Black Sabbath Bill Ward objasnil blíže proč. „Ozzy chodíval po ulici s botou na provázku. Vodil ji jako nějaké zvířátko. Myslel jsem si, že je úplně praštěný.“ Právě Osbourne je ale dnes žijící legendou, kterou zná snad každý, a díky svému snadno rozpoznatelnému hlasu se téměř okamžitě stal možná i tím nejdůležitějším členem kapely. Je sporné, zda by bez něj dosáhli Black Sabbath tak obrovského úspěchu po celém světě.  

Kapelu, která oficiálně vznikla v roce 1968, zásadně ovlivnilo industriální prostředí Astonu v Birminghamu, odkud všichni členové pocházeli. Bubeník Ward prozradil ve Whatelyho dokumentu, jak doma neustále poslouchal hučící stroje z nedaleké továrny. „Když jsem večer ležel v posteli, ťukal jsem si prsty na čelo postele. Do toho zvuku strojů jsem vždy přidával nějaký rytmus.“

Protiválečná hymna i óda na kouření marihuany

V raném období kapely dominovaly zejména strašidelné hororové texty plné okultismu, smrti, nadpřirozena, sociální úzkosti, války či polemiky o dobru a zlu, ovlivněné i díly Dennise Wheatleyho a Aleistera Crowleyho. Čtveřice z Birminghamu byla v každém případě nesmírně produktivní. Ve stejném roce, co vyšel její debut, vydala ještě druhé, neméně úspěšné, album Paranoid, nahrané v Londýně.

Titulní skladba, temný Iron Man nebo ostrá protiválečná hymna War Pigs se staly okamžitě hity. Dodnes patří mezi vůbec nejznámější díla kapely. Podle Loudersoundu si Butler stál za tím, že Black Sabbath vždy reflektovali jakousi temnou stránku světa. „Vyrostli jsme po druhé světové válce a Aston byl plný vybombardovaných budov a sousedů s válečnými zraněními.“ Později kulminovala válka ve Vietnamu, studená válka byla nejchladnější a problémy v Severním Irsku nebyly od domova hudebníků až tak vzdálené.

V roce 1971 kapela vydala další, progresivnější album Master of Reality (kritici v něm našli první znaky doom, stoner nebo sludge metalu) se skladbami jako Children of the Grave či Sweet Leaf. Ta je dnes považována pro svůj text za ódu na kouření marihuany. „Hrávali jsme ji vždy všichni zhulený,“ prozradil Iommi ve své knize Iron Man: My Journey Through Heaven and Hell with Black Sabbath z roku 2011. Butler přiblížil, jak vznikl začátek skladby, kde je během prvních sekund slyšet jeho zmixovaný kašel. „Ozzy ubalil obrovský joint. Dal jsem si pár tahů a skoro jsem se udusil. Ve studiu nechali zapnuté nahrávání, pustili jsme si to a ukázalo se, že právě toto bude ideální start skladby.

Kokain dovážený soukromými letadly a totální šílenství

V roce 1972 se Black Sabbath přesunuly z londýnského studia až do dalekých Spojených států, konkrétně do Los Angeles, aby tam nahráli Vol. 4. Šlo zároveň o první album, které si kapela produkovala sama. Hudebníkům se ale začalo právě během tohoto období užívání zakázaných látek pomalu, ale jistě vymykat kontrole. „Dělali jsme tam všechno možné. Samé ženy a drogy. Vše nám vozili soukromými letadly, nosili nám celé kapsy kokainu. Totálně jsme se z toho zbláznili. Přeskočilo nám,“ prozradil kytarista Iommi v dokumentární sérii Sedm epoch rocku.

Bylo tedy jasné, co čtveřici inspirovalo k vytvoření skladby Snowblind. Zpěvák ve své autobiografii s názvem I Am Ozzy Osbourne toto období plné úletů i paranoie přiblížil následovně: „Ten koks byl nejbělejší, nejčistší a nejsilnější věc, jakou jste si dokázali představit. Stačilo si jednou šňupnout a byli jste králem vesmíru.“ Dodal však, že navzdory všemu, co se dělo, bylo těch pár týdnů ve čtvrti Bel Air (luxusní obytné enklávě na úpatí pohoří Santa Monica) hudebně nejsilnějších, jaké s kapelou zažil.

V roce 2013 Butler po letech přiznal magazínu Mojo, že do hry v době nahrávání v Los Angeles vstoupil i heroin. „Šňupali jsme ho, nikdy jsme si ho nepíchali. Neuvědomil jsem si ale, jak šílené vše může najednou být, dokud jsem nepřišel domů za dívkou, se kterou jsem chodil, a ona mě nepoznala.“

Konec inspirace, kolaps a snaha vrátit se do normálu

V knize The Story of Black Sabbath: Wheels of Confusion od Stevena Rosena z roku 1996 Iommi prozradil, že během nahrávání dalšího alba Sabbath Bloody Sabbath (1973), rovněž v Los Angeles, byl ve snaze dosáhnout úspěchu předešlého alba tak mimo, že nedokázal vůbec nic vytvořit. Zcela ztratil inspiraci a na řadu přišla stagnace. „Všichni jen seděli a čekali, dokud něco nevymyslím. Prostě mě nic nenapadlo. A pokud bych na nic nepřišel, nikdo by nic neudělal,“ prozradil kytarista, přičemž později dodal, že to mohlo být kromě drog i vinou tlaku a očekávání.

Jak napsal Osbourne ve své autobiografii, v jednom momentě bylo skutečně důležité, zda to Iommi přežije nebo ne, protože byl úplně vyčerpaný. Kapela musela dokonce zrušit zbytek turné po Americe a vzít si volno poprvé od svého vzniku, aby se mohli všichni dát co nejvíce dohromady. „Tony šňupal celé dny v kuse — všichni jsme to dělali, ale Tony překročil hranici. Myslím tím, že tyto věci se prostě zvrtnou. Celá tvá představa reality. Začneš vidět věci, které tam nejsou. A Tony byl pryč. Po vystoupení v Hollywood Bowl (v roce 1972) sešel z pódia a zkolaboval,“ vzpomíná na těžké časy zpěvák kapely.

Páté album ale nakonec prolomilo ledy v řadách tolikrát stále nespokojených hudebních kritiků. Konečně přišly pozitivní recenze i z komerčně laděného tisku. Například prestižní časopis Rolling Stone nazval album „mimořádně strhující záležitostí“ a obrovským úspěchem. Dokonce i následující nahrávku Sabotage z roku 1975 vychválili do nebes. Označili ji za „nejen nejlepší album od Paranoid, ale možná vůbec nejlepší nahrávku kapely vůbec“.

Odchod Osbourna a začátek nové éry

Zatímco Iommi se s ostatními členy kapely dostával z drogového opojení snadněji, postupem času se zdálo, že slavný zpěvák to stále více nezvládá. I z toho vyplývající neshody v kapele vyvrcholily tím, že v roce 1979 Osbourne z kapely odešel, respektive mu bylo oznámeno, že už s ostatními nemůže dále pokračovat. Už během nahrávání alba Technical Ecstasy zpěvák ztrácel chuť společně hrát a tvořit, protože viděl, že se vytratilo téměř vše, co dělalo Black Sabbath tak výjimečnou kapelou, a lákaly ho spíše jiné možnosti.

„Nikdo ve skutečnosti nemluvil o tom, co se stalo. Ale bylo zřejmé, že se věci změnily, zejména mezi mnou a Tonym. Myslím, že v tom už nikdo neměl srdce,“ prozradil zpěvák ve své autobiografii. Poslední nahrávka kapely Black Sabbath, kde ještě můžeme slyšet Ozzyho vokály, byla Never Say Die! z roku 1978. Bill Ward v dokumentární sérii Sedm epoch rocku prozradil, že odchod Ozzyho byl bolestný: „Skutečně mi chyběl můj kámoš a jeho humor.“ Butler dodal: „Plakali jsme, byli jsme z toho smutní.“

Osbourne následně procházel skutečně temným, nelehkým obdobím. Jak podle časopisu Guitar World sám uvedl, nebyl jen v depresi. „Zůstal jsem šest měsíců v hotelovém pokoji v Hollywoodu a vůbec jsem neroztáhl závěsy.“ Jelikož byl vinou nadměrného užívání drog a alkoholu zcela zničen a ponořen doslova v prázdnotě, jeho psychika byla na úplném dně. Hrozilo, že zemře. Bylo jasné, že svůj stav sám nezvládne. Jeho záchranou nakonec byla jeho budoucí manželka Sharon Arden, dcera bývalého manažera kapely Black Sabbath. Její láska k Ozzymu ji přinutila vytáhnout ho z pekla, což později zpěvák jen stručně okomentoval slovy: „Zachránila mi život.“ Osbourne v roce 2019 vydal album Ordinary Man, na kterém je i píseň Under the Graveyard. Právě v ní vzpomíná na toto šílené období.

Každý po svém, ale úspěšně

Osbourne se dal dohromady a zejména díky své ženě předvedl ukázkový „comeback“ a založil úspěšný sólový projekt s jednoduchým názvem Ozzy Osbourne, fungující dodnes. Na kytaru ho doprovázel talentovaný Randy Rhoads, dokud nezahynul při nešťastné letecké havárii. Později ho nahradil kytarový bůh Zakk Wylde. Ozzyho kariéra během osmdesátých a devadesátých let vystřelila do výšin. Silný debut Blizzard of Ozz (1980) byl skvělým startem a alba jako Bark at the Moon (1983), No More Tears (1991) nebo Ozzmosis (1995) jsou již kultovní záležitosti plné nezapomenutelných hitů.

Drogových excesů se ale zpěvák nevzdal. Během roku 1983 vyrazil na turné s populárními Mötley Crüe, přičemž Vince Neil v dokumentární sérii Sedm epoch rocku vzpomíná, že jednou hráli Ozzy a baskytarista kapely Mötley Crüe Nikky Sixx jakousi zvláštní hru s cílem udělat co největší bizarnost. „Bylo to jako nějaká soutěž, Nikky začal šňupat mravence a totéž udělal i Ozzy. Pak se ale Ozzy navíc vymočil a slízal to. Takže vyhrál,“ uvedl se smíchem Neil. „Vůbec si to nepamatuji,“ reagoval na to Osbourne. Tuto scénku najdeš i v životopisném dramatu o kapele Mötley Crüe s názvem The Dirt (Hnüs, 2019).

Black Sabbath na druhé straně našli obdivuhodnou náhradu v podobě hudebního mága Ronnieho Jamese Dia z kapely Rainbow. Jeho hlas byl tak neuvěřitelně silný, že divákům okamžitě naskakovala husí kůže a vyrážel jim dech. Ne náhodou je dnes považován za jednoho z úplně nejlepších heavymetalových zpěváků v historii. Následující album kapely s názvem Heaven & Hell (1980) bylo zejména díky němu přesně a jasně mířenou trefou do černého.

Kapela měla s Diem za sebou úspěšné turné a stihla s ním nahrát ještě jedno album Mob Rules (1981). Zpěvák pak z kapely odešel (v roce 1992 se k ní znovu připojil při nahrávání alba Dehumanizer) a v průběhu dvou desetiletí se v ní vystřídalo více členů i lidí za mikrofonem. Tím nejznámějším byl určitě Ian Gillan ze slavné skupiny Deep Purple, která se proslavila zejména nestárnoucím hitem Smoke on the Water. V roce 1982 s kapelou nahrál album Born Again. Od roku 1987 stál v kapele Black Sabbath za mikrofonem Tony Martin a byl v ní nakonec druhým nejdéle působícím zpěvákem po Osbournovi.

Návrat Ozzyho, rakovina a The End

Dávné rány a konflikty mezi hudebníky byly oficiálně zažehnány v roce 1997, kdy se Osbourne vrátil do Black Sabbath jako zpěvák a zahrál i se svou kapelou na svém vlastním festivalu Ozzfest. V původní sestavě později kapela nahrála dva koncerty v Národním exhibičním centru v Birminghamu. Vyšly v roce 1998 jako dvojalbum s názvem Reunion. Zazněly na něm i dvě nové skladby Selling my Soul a Psycho Man. Později se ale ukázalo, že pro Osbourna to byla víceméně chvilková záležitost, protože jeho sólový projekt byl skvěle rozjetý a rozhodl se ho upřednostnit. Black Sabbath si dali na čas pauzu.

Přece jen se cesty starých přátel, co si „zažili svoje“, i když tomu už nikdo včetně zpěváka nedával velké šance, ještě spojily, a to v roce 2011. V témže roce Iommimu diagnostikovali rakovinu. Ani ta ale nezlomného Brita nezdolala a kytarista koncertoval s kapelou nadále, ačkoli mu to zdravotně neprospívalo. Hudebníci brzy potěšili všechny fanoušky, když o dva roky později vydali společné album s názvem 13. Obsahovalo osm nových skladeb, přičemž rozšířená „deluxe verze“ obsahovala ještě další čtyři bonusy. Album produkoval slavný americký producent Rick Rubin. 

V roce 2016 Iommi prozradil, že rakovina je na ústupu, ale prý se může kdykoliv vrátit. V roce 2017 kytarista zavzpomínal na časy, kdy s nemocí bojoval. „Od chvíle, co jsem se dozvěděl diagnózu, bylo pro mě těžké cestovat. Miluji hraní na cestách, miluji být v kapele, rád hraji s fanoušky, ale je to jen druhá strana — můžeš dělat jen to, co dokážeš.“

V kapele se dohodli, že vyrazí od roku 2016 do roku 2017 na velkolepé závěrečné turné se symbolickým názvem The End. Koncerty se konaly ve Spojených státech, Kanadě, Evropě, Austrálii či na Novém Zélandu. A i když se ještě spekulovalo o jubilejním dvacátém albu, 7. března 2017 Black Sabbath oficiálně oznámili svůj konec. 

Kapela získala dvě ceny Grammy, po celém světě prodala více než 70 milionů hudebních nosičů a televizní stanice MTV je označila za nejlepších heavymetalové hudebníky. Black Sabbath v roce 2006 uvedli do Rokenrolové síně slávy Lars Ulrich a James Hetfield z Metallicy, přičemž druhý jmenovaný v úvodní řeči řekl: „Sabbath mě vtáhli do všech těch zlověstně znějících s*aček a přilepilo se to na mě. Tony Iommi je králem těžkého riffu.“ Parta z Birminghamu výrazně ovlivnila i další kapely, jako například Soundgarden, Alice in Chains, Death, Guns N’Roses, Korn nebo Godsmack.