Působení Nirvany ve světě hudby sice netrvalo dlouho, ale bylo o to intenzivnější. Hity jako Smells Like Teen Spirit, Rape Me či Come as You Are zná nejspíš každý, stejně jako charismatického frontmana kapely Kurta Cobaina.
Zatímco ve slunné Kalifornii nebo v New Yorku zažívaly v osmdesátých letech hardrockové a glam metalové kapely největší úspěch a lidi bavily pozitivními texty a velkolepými show na velkých pódiích, v sychravém Seattlu se rodila generace frustrovaných rebelů, kteří měli chuť vykřičet všechny své úzkosti. Nezajímali je masivní, lidmi přeplněné stadiony. Chtěli zaprášené a zakouřené, alkoholem páchnoucí malé kluby, kde se na zemi povalovaly rozbité sklenice a nedopalky cigaret. Kde stěny byly popsány nebo posprejovány infantilními obrázky a hláškami.
Nosili vytahaná trička, roztrhané džíny, špinavé tenisky a povětšinou měli dlouhé mastné vlasy. Cítili vztek vždy, když zapnuli televizi a přečetli si ranní zprávy, sužovaly je deprese, prozkoumávaly svou existenci, chyběla jim láska i sebeláska. Měli chuť si ubližovat, ničit se. Neměli se s kým ztotožnit a často skončili zaseknutí v apatii. Jejich odpor vůči komerci stále více sílil a iritovaly je zářící reflektory, veselé, plytké písničky v rádiu nebo pozéři na pódiích, hrající si na něco, čím nejsou. Potřebovali autenticitu. Potřebovali znovu cítit, že žijí.
Surový zvuk, dekadence a nihilismus
To vše najednou dostali díky novému hudebnímu žánru, který přímo ztělesňoval jejich pocity, nálady a životní styl. Byl jím grunge. Charakterizoval ho surový zvuk zkreslených kytar ostrý jako břitva, a většinou temné texty o odcizení, drogové závislosti, smrti, politice, válce či jiných palčivých společenských tématech. Také boj za práva menšin, odpor vůči náboženským fanatikům a konvencím. Nechyběla ovšem ani satira a nadhled. Kapely jako Soundgarden, Green River, The Melvins, L7 nebo Skin Yard udaly tempo a směr, který brzy následovala i další dvojice drzých chlapíků, která si říkala Nirvana. Tu by tehdejší běžný, „normální“ posluchač pravděpodobně označil na základě textů a chování hudebníků za dekadentní, provokativní, zvrácenou, divnou a utápějící se v nihilismu.
Pro ně by to však byl kompliment. Bylo jim jedno, co si o nich myslí lidé. Kapela vznikla v roce 1987 v Aberdeenu ve státě Washington a založil ji teprve dvacetiletý zpěvák a kytarista Kurt Cobain spolu s dvoumetrovým chorvatským obrem — baskytaristou Kristem Novoselicem. Cobain ještě netušil, že se z něj za pár let stane masivní superstar, kterou budou adorovat miliony fanoušků po celém světě, a jeden z nejvlivnějších rockových zpěváků v historii. Sláva, kterou časem nabyl, se mu ale stala osudnou, protože ji nedokázal snést a přijmout. Následkem toho bylo, že si vzal život.
Outsider s uměleckou duší
Pro lepší pochopení Nirvany je nezbytné znát pozadí kolem jejího frontmana, protože právě on byl alfou i omegou celé kapely. Cobainovu osobnost nesmírně poznamenalo maloměstské prostředí Aberdeenu v okrese Grays Harbor v lesnatém státě Washington, kde člověk neměl příliš na výběr, čím se bude živit. Muži byli nejčastěji dřevorubci či automechaniky, stejně tak i Cobainův otec Donald, a nejčastější zábavou bylo vysedávání a pití v hospodě. Sebevraždy nebyly ve městě také ničím neobvyklým, stejně jako nepěkné úrazy související s výše zmíněnými povoláními. Prostředí přeplněné „drsnými chlapy“ a přehnaným machismem bylo v rozporu s Cobainovou uměleckou duší.
Vyčníval, byl jiný a z okolí i lidí měl proto stále větší úzkosti a postupně se stával šikanovaným outsiderem s nedostatkem sebevědomí. Jak píše Charles R. Cross v knize Nirvana — Kompletní ilustrovaná monografie, už od dětství se mladý Kurt spíše uzavíral do sebe a všechny myšlenky, pocity, ale i první díla (satirické kresby a ilustrace či krátké komiksy) přenesl do svého deníku.
Ponižování, rozvod, vzdor, bloudění
K jeho depresivním stavům přispěl i rozvod rodičů. Došlo k němu, když mu bylo teprve devět let. Diagnostikovali mu poruchu osobnosti a hyperaktivitu. „Donald Kurta neustále zesměšňoval a ponižoval. A Kurt se pak styděl, ubližovalo mu to,“ prozradila v dokumentu Montage of Heck z roku 2015 Cobainova matka Wendy. Po rozvodu se ale podle jejích slov stal nezvladatelným. To ji přimělo svěřit ho do otcových rukou. Ten si našel novou rodinu, což mladého Kurta ještě více rozčílilo a zároveň zranilo.
Jennifer, jeho nevlastní matka, prozradila: „V jistém okamžiku se rozhodl, že nebude nikoho poslouchat. Začal být nepříjemný na nevlastní sourozence a stále se to zhoršovalo. Řekla jsem Donaldovi, že bude muset odejít z domu.“ Nejdříve zakotvil u strýce, potom u prarodičů, ale vrátil se k otci, přičemž stále dělal problémy. „Každý se ho chtěl po pár týdnech zbavit,“ dodala Jennifer Cobain. Postupem času se staly jeho slabostí — již v útlém věku — alkohol a drogy, jejichž prostřednictvím se snažil uniknout před vnějším světem a problémy.
Tou největší záchranou a únikem však pro něj byla hudba. V šestnácti se začal více zajímat o hru na kytaru. Chodil dokonce na lekce a první skladby, které se naučil, byly od AC/DC nebo Led Zeppelin. V publikované verzi jeho deníků ale bylo poznat, že jeho hudební vkus později výrazně ovlivnily i kapely jako The Pixies, The Stooges, R.E.M., The Clash, Black Flag, David Bowie či dokonce Swans. První kapela, kterou zpěvák založil, se jmenovala Fecal Matter. Když Cobain donesl malou ochutnávku z její tvorby Novoselicovi, se kterým se znal už od střední, postupně se spřátelili, naladili na stejnou vlnu a vytvořili společný hudební projekt.
Ležérní a unavený nebo až bolestivě ukřičený
V roce 1989 Nirvana vydala přes vydavatelství Sub Pop silné debutové album Bleach s jedenácti skladbami včetně hitů jako School, Love Buzz či Big Cheese. Přestože se v Nirvaně vystřídalo několik bubeníků, při prvotině seděl ve studiu za bicími Chad Channing. Jak uvádí Charles R. Cross ve své knize, první album chtěl Cobain pojmenovat nejdříve Too Many Humans, což znělo ukázkově mizantropicky. S kapelami jako Tad, Mudhoney, Melvins či Sonic Youth trojice z Aberdeenu následně rozjela šňůru úspěšných energických koncertů.
Nirvanu charakterizovaly sice jednoduché, ale úderné písničky složené převážně z power akordů a bluesově laděných sól. Cobainův zpěv byl buď ležérní a unavený, nebo až bolestivě ukřičený. A i když jeho hlas nepatřil mezi ty nejsilnější, dokázal na posluchače přenést to nejhlavnější — emoce. Když ho lidé slyšeli, pocítili, že jsou najednou svědky něčeho výjimečného. Potvrdila to i další nahrávka z roku 1991 s názvem Nevermind a ikonickým vizuálem alba, kde plave nahé malé dítě v bazénu za dolarem. Za bicími se zde objevila čerstvá a cenná posila — bláznivý, ale nesmírně talentovaný Dave Grohl (dnes frontman kapely Foo Fighters), který okamžitě povahově zapadl mezi dva sehrané parťáky.
Nikdo z trojice „grungerů“ ale nečekal, že právě pustili do světa možná nejzásadnější album devadesátých let, které grunge masivní zpopularizovalo a přeneslo jej z hlubokých vod undergroundu na výsluní. Běžným posluchačům trochu přístupnější nahrávka získala v průběhu krátkého času obrovský komerční úspěch. S odstupem času, v roce 2019, ji časopis Rolling Stone označil za vůbec nejlepší grungeové album. Úvodní skladba Smells Like Teen Spirit s chytlavým intrem se najednou stala hymnou žánru a Loudersound ji později označil dokonce za vůbec nejlepší skladbu kapely. V žebříčku Ultimate Classic Rock se skladba umístila na druhém místě a Guardian ji označil za třetí nejlepší skladbu.
Provokativní polibek, skákání do publika i rozbíjení kytar
Kapele enormně pomohlo vystoupení v americké komediální noční televizní show Saturday Night Live, kde v plné parádě odprezentovali výše zmíněnou skladbu. Právě to byl moment, který prolomil ledy a Nirvana už nebyla kapelou jako dříve — ať chtěla, nebo ne. Grunge už neposlouchali jen rozzuření teenageři a punkáči, ale i intelektuálové, vědci nebo dělníci v továrnách, číšníci i právníci v oblecích a kravatách. V závěru show navíc trojice chtěla očividně pobouřit všechny konzervativní diváky kabelové televize, když se začala vášnivě líbat a objímat, na což všichni kolem jen udiveně zírali.
Bylo fascinující, jak Nirvana dokázala v průběhu své ne zrovna dlouhé kariéry sjednotit a přilákat k sobě fanoušky z různých sfér a skloubit několik žánrů (britský punk či americký hardcore punk, sabbatovský heavy metal, taneční beatlesovský rokenrol či dokonce písničkářský folk). Cobainovy pomalé akustické balady, jako All Apologies či Dumb, nebo jeho procítěné covery skladeb Where Did You Sleep Last Night, Lake of Fire nebo The Man Who Sold the World si podmanily srdce všech už po prvních slokách.
Agresivní a dynamické skladby typu Stay Away, Territorial Pissings nebo Negative Creep zase okamžitě vyburcovaly dav k moshpitování. Později se skákání do publika, rozbíjení kytar, bicích či aparatury stalo na koncertech Nirvany jakýmsi rituálem. Ten, kdo přišel na jejich vystoupení, se prostě nenudil. Zážitky proto začaly kolovat jako legendy, což znamenalo příliv dalších zvědavých fanoušků.
Destruktivní romance a heroin během těhotenství
Mezi absolutně nezapomenutelné zážitky patřila vystoupení na Reading festivalu v roce 1992, kde byl Cobain po celou dobu oblečen v nemocničních šatech, nebo v rámci udělování cen MTV v témže roce. Právě tam Nirvana chtěla zahrát svou novou píseň s názvem Rape Me, ale MTV tvrdila, že píseň není vhodná pro tento typ ceremoniálu. Dohodli se proto, že kapela zahraje skladbu Lithium. Cobain ovšem nezůstal své pověsti provokatéra nic dlužen, a tak vystoupení odstartoval několika takty písně Rape Me a až potom přešel k riffu ze skladby Lithium, což v přenosovém voze nepochybně způsobilo několik panických záchvatů. Nelze ale opomenout ani geniální komorní unplugged koncert pro MTV z roku 1993.
Radostné období plné smíchu a euforie však ztlumily stále větší problémy Cobaina s drogami, konkrétně s heroinem. Na svědomí to měla i destruktivní romance, kterou prožíval s extravagantní zpěvačkou kapely Hole Courtney Love. Ta v dokumentu Bretta Morgena popsala jejich vztah jako hořící dům, ale zmínila i to, že podle ní vypadal Cobain lépe než Brad Pitt. „Jeho fantazií bylo: Vydělám tři miliony a bude ze mě feťák,“ dodala vyčítavě. Love se však podle The Independent později přiznala k tomu, že užívala heroin i během těhotenství, když pár čekal dceru Francis Bean Cobain. Narodila se 18. srpna 1992 a naštěstí na ní tento hrozivý fakt nezanechal následky.
Radostné období rodičovství dodalo Cobainovi potřebnou sílu vzchopit se a kapela vydala v roce 1993 třetí a poslední studiové album In Utero. Šlo o jasný návrat ke kořenům, tedy ke špinavému zvuku, „vazbení“ kytar a zuřivým textům s ještě zuřivější projevem. Nirvana chtěla opět hrát co nejhlasitěji s co nejtvrdším zvukem. Měl to na svědomí i fakt, že kapela přivítala nového člena. Dalším kytaristou se stal Pat Smear (dnes Grohlův spoluhráč z Foo Fighters). Bezpochyby nejlepší a nejsilnější na albu se okamžitě stala skladba Heart-Shaped Box, přičemž excelentní surrealistický videoklip k ní byl absolutní esencí „devadesátkové“ estetiky.
Finální kapitola se smutným koncem
„Nemám strach z toho, co bude, až mi bude třicet, protože se třicítky nikdy nedožiju. Víte, jaký je život po třicítce... To nechci,“ řekl jednou Cobain podle knihy Těžší než nebe od Charlese R. Crosse. Dnes, s odstupem času, to vypadá jako promyšlená filozofie a jasný odkaz. Cobainovi démoni vylézali na povrch v pravidelných intervalech a zdáli se stále mocnější a vychytralejší. Hádky s Courtney Love často řešila až policie, stupňující se sláva přinášela stále větší tlak a očekávání. To vše ve spojení s drogovou závislostí vyvolávalo u zpěváka těžké deprese. Koncem března 1994 sice nastoupil na léčení v Kalifornii, ale jen o tři dny nato přeskočil plot a tím se definitivně rozhodl pro jiný osud.
Našel ho až elektrikář 8. dubna v jeho pronajatém domě v Seattlu, kde se rozhodl dokončit to, co se mu už několikrát nepodařilo (pokusy o sebevraždu nebyly v jeho případě nic nového, jednou dokonce skončil v komatu). Hlavu měl prostřelenou brokovnicí, přičemž na základě vyšetřování se zjistilo, že předtím užil heroin a zemřel už 5. dubna. Nechal po sobě dopis, který jeho žena později přečetla na pohřbu. Z jeho upřímnosti mrazí dodnes. V jedné části totiž píše: „Nedokážu vystát pomyšlení, že by se z Frances stala stejná ubohá sebedestruktivní troska bez pudu sebezáchovy, jako jsem já.“ Na závěr zpěvák citoval Neila Younga ve skladbě Hey Hey My My, kde zpívá: „Je lepší shořet , než vyhasnout.“
Zlomený zoufalec s mozkem génia?
„Byl zoufalý, neměl odvahu být sám sebou. Jakmile to totiž uděláte, nic se nemůže pokazit, když vás lidé milují za to, že jste sami sebou. Ale Kurtovi nezáleželo na tom, že ho lidé měli rádi, on sám se totiž neměl dostatečně rád,“ řekl po jeho smrti otec Donald. „Možná pro něj bylo uznání až příliš a nevěděl, jak se s ním vyrovnat. Proto stále všechno zlehčoval. A přitom se snažil být perfektní. Chtěl psát i zpívat co nejlépe,“ popsala syna Wendy Cobain.
Na Kurta si zavzpomínala v dokumentu Kurt Cobain: Montage of Heck i jeho sestra Kimberly: „Kurtův mozek byl stále v pohybu. Neustále na něco myslel. Bylo to vidět. Byl inspirující, ale zároveň mi docházelo, že já nejsem až tak výjimečná. Ale když jsem vyrostla, řekla jsem si: Jsem tak ráda, že nemám takový mozek génia.“ Cobain za sebou nechal miliony plačících fanoušků a zdrcené blízké, kteří ovšem po předešlých zkušenostech už tušili, že se něco takového jednou může stát.
Jak uvádí Loudwire, podle Novoselica Cobainovi heroin tak zatemnil mozek, že poslední dny prostě nedokázal střízlivě uvažovat a vše zhodnotit. „Vybral si špatně. Pravděpodobně byl pořádně zlomený, když se rozhodl udělat to, co udělal. Pokud by měl čistou mysl, pravděpodobně by to neudělal.“ Dave Grohl zase prozradil pro CBS v roce 2018, že po smrti spoluhráče si prošel velmi temným obdobím a jistý čas nedokázal ani poslouchat rádio, protože mu lámalo srdce, když jen slyšel nějakou hudbu. Loudersound v roce 2012 Nirvanu označil za vůbec nejlepší grungeovou kapelu v historii a v roce 2014 byla kapela uvedena do rokenrolové síně slávy.
