Legenda z afroamerického ghetta je zpět.
Dívej se do zrcadla a řekni pětkrát jeho jméno. Candyman, Candyman, Candyman, Candyman, Candyman. Zanedlouho nato se zjeví vysoký muž, jehož poznávacím znamením je dlouhý kabát, zkrvavený hák zapíchnutý v ruce a roj včel. Hororová novinka od producenta Jordana Peela (režie Get Out, Us) dějově navazuje na první část série z roku 1992, ve které jsme poprvé slyšeli mrazivou skladbu od Philipa Glasse. S ní však tvůrci nového Candymana bohužel příliš často nepracují.
V úvodu filmu jedna z postav poví strašidelnou historku, která poukazuje na zápletku první části. Nezasvěcený divák si tak vyslechne, jak se studentka Helen dostala do kontaktu s postrachem jménem Candyman a jaký byl její tragický osud. Retrospektivní pohled do minulosti je kromě slovního převyprávění zobrazený na animovaných postavičkách, což filmu svědčí mnohem více, než kdyby pracoval s provařenými flashbackovými prostřihy.
Mladý malíř Anthony (Yahya Abdul-Mateen II) se tímto příběhem inspiruje při své tvorbě, čímž nechtěně spustí sérii brutálních vražd. Lidé považují Candymana pouze za legendu a příliš nevěří, že po pětinásobném vyslovení jeho jména na sebe přivolají samotnou smrt. Všichni do jednoho se však mýlí.
Režisérka Nia DaCosta (Little Woods) postupně buduje napětí a tajemno kolem kultu nadpřirozeného zabijáka. Ten si respekt u diváka získává zejména explicitními vraždami, při kterých nešetří podřezanými krky a litry lidské krve, což je výhodou i nevýhodou v jednom. Původní Candyman totiž dával divákovi větší prostor na jeho fantazii, zatímco nový přestane v určitém bodě chodit kolem horké kaše a divákovi servíruje vše pod nos.
Pozoruhodné však je, že se nesnaží dělat ze záporáka čisté a neměnné zlo, ale v některých případech ukazuje, že jsou vraždy částečně zaslouženou formou odplaty. Fanoušky originálu navíc potěší, že tvůrci do filmu zakomponovali i původního Candymana Tonyho Todda, jehož vražedný pohled je skutečně neocenitelný.
Už originál z roku 1992 řešil obsahově rasovou problematiku v USA a nepokrytě poukazoval na prostředí afroamerických ghett. Film režisérky Nia DaCosta v pozadí čerpá z nedávných rasových nepokojů a kárá přístup některých policistů k afroamerické komunitě.
Co dělat o víkendu: Kde oslavit MDŽ, nová Lady Gaga i tipy na filmy a seriály
7. března 2025 v 13:00
Pro rozporuplné názory na dění z USA po vraždě George Floyda může rasové téma ve filmu na někoho působit příliš šíleně. Je třeba si však uvědomit, že jde o moderní pojetí a volné pokračování jedničky, a proto se filmaři snažili pracovat s tématem rasismu a přinést něco, co divákům přiblíží události z posledních let. Tím zároveň vytvořili zajímavý přesah a z „obyčejného“ hororu udělali částečně i sociální drama.
Uvítali bychom však, kdyby film obsahoval více plnohodnotných postav než jen Anthonyho. Pokud jsou všichni na scéně jen „doplňkem“ k hlavnímu hrdinovi, těžko se můžeme bát o životy ostatních, pokud nám na nich prakticky nezáleží.
Snad i proto tvůrci v jedné scéně pozabíjeli partu náhodných dívek (neboj se, nejde o spoiler, tento záběr najdeš i v traileru), které neměly s hlavní dějovou linií vůbec nic společného. Asi už nevěděli, koho ještě zabít, ale i tak potřebovali další masovou vraždu. Samotný Yahya Abdul-Mateen II (Aquaman, Us) je však skvělý a jeho přerod od usměvavého malíře po pološíleného umělce nás velmi bavil. Podobných rolí by si zasloužil určitě víc.
Candyman trochu selhává nejen pro absenci výrazných hrdinů, ale i po hudební stránce. Netvrdíme, že byla špatná, avšak ve srovnání s první částí je mnohem méně výrazná. Zatímco skladba Philipa Glasse patří mezi ty, na které si vzpomeneš i po letech, v novém Candymanovi nezazní opravdu nic, co by ti vyhrávalo v mysli při večerním usínání. Popravdě, při psaní recenze jsme si museli na Youtube pustit soundtrack, abychom si připomněli, jaká hudba vlastně ve filmu zněla, což mluví samo za sebe.
Ve výsledku jsme s Candymanem víceméně spokojeni. Nestává se často, aby do kin zavítal inteligentně pojatý slasher, který kromě odpudivého vraždění pracuje i s tématy rasismu či umění. Zpracování rasového tématu je ve filmu druhořadé, ale poměrně výrazné a je tak jasné, že právě proto bude film pro část diváků příliš kontroverzní a necelistvý.
Rasové téma je hlavně zpočátku velmi citelné, možná přímo šílené a ne každý se s jeho přítomností ztotožní. Nám však z celkového převážně pozitivního dojmu neubralo a Candymanovi můžeme udělit nadprůměrných sedm bodů z deseti.
