Já ty pořady miloval. A miluju dodnes pop i pop rock. Když jsem vyšel ze Superstar, něco jsem vydávat musel a hledal jsem, co vlastně hledám dodneška. Když jsem dělal pop rock, bylo to pro mě hodně nepřirozené, což mi říkali i lidi okolo mě. Ale i tak jsem nahrál poměrně dost písniček, které jsem nikdy nevydal a mám je dodneška v šuplíku.
Z toho pop rockového nápadu jsem se nakonec probudil a řekl si, že to fakt není ono. Uvědomil jsem si, že se chci přiblížit své romské kultuře hudbou, kterou dělám, a to pop rock rozhodně není (smích). Ale rád ho pořád poslouchám.
Tvoje hudba je klasickou romskou hudbou hodně inspirovaná a dělal jsi ji i v rámci zmíněných Gipsy Brothers. Jak se liší její přijetí u nás a v Anglii?Když jsme v Anglii začínali, etnická hudba, gipsy jazz a podobné žánry tam ve velkém nebyly. Pro ně to tedy bylo něco naprosto nového. U nás bylo už v minulosti hodně slavných ženských muzikantů, jako Věra Bílá nebo třeba Gipsy CZ. Nemůžu říct, že by to bylo přijímané nějak líp, ale romská hudba je pro ně i dnes něco neznámého, takže je to baví trochu víc.
Je to asi kvůli tomu, že to nehrají mainstreamová rádia a tak to Angličani také brali. A bavilo je, že si na to mohli zatančit, což mají rádi.
V písničkách češtinu a romštinu mícháš. Co je pro tebe přirozenější jazyk?Určitě čeština. Ale mezi Romákama je to romština. Mám to tak půl na půl, protože čeština je můj mateřský jazyk a romština je zase jazyk, který mám v krvi. Nebaví mě ale zpívat v angličtině, protože mám pocit, že už jsem z toho vyrostl. Zjistil jsem, že nejsem žádný Justin Bieber a jsem z Česka, tak budu vydávat české písničky.
Češtinu a romštinu kombinuje i písnička Amen Khelas, tvoje nová písnička. Co ten název znamená?Znamená to prostě tančíme. Zpívám tam o tom, že potkávám dívku, která se mi líbí a chci s ní protancovat noc a den. Je to taková romanťárna (smích). Já si zakládám na písničkách o lásce a mám je rád. Takové písničky mají u Romáků velkou tradici a já si nedokážu představit, že bych měl zpívat o něčem jiném, protože co je důležitějšího než láska? Ještě tedy zdraví, ale to je těžší napsat (smích).
Jak probíhalo natáčení? Klip jste točili v zahraničí. Byla to i dovolená?
Já miluju natáčet v zahraničí, protože je to spojení příjemného z užitečným. Byla to taková hezká dovolená, kdy jsme si z pláže vždycky odběhli na nějaké hezké místo a strávíte tam super chvíle, kocháte se krásnou přírodou a do toho ještě natáčíte. Takže natáčení bylo překrásný.
Vrátím se ještě na chvíli do minulosti. V zahraničí jsi studoval část základní školy, poslední rok jsi dochodil tady. Co tě víc bavilo?Osobně mě víc bavila škola v Anglii. Je to asi tím, že když se tam chceš věnovat, tak tě v tom extrémně podpoří. Řekneš, že chceš být doktor a učitelé tam se ti každý den věnují a inspirují tě. A to i po hodinách ve smyslu, že ti jdou vysvětlit věci, které v hodinách třeba nestihnou.
V Čechách jsem byl trochu lempl a v Anglii jsem najednou zvládal školu několikrát líp. Nevím úplně proč, ale asi je to kvůli tomu, že jsem viděl, že žáci jsou tam priorita. Přišlo mi super, že jsem si mohl vybrat drama a hudbu jako svoje zaměření a místo pěti hodin matiky dvě hodiny matiky a chodil jsem na tři hodiny muziky navíc. Pro mě to tedy bylo v tomhle o dost lepší.
V deváté třídě, když jsem se vracel, to pro mě bylo trochu těžké, protože jsem byl úplně mimo. Tehdy jsem měl češtinu na bodu mrazu a bylo těžké se ji doučit. Teď už jsem se to naučil, protože jsem si uvědomil, že nemůžu psát chyby v ičkách a podobně. Navíc jsem třeba ani nevěděl, kdy byla sametová revoluce pomalu a nevěděl jsem, kdo je Karel IV., protože jsem se to nenaučil, kromě toho, že mi máma s tátou sem tam něco řekli.
Nic jiného, než naučit se s rasismem žít, Romům ani nezbývá. Ten život tě donutí si říct, že už to tak bude.
Řešil jsi před odjezdem nebo po návratu problémy s rasismem?Já jsem se s rasismem setkával už jako malý. Na to mám ošklivé vzpomínky. Spolužáci mě vnímali jako jediného Roma ve třídě a někdy mi třeba naházeli svoje věci do batohu a nařkli mě, že jsem to ukradl. A teď si ve třetí třídě vysvětluj, že jsi nic nevzal, když všichni drželi při sobě proti tobě.
Setkal jsem se s ním ale i v dospělosti. Moje ségra hledala asi čtyři roky zpátky byt a já jí pomáhal. Když jsme pak přišli na prohlídku, majitel na ni už z dálky křičel: „To jste mi nemohla říct dřív, že jste Romka?“ Otočil se a šel pryč. My jsme tam pak stáli úplně zkamenělí. Kdybych tehdy nebyl tak zkamenělý, tak bych k němu snad normálně šel a jednu mu vlepil, aby se probral.
Takové věci u Romáků jsou, ale nějak jsme se s tím naučili žít. Já osobně jsem se s rasismem pak setkával trochu méně, protože jsem se stal trochu známým.
Jak se s takovým přístupem od lidí dá naučit žít?Je to fakt strašné. Představ si, že bys byl v mojí kůži a hledal byt nebo práci, kdyby tě už tolikrát na různých místech odmítli, jen proto, že jsi Romák. Nic jiného, než naučit se s tím žít, ti ani nezbude. Tenhle život tě donutí si říct, že už to tak bude.
Samozřejmě, že jsou i Romáci, kteří kradou a tak, ale to i bílí lidi. Tím, že jsme menšina, nás pak okolí hází do jednoho pytle, což je prostě škoda.
Zlepšuje se u nás situace okolo rasismu vůči Romům? Já to asi nedokážu úplně posoudit, protože se s rasismem osobně tolik nesetkávám. Když jsem ale na koncertech, vidím v publiku bílé lidi s Romákama, jak zpívají moje texty a je hrozně krásné vidět, jak gádže zpívají romské texty a Romáci české. Jsem rád, že jsem dal češtinu a romštinu aspoň trochu dokupy.
V minulosti jsi několikrát říkal vyprávěl, že chvíli po Superstar ses dostal na dno. Jak ses tam dostal a co tě z něj nakonec dostalo?No, dostalo mě z něj, že jsem si uvědomil, že chci dělat hudbu naplno a uvědomění, že nevím, co bude zítra. Chtěl jsem vědět, že chci mít hodně koncertů a že mě čeká studio a že nebudu muset dělat, co mě nebaví. Chvíli jsem dělal v kině za pokladnou, což bylo fajn, ale nenaplňovalo mě to. Navíc jsem tou dobou neměl moc peněz a půjčoval si peníze od kamarádů. Chtěl jsem mít možnost je pozvat na večeři a nestydět se před nimi.
Měl jsem okolo sebe hodně lidí, kteří mi pořád něco slibovali. Že se půjde do studia, že budou koncerty, že tohle, že tamto. A já už jsem nechtěl čekat. Pak jsem najednou potkal svého manažera Lukáše, který už se na to nemohl koukat a společně jsme natočili první klip za dva tisíce. Pak jsme šli už dál a začali moji hudbu drtit do lidí. Začali jsme dělat livestreamy, točit videa na Youtube a pustili se do toho na milion procent. A vyplatilo se to. Tenhle rok už jsem si řekl, že jsme udělali hodně práce, na kterou jsem hrdej.
Co pro tebe teď hudba znamená?Asi život. Nedokážu si představit život bez hudby, protože pustit si oblíbenou písničku v autě nebo sednout a chillovat je prostě super.
Co nejčastěji posloucháš?No, paradoxně většinou podcasty na cestách, ale hudební. Jinak často poslouchám filmové soundtracky, takže vlastně nikoho konkrétního. To ale jenom v autě. Doma poslouchám Luise Miguela, což je výborný latinskoamerický muzikant, ten je u mě v posledních měsících na prvním místě.
Když se podívám na tvůj Instagram, často tam vídám zástupce starší generace muzikantů jako Michala Davida, Helenu Vondráčkovou, naposledy třeba Holki. Co tě táhne na spolupráci nimi? Přeci jen muzikanti spolupracují častěji s muzikanty ze své generace…Pro mě to jsou naprosté legendy. Třeba na Holkách jsem vyrůstal a byly pro mě inspirací, protože ukázaly, že zpívat mohou i kluci a holky z normálních rodin a mohou se vypracovat. A Michal David je naprostá legenda. Je to pro mě něco jako Karel Gott a generace vůbec neřeší. Jeho songy budou znát ještě i mladí lidé po nás.
S Michalem Davidem konkrétně budu spolupracovat na jednom songu a nikdy jsem ten generační rozdíl neřešil. Máš pravdu, že všichni pracují s mladými, což dělám taky. Myslím ale, že pro muzikanta je splněný sen udělat song s takovými hvězdami. A když jsem psal svou první písničku, ve snu by mě nenapadlo, že bych s takovými lidmi vůbec kdy mohl pracovat.
Jak vypadaly tvoje „covidové roky“?No, po pandemii jsem byl rád, že jsem se vrátil na prkna. Ale musím zaklepat, ale při lockdownu jsem zjistil, že hudba a zpěv není to jediné, čím se živím, takže jsem nemusel řešit, kde seženu na nájem.
A znovu musím zaklepat, ale letošek byl jeden z mých nejúspěšnějších roků ever. Dostal jsem spoustu zajímavých nabídek, které teď ale nemohu prozradit, ale přijdou v roce 2022.
Můžeš alespoň udělat menší teaser?Čeká mě O2 aréna s Leošem Marešem. Letos také vystoupím na Českém slavíku, kde s Kapitánem Demem představíme nový song. Bude to neskutečná show i song. Zbytek ale nemůžu ani nastínit, protože by všem bylo jasné, o co se jedná. Ale rozhodně je na co se těšit.
