Označit Patti Smith za matku punku by ale byla spíše novinářská zkratka, která se ve dvou slovech sice snaží onálepkovat básnířku, která mladé generaci pomohla se najít a ženám ukázala, že nemusí respektovat muži nastavené ideály krásy. I přesto, že její jméno možná dnes nerezonuje tolik, jako jména jiných interpretů, její vliv je neopomenutelný. Vliv na svět, na společnost, na ženy. K tomu se však ještě dostaneme. Abychom pochopili její přínos v celé míře, musíme se nejdřív zaměřit na 70. léta, ve kterých fungovala, i na to, jak vyrůstala.
V šedesátých letech minulého století se svět nacházel hluboko ve studené válce. Válka ve Vietnamu znamenala jednak mnoho zmařených životů vojáků na obou stranách a jednak celou zemi objímající zoufalství z toho, jestli si Strýček Sam vyžádá i tvého syna, manžela, přítele nebo otce. Bez tmy není světlo, bez lží pravda a bez války nemůže být láska. Vzniklo proto hnutí Hippies, které bojovalo proti konfliktům a obětem na životech. Všichni lidé byli jeden a všichni hráli svá představení míru v kulise psychedelik a barevné hudby, linoucí se z kytary Jimiho Hendrixe.
Jak jsme ale již říkali výše, není světlo bez tmy a ani reakce na hnutí Hippies na sebe nenechala dlouho čekat. Jeho idealismus, jednota a atmosféra byla neúnosná pro skupinku lidí ve Spojených státech i Velké Británii. Psychedelické výlety, rozevlátá estetika byla příliš komplikovaná a plná naděje. Falešné naděje. „Nečeká mě žádná budoucnost,“ křičí Johnny Rotten v písni Sex Pistols a vystihuje vše, co mladou generaci trápilo. Žádné peníze, žádná budoucnost, žádná naděje. Každý den stejná práce, stejné opovržení společností. Jediná šance, jak se z koloběhu vymanit, je žít rychle a zemřít mlád.
Do doby konfliktů a mládí v postmoderně se Patti Smith narodila v roce 1946 jako první ze čtyř dětí. Složité období provázelo také velmi složité dětství. Na rozdíl od jiných interpretů ale nebyli primárními nepřáteli její rodiče, ale právě samotná doba, která s sebou vedle společenských komplikací nesla také řadu zdravotních obtíží.
Spála, která tehdy napadala řadu dětí, se nevyhnula ani mladé Patti, avšak prokletí, které ji poutalo na lůžko, znamenalo také brzký zrod její vnitřní básnířky. V posteli mohla strávit hodně času čtením knih a posloucháním básnicky mistrných písní od Boba Dylana nebo Jima Morrisona z The Doors.
Již v dětství byla básnířka od pohledu někým, kdo nesplňuje společností nastavené konvence o tom, jak by měla mladá dívenka vypadat. Ne, že by to dělala záměrně. Její vysoká a vyhublá postava v mnohých lidech prostě jen budila pocit, že mladá Patti je ve skutečnosti chlapec. Snad proto její kamarádi byli spíše kluci a ona sama si osvojila jejich pohled na svět a zábavu.
První ztráta a práce v „továrně na chcanky“
I když se jí z dětských nemocí podařilo vymanit a překonala odmítnutí společností, rozhodně se nedá říct, že za svými problémy udělala tlustou čáru. Její rodina byla stále chudá a Patti si musela najít práci v továrně na hračky, kde se pod ušlechtilým záměrem potěšit děti bohatých lidí na Vánoce a narozeniny dělnice lopotily téměř v nelidských podmínkách a potýkaly se se sexuálním obtěžováním, povýšenými pohledy a směšnou mzdou.
„Je mi šestnáct a je čas zaplatit účty. Mám práci v továrně na chcanky. Pracuji čtyřicet hodin za šest dolarů, ale co. Nastal čas vypsat šeky, Jacku,“ zpívá Patti ve zmíněné písni. „Je tu jak na Sahaře a já si musím vydělat na chleba,“ pokračuje za zvuku bluesového piana vysokou kadencí slov ve své upřímně zpovědi. Zatím mezi výrobou hraček snila o tom, že se stane učitelkou a později také nastoupila na školu. Její sen ale brzy zahalil kouř z továrny, a to když ve svých dvaceti s doposud nejmenovaným sedmnáctiletým chlapcem otěhotněla. Své dítě ale nikdy nevychovávala.
„Moje matka byla servírka, já musela rodině přispívat na živobytí a v tu chvíli jsem věděla, že dítě bude přítěž pro každého z nás,“ prozradila v rozhovoru pro NPR. Slepá ulička a nutkání udělat za svým protrhaným životem v Chicagu čáru ji pak velmi brzy donutily přestěhovat se do New Yorku a tam, jak už zpívala v Piss Factory, se stát velkou hvězdou, které budou všichni závidět. Krátce po svém příjezdu do města potkává svou životní múzu, nejlepšího přítele a fotografa Roberta Mapplethorpa.
Prokletá básnířka, co boří mužské ideály
Se sbírkou Arthura Rimbauda v podpaží, několika tužkami, poznámkovým blokem a pár kousky oblečení dorazila do Velkého jablka v roce 1967. Za krátkou dobu potkává člověka, který se později stal, podle jejích slov, umělcem jejího života. Robert Mapplethorp byl americký fotograf, který se zaměřoval primárně na stylizované portréty a později také dal vzniknout samotné image Patti Smith. Takové, jakou ji teď celý svět zná.
Později se ukázalo, že Robert je gay. Odstěhoval se do San Francisca a s Patti se vídal méně. Původně chtěl, aby se Patti odstěhovala s ním. Ta ale zůstala v New Yorku. Robertovi v roce 1986 diagnostikovali AIDS a v roce 1989 zemřel.
„Myslím, že mě zachránil. Měla jsem rande s jedním klukem a na konci jsem se bála, že mě znásilní. Ne, že by tak působil, ale já byla vystrašená. Byla jsem ve městě nová a neměla jsem moc zkušeností s randěním. Když mě pak pozval domů, náhodou jsem potkala Roberta, kterého jsem do té doby viděla jen dvakrát v životě, a poprosila ho, jestli by nepředstíral, že je můj přítel. Pak jsme společně utekli,“ vzpomínala Patti ve výše zmíněném rozhovoru.
Tak začalo jejich silné spojení. Prokletá básnířka psala, Robert tvořil výtvarné umění. Společně s producentem Johnem Calem a kapelou, ve které tehdy hrál i známý český muzikant Ivan Král, vytvořili novou tvář rockové hudbě. Tvář, která z mlhy setkání Roberta a Patti vystoupila, když John poprvé slyšel, jak procítěně v punkovém stylu recituje známou skladbu Gloria, obzvláště ho podle jeho slov dostala výše citovaná fráze „Ježíš zemřel za hříchy ostatních, ale ne za ty moje,“
„Muzika mohla šlapat, jak chtěla, ale její texty stříkaly přímo z jejího nitra. Nejdůležitější byl jazyk. Její texty přesně vystihovaly atmosféru, které v té době ve společnosti panovala. Bylo to vážně silné,“ vzpomíná v dokumentu 7 Ages of Rock John Cale z The Velvet Underground, který zároveň produkoval její první album Horses, které v roce 1975 definovalo podobu punku na další roky. Už jeho přebal ukazuje všechno, co Patti Smith představovala. Sebevědomou ženu, kterou nezajímá, jestli splňuje tradiční mužská očekávání, a básnířku, která skrz své kroniky zachycuje dobu, ve které nebylo snadné žít.
Stejně jako pro mnoho ostatních punkových kapel byl i pro Patti Smith klíčový newyorský klub CBGB. Ten je dnes již neexistující legendou. Mimo Patti v něm často vystupovali třeba The Ramones, The Police nebo Iggy Pop.
„Johnny leží ve své rakvi ze spermatu a anděl se ho ptá: ‚Neukážeš mi víc, než to, že se vzdáš?“ zpívá se v titulní skladbě celého alba. „Johnny vstal, oblékl si bundu a křičel: ‚Život je plný bolesti, dám svůj mozek na kříž, nos si napěchuju sněhem a vydám se přímou cestou za Rimbaudem.‘ Tak běž, Johnny, běž!“ podává Patti v písni dokonalý obraz sedmdesátých let a punkové mládeže.
Americký punk se hodně lišil od toho britského, když Patti Smith vyrazila na turné po Spojeném království, mnoho mladých na ni přišlo, avšak jádro londýnské punkové scény se Sex Pistols v čele ji považovalo za divnou zpěvačku s tamburínou. Londýnští punkeři byli spíše gangsteři, kteří v sobě skrývali víc třídní nenávisti oproti mírnější americké bohémské scéně.
Na desce se mísilo vše, co mladý člověk potřeboval slyšet. Všechna naléhavost obalená ve vinylové křehkosti. Mnoho lidí v té době nejspíš napadlo, že právě v rýhách desky Horses je vepsána jejich duše v celé své nahotě.
Láska vyhrává nad punkem
Přestože se o Patti Smith mluví jako o matce nebo kmotře punku, její tvorba stavěla právě na textech a hudba se mohla časem měnit. O tom svědčí také její další tvorba, která se více či méně držela trendů hlavního proudu. Básnické texty zde ale zůstaly. Její nejznámější píseň Because the Night popisuje touhu mladých lidí seznamovat se a najít lásku. „Protože noc patří milenců, protože noc patří nám,“ zpívá ve svém hitu.
Lásku během tvorby alba našla i samotná Patti, která začala žít s Fredem Sonicem Smithem, kytaristou punkové kapely MC5, s nímž později měla také dvě děti. Sama uvádí, že touha po vztahu, usazení se a také po tom, aby se její děti měly dobře a dostávalo se jim dost pozornosti, vedly k tomu, že se krátce po vydání Because the Night stáhla do ústraní na dlouhé roky.
Až na konci osmdesátých let vyšel singl Dream of Life, který jako by zachycoval smíření se všemi ztrátami v jejím životě. „Jsem stále s tebou, stále jsi v mé mysli. Ve světle, které prostupuje můj život, kamkoliv se otočím,“ těmito slovy jako by se předem loučila jak s Robertem, tak i se svým manželem, který zemřel v roce 1994.
Alba, která vydávala později, nepředstavovala takový komerční úspěch, jako ta, která vznikla za éry punku. Jedna schopnost jí ale zůstala i přesto, že se její hudba mnohokrát proměnila a stala se spíše okrajovou záležitostí. Skrz svoje verše vždy dokázala promluvit k současné generaci mladých lidí a rockových fanoušků, kteří se zpravidla potýkají s nepochopením a dobou, která přeje zapadnutelným hlasům a neprovokujícím idejím. A i když její promluvy už od začátku milénia nerezonují tak, jako v sedmdesátých letech, i dnes, kdy je Patti 74 let, dokáží její verše odrazit to, co se děje v rozbitých duších, pro jejichž hříchy Ježíš nezemřel.
