Legenda z afroamerického ghetta je zpět.
Dívej se do zrcadla a řekni pětkrát jeho jméno. Candyman, Candyman, Candyman, Candyman, Candyman. Zanedlouho nato se zjeví vysoký muž, jehož poznávacím znamením je dlouhý kabát, zkrvavený hák zapíchnutý v ruce a roj včel. Hororová novinka od producenta Jordana Peela (režie Get Out, Us) dějově navazuje na první část série z roku 1992, ve které jsme poprvé slyšeli mrazivou skladbu od Philipa Glasse. S ní však tvůrci nového Candymana bohužel příliš často nepracují.
V úvodu filmu jedna z postav poví strašidelnou historku, která poukazuje na zápletku první části. Nezasvěcený divák si tak vyslechne, jak se studentka Helen dostala do kontaktu s postrachem jménem Candyman a jaký byl její tragický osud. Retrospektivní pohled do minulosti je kromě slovního převyprávění zobrazený na animovaných postavičkách, což filmu svědčí mnohem více, než kdyby pracoval s provařenými flashbackovými prostřihy.
Mladý malíř Anthony (Yahya Abdul-Mateen II) se tímto příběhem inspiruje při své tvorbě, čímž nechtěně spustí sérii brutálních vražd. Lidé považují Candymana pouze za legendu a příliš nevěří, že po pětinásobném vyslovení jeho jména na sebe přivolají samotnou smrt. Všichni do jednoho se však mýlí.
Režisérka Nia DaCosta (Little Woods) postupně buduje napětí a tajemno kolem kultu nadpřirozeného zabijáka. Ten si respekt u diváka získává zejména explicitními vraždami, při kterých nešetří podřezanými krky a litry lidské krve, což je výhodou i nevýhodou v jednom. Původní Candyman totiž dával divákovi větší prostor na jeho fantazii, zatímco nový přestane v určitém bodě chodit kolem horké kaše a divákovi servíruje vše pod nos.
Pozoruhodné však je, že se nesnaží dělat ze záporáka čisté a neměnné zlo, ale v některých případech ukazuje, že jsou vraždy částečně zaslouženou formou odplaty. Fanoušky originálu navíc potěší, že tvůrci do filmu zakomponovali i původního Candymana Tonyho Todda, jehož vražedný pohled je skutečně neocenitelný.
